Přečetl jsem si komentář jednoho blokera, jako jeho reakci na rozhovor s Ewou Farnou:
Dostala mě posledním odstavcem: "Mám pocit, že to kolem jde nějak do kytek. Nejen v Čechách. Připadá mi to neudržitelné. Bojím se války. Lidi se mi za to smějí, ale já mám strach. Jestli to takhle půjde dál, co bude, až v roce 2030 dojde ropa? Takhle to přece dál jít nemůže. Musí něco přijít, aby si lidé zase uvědomili vážnost celé situace a srovnali své priority. Všichni jen touží po moci, mají velké ego, chtějí si něco dokazovat. Soused má vždy zelenější trávu a nedokážeme se spokojit s málem, které však paradoxně vůbec málem není. Příliš toužíme po ideálním světě, nicnedělání a penězích. Z toho se odvíjejí hrozby. Může přijít opět někdo, kdo lidem naslibuje modré z nebe, a bude tady nový diktátor. Tohle vidím negativně, přesto anebo právě proto si užívám každou vteřinu života. Tak carpe diem.
Na 18 letou holku docela rozumné, ale dost pesimistické. Když vidím a slyším kolem sebe takové 18 leté pesimisty, tak ten jejich pesimismus mě straší. Jestli jsou tak pesimističtí už v mládí, tak co budou dělat ve věku, kdy tu budou o světě sami rozhodovat? Pesimismus mladých mě fakt znepokojuje. Protože pesimista neudělá pro zlepšení nic. A ještě zhorší situaci těm druhým. Co se to děje. Civilizace je opravdu v krizi.
Když moje generace byla v jejich letech, tak jsme byli optimisté. Takový pesimisté byli naše rodiče. Oni už věděli. Věděli, že v komunismu jsou jen dvě (respektive tři cesty. Třetí byla emigrace) cesty. 1) Buď se přizpůsobit, přikrčit se, zlomit si duši, zapomenout na vlastní myšlení, zradit sebe, své ideály, zapomenout na morálku a zásady. Kolaborovat s režimem. Být hluchý, slepý, němý. 2) nebo se nepřikrčit, nenechat se zlomit. Držet se svých ideálů, zásad, morálky. Nemlčet, slyšet a vidět. Ale pak počítat s kriminály, pronásledováním, perzekucí nejen své osoby, ale i celé jeho rodiny. Zapomenout pak na slušné zaměstnání a na vzdělání. A přenést to i na své děti.
To většina lidí nevědělo, a tím většina mladých to nevěděla. Žili jsme celkem dobře, až do doby, než jsme se sami postavili na nohy a přišli jsme do styku s realitou. Já jsem třeba do dospělosti byl rád, že žiji v socialismu a proti komunistům jsem nic neměl. Až jak jsem přicházel to styku s realitou, jsem zjišťoval, že není vše, jak má být. Přicházel jsem na to, proč jsou starší takový pesimisté. Ale i tak mi to optimismus nevzalo. Dříve tedy mladí byli optimisté, staří pesimisté. Jak to, že dnes je to skoro naopak, nebo se ze všech stávají pesimisté. Já jsem přestal věřit definitivně v dobro socialismu a v komunisty, když se mi stalo toto:
Když jsem měl jít poprvé k volbám, tak jsem se rozhodl, že nepůjdu. (k mým prvním a posledním nedemokratickým, další už byli po revoluci), tak si pro mě přišli. To byl šok. Tenkrát jsem se jen zmohl na to, že jsem natrhl volební lístek, hodil ho do urny (kdyby tenkrát byli plenty, tak ho schovám do kapsy a odnesu, a vyhodím do popelnice). A venku jsem roztrhal před policajtem a milicionářem diplom prvovoliče se slovy: to nejsou svobodné volby. Byl rok myslím že 1988 (nebo 87? ) asi už tušili konec a nechali mě jít. Tedy málem jsem se podělal, to jo. Ale hlavně jsem od té doby věděl, že komunisté a jejich moc jsou špatní. A byl jsem rád, že padli.
Žádné komentáře:
Okomentovat