pátek 31. července 2015

Pohádka Černokněžník a princezna

V jednom královstvíčku, na vršku, v malém hrádečku, žili král, královna a princezna. Královstvíčko bylo krásné a poddaní v něm žili šťastně. Až do jednoho dne, na protějším kopci, objevil se hrad černý. Náhle tam byl, nikdo neví, jak se objevil. Kdo tam bydlí, kdo si dovolil. Kdyby lidé věděli, Tak by svůj klid pozbyli. Černokněžník zákeřný, Nebo snad jen nešťastný? Přišel, aby se králi mstil, Neb v dávných dobách ho podvedl, poškodil. Když král byl mladý, nerozvážně se zachoval. Aby soka v lásce zdolal, pomluvy rozséval. Kouzelník, tenkrát bílí, doplatil pak na pomluvy. Vyhnali ho ze země, bez možnosti vrátit se. Z čistého pak kouzelníka, zloba udělala černokněžníka. A dnes nastal den zúčtování, Mocný čaroděj se přišel pomstít. Druhý den se černokněžník, vydal na hrad ke králi. Králi jsem tu, abych spravedlivě, ti zlo zlem oplatil. Pamatuješ na své mládí, jak jsi dobrému ublížil? Jak jsi dobrému, zlem oplatil? Čekal jsem až budu mocný, abych mohl s tebou bojovat. Ty máš vojsko a já kouzla, kdo pak zápas vyhrát má? Dám ti ale šanci, tys mi jí nedal. Vezmu si tvou dceru a půjdu dál. Jestli mě jí sám nedáš, vezmu ti jiné slunce života. To na nebi a bude nad tvou zemí věčná tma, zima a konec života. Jak dořekl, tak zvedl se vítr a odešel, v sále zůstal údiv, strach a obava. Zamrazilo krále, ale i všechny v sále. Co budeme dělat, co se stane, když neposlechneme? Jisté je jen jedno, dceru nedáme! A lid je s králem, ano, princeznu zachráníme! Druhý den pak černokněžník, na hrad se dostaví. Tak co králi, dáš mi to, co chci? Nedám, křikl král. Mne si vem, ne jí. Já ti ublížil, ne ona, vynech jí. Ale já chci jí, říká černokněžník. Já chci ztrestat tebe, tím že jí už neuvidíš. Že si celý život budeš vyčítat, jak jsi byl člověk špatný. Že kvůli tobě dcera je nešťastná, to je má pomsta. Ne, nenič ten mladý život, prosím, buď trochu lidský. Já vím, nebyl jsem dobrý člověk, ale byl jsem mladý, nerozumný. Za ta léta, změnil jsem se, již nejsem takový. Zeptej se mého lidu, že jsem spravedliví. Nic už dál neříkej králi, mě neobměkčíš. Dej sem princeznu, nebo zle dopadneš ty, celý lid, celé království! Nedám, a já ani lid se ti nebojíme! Říká král. To se ještě uvidí, kdo silnější je? Zda já, nebo ty a lid. Černokněžník odešel, a začali se dít věci. Druhý den už nevyšlo slunce, nastala tma, zima, mráz. Uvadly květiny, zamrzly vody, nastala žízeň a strach, co bude dál? Lidé se sešli u krále, králi co budeš dělat? Nevím, ale co radíte, mám se černokněžníku vzdát? Dlouho se radili, do noci řešili, pak už šli spát, s odhodláním bojovat. Princezna vše slyšela, bála se, ale už se rozhodla. V noci, až budou všichni spát, vydá se sama vyjednávat. Napsala dopis, rodičům, lidem. Tatíčku, matičko, promiňte mi, ale nemohla jsem jinak se rozmysliti. Nechci žádný boj, žádné válčení, nechci aby lid trpěl, za rodinu naší. Jdu sama za černokněžníkem, snad ho odměkčím. Nebojte se o mě, budu šťastná, protože zachráním celou zemi. Dopsala a odešla. Ráno nastalo pozdvižení, princezna v komnatách není. Jen dopis po ní zůstal, Rodičům šok přichystal. Nešťastný a zoufalí, čekají, co se bude díti dál. Mezi tím na černém hradě, kdo si na vrata klepe. Černokněžník otevírá, a kouká, krásná princezna stojí tam. Tak vidím, že král dostal rozum, a že pro klid svůj, tě nakonec posílá. Tak vidím, že je poseroutka, chce se černokněžník vysmívat. NE černokněžníku, není! A nikdo mě neposílá, jdu sama! Je to mé rozhodnutí a tebe žádám, dej lidem zase slunce, když jsi mě dostal. Černokněžník zaskočen je, odvahou a přímou řečí. S tím nepočítal, a skoro se zastyděl, pozval princeznu dál, a nevěděl co dál. Proč jsi tak zlý, ty nemáš nikoho rád? Nikdy jsi nikoho nemiloval? Mí rodiče mi lásku dali, Celý život by obětovali. Ty si nic takového nezažil, když ničíš to štěstí lidí? Co je to láska, co je to mít rád? Černokněžník se ptá. Já nic takového neznám, celý život jsem sám. Nikdy jsem nikoho nepotřeboval, jsem šťastný, že jsem sám. Ale vyprávěj, co to znamená? Sedli si a princezna začala povídat. Láska je něco, co tě v zimě zahřeje a v horku osvěží. Láska ti i deštivý den prosvětlí, jako slunce celý den. Láska je toužení i soužení, čekání a těšení. S láskou nic tak nebolí, s láskou se starosti lépe řeší. Máš-li někoho rád, stojí za to žít, dýchat. Má-li někdo tebe rád, máš největší poklad. Láska je světlem, cestou, vodou, krmí, celým životem. Bez lásky by smutno bylo, všem lidem na světě. Dlouho si povídali o lásce. Dlouho si povídali o rodině. Dlouho si povídali O lásce rodičů a dětí. Ani si nevšimli, že čas letí, a že už se dávno za ruce drží. Ani si nevšimli, že je další den, a že k sobě něco cítí. Oba šli pak slunce pustit, a opět přišlo světlo do království. Na hradě královském, nový den přivítali. Ale radost z něj, velkou neměli. Jak se mohou radovat, když o dceru přišli. Nebavil je už život, nechtěli už nic, jen svou dceru, co se jí stalo? Nevědí. Náhle se v sále objevila, i černokněžník. Tatíčku, mamičko, promluvila, nebuďte už smutní. Jsem, ne jsme doma, chceme vám říct, Že budete chystat svatbu, máme se rádi. Nebyl a není tak zlý, jen byl nešťastný, vše jsme si už řekli. Tatíčku, mamičko, nebojte, je to ten nejlepší ženich. A tak se vzali, byli šťastní. Rodiče pak když zestárli, na černý hrad se odstěhovali. A princezna se svým princem, moudře pak panovali.

Pohádka o lásce

Jde cestou necestou, polem a lesem. Je smutná a nohama sotva plete. Únavou usedá na břehu potoka. Neví si rady se svým životem. Neví kudy a kam půjde. Láskou je zklamaná a i lidmi. Únavou usíná a sen se ji zdá. Jak že to vše začíná? Jako dítě ji každý měl rád. Každé dítě si s ní chtělo hrát. Jak šel čas a ona začala dospívat, mládenci se o ni začali zajímat. Ona si začala vybírat. Nejhezčího, Kubu, si vybrala. Sliboval ji lásku až za hrob. Sliboval ji krásný život. Jen se mu ale oddala celá, zapomněl na slova přenádherná. Běhala za ním, plakala: Kubíčku milí, co mi to děláš. Slibovals lásku a dnes se mi vyhýbáš. Nepomohl pláč, nepomohla slova. Kubík si jen užíval. Tak dívka říká: Tak když ty takhle, tak já taky tak. Užívat si budu, víc než ten zrádný chlap.Jak řekla tak udělala. Střídala chlapa za chlapem. Lámala srdce všem. Jednou si ale řekla: dost! Musím myslet na budoucnost, najdu si muže k sobě. Ale to už se jí každý bál. Láska za sex se přeci vyměnit nedá. Fajn, řekla si. Najdu si lásku v kariéře a penězích. Budovala kariéru, schraňovala majetek. Zase měla plno nápadníků, ale v srdci prázdno, zmatek. Přemýšlí a říká: Co se to děje. Mám všechno, co si mohu přát. Tak proč mám v sobě prázdno, proč nemohu spát? Zavolala hospodyni, aby se ji zeptala. Co že se s ní vlastně děje, nemá zavolat doktora? Milá paní, to je samota. Jaká samota, vždyť jsem stále mezi lidmi? Říká paní. Stále? A co večery, svátky, víkendy, kdy jsou ostatní doma, u rodin. Máš pravdu, co se s tím dá dělat? Ptá se paní. Najděte si muže a mějte děti, jinak to nejde. Odpovídá hospodyně. A kde mám hledat, mužů se kolem točí dost, ale který je ten pravý? A kde mám hledat, když jsem stále v práci? Ohradí se paní. Musíte hledat srdcem. Musíte hledat lásku k jedinému člověku. S kterým vám bude hezky, bezpečně. Na kterého se budete moci spolehnout, opřít se o něj. S kterým se nebudete nudit i když budete mlčet. Paní přeruší hospodyni: Ale taková láska není. Nevěřím mužům, jen dosáhnou toho, co chtějí, už vás neznají. Znám jen lásku k zvířatům, práci, penězům, věcem a majetku. Ti vás nezklamou. Ale paní, to není láska, to je útěk od lásky. A co to tedy je, ta láska podle tebe, povídej. A hospodyňka začala vypravovat. Láska je to, že myslíme na druhého. Že chceme být pořád s ním. Každou volnou chvilku věnujeme druhému. Stýská se nám po něm, pokud není s námi. Krásné chvíle chceme prožívat s ním. Myslíme na něj ve chvílích hezkých i špatných. Při krásné hudbě, u krásného pohledu do krajiny, chceme, aby byl s námi v objetí. Odpouštíme mu to, co bychom neodpustili jinému. Věříme mu a důvěřujeme, že nás podrží a nezklame, jako my nezklameme jeho. Že se o něj můžeme opřít. Vážíme si ho, ctíme a tolerujeme. Láska je o tom, že jen s tím jedním chceme vychovávat děti, chodit na výlety. Usínat i vstávat. A jít ruku v ruce celým životem. Tak to je láska milá paní. Jak hospodyně domluvila, tak se žena rozplakala: Takovou lásku neznám. Jak jí najít, existuje vůbec Ano, existuje. Jen se musíte umět dívat. Dívat se ne jen očima, ale i srdcem. Svět není jen o práci, penězích, sexu, mejdanech. Ale je i o jaru, sluníčku, vůni květů, o vánocích, o lásce Dobře, budu jí hledat. Asi to nebude lehké, ale pokusím se Od té doby se jí život změnil. Ještě že má tak moudrou rádkyni. Ale kde hledat. Každý myslí jen na to, jak si užít. Nebo zjistí, že má peníze a jdou po nich. Kde hledat lásku. Kde hledat to, co snad není. Co když to je jen sen té hospodyňky. Jak tak přemýšlí, skončí u řeky. Na břehu si sedne a přemýšlí. Co mám si počít. Ze snění ji někdo vyruší. Nespadněte do řeky, mladá paní. Probere se, rozhlédne se a spatří muže, a říká: Nebojte se, já jen tak přemýšlím. Muž říká: tak tady je to nejlepší místo. Je tu klid, krásný rozhled a támhle za řekou, se chodí pást srnky. Povídali si dlouho. Už se setmělo a tak se rozloučili a domluvili se na další den. Paní nemohla spát. Celý další den se jí táhl. Vzpomínala na setkání a nemohla se dalšího dočkat. Zvláštní pocit měla, bylo jí smutno. Ať dělala, co dělala, myšlenkami byla jinde. Přemýšlela co se to děje, náhle je jí hezky u srdce. Zavolala hospodyňku. Vše ji řekla a hned se ptala, co to může být. To je láska. Nechte všeho být a leťte za štěstím, odpoví jí hospodyně. A co když ne? Třeba je to mámení, jen únavou jsem usnula a zdál se mi sen. A ten mě teď trápí, říká paní. Ne, je to láska, a už běžte za svým srdcem. Paní se oblekla a pádila k řece. Čekala tam, ale nedočkala se. Rozplakala se a běžela domů. Celý den byla nešťastná. Mezi vzlyky křičela: Tak tohle je ta láska? Nejdřív tě poblázní, dostane do euforie, vynese do oblak. Pak ti vyrve srdce z hrudi a shodí tě z oblak na tvrdou zem. Láska bolí, je zlá. Hospodyňka paní hladí a konejší: Láska není zlá. Snad občas bolí, občas potrápí, ale v celku je dobrotivá. Věřte, že láska je to nejlepší, co člověk má. Proč to říkáš, mě s toho srdce puká. Ty víš co je láska? Ano vím, já jsem láska. Přišla jsem za tebou, abych ti pomohla. A zatím jsi mě uškodila, na to paní odpovídá. Neboj, než se den se dnem sejde, bude vše jinak. Tak jak má být. A jak řekla, tak se stalo. Ještě ten večer muž jejího srdce zavolal a omluvil se, že nemohl přijít na schůzku, do roka se vzali a po dalším roce dítě přišlo na svět. A jako sudička se objevila Láska, která všem čisté a dobrotivé srdce popřála.

Pohádka Chlapec a vlk

Kdysi dávno, kdesi ve vesnici uprostřed lesa, žili lidé obyčejní. Jednou se tam narodil chlapec nehezký. Sami rodiče se za něj styděli. Nikam ho nebrali ani do školy ho neposlali. Ale chlapec byl chytrý od přírody a tak se učil pozorováním okolí. Jen číst a psát ho rodiče naučili. A to jen proto, aby mu mohli napsat co má udělat když nejsou doma. Tak sám trávil dny. Jen se zvířaty se bavil. Začal jim rozumět. Když už skoro dospělý byl, zatoulalo se k nim na dvorek vlče. Chlapec se ho ujal. Krmil ho a učil ho různé kousky. Vlčeti se u něj zalíbilo. Tak rostli spolu člověk a vlk. Když oba byli dospělí, chodili se projít do lesa. Tam jim bylo nejlíp. Přírodě nevadil vzhled. Jednoho dne kolem domu šli kluci a holky na zábavu. Chlapec zrovna něco na zahradě dělal. Posmívali se mu. On si jich ale nevšímal. To je naštvalo a tak ten nejvíce agresivní zvedl kámen a zakřičel:Hej obludo, ty nás neslyšíš? A hodil kámen a chlapci hlavu rozbil. A pak se to stalo. To neměl dělat. Vlk, který byl schovaný a viděl to, zaútočil. Skočil do houfu mladíků a agresora roztrhal. Stál nad mrtvolou, vrčel a výhrůžně cenil zuby. Nastalo ticho, všichni hrůzou zkameněli. První zakřičely hrůzou ženy a všichni se dali na útěk. Chlapec i vlk pochopili, že se nemůžou dál ve vesnici schovávat. Vlk se přišel rozloučit s chlapcem. Olízl mu tvář, ránu na čele a smutně zakňučel. Pak běžel k lesu. Tam ohlédl se naposled jako by říkal: zůstanu nebo ty pojď se mnou. To už se ale blížil křik z vesnice. To rozzuřený dav lidí blížil se. Utíkej vlku, utíkej nebo tě zabijí, křičel na něj chlapec. Vlk dal se na útěk. Lidé doběhli a hned vrhli se na chlapce: Kde máš vlka vlčí kluku. Nemám, už utekl. Co mu chcete, co provedl. Ty se ještě ptáš? Zabil člověka. Ale on si začal, on hodil kamenem a čelo mi rozbil. Vlk mě pak jenom bránil. Dost už řečí řekl starosta. Jdeme ti zabít toho vlka. Stejně jsi mrtvého musel nejdříve ty vyprovokovat. Lidi jdeme, zavelel. Všichni k lesu se teď dali. Na vlka si zuby brousí. Chlapec na nic nečeká a za nimi se vydává. Hledají všichni, najít nemohou. Chlapec větší úspěch má. Přivítání obou je vřelé. Náhle něco zaslechnou. A už vidí, lidi je objevili. Padli první výstřely. Vlk se naježí, cení zuby a chce bojovat. Chlapec ho drží: ne příteli, je jich přesila. Chytne vlka kolem krku a křičí: nechte ho být. Jen mě bránil. To nikdo z lidí pro mě ještě neudělal. Všichni jste se mi jen posmívali, ponižovali, jen trestali za maličkosti. Ani rodiče se mi nezastali. Až tento vlk to udělal. Zabijte mě. Popadl kámen a křikl: kdo sáhne na vlka, toho zabiji. Lidé se zastavili. Chlapec vlka objal a pohladil, vlk olízl mu nos a raněné čelo a dal se na útěk. Naposled se otočil na kopci a jejich pohledy se setkaly a v nich si trvalé přátelství slíbili. Pak vlk zavil a zmizel v lese. Lidé domů šli a chlapci přezdívku dali: vlčí muž. Vlčí muž chodil do lesa každou volnou chvíli. Hrál si s vlkem, povídal si s ním, učili se navzájem poznávat svět. Tam se cítil svobodný. Nikdo mu tam neubližoval. Byl tam mezi svými. Poznal život rostlin i zvířat. Poznal, jak se chová počasí. Jen nevyznal se v lidech. Proč se tak chovají? Čím více byl spjatý s přírodou, tím více byl jiný a tím více se mu lidé stranili. On se snažil mezi ně zapadnout. Když bylo potřeba, pomohl. Byl šikovný, a tak jeho služeb každý využíval. Nikdy neodmítl pomoc a radu. Ale když sám něco potřeboval, nikdo neměl čas a každý se vymlouval. I přes to lidem dál pomáhal. Postavil si chaloupku sám, blíž k lesu aby to měl blíže je skutečným přátelům. U jeho chaloupky se setkával celý les. Z počátku šťastný byl, dal jim pamlsek a povídal si s nimi. Ale jak dospíval, byl stále smutnější. Jeho vrstevníci se párovali, někteří už rodiny měly a on nic. I jeho přítel nejvěrnější, vlk měl vlčata. Nevěděl čím to je. Neznal ten pocit. Neuměl to popsat, ale jen věděl, že ač není sám, protože je obklopen zvířecími přáteli, přesto se tak cítí a je mu smutno a chce to změnit. Líbila se mu jedna dívka, Anna. Byla krásná a hodná. Občas za ním zašla, postěžovala si, pomohla mu v chaloupce. Líbila se mu, ale netroufl si jí to říci. Chodili spolu do lesa a tam jí učil poznávat přírodu. Mockrát jí chtěl pohladit po vlasech. Obejmout, přivonět k ní, vyznat jí lásku a líbat jí. Kolikrát jí za ruku chtěl vzít a do očí se jí zahledět a zeptat se: lásko, vezmeš si mě? Nikdy si však netroufl. Jednou v noci, když všichni spali, zlý člověk mu dům podpálil a oheň se po jiných chalupách začal šířit. Vlk první dým ucítil a přiběhl podívat se co se děje. Viděl, že vesnice spí. Běžel probudit vlčího muže. Ten vstal, a když viděl co se děje, začal budit lidi. Ty vstávali a hasili. Zachraňovali, co se dá. Když bylo po všem, začali hledat viníka. A první kdo je napadl, byl vlčí muž. To on to zapálil. Pomstil se, že ho nemáme rádi. A vzal si na to i vlka. Chyťte ho, ať ho potrestáme. Popadli klacky a kameny. Oba raději dají se na útěk. Brzy je dostihly. Máme je a teď se pomstíme my. Zdálo se, že je zle. Vlk se naježil, vycenil zuby a chystal se zaútočit. Podle pachu poznal dávno viníka. Byl to bratr toho roztrhaného mladíka. Ten jakoby to tušil, raději se schovával. Tu rozestoupil se dav a Anna k chlapci přistoupila. Dala mu pusu a řekla: neboj. Pak otočila se k davu. Že se nestydíte, lidé. Oni vám zachránili životy. Kdyby vás neprobudily tak uhoříte všichni. A vesnice lehne popelem. Místo odměny, chcete zachránce ještě zabít. Copak nemyslíte, ztratili jste rozum? Kdyby to byl on, copak by vás budil, aby vás zachránil? To by jen z úkrytu vás sledoval. Hleďte, tam někdo utíká. To viník už na nic nečeká. Teď poznávám, že s vámi se žít nedá. Jste horší než zvířata. Vzala chlapce za ruku, pohladila vlka. A středem davu všichni tři se k lesu vydali. Ruku v ruce cítili, že patří k sobě. Všichni pochopili, že se mýlili. Nechali muže na pokoji a stali se kamarády. No a on pak se ženou, dětmi a zvířátky žili, a pokud nezemřeli, žijí dodnes.

Pohádka o Pravdě a Lži

Povídám, povídám pohádku, ukládám tě ke spánku. Lehni si na polštář, abych začal už. Bude to příběh o dvou sestrách. Pravdě a Lži. Lež byla krásná a vypadala mladší. Pravda byla utahaná, a ač to byla dvojčata, vypadala o dost starší. Každá byla jiná, jako by to nebyly sestry, stále byly spolu a lidé měli obě rádi. Jednou se pohádaly o to, koho mají lidi raději. Pravdu či lež? Lež říká: já dávám lidem bezstarostnost a jednoduché odpovědi na všechno. Pravda na to: ale já dávám skutečné odpovědi a rozuzlení. Lež na to říká: ale mnozí nechtějí slyšet pravdu a schovají se ve lži. Ale o to víc je pak pravda bolí, hájí se Pravda. A kdo ti o pravdu stoji, křičí Lež. Tak to vyzkoušíme, říká Pravda. Půjdeme do světa a uvidíme. A tak šly. Lež si sebou nic nevzala. Jen se svůdně oblekla a osedlala svou nejmilejší kobylku - Závist. Zato Pravda si vzala velikou krosnu a do ní nandala všechny argumenty pravdy. Koníčka se jí zželelo a tak šla pěšky s těžkou krosnou na zádech. Vyrazily spolu, ale jen Pravda udělala pár kroků, Lež ji na kobylce zmizela, jen se za ní zaprášilo. Lež byla ve výhodě. Všude byla o hodně dříve než Pravda. Na muže stačilo se pousmát a ukázat své vnady. Na ženy platilo pár hezkých slovíček a lichotek na vrch. Voněla a krásná byla, všude ji pohostili. Kam lež přišla, tam se dala do díla: já jsem tu, abych vám řekla pravdu o všem. Musíte mi věřit, copak vypadám, že lžu? Nemohu se ale zdržet, honí mne žena, co vydává se za pravdu. Jen co Lež zasela semínka lži, podlosti, pochyb a závisti, nasedla na kobylku Závist a hajdy dál. Zas jinam mezi lidi ale hlavně co nejdál od Pravdy. No, a když pravda dorazila, schvácená, sedřená a zpocená z těžké cesty, tak se jí každý snažil vyhnout. Co to je, tak je špinavá a páchne potem, reagovali lidé. Já jsem Pravda, nebyla tu už Lež? A co nám chceš, ptají se lidé. Jdu vám říci pravdu o všem. Mám tu argumenty o tom, jak to všechno je, říká pravda. Ale my už pravdu známe, je krásná a nepáchne jako ty. Teď tu byla na koni. Jdi pryč, nechceme tě, odhání pravdu lid. Pravda schvácená musí tedy odejít. A tak to jde dál a dál, od města k městu, od vesnice k vesnici. Lež je stále o kus dál, než pravda dobelhá se. Jednou schvácená a nešťastná, zklamaná z lidí, usedla u potůčku v lese, aby se opláchla, osvěžila a odpočala z dlouhé cesty. Náhle ji někdo osloví. Ahoj Pravdo, co je ti? Pravda se otočila a spatřila svou sestru Lež. Pak se rozbrečí. Sestřičko moje, měla si pravdu, lidi mě nechtějí. Chtějí jen tebe. Tobě odpouštím, protože znám pravdu. A obejme Lež - svou sestru. Ale ne sestřičko, lidi chtějí tebe. Oni chtějí pravdu a věří, že lež je pravda. Pravda je ale pro ně složitá. Lež je jednoduchá. Lež nepoužívá argumenty, protože žádné nemá. Ale tím víc musí být přesvědčivá, aby ji lidé uvěřili a nechtěli argumenty. Lež je taky krásná a tolik nenamáhá a nebolí. Vypadá stále skvěle, protože není stahaná pod tíhou argumentu. Lež ani nezná argumenty, proto jsou její odpovědi jednoduché a rychlé. A pravda? Ta na vše používá spoustu argumentů. Na každou maličkost jich má stohy. Pro ní odpovědi typu: a proč to tak je = PROTO! je nedostatečná. Pravda vše musí mít podloženo důkazy. No a dokázat něco, trvá trochu déle. A na to lidi nechtějí čekat. Pravda je složitá a někdy bolestivá. Na pravdu lidi nemají čas a sílu a tak utíkají ke lži. Ale i tak doufají, že to je pravda. Sestřičko, tebe lidi chtějí, ne mne. Já jim jen podávám jednodušší a méně bolestivé vysvětlení. A víš, proč mne nikdy neporazíš? Protože já jedu na kobylce Závisti, jsem krásná, odpočatá a čistá. A ty? Ploužíš se pěšky. Potíš se pod tíhou argumentů a nemůžeš o sebe tolik pečovat. A hlavně já jsem u lidí vždycky dříve než ty. A než ty přijdeš, tak už je ve lži tolik lidí namočeno, že i kdybys je přesvědčila, tak se vždycky někdo objeví, kdo bude pochybovat o pravdě. Podle hesla: není šprotu, aby na něm nebylo pravdy trochu. A co mám tedy dělat, ptá se Pravda. Mám to celé vzdát? Mám odejít pryč? Poraď. Ne, odpoví lež. Ty musíš tady být. Budeš to mít těžké, ale nesmíš vzdávat boj. Lidé jednou procitnou. Dobře, budu se dál snažit. Možná tě jednou dostihnu a pak… Kde jsi, sestřičko? Ale po Lži jako by se zaprášilo. Tak si leť, možná, že tě dostihnu a pak uvidíš, říká Pravda. Už jsem odpočatá a tak půjdu. A tak pravda a lež dál putují světem. Od města k městu, od vesnice k vesnici. A dál lež zaseje semínka lží, pochybností, závisti a pravda musí použít stohy argumentů, aby to vyvrátila. A někdy úplně zbytečně. Lidé, pomůžeme Pravdě nebo Lži?

Pohádka o naději

Na kraji propasti sedí člověk. Je vidět, že má chmurné myšlenky. Je se vším smířený a chystá se skočit. Už nabral odvahu a udělal poslední krok. Náhle ho kdosi chytí za ruku: Co blázníš, člověče, cos to udělat chtěl? Člověk, muž, se otočí a vidí postavu, snad ženu, zahalenou v šátku, a říká: Ale, už mne nebaví svět. Vše jsem ztratil, zkazil a o vše přišel. Prohrál jsem svůj život, ženo. Ale jdi ty, člověče. Víš co? Pojď se projít a povyprávíš mi, svůj osud. Tak se sebrali a šli. Dobře, jestli chceš tak mne vyslechni, říká muž: Už od dětství jsem to neměl lehké. Naši se rozvedli. Byl jsem slabý, brýlatý a často nemocný a děti se mi smály. Tak jsem si řekl, až vyrostu, že všem ukážu. Učil jsem se a měl spousty nápadů a plánů. Po škole jsem začal podnikat. Měl jsem spoustu času a tak jsem ho celý věnoval podnikání. Začátky byly těžké. Začalo se mi dařit a to mi přineslo nejen peníze ale i přátele. A taky i první lásky. Nejsem krasavec a tak jsem věděl, že je přitahuje majetek a ne já. Ale i tak jsem si užíval. Utrácel jsem za kamarády a holky. Začal se mi život líbit. Má mysl se otupila a já přestal vnímat realitu. Myslel jsem si, že to štěstí nikdy neskončí. Ale pak mi nevyšel jeden obchod, pak další. Také jsem začal hrát hazard. Nic se mi nedařilo. Čím víc jsem se snažil, tím větší jsem měl ztráty. Čím více mi mizely peníze, tím mne mizelo víc přátel. Ubývalo i lásek. Neposlouchal jsem, co mi říkají příbuzní a někteří moji známí. Čím víc mne domlouvali, tím víc mne to štvalo a začal jsem je odhánět od sebe. Postupně jsem ztratil podnik, limuzínu, vilu a na účtu jsem měl jen dluhy. Tak jsem si řekl, no co, dříve jsem hostil já a utrácel za druhé, tak si půjdu k nim pro pomoc. Ale ať jsem chodil, kde jsem chodil, všude mne odháněli jako chudou holotu. Moji přátele mne neznali. Prosil jsem, sliboval, brečel, křičel a vyčítal, ale jako by byli slepí a hluší. Utekl jsem na venkov. Tam jsem poznal jednoho ševce. Měl dceru a žili sami. Žebral jsem u nich o chleba, ale nabídli mi práci a až pak mi dali najíst a nechali přespat. Udělal jsem, co mi řekli. Byl jsem na dně. A proto, že jsem šikovný, tak si mne nechali a začal jsem jim pomáhat v dílně. Časem jsem se zamiloval do jeho dcery a proto, že jsem se ukázal v dobrém světle, otec svolil ke svatbě. Začalo se nám dařit a zas jsme byli na vrcholu. Přátelé se vraceli a bohužel i zájem žen. Já si přestal vážit toho, co mám a začal jsem blbnout. Zas mne peníze dostaly. Cítil jsem se jako král. Odešel jsem od ženy, nejdříve tchánův podnik zadlužil. Jeho konto vybral a zmizel. Zachoval jsem se jako mizera. Později jsem se dozvěděl, že tchán s toho zalehl a už se nevzpamatoval. Pochovali ho ještě ten rok. Mezi tím žena potratila naše dítě, to bylo hodně i na moje rodiče. Já jsem se k nim nehlásil a tak i oni zapudili mne. Po pohřbu tchána, dali jsme se ženou zase dohromady a já nasliboval, že se polepším. Ale šlo mi vlastně jen o dědictví, byl jsem fakt zkažený. Potom jsem zase shrábl polovic a odešel, už navždy. Pokud jsem měl peněz dosti, měl jsem přátel a milenek plný dům. Zase jako slepý blázen, jsem nepoučen vše za jejich přízeň utratil. Historie se opakovala. Jen jsem neměl co jim dát, rozprchli se a nechtěli mne už nikdy znát. Naštvala mne ta nespravedlnost a násilím jsem si to chtěl vymoci. Ale jen vězení mne čekalo a nic víc. Když mne pak propustili, domů jsem šel. Ale pak jsem si uvědomil, že žádný domov už nemám. Že vše jsem ztratil. Svou hloupostí, namyšleností. A jak tak jsem šel, k té rokli jsem došel. A najednou vidím prázdnotu. A tak jsem se vším skončit chtěl. To je celý příběh můj. Vidíte paní, bavíte se s krysou. S lidskou špínou. Nejsem hoden života. Nechte mne už jít a s bohem. Už chtěl odejít, ale žena ho chytila: Člověče, ale vždy máš naději na jiný život. Máš naději vše změnit, nic není ztraceno. Ale já nemám právo na naději, říká muž. Každý má právo na naději. Naděje nikdy neumírá. Věř mi, já to vím. Já jsem NADĚJE. Muž se podívá a něco chce říci, ale Naděje ho přeruší: Pokud slunko svítí, pokud ráno otevřeš oči a uvidíš ptáky létat, květiny kvést, uslyšíš svůj dech, tak je vždy naděje. Pamatuj, není důležité, co děláš a pro kolik lidi jsi důležitý, ale na tom, až skončí tvé dny a ty se ohlédneš, aby to byl krásný pohled, i kdybys něco znamenal jen pro jednoho jediného člověka, měl jsi krásný život. A teď jdi, někdo na tebe určitě čeká. Koukej, došli jsme do vesnice, odkud jsi odešel a něco si tu zapomněl. Muž se otočil a spatřil vesnici a svůj dům. Ale sem se nemohu vrátit, říká a otočí se k ženě. Ale ta tu už není. Jen z dáli zní její hlas: Jdi, člověče, jdi a snaž se. Naděje nikdy neumírá. Muž vykročil k domovu. Na zápraží se zastaví a vidí svou ženu. Jde k ní a padá ji k nohám. Ženo moje, jsem špatný muž, nejhorší člověk, odpustíš mi? Žena hledí a mlčí. Po chvíli řekne: Zatím nevím, záleží na někom, koho si tu zanechal při poslední návštěvě. Je to tvůj syn. Můj syn? Mám syna? Tu synek vyjde ven. Kouká a říká: Mami, to je tatínek? Ano synku. A chceš ho tu mít? Synek váhá a pak řekne: Mami, dáme mu naději. Muž obejme syna, ženu a rozpláče se. Z dálky slyší ozvěnu: naději, naději...

Fejeton: omluvte se Češi, že jste zkazili cikány

S hrůzou, otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima, jsem se od kandidátky na presidentku (díky bohu, že nezískala potřebný počet podpisů) Samkové dozvěděl, že cikáni dali naší společnosti to, že nám nastavili zrcadlo.

Zřejmě nechápu pojem: nastavit zrcadlo. Ale myslel jsem si, že to znamená to, že nám někdo ukáže, jak se chováme my.

A také tvrdí, že za to, jak se oni chovají, za to můžeme my. Tak to jsem opravdu netušil, zanedbáme vzdělání našich dětí, zanedbáváme a demolujeme své obydlí a okolí, raději než práci, to raději naděláme spousty dětí, a živí nás stát, učíme své děti neslušnosti, nerespektování autorit, a mnozí z nás je učí i krást...

Tak to jsem netušil, že my, majorita, můžeme za to, že cikáni nedbají na vzdělání, nedbají na vzdělání svých dětí, zanedbávají a demolují své obydlí a okolí, než aby si našli práci, raději si udělají děti, a nechají se živit státem, učí své děti neslušnosti a nerespektování autorit a mnozí z nich je učí i krást...

Opravdu jsem toto vše netušil, a stydím se za to (ironicky), že jsme tak nezvratně zkazili ten báječný, vzdělaný, pracovitý, poctivý, slušný národ, který, nebýt nás, mohl dnes být nejvyspělejším a nejvzdělanějším národem, ke kterému by celý svět vhlížel s obdivem.

A pro paní Samkovou? Doufám, že vy se presidentkou nikdy nestanete. Nechtěl bych žít v zemi, kde budou vládnout cikáni, ne zrovna doslovně, ale prostřednictvím zákonů a milostí presidentky Samkové, tak že ať udělají, co udělají, bude se brát jako naše vina. A kdo by se chtěl ozvat, půjde sedět na tvrdo, za rasismus.

SAMKOVÁ (a podobní) NIKDY!!!

fejeton: MOMO a NENEN

Dodnes, a zřejmě se na tom nic nezmění i v daleké budoucnosti, protože se to osvědčilo, se řídí příroda sílou a vzhledem. Síla a vzhled každému říkají: já jsem jedinec, co je geneticky naprosto zdráv, a je nejvhodnější k obraně, množení a shánění potravy. Svým způsobem toto platí stále i u lidí. Alespoň poslední výzkumy tomu nasvědčují. Akorát, lidé vyměnili (doplnili) vzhled a sílu za/o: obliba (vzhled a sympatie), moc (společenské postavení), majetek (bohatství). A u lidí to funguje tak, že oblíbený, mocný a bohatý, je na tom lépe, než neoblíbený, nemajetný a (společenská) nula. Dále jen MOMO: Majetný-Oblíbený-MOcný. A NENEN: NEoblíbený-NEmajetný-Nula.

A tyto kategorie se dělí na
MOMO 1) milovaný, ctěný, vážený, 2) sympatický, oblíbený, 3) prostě MOMO.
NENEN: 1) prostě NENEN, 2) nesympatický, neoblíbený, 3) nenáviděný!
Pro zjednodušení a zkrácení textu, pro příště: 1, 2, 3, 4, 5, 6.

Ať udělá MOMO cokoliv. Hrdinského, zbabělého, dobrého, špatného, vždy je to dobře. A když to špatné a zbabělé je už přespříliš, tak se to u MOMA vždy nějak omluví, vysvětlí, zbagatelizuje. A když to není ještě tak hrozné, tak se nad tím jen mávne rukou. U dobrého a hrdinského, i když to nestojí za zmínku, tak u MOMA se s toho udělá něco famózního, velikého, významného. A co teprve, když je to opravdu velká událost či věc, no to pak je skoro celospolečenský svátek.

Ať udělá NENEN cokoliv. Hrdinského, zbabělého, dobrého, špatného, vždy to nestojí za řeč, nebo je to špatné. A když to špatné, zbabělé, skoro nestojí za řeč, tak u NENENA je to pomalu zločin, natož kdyby to bylo něco opravdu zavrženíhodné. To už by ho nejraději lynčovali. Ale když udělá NENEN něco dobrého, hrdinského, co nestojí za řeč, tak se nad tím jen mávne rukou. A když už to je opravdu velká událost či věc, tak malá zmínka, a možná i malé uznání. A to není vše.

Pokud jsou v konfliktu MOMO s NENEN, tak má v každém případě zastání, pomoc, pravdu a právo na své straně - MOMO. MOMO může NENENA okrást, zbít, urážet, šikanovat, udat ho úřadům, donášet na něj nadřízeným, pomlouvat ho, zesměšňovat, a vždy to společnost a kolektiv přijímá. Vždy se fandí MOMOVI a ještě to NENENOVI přeje. Baví se na úkor NENENA, protože v jejich očích, si za to může sám. Zato, kdyby NENEN udělal MOMOVI jen desetinu toho, tak je to zavrženíhodná zrůda, sv.ně, hajzl… každý by ho odsoudil.

A to není vše. Ještě tu máme podskupiny.
MOMO 1, si může vše dovolit k MOMOVI 2 a 3, a samozřejmě k NENENOVI 1 až 3. (dále M a N).
M2 si to nesmí dovolit k M1, ale už k M3 a samozřejmě k N 1 až 3.
M3 si to nesmí dovolit k M1 a 2, ale může si to dovolit k N1 až 3.
N1 si to nemůže dovolit k M1 až 3, ale může si to dovolit k N2 a 3.
N2 si to nemůže dovolit k M1 až 3 a k N1, ale může si to dovolit k N3.
No a N3 si to nemůže dovolit k nikomu.
MOMO1 je beztrestný, nikdy netrpí, zato NENEN3 je trestán za vše a trpí.

A dále. Na pracovišti: U MOMA1 je možné zaučovat celý život, případně mu kolektiv rád pomáhá. Čím je MOMO níže, nebo čím je NENEN níže, tím se zaučovací doba zkracuje. A NENEN3 se ani nezaučuje, protože už od pohledu to přeci nemůže zvládnout.

Ve vztahu: Za fungování a udržování vztahu, se zásluha vždy dává MOMOVI. Za nefungování a rozpad vztahu, vždy může NENEN (i zde platí vyšší číslo. M1 se zasloužil o fungování vztahu, M3 může za rozpad. N1 se zasloužil o fungování vztahu, N3 může za rozpad).

Při lumpárnách a trestných činech: Pokud je pár i větší kolektiv, tak MOMOVÉ jsou braní jako neviňátka, která byli strhnutí zkaženými, zločinnými NENENAMI. (i zde platí číslování). Bohužel, i kriminalisté a soudci to tak berou, tak kolikrát MOMOVÉ dostanou mírnější trest a NENENOVÉ přísnější, i kdyby vina byla opačná.

Prostě, stále se chováme jako součást přírody. I když se pyšníme rozumem a city, které prý máme jen my, ostatní živočichové ne, tak to tak nevypadá. Lidi dokáží s člověkem zamést, jen proto, že je jim nesympatický. Pokud člověk patří do kategorie NENEN3, je prakticky odsouzen k trvalému společenskému zapuzení a izolaci. Moje bábi, ať je jí nebe lehké, říkala: člověci se k sobě chovají, jako vlci. Bábi, myslím, že dnes už se ví, že ani vlci se tak k sobě nechovají. No, nakonec, stačí sledovat psy, nemusíme jít za vlky. Ale v tvé době nebyli takové poznatky ze zvířecí říše. Tak tedy, říkám zase já: Člověci, chovejte se k sobě jako psy i vlci, když už se k sobě nechováte, jako lidi.

Fejeton:snížení kriminality? Omluva a distanc

Komunistům se nelíbí, že se jim připomínají zločiny a stále nejsou některými považováni za demokratickou stranu a stále se o nich tvrdí, že se nezměnili a že budou stejní. Sám Dolejš se k těmto útokům ze strany vyjádřil opakovaně: "Nejen já osobně, ale celá KSČM se distancuje od politických procesů a poprav, od zneužívání moci v rámci politického monopolu a od řady na to navazujících excesů."
A V TOM JE TEN PROBLÉM, PŘÁTELÉ. POLITICKÉ VRAŽDY, 10 LET V URANOVÉM DOLE, DĚTI BEZ RODIČŮ, A NÁSLEDNĚ NEMOŽNOSTI STUDOVAT A PRACOVAT, PERZEKUCE, POVAŽUJÍ I DNEŠNÍ KOMUNISTÉ ZA "EXCES" 
Tento komoužský zločinec v podstatě souhlasil se svou soudružkou, která prohlásila, že socialismus nebyl zločinecký, ale dnešní doba je zločinecká. To se pak můžou omlouvat a distancovat horem dolem, ale jejich projevy je usvědčují z toho, že se jen přetvařují. No, nakonec, vyhráli by v r. 46 volby, kdyby poctivě přiznali, co chystají? Možná že by bylo dobré, jim připomínat jejich zločinnost ironickými poznámkami:
Vrah by se hájil: byl to jen exces, který se už nebude opakovat a distancuji se od té vraždy. Soudce: fajn, běžte domů a už buďte hodný. Zloděj, co ukradl někomu firmu či dům: byl to jen exces, už se to nebude opakovat, a distancuji se od těchto praktik. Soudce: fajn, tak běžte a už to nedělejte. Domácí násilník a věznitel rodinných příslušníků: byl to jen exces, distancuji se od toho. Soudce: fanj, běžte domů a už o tom nebudeme mluvit.
No krása, nebylo by odsouzených, tím by byly věznice prázdné, kriminalita nulová. A pak že to komouši neumí. Pak že to nejde. Volte komunisty, nebude kriminalita. 

Fejeton: což takhle založit fašistickou stranu Čech a Moravy

Přemýšlel jsem, kam dát tento článek. Ale nakonec jsem se rozhodl pro ironizaci dnešního právního stavu, tak jsem z něj udělal fejeton.

Už mám toho porušování zákonů ze strany policie, státních zástupců a soudců, tedy právě od těch, kteří by zákony měli dodržovat především, dost. PROČ SE TU STÁLE PORUŠUJE ZÁKON O ZLOČINECH KOMUNISMU A JEHO ŠÍŘENÍ?!?!?!

Jak to, že se tu může komunista ucházet, natož se tam dostat, do jakékoliv obecní, krajské, státní správy a zastupitelstva?!?!?! Jak to, že se tu může volně prodávat symboly a chodit se symboly, komunismu?!?!?! A co založit fašistickou stranu Čech a Moravy? A po vzoru komoušů, mít na oko demokratický program, a kdyby nás někdo chtěl zakázat jen kvůli názvu, tak se bránit, že na rozdíl od komoušů, nemáme za sebou mrtvoly, zničené životy, okradené firmy a lidi. (A to čeští fašisté opravdu nemají, na rozdíl od českých komunistů)

A kdyby nás (stále ještě komunističtí) soudci chtěli zakázat, ne kvůli programu, ale kvůli názvu, tak s tím jít třeba až do Štrasburku. A chtít po našich zákonodárcích a soudech, aby soudili podle skutků, ne podle názvů. Mě taky štve, že se tu na komouše dívá jiným metrem, než na nácky a fašouny. Ač je to jedna a tatáž ideologie. A bylo by zvláštní, kdyby nepovolili naší Fašistickou stranu, když tu už máme dvě, proti kterým máme zákony. Komunistickou a národně socialistickou.Tak že, vlastně už jen chybí ta Fašistická, ne? Proto že pravda je, že Národní strana Paroubka, by se německy řekla jak? No přeci: Nacionální. Protože národní v češtině, je nacionální v němčině. Tak že myslím, že by tu měla být i ta fašistická. Nebo ANI JEDNA!!!

A myslím, že by se možná našlo pár nasraných, který by založili tu fašistickou stranu Čech a Moravy.

A jako PRVNÍ úkol strany by bylo: donutit zákonodárnou, výkonnou a soudní moc, dodržovat zákony, které sama vytvořila, odsouhlasila a přivedla do praxe. No, vlastně ještě nepřivedla, respektive, přivedla na půl: vlk se nažral a koza zůstala celá.

A druhý úkol, když to nepůjde po dobrém, vyhrát volby, rozpustit bolševickou státní (zákonodárnou a výkonnou)a soudní moc, jmenovat novou, rozpustit zločineckou komunistickou stranu a všechny její odnože a podobné strany, tedy i národně socialistické a fašistické.

Třetí úkol: dát toto rozhodnutí do ústavy, aby si to nemohl někdo změnit, kdy chce, leda tak všeobecným referendem a součást toho zákona by bylo: nikdy se nesmí do jakýchkoli státních, krajských, obecných funkcí a úřadů i jako poslední zaměstnanec (třeba na toaletách), dostat členové těchto zločineckých organizací (komunistických, nacistických, fašistických, apod. ideologií). A to ani jako BÝVALÍ členové, nyní v jiných stranách, sdružení, spolků, apod.

Čtvrtý a poslední úkol: pak se rozpustit sami (fašistickou stranu Čech a Moravy) a vyhlásit předčasné volby.

Fejeton: každý se "nezastavý" jinak

No já se celý den nezastavím… slýchávám často. Skoro to vypadá, že veškeré lidstvo je stále v pohybu. Že nemá čas se zastavit. Pak ale zjistíme, že druhý se nezastaví proto, že dělá spousty zbytečností. Nebo že se baví, a pak s hrůzou zjistí, že měl udělat tamto a ono, a už to skoro nestíhá. Ale kdyby na to šel hned? Nemusel by se tak honit. Á nebo, kdyby si to jináč rozložil, případně někoho jiného pověřil, zvláště kdyby to bylo i pro něj?

Ale každý to "nezastavení" asi chápeme jinak? Ale myslím, že je to stejné, jako si kancelářská síla myslí, jak se dře a ten dělňas, jak si jen odpracuje svou směnu. A jak si dělňas říká, jak se dře a kancelářská síla si jen odsedí svou směnu… A stejně tak tráví lidé, své volno po svém.

A myslím, že mluvit o nějaké činnosti, jako o flákání či nudě, může jen ten, kdo jí dělá. Tu činnost, ne tu nudu. Myslím si, že kdo se honí, ten se honí proto, že si to neumí zařídit jinak. A každý kdo se nudí, tak se nudí jen proto, že se neumí bavit. A kdo říká, že si při odpočinku stejně neodpočal, tak ten neodpočíval, protože neumí odpočívat. A nezáleží na tom, při čem se bavil nebo jak odpočíval. Jestli u TV či PC. Nebo při sportu, čtení, spaní, zahrádky plení…

Prostě člověk, který neumí odpočívat a neumí se bavit, tak si neodpočine a nudí se. A ten kdo umí odpočívat a umí se bavit, ten bude třeba skály lámat, nebo na kanapi ležet a sledovat jak moucha leze.

Fejeton: už vím v čem to je

Tak jsem si vždy myslel, že když budu hodný, milující, obětavý, věrný, spolehlivý. Budu vydělávat na živobytí, pomáhat v rodině (děti, domácnost). Vlastně vše co mám a můžu, věnuji pro štěstí rodiny (ženy a dětí). Že tedy budu mít nějaký úspěch. No, zjistil jsem, že partnerství je o vzhledu a sexu a penězích. Asi, nevím? Ale hledal jsem, přemýšlel, a nenašel jinou odpověď.

Slýchávám, že ženy chtějí milujícího, věrného, vtipného, galantního, a spolehlivého muže, co s dětmi a v domácnosti pomůže a o kterého se mohou opřít. Pak ale dodávají něco o jiskře, šarmu, sympatiích, prostě nakonec se ukáže, že je to o vzhledu, sexu, penězích. Prostě jsem zjistil, že nemám jiskru, nejsem sympaťák, peněz tak, abych žil (neužíval si), no a s tím nádobíčkem? Škoda mluvit. Tak jsem našel odpověď, zvláště po tom, co jsem v životě poznal u jiných.

Že ve skutečnosti, chlap může být hrubián, doma s ničím nepomůže, o děti se nezajímá, nic nezařídí, na ženě vyžaduje perfektní fungování domácnosti a sex. Ale sám se o nic nestará. Ale hlavně, když je sympaťák a má ho…, jo a když to ještě jistí prachy, tak má muž vyhráno. A tak jsem si řekl, že to je zřejmě v genech. Že žena vlastně ve vzhledu hledá zdravé geny pro své potomky. A ty bude mít, pokud ho chlap bude mít… a bude krásný a sympatický. No a ty prachy zajistí, že se budou mít potomci dobře.

A tak jsem pochopil, a všem ženám odpustil. To, že nechtějí mé srdíčko na dlani, když bych jim nemohl předat své geny. A kdybych alespoň mohl štědře zabezpečit potomky, ale ani to ne. Tak co se mnou? Nebrat! No a tak, své srdíčko, své touhy, svou duši, virtuální cestou rozdávám. Když už mi to má tělesná schránka jinak nedovolí. A jsem šťastný a nestěžuji si a na plastiku kvůli tomu, nepůjdu. Platonická láska je také prima.

Fejeton: udavačský

Dobrý den pane předsedo. Tak jsem narazil na jeden profil, který má údajně pracovat na vládě. Ale presentuje se, jako odpůrce vlády a chce jí dokonce i odstranit. Jistý pan Nehoda (jestli to tedy není jen výmysl) https://www.facebook.com/madqwert. Fascinuje mě, že (podle profilu) se stydí a nenávidí svého zaměstnavatele a chce jeho zánik, tedy vládu, protože je prý zaměstnancem na úřadě vlády. To je to samé, jako bych se styděl za Škodovku a chtěl její likvidaci. Zvláštní, schizofrenní, nezdá se vám? Jestli máte na vládě více takových, tak potěš pánbůh. Jo, a taky se už nedivím, proč při změně vlády, chtějí všichni, leví i praví, ministři, vyměnit své náměstky a vedoucí (nebo ředitele? nevím jaká je to další funkce) odborů, protože mít neloajálního spolupracovníka a zaměstnance, je neštěstí, a zvláště na takovém místě, které rozhoduje o životě celé země a celého národa.

Jelikož fandím vaší vládě, tak jsem to musel oznámit, protože takováto neloajálnost je jen na škodu, a to nejen vládě, ale všem. Já vím, udávat je neslušné, žalovat je nedospělé, ale oznámit se to musí, páč jsem zodpovědný občan, loajální k zemi a národu. A z historie víme, jak takové infikování (tzv. páté kolony) státních institucí končí. A nejen státních, ale i všech soukromích subjektů. Tak snad jsem vám pomohl objevit škůdce, nic za to nežádám.

S pozdravem a přáním všeho nejlepší a úspěchů, Václav Nový.

Fejeton: o sousedské starostlivosti

Pár příkladů sousedské starostlivosti.

Já si zase vzpomněl na jednoho souseda z mládí (80 léta) Znáte to, mladí se scházejí, veselý, no baví se. A jednou jsme se zase sešli, u mě doma. A když jsme se rozešli, tak na mě zvoní soused, a co že jsme tu dělali? Já se ho ptal ,že jestli jsme nebyli hluční, nebo tak nějak. A on že ne, ale co jsme tu dělali. Že tu byli holky a kluci. No, mě to tak rozesmálo, že jsem se zmohl jen na velký smích a šel jsem. Ale nejspíš to byl nějakej donašeč, (nevím jestli přímo stbák, nebo jen poslušnej občan, co musí ohlásit každou podezřelou věc. Ale asi za týden mě pozvala policie. To mě nasr... a to už jsem mu šel vynadat. A nebylo to nikde na vesnici, ale v Praze. Prostě, všude potkáte blbce. Tedy pravda, v Praze to byla vyjímka, na té vesnici se lidi zajímají více. Proto bych na vesnici nemohl žít.

Z dětství mám také jednu vzpomínku (70 léta). Byli jsme na návštěvě s bratrem u švagra naší tety. No, jako Pražáci jsme neznali život na vesnici. A tak jsme se chovali stejně, jako jsme se chovali v Praze. Blbli jsme tam s jednou holkou. Do večera se rozneslo, že snad jsme s ní něco měli a holka už s námi nesměla mluvit. Nebo, nudil jsem se. A tak jsem chodil vesnicí sem a tam. Od jednoho konce na druhý. A do večera udělali ze mě blázna. Protože jsem nic nedělal, jen jsem chodil tam a sem.

No, tak i já jsem potkával směšné lidi. Ale nejsou jen takto pozorní sousedé. Možná že měli starost o moje zdraví. Možná že se obávali, aby se mi něco nestalo? Buďme rádi, za všímavé sousedy. Nezlobme se na ně. A naopak, slibme jim, že pokud vám budou hlídat majetky, obydlí, tak že jim ulehčíte práci, a některé věci ze soukromí, jim sami řeknete. Aby se nemuseli pídit sami, mnohdy i nedůstojně. S hrnkem u ucha u zdi a dalekohledem u okna. A nesmějme se jim, do drben a šmíráků. Třeba nás jednou překvapí. No, víte, možná jim jednou i poděkujeme.

Já nic, já muzikant

Ráth, ikona boje za sociální spravedlnost a lepší život pro chudé, staré, nemocné, rodiny s dětmi, zaměstnance, padla. Ukázalo se, jak je ten sociální boj výnosný. Ráthovi to vyneslo milionový majetek a milionové jmění v penězích. Jistě to ale vysvětlí.

Pár Ráthových vysvětlení:
1)Nedůvěřuji pravici, tak místo do bank, si peníze schovávám doma, pod podlahou. No, a bojím se zlodějů, tak si občas vezmu část svých "poctivě" vydělaných peněz, sebou, když nejsem doma. A bankám nevěří celé moje příbuzenstvo, tak všichni: rodiče, sourozenci, švagři, tety, strýci, ale i mí známí, si je schovali ke mně, proto jich mám tolik.
2)Peníze mi posílají sociálně slabý občané, jako poděkování za to, jak se o ně peru s vládou.
3)Ty peníze jsem v životě neviděl. Nejspíš je tam nechali ti, kdo na mém pozemku bydleli dříve, nebo ti, kdo mi stavěli mé domy.
4)A sakra, mě to bylo hned divný, že by mi Nečas posílal nové polobotky.
5)A sakra, ten Kalousek je podrazák. Že prý nejlepší víno, na usmířenou.
6) Ach ty ženské, nejspíš zjistili, že si plánuji třetí rodinu a tak se pomstily.

Proto mě napadlo, že by stálo za to, udělat razii u všech politiků. Kolik dalších "krabic od bot" by se asi ještě našlo? Měl bych jeden nápad boje proti korupci: Vykrást všechny politiky. Kdo by podal oznámení, ten by byl čistý. Tomu by se vše vrátilo, tajně, nevíme, jak dalece by byl politik nasr… rozčílen. A ten, kdo by nepodal oznámení, toho bychom oznámili my, protože to neoznámil jen proto, aby se neprovalilo, že je to z korupce. Kolik oznámení by podali politici a kolik my? A co bych vzkázal všem politikům?

Okamžitě přijmout protikorupční zákony, přijmout osobní odpovědnost úředníků a politiků, otevřít a prošetřit všechny kauzy, i staré, zveřejnit své majetky a majetky svých blízkých, zveřejnit s kým se politik stýká. A ještě mě napadl jeden komentář: vzhledem k tomu, že to vyšetřuje severočeské zastupitelství, bych panu Ráthovy nechal zahrát písničku:

severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím. k nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím.....

fejeton: Vítězství socialismu nad kapitalismem aneb: jak zvítězila lidská skromnost nad náročností a společné zájmy nad soukromými.

Už je to tady. Lidé v kapitalismu se bouří. Lidem se nelíbí, že je kapitalistické vlády oblbují zlatým pozlátkem blahobytu, dostatku, dostupnosti všeho, možnostech a příležitostí. Ti co všechno mají a mají na všechno, ti se o to musí bát. Ti co nemají všechno a nemají na všechno, ti jsou zase naštvaní, že na to nemají a že si to nemohou dovolit. Hesla chudých a zaměstnaných: UŽ MÁME DOST DOSTATKU A DOSTUPNOSTI A FUNKČNOSTI SLUŽEB, KDYŽ SI TO NEMŮŽEME DOVOLIT. UŽ MÁME DOST PLACENÉHO ŠKOLSTVÍ A ZDRAVOTNICTVÍ A TOHO, ŽE SE O SEBE MUSÍME STARAT SAMI. UŽ MÁME DOST TOHO, ŽE SI NEMŮŽEME DOVOLIT BLAHOBYT JAKO JINÍ. Hesla bohatých a zaměstnavatelů: UŽ MÁME DOST STRACHU, STRESU, STARÁNÍ SE O SEBE A MAJETEK. UŽ MÁME DOST TOHO, ŽE SI MUSÍME SVŮJ BLAHOBYT STÁLE HLÍDAT. UŽ MÁME DOST BLAHOBYTU. Hesla všech: UŽ MÁME DOST PENĚZ, KTERÝCH NENÍ NIKDO DOST. UŽ MÁME VŠEHO DOST, KDYŽ NENÍ PEVNÝ ŘÁD. ZRUŠME PENÍZE A VLÁDY, KTERÉ JSOU PŘEKÁŽKOU NAŠÍ SPOKOJENOSTI. NECHTE SI PLNÉ KRÁMY, DEMOKRACII, DOSTATEK. MY CHCEME JEN PRÁCI, BYT A PLNÝ TALÍŘ. A KLIDNÝ SPÁNEK, VE SPOLEČNOSTI, KDE JSOU SI VŠICHNY ROVNI.

Tak to jsou hesla globální revoluce kapitalistického světa. Lidé chtějí jiný systém. Nechtějí kapitalismus, kde budou nespokojeni. Chtějí systém, kde nebudou rozdíly. Kde chudý nebude vidět, že je chudý. A kde bohatý nebude vidět, že jsou ještě bohatší. Nebude tedy závist, nebude honění za majetkem. Lidi se zase budou mít rádi, klesne trestná činnost, bude zase veseleji, šťastněji. Lidé zase budou zakládat rodiny, bude více dětí, bude ráj na zemi. Pro všechny, ne jen pro pár vyvolených. A to zajistí jediný systém. KOMUNISMUS! Ano, v komunismu bude všeho dostatek a pro všechny. Všichni budou chtít šťastnou společnost, tak se zřeknou vlastní budoucnosti ve prospěch budoucnosti společnosti. Protože jen šťastná společnost, bude plodit šťastné lidi. Když všichni budeme mít všechno, tak nikdo nebude muset krást, podvádět, protože bude mít vše. Nikdo nebude závidět druhým, protože všichni budou mít stejně. Nebude stresů, nervových kolapsů, strachu z budoucnosti, protože budeme všichni svými pány, tak se nebudeme bát o práci. Nebude peněz, tak nebudeme hladovět, platit za cokoliv, tím nepřijdeme o nic, kdybychom nepracovali a neměli na to, a budeme na tom stejně, jako dřív.

Ano, už to tu bylo. Chceme návrat socialismu, oživení myšlenky komunismu. A jdeme do toho všichni. Chudí, bohatí, mladí, staří, zdravý, nemocní. Lidstvo konečně pochopilo myšlenku Marxe, Engelse a Lenina. Myšlenku komunismu. Kdy bude nejlepší, když vše bude společné. Konečně pochopili i ti bohatí a mocní, že jim bude lépe, když se toho bohatství a moci, vzdají. Bohatí a majitelé podniků houfně dávají majetky společnosti: Už nechceme majetky, o které se musíme starat, stále rozšiřovat, bát se o něj. A stejně nám to bude málo, budeme chtít víc a víc a víc, než budeme mít nejvíc na světě. Jen honba a stres. Už nikdy! Ať si ten podnik vede někdo jiný, my chceme mít už klid. A peníze věnujeme státu. Nač nám bude majetek a peníze, když je to jen pro zlost. Chudí a zaměstnanci houfně přijímají nové podmínky: Už se nemusíme bát budoucnosti. Nebudeme muset tolik pracovat, nebudeme se muset závistivě dívat na ty bohaté, protože z toho společného majetku, dostaneme také svůj díl, aby se vyrovnala životní úroveň všech.

Opět se budou rodit děti, sníží se kriminalita, lidi se budou mít rádi. Opět se o vše bude starat společnost. A protože se společnost nechce zabývat zbytečnostmi, které odvádí lid od práce, a které by kazili šťastnou náladu ve společnosti, tak bude izolovat ty remcali, kterým nezáleží na štěstí společnosti a tím i lidu a kteří nepochopili, v čem spočívá štěstí. A jelikož volby byli jen hledáním lepší cesty a cesty k moci, tak je zrušíme, protože ta nejlepší cesta je nalezena, a už nikdo netouží po moci. Zruší se všechny strany, vlády, vedení států, krajů, měst a obcí, podniků. Společnost je nebude potřebovat. Stejně tak i policii, vojáky, soudce, advokáty a nakonec celé státy, protože náš stát bude - celý svět. No a nakonec všichni rituálně spálíme peníze a tím se definitivně osvobodíme od materiální společnosti, a nastane komunistické duchovno, čili - ráj. Ve všelidovém a celosvětovém referendu si to lid odsouhlasil. Myšlenka pokroku se nezastavila. Konečně vyhrál zdravý rozum.

A že se ozývají hlasy rejpalů, že socialismus ve skutečnosti přinesl nesvobodu, nedostatek, zaostalost, nefunkčnost služeb, a systém se nakonec musel udržovat násilím na lidech? No a co!? Nyní se to nestane, nyní jsme my, budovatelé lepších komunistických zítřků, polepšení. Nyní jsou i lidé vyspělejší. Už všichni chápou, že ne osobní štěstí, ale společenské štěstí je důležité. Protože až šťastná společnost, vytvoří šťastné jednotlivce. A štěstí není v dostatku, majetku, kariéře a úspěchu, svobodě. Ale v práci pro společnost, rodině, střechy nad hlavou a v kotlíku s gulášem. A kdo to nechápe, … s tím si společnost poradí… Tak: na shledanou v lepších časech soudruzi, případně soukmenovci.

Ps: pro případné rudé či hnědé čistky až se tak stane: odvolávám vše, co jsem kdy řekl a napsal, protože jsem byl k tomu donucen židovsko-bolševicko-fašistickými vládami, pod vlivem Americko-Rusko-Čínskými imperialistickými bankéři. A celá léta jsem byl v hypnóze, tak že si nic nepamatuji a tím se zříkám veškeré zodpovědnosti. Tak že jsem nevinná oběť kapitalisticko-socialistických režimů a systémů. A jsem rád, že konečně vyhrála vaše ideologie a já mohu šťastně žít ve vašem ráji. A jednoznačně odsuzuji dosavadní systémy a jednoznačně souhlasím s vaším systémem. Děkuji za pozornost.

Fejeton: o velikonocích

Vážení, nakonec byla pomlázka i u nás, ač jsem se bál, že letos nebude. Nemohl jsem najít pomlázku. Nakonec jsem ale našel pomlázku ve skříni. A tak jsem mohl ty mé ženské doma opět našlehat. Ale u mě to je opravdu jen symbolické. To jiní (třeba moji bratři) třískají, až to bolí. Myslím, že nepochopili tu symboliku, že je to vítání jara, a aby ženy rozkvetly, neuschly. Ženu je tak třeba, jen jemně našlehat, jako šlehačku na cappuccinu, ne umlátit jako máslo. Někteří si ale myslí, že je to jediný den, kdy mohou beztrestně, ztřískat ženskou. Bohužel je takových mužů více. Já jen doufám, že těch mužů, kteří berou šlehání jen jako symbol, je většina. Tak, došlehat, dochlastat, dojíst. Jít odpočívat, páč se zítra jde opět pracovat. A ať mají všichni hezké vzpomínky na Velikonoce, nejen muži ale i ženy. Ať se ve zdravý dostanou domů a příští rok, ať se všichni zase sejdou. A ti čilejší, ať se rozrostou o nějaké mimčo, páč nás ubývá a nebude za chvíli nikdo, kdo by nám vydělal na důchod. Přeji všem, krásné jaro.

Fejeton: jaro moje milované

Jak se vše mění, co? Jako dítě jsem měl nejraději léto. Nejen kvůli prázdninám. Ale kvůli teplu, opalování (i když já se vždy jen spálil, mám bílou pleť), koupání. Pak jsem měl rád zimu, kvůli sněhu. No, s dospělosti mě začala zima vadit. Sníh a mráz už jsem bral jinak. Už jsem v něm neviděl jen koulovačku a sáňkování. A i léto jsem přestal mít rád. Kdo má snášet ta vedra. Ale zatím jsem nezačal mít rád podzim. Ten mě připadá smutně, ponuře, fouká, prší, bláto je a spousta tlejícího listí. Ani teplo ani zima. Člověk neví, jak se obléci. Zato jaro, to miluji. Vše kvete, roste, příroda se probouzí. Možná že kouzlo jara, je i proto, že končí zima. A čím krutější a delší, tím je jaro příjemnější. Sluníčko už krásně hřeje. Ale ne moc. Tak akorát. Jaro je moje jednička, a kdyby bylo celý rok, nejsem proti. A kdyby bylo jó na mě, tak kvůli dětem bych udělal léto přes prázdniny (červenec-srpen), zimu od Mikuláše do tří králů (od 5.12. - 6.1.) A pak, celý rok jen krásné, rozkvetlé, voňavé jaro.

Fejeton: čím bych chtěl být v dalším životě

Občas si říkám, že bych chtěl být někdo jiný. Čím bych chtěl být, kdybych se opět narodil. Dříve jsem chtěl být králem, nebo jiným druhem panovníka. Bohatý, mocný, no ale… Nikdy bych nemohl říci, co si myslím, dělat si co chci, jít kam chci, kamarádit se s kým chci a zase, nekamarádit se s kým nechci. Tedy, svým způsobem ano, ale pak by to vyvolalo skandál a mé případné odvolání. No, a ještě horší věci. Stále by mě hrozil atentát, revoluce, no a svým postojem, chováním, jednáním i války. Vlastně bych byl svým způsobem vězněm moci. No tak nic, panovníkem nechci být.

Ale bohatým, jedno jakého druhu. Rád bych si užíval a měl všechno, na co si ukáži. Mohl bych si říkat, co chci, dělat co chci, kamarádit se s kým chci a nekamarádit s tím, s kým nechci. Tedy pravda, nesměl bych moc dávat najevo své názory. Pro případ, kdybych po mocných něco chtěl. Jistě, mohl bych být svůj, mohl bych si hrát na morální ikonu, no ale pak bych musel být tak úspěšný, tak vážený, že by byl tolerován u mocných i kdyby věděli, co si o nich myslím. Ale je tu jiný problém. Nebezpečí útoků běžných zločinců. Únos, terorismus, krádeže, podvody, nenávist neúspěšných a kupa "(ne)kamarádů". Asi bych se musel bát o ten svůj majeteček. A tak ani to není to pravé ořechové.

Prostě lepší život (bohatství, sláva, moc) přináší starosti, nejistotu a svým způsobem i nesvobodu. Ale pak jsem na to přišel. Chtěl bych být psem nějaké bohaté praštěné celebrity. Jako miláček takové celebrity budu mít všeho dostatek. Dostatek jídla, péče, budu mít střechu nad hlavou, a budu mít moc nad celou domácností svých pánů. Mohu si štěknout, kdy chci a na koho chci, bez toho, abych tím vzbudil pohoršení. Mohu projevit svůj názor, bez nebezpečí, že přijdu o své teplé místečko a požitky z něj. Jako zvíře mě nebude vadit ani to, když se má celebrita dostane do potíži a už přestane být celebritou. Jako její miláček, budu mít stejně žrádlo a teplo. Protože ta celebrita bude myslet hlavně na mé dobro. A možná že mi sežene jinou celebritu, kam mě dá a já si zase budu užívat. No řekněte, kdo by přijmul mocného bez moci, bohatého po bankrotu, nebo bývalou celebritu? Nikdo! Ale jejího miláčka nejspíš ano. Tak že, v dalším životě budu chtít být psem nějaké praštěné celebrity.

Fejeton: bůh existuje

Tak mám důkaz, že bůh existuje. Jako dítě jsem měl rád zimu, sníh, koulování, sáňkování, ale celá léta mého dospívání a dospělosti jsem se modlil, aby nebyla velká zima. Aby vlastně nebyla žádná zima. Žádný mráz, žádný sníh. Tedy krom vánoc. Přece jen, ty Ladovské vánoce jsou hezčí. No, kvůli dětem bych tu zimu rozšířil od Mikuláše do tří králů. Ale ten sníh by mohl napadnout vždy tak o víkendu, o svátcích, prostě když je volno. No a samozřejmě ne na chodník a silnici. No a letos mě bůh vyslyšel. Na horách je sice zima, ale u nás, v nížině, je jaro.

No spíše předjaří. Žádný mráz, žádný sníh. Ani jsem netušil, že tak malá zemička, jako je ta naše, může mít dvě klima. Na horách polární a v nížinách mírné. Na horách zima jak na pólu, v nížině jak u středozemního moře. Z podzimu se přeskočilo rovnou do jara. Takto by to mohlo být každý rok. No a ještě by mohl bůh zařídit, aby se přeskočilo léto a podzim. No, léto by mohlo být tak o víkendech a dovolené - mojí. Přece jen, to sluníčko a teplo ten organismus taky potřebuje.

Tak Bože, já bych si to představoval tak, že by si zařídil zimu se sněhem, ale bez mrazu, a to tak od Mikuláše do tří králů. No a pak by mohlo být permanentní jaro, vždy o víkendu přerušené létem. Tak kdybys byl tak hodný a zařídil to. A snad si tentokrát pospíšíš. Děkuji předem.

Fejeton: o Ježíškovi

Tak je tu máme zase. A zase se tu perou Ježíšek, Santa a děda mráz. No, zaplať pánbůh, že jsme tu neměli ještě jiné "přátelé" z jejich dárkodávačem. To by byla mela. No tak, kluci, necpěte se sem všichni, ano? Nám tu stačí jeden. A kdo by to měl být?

Původně nebyl nikdo, kdo by nosil dárky. No, oni vlastně ani nebyli ještě ty dárky, jen modlitby, veselí a jídla plné stoly. A ani stromeček nebyl, ani ozdoby. Vlastně z pohledu dneška, nebyli ani vánoce. Vánoce jak je známe dnes, jsou známé tak 200 let a možná kousek. To se přišlo s výzdobou, potom se stromečkem, který chudáček nejdříve vysel u stropu, ne na zemi. No, a když už bylo toto, tak přišli dárky a s ním i nosiči dárků.

A prvním nosičem dárků byl sv. Mikuláš. Historicky doložená postava. Jenže ten nosil dárky na začátku prosince, a tak nemohl (no vlastně mohl) nosit dárky opět. A tak se z Mikuláše zrodil Santa a děda Mráz. Tedy ne všude. Jelikož jsou v křesťanském světě vánoce slaveny jako narození Ježíška, tak my jsme si jako patrona přes dárky, utvořili Ježíška. A tak vznikli nám známí tři nosiči dárků. Ve světě je jich více.

A co s vámi? Teď nám sem lezete všichni. Tak dědku a Santo, jednoho Mikuláše už tu máme, tak vás dva nepotřebujeme. Vy si hezky zůstaňte tam, kde jste a nám tu nechte Ježíška. Nic proti vám, ale na Ježíška jsme si už tak nějak zvykli. A je na něj i hezčí pohled než na staré dědky. A vánoce jsou pro děti, tak co s vámi senioři. No mějte rozum, jak by to vypadalo, kdyby v betlémě místo děťátka, ležel starý dědek.

Přeji všem krásné, klidné, bohaté vánoce v kruhu rodiny a přátel. A nezapomeňte, že vánoce by neměli být jen o darech. Ten nejdražší dar je stejně ve vašich srdcích a mysli. Je to láska a přátelství.

Fejeton: o civilizaci

Vidím to fakt špatně. Je to na pováženou. Co se to s lidmi děje? Málo komunikace, málo porozumění, málo času, málo lásky, málo dětí… Dnes se už nenosí přirozená úcta ke stáří, k ženám, k vzorům, k úspěchu, k přátelství, ke slušnosti… Možná je to tím, že lidi k tomu 40 let socialismu nikdo nevedl, ba dokonce se ta úcta velmi často, ne-li ustavičně, pokřivovala. Nucením koho si máme a nemáme vážit a ctít, přesto, že to mnohdy byli lidé opovržení hodní. Možná je to i tím, že za posledních 20 let, nám nikdo nepřipomněl, co to čest a úcta je? Asi na to nebyl čas. Jako nebyl čas na přátelství, lásku, hledání vzorů, zamyšlení se nad hodnotami života.

Tak třeba, pamatuji si, že dříve se lidé scházeli, povídali, šli spolu do společnosti. Dnes je společnost hospoda a facebook. Když poslouchám, hlavně mladý, jak se předhání, kolik má kdo přátel. Když mi říkají, že 100, 500, 2000…, tak se jich ptám: a kolik těch přátel znáš osobně? S kolika se scházíš? Kolik těch přátel ti popřeje k narozeninám, vánocům? Kolik těch přátel ti pomůže, když budeš potřebovat? A kolik těch přátel se přijde podívat a povzbudit, když ochoříš?

Nebo ty virtuální hry o životě (teď vynechám ty bojové), které jsou už tak propracované, kde můžete prožít celý život, se vším všudy, že už člověk nepozná, co je pravda. Už si můžete vytvořit vlastní svět, prožít svůj život podle vašeho scénáře, ne podle skutečnosti. Realita se stírá. Vlastně utečete s tohoto našeho reálného světa, plného špatností a neporozumění, do toho virtuálního, dobrého, lásky plného. No, a nakonec jsem nedávno slyšel, že se můžete virtuálně i pomilovat a zplodit dítě. No páni, tak my se bojíme, na jakou katastrofu civilizace zahyne, a ono to bude kvůli tomu, že všichni budou sedět doma a plodit se virtuálně.

Nedávno jsem jel do práce autobusem. A nevěděl jsem, že uvidím obrázek naší společnosti. Když jsem nasedl, tak vidím, že si všichni lidi sedli sami. Jestli víte, jak vypadá autobus, tak tam jsou všude sedačky po dvou. No a na každé dvojičce seděl jen jeden člověk. Nikde neseděli dva vedle sebe. Trochu mě to pobavilo. Představil jsem si ty lidi u těch počítačů, v těch virtuálních světech. Každý je sám uprostřed lidí, sám ve svém světě, SÁM.

Tak se mi zdá, že se nemáme bát katastrof, konce světa 2012, válek, hladomorů,… protože lidstvo vymře samotou. Nebo ne? Že by stačilo zrušit facebook, virtuální hry života, nebo vypnout proud? Víte, kdy v Kanadě prý vzrostla porodnost? 9 měsíců po kolapsu elektráren a 14 dennímu výpadku proudu. Že bychom to zkusili? Pro záchranu lidstva?

Fejeton: o Romech

Poslední sled událostí mě donutilo přehodnotit svůj postoj. Asi budu definitivně označen za rasistu, možná budu mít problémy a pak si jen Švejkovsky postesknu, jako jeho hostinský: a já byl tak opatrnej! Ale i tak, než řeknu: káleli na něj mouchy, musím mé pronásledovatele opravit: nejsem rasista, páč nemám nic proti Židům, Arabům, černochům, indiánům, Vietnamcům, Číňanům............. ale proti Cikánům, tak že: jsem cikánista.

Tak nám zabili Ferdinanda a potáhneme na Bělehráááááááááááád! Chci tím naznačit, že cikánům (dnes vlastně Rómům) došla fakt trpělivost s Českým rasismem. A chtějí jednat. Tak si založí stranu, a budou požadovat po státu vlastní stát, a když neuspějí u Čechů, tak budou považovat stát po EU, no a když ani tam, tak po OSN. Alespoň to tak prohlásili nový Rómští mesiáši. Ano, jiná cesta není. Už nechtějí snášet ten rasismus. Jako důkaz Českého rasismu udali to, že lidé pochodovali po ulicích a křičeli: Cikáni do práce. Fakt rasistický. A to jako měli lidi volat: Cikánům větší dotace? Jó, to už by nebyl rasismus, že? Tak to jsme zároveň probrali první a hlavní bod jejich stranického programu, tak pokračujeme.

Stále nechápou, čemu že se mají přizpůsobovat oni? A velmi inteligentně dodali: My jsme tu nic nerozkradli. No a hned dodali jména největších Českých zlodějů, v čele s Koženým a Krejčířem a nezapomněli na politické korupce. NÓÓÓ! Tak jestli si myslí, že po nich chceme, aby ještě více kradli, ještě více podváděli, ještě více podporovali korupci...? Tak to uráží i mě osobně.

Ale máme tu další jejich bod programu: nepracovat, dělat bordel, neposílat děti do školy, ale krást, podvádět, korumpovat. To se nám to rozjíždí, a jedeme z kopce. Tak oni chtějí stranu? Ale už tu jednu měli a nakonec se z toho vyklubala pochybná partaj. No, ti co jí zakládají, taky nevypadají důvěryhodně. A chtějí stát? No, měli vlastní vesnice, části měst, nebo i město. Nakonec se vše vybydlelo, nebo se z toho stalo gheto, ve kterém nic nefunguje a nakonec to stejně převezme bílá samospráva. Jak by asi dopadl stát?

Ale jinak, přimlouvám se a vyzývám všechny Evropany, všechny instituce od státu až po soukromý sektor: složme se jim na koupi nějakého neobydleného území. Nebo, odkupme nějaký ostrov od zadlužených Řeků. Řekům to pomůže a Cikáni se mohou odstěhovat na vybájenou vlast. A proč vlastně jen ostrov, nějakou zem? Dejme jim rovnou světadíl. Antarktida je volná, nikomu nepatří, tak prosím, dejme jí Cikánům. A nebo: nechtěli by Cikáni rovnou planetu? Třeba Mars, Venuši, a ještě další planety jsou volné. Jen mám obavy, že by do deseti let žádali svět o humanitární pomoc a za dalších deset let by se polovina nového, Rómského národa opět rozutekla po světě.

Myslím, že se posledními událostmi sami vyčleňují ze společnosti. Chtějí začít demonstrovat za svá práva. Ani bych se nedivil a ještě bych se pobavil, kdyby tam jedni Rómové demonstrovali a druzí, ti slušní, pracovití, přizpůsobení demonstrovali proti nim, společně s dělnickou stranou. Ano, mám obavy, že poslední ukázka, jak to Rómové myslí s dodržováním práv a povinností, jen nahnala společnost do extremismu. Já vyzývám ty slušné, poctivé, pracující, přizpůsobené Cikány (Rómy) aby se distancovali od těch neslušných, nepoctivých, nikdy nepracujících, nepřizpůsobivých.

Fejeton: o generacích

Tak jsem si říkal, že když dělám v kolektivu mladých, kde bych mohl skoro všem dělat tátu, že budu mládnout, že mě ti mladí budou udržovat v kondici. Protože se budu snažit, abych se neztrapňoval hekáním starce. Kdybych dělat se stejně starými, nebo staršími, tak bych si připadal staře, ale takto si budu připadat jako mladík. Ale překvapilo mě, s čím jsem nepočítal, ani ve snu. Dnešní mladí jsou tak zchoulostivělý, že chodí a pracují ve vestách a svetrech ještě v době, kdy já už (nebo ještě) chodím v tričku s krátkým rukávem a kraťasech. Já se bál, že budu mezi nimi chrchlat a stěžovat si na lupnutí tam nebo onde. Ale ne já, ale oni. Chrchlají a stěžují si na bolesti zad, nohou, rukou, kloubů… Jak je jim po ránu zle, jak jsou unavení… A každou chvíli jsou nastydnutí a mají náběh na nějakou nemoc. No, jako bych pracoval v domově důchodců.

Mám obavy, kdo bude vydělávat na můj důchod. Mladí budou často nemocní, ne-li přímo v invalidním důchodě. Taky bude méně pracantů i proto, že se nechtějí množit. Generace našich rodičů, byla ještě běžně z 5, 7, no i 10 dětí. Moje generace byla běžně z 3, 4, ale i 5 dětí. No a generace našich dětí, je už velmi často jedináčkem, ojediněle z 2 dětí. A když už jsou 3, tak už je to skoro společenské fópa. A dnešní mladí už děti vůbec nechtějí a jedno dítě je už bráno jako problém. Asi přijde čas, kdy se opět obnoví dříve běžný fenomén: pracující důchodce. A ještě možná důchodce budou přemlouvat a přeplácet, aby zůstali v práci. Kdo by jinak pracoval, že?

Asi zase bude platit vtip z dob socialismu:
Co dělá důchodce Anglický, Francouzský a Český?
Angličan dopoledne vstane. Dá si svačinku a jde si sednout do svého oblíbeného klubu. Francouz v poledne vstane. Dá si svačinku a jde na výlet. Čech ráno vstane. Vezme si anglické prášky, popadne francouzské hole a jde do práce.

Fejeton: o ranním vstávání

Nesnáším ranní vstávání. Kdo proboha vymyslel to, aby člověk vstával před rozbřeskem. Copak jsme noční tvorové, kteří jsou aktivní za tmy? Nejsme. Tak kdo za to může?

První mě napadá: Císař Franc Josef - zavedl ranní vstávání. Nemohl spát, dědek jeden, a tak museli brzy stávat i jeho úředníci a vláda. Tak ať, co je poddaným do toho, no ne? Ale to oni ne? Když prý můžou oni, tak proč ne všichni. Závistivci závistivý nepřejícní. A tak se v Čechách objevilo týrání všeho lidu - ranní vstávání. Fuj. Ale zase, kdyby nebylo umělého osvětlení???

Tak že za to může: Thomas Alva Edison - vynálezce žárovky a ti co objevili elektřinu a její fungování. Volta, Ampere, Ohm, Oersted, Faraday. Celá partička zřejmých nespavců, jinak by vynalézali něco jiného. Jaká by to byla krása, vstávat až nás sluníčko probudí a jít spát se slepicemi. No jo, ale elektřina není jen o světle. Tak že, největší viník je Edison. Nebo že by ne?

Umělé světlo, v podobě pochodní a loučí už tu bylo dříve. Vlastně už nejstarší civilizace používali umělé osvětlení. Alvík nám ho jen zmodernizoval a zabránil škodám z požárů. Takže, člověk chtěl mít stále plno světla, nestačilo mu jen to denní, od sluníčka. No a kdo za to může? Příroda nebo bůh? Pokud nás stvořil bůh, tak blbě a měl by to napravit. Pokud příroda, tak určitě někde udělala chybu. No a než se ty dva dohodnou a napraví tu technickou chybu (bral bych i zimní spánek, prosím), tak jdu spát, zítra vstávám ve 4 a jdu makat.

Fejeton: Vítězství socialismu

Zatím co 1 světová poničila starý kapitalistický svět, velká říjnová socialistická revoluce znamenala obrovský rozkvět Ruska (SSSR). Již v prvních 20ti letech se stal SSSR ekonomicky nejrychleji se rozvíjející stát. Komunisté úplně odstranili negramotnost, plně elektrifikovali podniky a domácnosti, vybudovali silnou železniční a dálniční síť. Školská zařízení, zdravotní střediska a obchody jsou dostupné všem, protože jsou postaveny v každém městě, v každé vesnici.

Zatím co v kapitalismu se šířila chudoba, bída, hlad, nezaměstnanost a řady bezdomovců. Dopravní a obchodní obslužnost pramalá, na venkově dokonce silnice a železnice, školské a zdravotní zařízení, obchody ani nejsou a lidé musí do měst. Školy a zdravotní péče je nedostupná a proto je v kapitalismu stále silná negramotnost a šíří se nemoci, hlavně mezi chudými. Drtivá část podniků a domácností nemůže být modernizováno, protože nemají elektřinu. Rozkvět socialismu bil do očí kapitalistů a tak přivedli k moci Hitlera, aby ho zničil dřív, než se stane impulzem pro jejich zbídačený lid k celosvětové revoluci.

Po 2s.v. válce se východní Evropa dala dobrovolně cestou socialismu, západní byla donucena USA dát se cestou imperialismu a kapitalismu. Za 40 let po válce byl rozdíl mezi socialismem a kapitalismem viditelný. Život v socialismu se mohl lidem v kapitalismu jen zdát.

Socialismus: skvétající společnost s rozsáhlými svobodami, rozvíjející se a kvalitní bydlení, služby, zdravotnictví, školství, kultura, s moderní dynamickou ekonomikou, dostatkem všeho. Silná síť kvalitních silnic a dálnic, železnic, školských a zdravotních zařízení, obchodů s dostatkem kvalitního zboží. Šťastný svobodný svět pro všechny, kde všichni pracují pro společnost. Ve svobodných volbách vždy s převahou vyhrává komunistická strana nad ostatními. Socialismus přijímá stále více emigrantů z kapitalistických zemí.

Kapitalismus: upadající, zaostalá ekonomika, dlouholeté neinvestování do modernizace ekonomiky, bydlení, služeb, zdravotnictví, školství, kultury, nedostatek všeho. Domácí elektronika, auta, nábytek, jsou na pořadník a za úplatek. Nedostatek všeho vede k podpultovému prodeji. Kvalitní zboží z východu si mohou někteří, hlavně bohatí, koupit v Tuzexu. Rostoucí nezaměstnanost, přibývající bezdomovci. Nekvalitní a většině lidí nedostupné školství a zdravotnictví. Rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými.

Jako prevence proti bouřím zavedení nedemokratických zákonů, pronásledování a věznění lidí a zákaz všech stran a spolků, které jsou označeny jako protikapitalistické. Do voleb, předem připravených, jsou puštěny jen vládní pravicové strany. Všude přítomná bída a šeď. Před bídou a hlavně před pronásledováním, persekucí a vězením, utíká stále více emigrantů, proto kapitalisté zadrátují hranice. Odpor proti kapitalismu narůstá, až se zvedne vlna bouří, které kapitalismus smetou.

Hranice se otvírají a občané z kapitalistických států se poprvé dostanou na východ. Žasnou nad dostatkem a modernizací. Nad kvalitou sovětské (SSSR) a Čínské elektroniky. Východoněmecká auta Trabant a Wartburg jdou na západě na dračku. Válcují zaostalé Rolls-Royce, Porsche, Mercedesy, Mazdy… Na luxusní Volhu, Škodu, Ladu zatím nemají. Lidé si žádají vše socialistické. Konečně si mohou volně koupit vše a všeho je dostatek. Ovšem velká zaostalost a rozklad kapitalistických ekonomik nedovolí ještě dlouho takoví luxus, jako lidem v socialismu.

Němci a Korejci se spojili a tak socialistické části pomohou bývalým kapitalistickým částím. USA spoléhá na štědrou pomoc Kuby. Ale i při optimismu ekonomů, i nejbohatší kapitalistické státy: USA, Kanada, Japonsko, státy západní Evropy, dnes na úrovni socialistické Etiopie a Angoly, dosáhnou alespoň Albánské, Rumunské, nebo Vietnamské ekonomiky tak za 20 let a možná za dalších 20 let dosáhnou průměru socialistické společnosti. Ostatním to bude trvat déle.

EHS, NATO se rozpadá. Z RVHP a Varšavské smlouvy se stávají organizace pro mír a ekonomický růst světa. RVHP se mění ve svaz socialistických států: SSS, se společnou zahraniční politikou, ekonomikou, daněmi, měnou. Jako důkaz úcty k otci socialismu, jí nazývají: Marx. 1 marx = 100 dolarů. USA, Kanada, Japonsko, celá západní Evropa a Austrálie a Novým Zélandem požádali o přijetí do Varšavské smlouvy. Po 10 letech podali USA, Kanada, Japonsko žádost SSS o přijetí. Za dalších 10 let požádali o přijetí celá západní Evropa, Austrálie a Nový Zéland.

Socialismus ukázal, že je vyspělejší než kapitalismus. Socialismus vyhrál na celé čáře. Po roce 2000 se díky socialismu sjednocuje celý svět. Cesta k míru, vyspělé civilizaci a komunismu je otevřená.

Putinovo carské Rusko, je opět říši zla

Četl jsem názor, že cara zastaví jen atentát. Mám obavy, že v dnešním carském Rusku, by nestačilo odstranit jen cara. Ale celou jeho kliku, tedy, nejbližší okolí. :-D Jinak, mám obavy co bude dál. Na 90% přeroste konflikt ve válku Rusko-Ukrajinskou. 10% procent, to je ta naděje co umírá poslední, Führer car Putim, dostane rozum, (nebo se možná spíše zalekne?.) a naopak bude vystupovat jako mírotvorce, kterému se podaří jako zázrakem, ""odzbrojit separatisty, s kterými nemá nic společného, snad ani řeč a národnost"" :-D Pokud vezmu v úvahu, že je do konfliktu zatažena Ruská armáda (i když tajně, speciální jednotky), a že "tzv. domobranci", jsou vyzbrojováni Rusy, a vedeni Ruskými speciálními jednotkami, tak platí obě varianty. První měla proběhnout hladce, Rus si měl zabrat Ukrajinu. Ale ono to tak hladce neproběhlo, tak zvolil druhou variantu. Nakonec, on už anexí Krymu, dokázal opanovat celé Černé moře. A ten si nechá.

Nebo ho imperiální politika a touha po obnovení SSSR nepřejde. A tady záleží, jestli se svět zachová jako Chamberlain, tím se ukáže, že nejsou platné nejen žádné smlouvy, dohody, ale ani morálka, čest, demokratické principy, lidská práva. A že každý agresor, který by jen trochu mohl ukázat svou sílu, si může dělat co chce. A potom se nedivme, až tu Rus opět bude. Jistě, komunisté se už těší. Což nakonec přeroste ve světovou válku. Nebo se svět zachová jako Churchill, a půjde na pomoc Ukrajině. To urychlí začátek třetí světové války. Poslední události ukazují, že si to uvědomuje i car Fűhrer Putim, který se také obává války (zřejmě si není jistý svou silou, ne že by si nezaválčil), proto už nevyhrocuje napětí na Ukrajině, ale vyčkává, co se bude dít dál. Každopádně to skončí opět "studenou válkou". V tom to případě: doufám, že svět zjistil, že některé státy, se nesmí dostat k takovým oborům a hlavně k modernizaci, vojenským, energetickým, technologickým, vědě a vývoje, protože je to nebezpečné pro svět. Rusko se musí opět zařadit do osy zla. Do té doby, než se z něj stane skutečná demokratická země.

Výsledky voleb na Ukrajině ukázali, že na Ukrajině nevládne nacismus, fašismus, a další strašáci, používané carem führerem Putimem a jeho příznivci, aby se ospravedlnila válka proti Ukrajině. Nejen totální prohra führera cara Putima, ale i všech komunistů a nacionalistů, kteří se už těšili na válečný konflikt, samozřejmě s vítězným koncem pro ně a totální prohrou a pádem západu, demokracie a kapitalismu. Ale myslím že není všem dnům konec. "Putimové" se nikdy nevzdají tak hladce. Opět něco vymyslí. Každopádně by se proti Ruskému carovi, führerovi Putimovi, měla vést "studená válka"! Tedy totální sankce a embargo na obchod s Ruskem. Zejména v oborech vojenských, energetických, technologických, vědy, vývoje, výzkumu.

13 důkazů proti carovi, führerovi Putinovi

Proč jsem zatím nesouhlasil ani s jedním komentářem k Ukrajině ze strany Ruska a jeho příznivců? Jistě, kdyby tam vypukla občanská válka, kdyby se tam začalo masakrovat obyvatelstvo jako v Jugoslávii, prosím, chápal bych Rusa že zasáhne, jako NATO zasáhlo v Jugoslávii. Ale na Ukrajině se stalo to, že demonstrace obyvatel položilo vládu a později presidenta. Země potom v klidu mohla dojít s úřadující prozatímní vládou a presidentem k předčasným volbám. Mimo jiné, ta úřadující vláda a president, vzešli z volených poslanců parlamentu, ti nepřišli z ulice. Takže byli legitimními orgány moci, a to mnohem víc, než dočasná Zemanova vláda u nás, která opravdu nebyla z volených zástupců. Ale po volbách by se mohlo stát, že by Ukrajina nabrala opět směr západ, do EU. Ale stalo se něco jiného, protože se situace nevyvíjela pro Rusko dobře.

Začala akce, která měla za úkol, co nejvíce destabilizovat Ukrajinu, a nejlépe rovnou obsadit. Vojensky to nebylo možné. I Rusáci se bojí války. Proto šli na to jinak. Použili své menšiny na Ukrajině, hlavně "páté kolony", kterou si vytvořili z nespokojenců, se separatistickým smýšlením. S podporou nejen finanční a materiální, ale i fyzickou, to je, se speciálními jednotkami Ruské armády. Nejdříve zapírali, ale nakonec se Putim k účasti své armády na konfliktu přiznal. Po čase se oficiálně dozvíme, že Ruská armáda operovala i ve Východní Ukrajině. Jak zařídit, aby špinavou práci za Ruskou armádu udělal někdo jiný? No přeci: poštvání obyvatel proti vládě státu, který chceme obsadit. Nejlepší metodou je propaganda, čím lživější, tím lepší.

Proto do doby, než padl pro Ruský president Janukovič, který vedl Ukrajinu do náruče Ruska, nikdo neoznačoval demonstrující a opozici za fašisty. Najednou, po 3 měsících (Prosinec-Únor), se objevili zprávy o fašistech a nezvoleném vedení země. Jaký to div, že se tyto zprávy začali šířit z Ruska. A najednou, z čista jasna, se objevili v oblastech s Ruskou většinou, perfektně vyzbrojení ozbrojenci, který věděli přesně co mají dělat. Žádné demonstrace na náměstí na podporu presidenta a proti "fašistům", ale rovnou šli obsazovat strategicky důležité objekty. A najednou chtějí rovnou referendum o připojení k Rusku, místo aby nejdříve demonstrovali za požadavky po svém státu, po své vládě. A teprve v případě, že by jejich požadavky byli zamítnuty, nebo byl dokonce vzdor lidí brutálně potlačen, potom by bylo na místě, žádat odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku.

A jaká náhoda, že to jde jak po másle, zvláště, když je Krym už, de-fakto, obsazen. Jeden týden povstání, druhý týden obsazení, třetí týden referendum, čtvrtý týden připojení k Rusku. No páni, to je rychlost. To určitě nebylo připravené, naplánované, do detailu promyšlené, že? No a když se to povedlo na Krymu, tak jdeme dál. A nyní se to děje na východě Ukrajiny. O tom, že na Krymu v tom měl prsty Rus, už dnes víme, dokonce že to byla připravená akce. Sám car, führer Putim, to přiznal a i medaile za zásluhy, mají datum před akcí. Že by byl jasnovidec, prorok, který věděl, že se na Krymu lidé vzbouří a budou chtít odtržení od Ukrajiny? Kam sena Putima hrabe Nostradamus. Na Východě to ještě popírá, akce ještě není u konce, ale jednou se to provalí i tam. Nebyl jediný důvod k zásahu druhé země, protože se tam nic nedělo. V Jugoslávii byli podány důkazy, než začal zásah NATO. Rus začal akci nejen bez důkazů, ale bez jakéhokoliv podezření!

Mám pár otázek, které svědčí o připravenosti této krize, směřující jedním směrem: do Ruska.
1) Proč nebyl Majdan od začátku považován za fašistický puč, ale až po tom, co utekl president do Ruska (po třech měsících)?
2) Proč se na Krymu a na východní Ukrajině, nezačalo demonstrovat proti Majdanu v Kyjevě už v prosinci, když se dnes tvrdí, že to zorganizovali fašisti, ale až po útěku pro Ruského presidenta?
3) Proč obyvatelé nejdříve nepožadovali podmínky po vládě a jejich splnění a nečekali na nové volby, a místo toho, hned chtěli referendum o odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku?
4) Pokud se Rusům na Ukrajině něco dělo, proč nejdříve nezačali utíkat do Ruska, jak se to dělo, děje, a bude dít, všude ve světě?
5) Proč nechtěli referendum o samostatnosti, ale o připojení k další zemi?
6) Proč bylo referendum o připojení Krymu k Rusku tak rychle připravené a ještě rychleji schválené Ruským parlamentem (není měsíc opravdu podezřele rychlý?.)?
7) Kde tak rychle sehnali separatisté zbraně?
8) Jak to, že byli tak perfektně organizovaní, všichni věděli co mají dělat, co obsadit, jako by byli předem vycvičení? Potom je podotázka: kde, kým, a proč?
9) Jak to, že měl car, Fűhrer Putim, už před touto akcí, připravená vyznamenání (odhalil to datum akce na medailích)?
10) Další důkaz předem připravené akce je to, že nejdříve zapíral jakékoliv zapojení do akce na Krymu. PROČ?
11) Proč se do dnes neobjevili jediné důkazy, že zachraňuje své krajany? (V Jugoslávii ty důkazy předloženy byli.)
12) Ještě během Majdanu, byli vyhlášeny nové volby, a hned po útěku Janukoviče, i presidentské. To rozhodně nesvědčí o puči a fašistech. Ještě nikde na světě, nevyhlásili pučisté volby v nejbližším možném termínu, a hlavně: nezrealizovali je!
13) Presidentské volby jasně ukázali, že Ukrajina není fašisty vedený stát, a Ukrajinci nejsou fašisté, rasisté a antisemité. Protože tyto radikální směry (jejich kandidáti) dostali 2% hlasů. Čímž se definitivně rozplynuli fámy o fašistické Ukrajině, ze které musí Ruské menšiny utíkat.

Odpověď je jen jedna: Fűhrer Putim to dlouhodobě plánoval, pro případ, že by se vývoj na Ukrajině, ubíral jiným směrem!