Proč není víc dětí? Jsou v tom peníze nebo zázemí?

Proč není víc dětí? Jsou v tom peníze nebo zázemí? 

Nevím o nějaké otevřené a veřejné tedy státem provozované nesnášenlivosti a nechuti k dětem. V soukromí respektive u jednotlivců jsem se s tím setkal. Ale názory jednotlivců prostě nelze ovlivnit, ale ve většině případů to tak není. No a kolikrát i u těch jedinců jde často o nesnášenlivost spíš k cizím dětem než dětem jako takovým. 

A jak to napravit? Začít výchovou už od kolébky. A to výchovou k životu jako celku. A nejlepší učitel je osobní příklad. Říká se že už se narodíme v podstatě ze 70% už hotový a 30% je výchova a okolní vlivy. A já si myslím že výchova je 70% osobní příklad rodiny a 30% je samotná výchova a vliv okolí. 

Celospolečensky respektive z pohledu státu, obcí, firem... To už bude v tom jaké se nastaví podmínky. Tedy nejen finanční, ale i možnosti různých úlev a pomoci. Tedy aby dítě neznamenalo stop v práci, kariéře, volnému času na naše záliby a koníčky, cestování. Prostě aby dítě neznamenalo trvalé omezení. 

Co tím myslím? Především dostatek míst kde se o děti postarají včetně firemních školek případně mít dítě u sebe i v práci (samozřejmě kde to půjde) Možnost zkrácených úvazků nebo flexibilní pracovní doba. Jako samozřejmost bych bral ponechání pracovní pozice se všemi bonusy i s kariérním postupem. 

Vždyť tím dítětem přibude možný další zaměstnanec nebo zákazník, tak že to zaměstnavatel dělá pro svou firmu. A obec by se měla postarat kromě škol o volnočasové aktivity, fungující infrastrukturu, spojení s většími městy. Kde není kultura, zábava, obchod, velmi dobré spojení s okolím, základní škola (a nejlépe i poliklinika), tam mizí i život, protože každý uteče. 

Co se týká firem co pracují na volnočasových aktivitách, jako jsou zábavy, kultura a sport, cestování, stravování a ubytování, zájezdy, ale i doprava, obchod, by měli také myslet na děti a dělat pro ně místa a programy.

No a stát by měl podporovat to aby se krásně žilo v každé obci. Třeba zákony kterými se bude moci ta obec rozvíjet. Tedy především stavebním zákonem, digitalizací, kdy nebute potřeba aby člověk procestoval den zařizováním a místo toho mohl být doma s rodinou nebo v práci a neplýtvat dovolenou. 

A také tím víc udělá své práce, čímž pomůže i tomu státu, který ho potom zkásne na DPH. Tak že budou spokojeni všichni. A samozřejmě dalšími zákony, které obcím a firmám pomohou a nebudou je brzdit v rozvoji. Tak bych to hlavně řešil tak, aby se s dítětem nesnížila volnost a svoboda, samozřejmě by se nesměla odbourat odpovědnost a starost o dítě. Životní úroveň se samozřejmě sníží, ale nesmí se snížit o 100%, překopat dosavadní život a trvale. Potom se nedivme že se do dítěte nikdo nežene. A to ani přes přídavky a rodičovskou. 

Aby se to tedy změnilo, proto by se mělo začít výchovou už od dětství aby lidi měli děti rádi, a firemní, obecní a státní politikou aby děti chtěli.

Není nutné mít federální Evropu.

Nemusí tedy být Evropa nutně federální. Ale měla by mít jednotný trh, měnu, daně. Jednotnou zahraniční politiku. A především jednotnou armádu. A samozřejmě zrušení veta. To se dá nahradit 3/5 většinou. Tedy 60% ku 40%. Pro klid bych klidně zavedl 70 ku 30, což by byla drtivá většina. A aby si někdo nestěžoval, že Němci mají asi 100 europoslanců a my 20, tak by hlasovali státy. Momentálně by pro stačilo 18 států a 9 by mohlo být proti. To by bohatě stačilo k lepší a efektivnější spolupráci. Zvláště když těch co fakt hodně "zlobili" bylo vždycky tak 1 až 3, a ti co jen zdržovali a vyjednávali, bylo tak kolem těch 9 států. Bez těchto věcí (jeden trh, jedna měna, jedna zahraniční politika, nutně jedna armáda, veto nahrazení absolutní většinou) Evropa vždycky bude slabá. A přitom můžeme být nejsilnější velmoc na světě, minimálně stejně mocná jako USA, mocnější než Čína, a russácko by nesahalo Evropě ani na kotníky. Proto není nutné být rovnou federací, ale v důležitých oblastech jednotní být musíme. 

4 Evropa jako velmoc: co by se muselo změnit

Evropa jako velmoc: co by se muselo změnit

Pokud víme, co Evropu brzdí, nabízí se další otázka: co konkrétně by se muselo stát, aby se to

změnilo?

Nejde o jednu reformu nebo jedno rozhodnutí. Jde o kombinaci několika kroků, které

dohromady vytvoří funkční celek.

---

1) Omezení veta v bezpečnosti

Bez toho se Evropa neposune.

- rychlá rozhodnutí místo blokace

- většinové hlasování v klíčových otázkách

- schopnost reagovat v krizi okamžitě

👉 to je základní podmínka všeho ostatního

---

2) Vytvoření společného velení

Ne nutně jedna armáda hned, ale:

- společný generální štáb

- jednotné plánování operací

- koordinace sil napříč státy

👉 první krok k reálné vojenské síle

---

3) Integrace obranného průmyslu

Méně roztříštěnosti, více efektivity:

- společné projekty

- standardizace techniky

- společná výroba munice

👉 levnější, rychlejší, silnější 4) Budování energetické nezávislosti

Bez energie není nic:

- diverzifikace zdrojů

- rozvoj vlastních kapacit

- stabilita dodávek

👉 to je základ ekonomiky i bezpečnosti

---

5) Posílení společného rozpočtu

Velmoc musí umět financovat krize:

- větší společné fondy

- investice do obrany a infrastruktury

- schopnost reagovat ekonomicky

👉 bez peněz není akce

---

6) Definování společných zájmů

Evropa musí vědět:

- co chce chránit

- kde jsou její hranice zájmu

- jaké jsou její priority

👉 bez toho není strategie

---

7) Přijetí nové reality

Možná nejdůležitější krok není technický, ale mentální. Evropa si musí přiznat:

- svět není stabilní

- velmoci existují

- bezpečnost není samozřejmost

👉 a podle toho začít jednat

---

Závěr

Cesta k evropské velmoci nevede přes jeden velký skok, ale přes sérii konkrétních kroků.

Každý z nich je realistický. Nejtěžší není je vymyslet, ale prosadit.

---

Jedna věta na konec

«Evropa se nezmění tím, že o tom bude mluvit, ale tím, že začne dělat konkrétní rozhodnutí,

která ji přiblíží k jednotě v síle, politice i ekonomice.»

3 Evropa jako velmoc: co tomu dnes brání

Evropa jako velmoc: co tomu dnes brání

V předchozích částech jsem popsal, co tvoří základ velmoci a co to znamená v praxi. Teď

přichází možná nejdůležitější otázka: proč už to Evropa dávno nemá?

Odpověď není v nedostatku peněz ani schopností. Problém je hlubší – strukturální a politický.

---

1) Roztříštěnost rozhodování

Evropa má desítky vlád, parlamentů a zájmů. V běžných věcech to funguje, ale v krizích je to

problém.

- rozdílné priority států

- právo veta

- pomalé hledání kompromisu

👉 Výsledek:

«neschopnost reagovat rychle a jednotně»

To je přesně opak toho, co dělá velmoc velmocí.

---

2) Různé vnímání hrozeb

Ne všechny státy vidí svět stejně:

- východní Evropa řeší Rusko

- jižní Evropa řeší migraci a nestabilitu v Africe

- západní Evropa často řeší ekonomiku a stabilitu

👉 problém:

«těžké najít společnou prioritu»

Bez ní se nedá vytvořit jednotná strategie.

---

3) Národní zájmy vs. společný celek Každý stát přirozeně chrání:

- svůj průmysl

- své firmy

- své voliče

To vede k:

- duplicitám ve zbrojní výrobě

- neefektivnímu utrácení

- odporu k centralizaci

👉 velmoc ale potřebuje:

«efektivitu, ne paralelní systémy»

---

4) Politická opatrnost a strach

Evropa má historickou zkušenost s konflikty, což vede k opatrnosti.

To má výhody (stabilita), ale i nevýhody:

- neochota riskovat

- pomalé rozhodování

- vyhýbání se tvrdým krokům

👉 ve světě velmocí:

«opatrnost často znamená slabost»

---

5) Závislosti (energie, bezpečnost)

Evropa byla dlouho závislá:

- bezpečnostně na USA

- energeticky na externích dodavatelích

👉 to vedlo k: podinvestování obrany

- strategickému pohodlí

Dnes se to mění, ale setrvačnost je velká.

---

6) Nedostatek „jedné vůle“

To je nejzásadnější bod.

Evropa má:

- sílu

- zdroje

- potenciál

Ale nemá:

«jedno centrum rozhodnutí a jednu strategickou vůli»

A bez toho:

- každé rozhodnutí vzniká složitě

- každá reakce je kompromis

---

Závěr

Evropě nebrání stát se velmocí nedostatek kapacit, ale to, že je nedokáže spojit a použít jako

jeden celek.

Největší překážkou není vnější nepřítel, ale vnitřní roztříštěnost.

---

Jedna věta na konec

«Evropa už dnes má všechno, co potřebuje k tomu být velmocí – kromě schopnosti jednat jako

jedna.»

2 Evropa jako velmoc: co to znamená v praxi

Evropa jako velmoc: co to znamená v praxi

Když se řekne, že Evropa má být velmocí, zní to často abstraktně. Ve skutečnosti to ale není o

ideologii ani o symbolech. Je to o konkrétních rozhodnutích, která mají velmi praktické dopady.

Nejde o to, „jestli chceme být velmoc“. Jde o to, jestli chceme být schopni chránit vlastní zájmy v

prostředí, kde ostatní velmoci – jako Spojené státy, Čína nebo Rusko – jednají rychle, jednotně

a bez dlouhých kompromisů.

---

1) Bezpečnost není samozřejmost

Evropa si dlouho zvykla na prostředí, kde bezpečnost zajišťoval někdo jiný, nebo kde nebyla

přímo ohrožena. Tento stav se ale změnil.

Dnes platí jednoduchá rovnice:

«kdo není schopen se bránit, je závislý na tom, kdo ho bránit chce.»

A závislost není stabilní strategie.

---

2) Síla bez rozhodnutí je nefunkční

Evropa má ekonomiku, technologie i armády. Problém je, že je nedokáže vždy použít jako jeden

celek.

V krizových situacích nerozhoduje jen to, kolik máš zdrojů, ale:

- jak rychle se rozhodneš

- jestli jednáš jednotně

- jestli jsi předvídatelný pro spojence a zároveň odstrašující pro protivníky

Bez toho se i velká síla rozpadá na menší, méně účinné části.

---

3) Odstrašení je levnější než konflikt

Silná obrana není o tom, že chceš válku. Právě naopak. Cílem je:

«aby žádná válka vůbec nezačala.»

Historicky platí, že konflikty vznikají tam, kde je slabost, nejistota nebo roztříštěnost. Naopak

tam, kde je jasná a věrohodná síla, je pravděpodobnost konfliktu nižší.

Investice do obrany, koordinace a stability je ve výsledku levnější než řešení následků války.

---

4) Jednota neznamená ztrátu identity

Častý argument proti hlubší integraci je obava ze ztráty národní identity.

Ale:

- společná obrana neznamená zrušení států

- společná politika neznamená zrušení kultur

- společný trh už dnes funguje bez ztráty identity

Evropa může fungovat jako celek tam, kde je to nutné, a zároveň zůstat různorodá tam, kde to

dává smysl.

---

5) Největší změna je mentální

Nejtěžší není vybudovat armádu nebo ekonomiku. Nejtěžší je změnit způsob uvažování.

Přechod od:

- „každý stát sám za sebe“

k:

- „Evropa jako jeden strategický celek“

To je změna, která rozhodne o tom, jestli Evropa bude reagovat, nebo určovat směr. Otázka nestojí tak, jestli se Evropa chce stát velmocí. Otázka je, jestli chce zůstat relevantním

hráčem ve světě, kde velmoci existují.

Bez schopnosti spojit sílu, rozhodování a zdroje zůstane Evropa silná jen na papíře.

Se schopností jednat jako celek se ale může stát jedním z hlavních pilířů stability v globálním

1 Evropa jako velmoc: tři pilíře, bez kterých to nepůjde

Evropa jako velmoc: tři pilíře, bez kterých to nepůjde

Evropa dnes není slabá. Má obrovskou ekonomiku, špičkový průmysl, stovky milionů obyvatel a

technologickou úroveň srovnatelnou s nejvyspělejšími částmi světa. Přesto nepůsobí jako

plnohodnotná velmoc. Důvod není v nedostatku zdrojů, ale v tom, že je neumí spojit a použít

jako jeden celek.

Každá velmoc – ať už Spojené státy, Čína nebo historická impéria – stojí na třech základních

pilířích: síle, vůli a zdrojích. Pokud chce Evropa skutečně hrát roli velmoci, musí tyto tři pilíře

vybudovat a propojit.

---

1) Společná obrana = síla

Základem každé velmoci je schopnost sílu nejen mít, ale i použít.

Evropa dnes disponuje armádami, technologiemi i průmyslem, ale tyto prvky jsou rozdělené

mezi desítky států. Výsledkem je roztříštěnost, neefektivita a pomalá reakce. Společná obrana

proto neznamená jen více vojáků nebo vyšší výdaje, ale především jejich sjednocení.

To zahrnuje jednotné velení, koordinovanou armádu a společný obranný průmysl schopný

rychle vyrábět zbraně a munici. Stejně důležitá je logistika a infrastruktura, tedy schopnost

přesunout síly tam, kde jsou potřeba, včas.

Moderní válka se však nevede jen na bojišti. Klíčovou roli hraje zpravodajství, sdílení informací

a kybernetická obrana proti hybridním hrozbám. Na vrcholu této pyramidy stojí strategické,

včetně jaderného, odstrašení – tedy schopnost dát potenciálnímu protivníkovi jasně najevo, že

útok by měl nepřijatelnou cenu.

Smysl je jednoduchý: Evropa musí být schopná reálně bojovat a odstrašit, ne jen „mít armády

na papíře“.

---

2) Společná politika = vůle a rozhodnutí

Síla sama o sobě nestačí. Velmoc musí být schopná se rozhodnout, kdy a jak ji použije.

Dnes je největší slabinou Evropy právě tato oblast. Rozhodování je často pomalé, závislé na

konsenzu a blokované právem veta. V krizových situacích to vede k paralýze.

Společná politika proto znamená schopnost jednat rychle a jednotně. To vyžaduje omezení nebo zrušení veta v otázkách bezpečnosti a vytvoření mechanismů, které umožní přijímat

rozhodnutí v řádu dní, ne měsíců.

Zároveň je nutné vystupovat navenek jedním hlasem – ať už jde o sankce, diplomacii nebo

reakce na konflikty. Evropa musí také jasně definovat své zájmy: co chce chránit, kde jsou její

červené linie a jaké hodnoty je ochotna bránit.

Součástí tohoto pilíře je i vnitřní bezpečnost. Stabilita společnosti, zvládání migrace, boj proti

terorismu a ochrana proti kyberútokům jsou nezbytné pro to, aby systém vůbec fungoval.

Klíčová věc je přitom jasná: schopnost jednat rychle a jednotně v krizi. Bez ní jsou i silná

armáda a ekonomika k ničemu.

---

3) Společný trh = zdroje (ekonomická síla)

Třetím pilířem je ekonomika – schopnost celou tu sílu zaplatit, udržet a dlouhodobě rozvíjet.

Evropa má v tomto ohledu obrovskou výhodu. Jednotný trh a silná ekonomika ji už dnes řadí

mezi největší hráče světa. Aby se však tato síla proměnila v geopolitický vliv, je potřeba ji dále

propojit a posílit.

To znamená nejen fungující společný trh, ale i silné jádro společné měny, schopnost financovat

krize prostřednictvím společného rozpočtu a snížení roztříštěnosti veřejných financí.

Zásadní roli hraje energetická bezpečnost – bez stabilních zdrojů energie nefunguje ani

průmysl, ani armáda. Stejně tak je nutná průmyslová soběstačnost v klíčových oblastech, jako

jsou technologie, obrana nebo strategické suroviny.

Bez ekonomiky totiž není armáda ani politika – jen prázdné plány.

---

Závěr

Evropa nepotřebuje nutně stát se jedním státem, aby byla velmocí. Musí se ale naučit fungovat

jako jeden celek tam, kde jde o sílu, rozhodování a zdroje.

Skutečná změna nenastane ve chvíli, kdy bude mít více peněz nebo více zbraní, ale ve chvíli,

kdy dokáže tyto tři pilíře spojit do jednoho funkčního systému.

Evropa se stane velmocí tehdy, když dokáže spojit sílu, vůli a zdroje do praxe – ne jen na papíře, ale v reálném světě.

Politika na všechny strany. Podle dezoscény.

„Politika na všechny světové strany!?“

Tak určitě.

EU špatně.

USA špatně.

NATO špatně.

Demokracie údajně špatně.

Novináři špatně.

Ale jakmile přijde řeč na Rusko, najednou slyšíme o „pochopení“, „míru“, „tradičních hodnotách“ a „nutnosti spolupráce“.

Zajímavé, jak ta „politika na všechny strany“ vždycky končí pohledem jedním směrem na východ.

Skutečná suverenita totiž nevypadá tak, že jednomu mocenskému bloku nadáváte a druhému pokládáte červený koberec.

Suverénní stát umí říct:

„Ne“ Bruselu.

„Ne“ Washingtonu.

A stejně tak „Ne“ Moskvě.

Někteří ale nehledají nezávislost.

Analýza Geraščenka, jak Ukrajina zaplatila za vítězství ve druhé světové válce

Analýza Geraščenka, jak Ukrajina zaplatila za vítězství ve druhé světové válce

"... Ukrajina se stala bojištěm a symbolem obrovských obětí za druhé světové války, jejichž rozsah byl dlouho skrytý."

Západní novináři uváděli již v roce 1945:

Cenu za porážku německého národního socialismu zaplatil především ukrajinský lid.

Hlas ze západu:

Americký novinář Edgar Snow zveřejnil v lednu 1945 po návratu ze SSSR článek v The Saturday Evening a poprvé vypsal ztráty Ukrajiny: 

nejméně 10 milionů životů - vojáků a civilistů - a také materiální škody v rozmezí od 30 do 40 miliard dolarů.

Tyto údaje mu předali ukrajinští představitelé - místopředseda vlády ukrajinské SSR pro zemědělství Vasilij Starčenko a hlava státního plánu republiky Vladimír Valujev, kteří znali skutečný stav věcí.

Snow učinil prohlášení:

Zatímco Rusko bylo okupací zasaženo jen částečně, Ukrajina utrpěla hlavní ránu. Sovětské statistiky však tragédii bagatelizovaly.

Časopis „bolševik“ v roce 1946 uváděl celkové ztráty SSSR 7 miliony lidí a zatajil neúměrné ztráty Ukrajiny. Josef Stalin v květnu 1945 uvedl „ruský lid“ jako „vedoucí sílu“ a ospravedlňoval tak mýtus, který Snow vyvrátil: „Bitva o vítězství nebyla „ruská sláva“, ale ukrajinská válka."

Rozsah tragédie:

Odhadovaných 10 milionů mrtvých potvrzuje moderní výzkum: oběti Ukrajiny činily 8 až 10 milionů lidí, včetně obětí bojů, hladu, represí a holocaustu.

Demografický šok - až 14 milionů:

Počet obyvatel klesl z 41 milionů v roce 1941 na 27 milionů v roce 1945. Materiální škody v rozmezí od 30 do 40 miliard dolarů znamenaly zničení 700 měst a 28 000 vesnic. Nacisté drancovali zemi, kradli obilí, vybavení, lidi a dokonce i půdu - a poté přišel hladomor v letech 1946 až 1947.

Ekonomické ztráty představovaly 42 % celkových ztrát SSSR:

🔵 10 milionů lidí se stalo bezdomovci nebo žilo ve zničených budovách;

🔵 Bylo zničeno 18 000 zdravotnických zařízení (celé nebo částečně);

🔵 bylo zničeno 33 000 vzdělávacích institucí (celé nebo částečně);

🔵 16 000 průmyslových podniků bylo zničeno (celé nebo částečně).

Pravda vs propaganda

Snow zpochybnil sovětský mýtus o „jednom lidu“, ale jeho slova byla umlčena. V Rudé armádě tvořili Ukrajinci drtivou většinu na hlavních frontách, ale jejich přínos byl trvale podceňován.

Teprve po rozpadu Sovětského svazu začali historici obnovovat pravdu:

Ukrajina zaplatila za vítězství neúměrně vysokou cenou a stala se obětí dvou režimů. Snowova slova, že „spojenci vyhráli válku, ale Ukrajina zaplatila cenu“, zůstávají aktuální i dnes a připomínají cenu svobody." 

via Frank Obenaus

Smíření je cesta k míru, né vzájemná nenávist.

Zabývat se ještě dnes sudetskou otázkou je stejná hloupost jako řešit Bílou horu nebo tzv dobu temna. Řešit po tak dlouhé době historii tak, že budeme ukazovat viníky a co ukazovat, to je normální pro pochopení dneška z pohledu historie. Ale vinit, obviňovat, trestat viníky a nenávidět jejich potomky, protože sami viníci už ani nežijí. A dnešní století (yes, století, kterým na konci války nebylo ani 20 let) který o ničem nerozhodovali, o jejich dětech, vnucích a už i pravnucích, stále s nenávistí obviňovat z nacismu a válečných zločinů, je vážně debilní. To už není o historii ale histerii, malosti, hlouposti, zakomplexovanosti, ale i špatném svědomí. Potřebujeme hledat viníky abychom zapomněli na své viny. A odůvodnit naše pochybení. A hlavně ti co zabrali majetky po vyhnaných Němcích. Svět není černobílý, a každý si neseme své viny. A dokud si nepřiznáme své viny, tak se nám nechce odpustit viny těch druhých. Proto někteří mají problém se smíření. Protože Češi se zrovna nechovali k Němcům jak by měli. Kdyby Němci jako druhá nejpočetnější menšina v Československu, dostala co měla, nemuseli se Němci o své místo na Slunci hlásit u říše. A kdyby se jim po všem co bylo, Češi dostatečně nepomstili, tak by dnes tu nechuť se smířit, také překonali. V podstatě se dnes odpůrci smíření chovají úplně stejně, jako se Hitler choval k Československu ohledně německé menšiny. Dokázal rozdmýchávat nenávist. To dělají dnes odpůrci smíření s Němci. A dělají to stejné skupiny které to dělali tenkrát. Komouši, fašisti nacisti a populisti. Opět extremisté jedou své lži aby obhájili svou existenci. Je na čase, aby demokraté a občanské společnosti, řekli konečně dost extrémismu a populismu. A přestali tak propagovat kolektivní vinu a vzájemnou nenávist mezi lidmi a národy. Kam to vede víme. Vždycky k válce. Ale jen vzájemná spolupráce, setkávání, tolerance, vede k trvalému míru. 

Jak to vše v Oděse začalo.

Jak to vše v Oděse začalo. Samozřejmě provokacemi prorussáckých zločinců.

https://www.facebook.com/share/v/1DZok5PXti/

https://jagiellonia.org/mit-spalonej-odessy-jak-rosja-z-tragedii-zrobila-narzedzie-agresji/amp/?fbclid=IwdGRjcARtAuBjbGNrBGFApmV4dG4DYWVtAjExAHNydGMGYXBwX2lkDDM1MDY4NTUzMTcyOAABHrKdIJVbVnzGIJVyz0i7SkFDPOvx6a08OYgj5z4wgwjmbRjwuF1Fpu3oVY_s_aem__5RVhPFQ5Yyach5BARXNOw