Svoboda je o svobodném rozhodnutí, jak s ní naložíme. No a někdo umí se svobodou zacházet, a někdo si s ní neví rady. A ty, který si neví rady, ty nikdy nepochopí, k čemu je svoboda dobrá. A každý takový pak v debatách takto odpovídá: k čemu je mi svoboda, demokracie, když nemůžu tohle nebo tamto, nemám na tohle nebo tamto…. Prostě nechápou, že svoboda není o tom, na co máme, ale o tom, že má rozhodnutí jsou má, ne že o tom, jaká budou má rozhodnutí, budou rozhodovat jiní. Že záleží jen na mě, ne na někom jiném, jak se budu mít, cítit, žít.
Jak vidím ty, co nechápou, k čemu je jim dobrá demokracie? Pohádka o ovečkách.
Ovce žili celý život v ohradě. Nikam nemohli, mohli jen na ohrazenou louku u salaše. A až jí celou spásli, tak dostávali už jen seno. To se nelíbilo stádu, a tak bučely, kopýtky kopaly, až jim bača, chtě nechtě, musel ohradu otevřít, plot zbořit. No a ovce, který travičku za plotem, jen mohli závistivě obdivovat, teď mohly spásat. Chvilku byl klid. Ale pak přišli sucha, sníh, mráz, a ejhle, jak si některé začaly rychle vzpomínat na bačovu hrstku sena.
Jenže. Byly i takové ovečky, které za tím viděly i ten plot. A tak si řekly: sakra, tak buď se vrátíme za plot, nebo si sami pomůžeme. A zvolily si, že si sami pomohou. Začaly prohledávat louky kolem, lesy kolem. A zjistily, že není obživa jen v zelené travičce. Ale i lesních plodech, houbách, listí ze stromu. A jistily, že před mrazem, deštěm, sněhem, se mohou schovat v jeskyňce. A také poznaly, že když nalezenou potravu hned nesežerou, ale uchovají na horší časy, tak že budou zajištěni celý rok.
A na rozdíl od těch členů stáda, kteří se zastavili na spasené hlíně, lehli si a začali bučet hlady a čekat na baču, který jim opět přinese hrstku sena, tak ony si začaly svou potravu shánět všude, kde se dá. Když ty bučící, čekající ovečky, viděly, jak se ty nebučící, na nic nečekající ovečky mají dobře, tak začaly bučet o nespravedlnosti, asociálnosti dnešního stavu, a závistivě házely špínu na ty, na nic nečekající ovce. A protože jim to bylo houby platné, a samy poznaly, že mít se také dobře, něco stojí.
Že by se musely přestat válet a jít do rizika, něco dělat proto, aby se měly lépe, tak raději začaly volat po bačovi. Za svůj stav, začaly vinit ty úspěšné, na nic nečekající ovce. Obvinily je z toho, že kdyby jim nesežraly ty houby a lesní plody, neobsadily tu jeskyň, tak se mají také dobře. A že by je tedy měly do té jeskyně pustit a podělit se s nimi se zásobami ve spižírně. Jinak je to strašná nespravedlnost. To už byl lepší ten bača, který jim dal všem stejně.
To, že už dávno neměly travičku, ale jen seno. To, že nesměly za ohradu ani kouknout, natož jít. Tak na to už zapomněly. To, že kdyby bučely nespokojeností, tak je bača potrestal tak, že zmizely, nebo že nedostaly už ani to seno a byly zavřeni ve chlívku. No a co? To se týkalo tak malého množství oveček, to nás nezajímá. A hlavně, podle alibistického názoru: mně se nic nestalo a neviděl jsem ty potrestané. Tak asi proto se opět část stáda opět hrne do ohrady. Pro kus sena ve žlabu a salaší nad hlavou (starost státu ne osobní odpovědnost).
To že by pak opět nesměly ani zabečet, to je netrápí, páč oni by nebečely, oni by měly seno a salaš, aniž by je trápilo, jestli by jednou nedošlo i to seno a salaš se jim nezbortila na hlavu. Páč oni myslí, jen na ten dnešní den, ne na dny budoucí. A myslí si, že jak je dnes, tak bude zítra, pozítří, popozítří, popopopo....................................... A že jsou příklady, kde je konec bačovského blahobytu (KLDR)? Nevěří! Přeci ten jejich bača je jiný, lepší, polepšený, ne?
Hádejte, kdo je bača a kdo ty šikovné ovečky a kdo jen ty bučící ovečky?
Žádné komentáře:
Okomentovat