Máme vládu takovou, jakou si zasloužíme.
Demokracie je politický systém, který se snaží vytvořit spravedlivou společnost pro všechny. Marně. Nikomu, nikdy a nikde se to nepodařilo.
Problém demokracie je v tom, že lidé věří, že je to možné. Neustále se o to pokoušejí a tyto pokusy nazývají demokratickými volbami. Znovu a znovu opakujeme stejný rituál: volby. V naději, že další kolo hlasování může napravit lidskou povahu.
Zásadní omyl demokracie není v systému samotném, ale v očekávání lidí. Demokracie není nástroj spravedlnosti, ale organizace konfliktů. Umožňuje boj bez násilí. Nic víc, nic míň. Ti, kdo chtějí „spravedlivou společnost“, sahají po jiných receptech.
Socialismus a komunismus slibovaly víc než demokracie – „rovnost, svornost, bratrství“. Slíbily konec vykořisťování, ale skončily státním vlastnictvím, ekonomickým úpadkem a mocí v rukou mála vyvolených. Když lidé chtěli v roce 1968 uskutečnit rovnost, svornost a bratrství, přijely tanky a tuto touhu rozdrtily jejich pásy.
Socialismus selhal z jednoduchého důvodu: lidé se nestarají o to, co jim nepatří. Stát není anonymní dobro, je špatným hospodářem, protože nenese osobní odpovědnost. Když nikdo není vlastníkem, nikdo za nic neručí.
Komunismus jde ještě dál. Předpokládá, že lidé budou pracovat bez nároku na odměnu, vzdají se vlastnictví a budou myslet hlavně na celek. To není politický program, to je idea. A protože idea je představa dokonalosti, která neexistuje, byla tato idea prosazována silou.
Významným pokusem a vzorem byla Francouzská revoluce, která skončila v krvi. Lidé se nepoučili, a tak následovala Velká říjnová revoluce – ještě krvavější. Ve světě přišly další revoluce slibující sociální spravedlnost a ty mají na svědomí miliony mrtvých. Tam, kde zvítězily, následovaly příkazy, zákazy, převýchova a když to nestačilo, teror, perzekuce a popravy. Kdo nesouhlasil, byl nepřítel. Disident. Odpad společnosti.
Francouzská revoluce je učebnicovým příkladem sociální revoluce – velká slova, vysoké ideály a gilotina. Revoluce vždy tvrdí, že hájí zájmy lidu, ale nakonec požírá své vlastní děti. Ti, kdo ji rozpoutali, často sami skončili na popravišti.
Opakem revoluce je evoluce – nejen biologická, ale i společenská a sociální. Je pomalá, někdy bolestivá, ale přirozená. Společnost se nevyvíjí podle manifestů a prohlášení, ale podle úrovně vědomí lidí. Demokracie je formou společenské evoluce a je jen tak dobrá, jak dobří jsou lidé, kteří ji tvoří.
Kdo nadává na demokracii, odmítá převzít svůj díl odpovědnosti. Demokracie negarantuje spravedlnost, ale dává prostor uvědomit si důsledky vlastních rozhodnutí a tím přispívá k evolučnímu vývoji.
V České republice máme zkušenost, že změna může přijít i bez krve. Sametová revoluce nebyla dokonalá a měla a má své negativní důsledky, ale nebyla násilná – a to je rozdíl, který stojí za připomenutí a snahu tyto důsledky napravit.
To, co se děje dnes, není selhání „těch nahoře“. Ti nahoře jsou jen odrazem nás "dole." Byli zvoleni, ale nikoli národní většinou – pouze většinou těch, kdo volili. Pokud většina národa není spokojená s vládou, měli by se ozvat ti, kteří nevolili, a dát najevo svůj názor. Přidat se mohou i ti, kdo jsou zklamaní svými kandidáty které zvolili. To je demokracie. Pokud to neuděláme, máme vládu, jakou si zasloužíme.
Demokracie není spravedlivá. Je jen taková, jací jsme my sami.
