Reakce na jednu debatu. Když mluvím nebo píši o sobě, o tom co se mi stalo, co jsem prožil a co mi kdo udělal, tak to jsem hned uplakánek, kňoural, zakomplexovaný, trápící se, moula co si neumí poradit. Zajímavé, a tak jsem dal příklad jiných, kteří také povídají o sobě a co zažili a kdo jim co udělal. Nato mi řekli, že oni to myslí s ironií a nadsázkou.
Zajímavé, jiní to myslí s ironií, nadsázkou, jako zábavu na pobavení společnosti. Jen je zajímavé, že všichni ti "srandisti" patří mezi krásný, sympaťáky, celebrity, nebo mající postavení a moc, ale nikdy k nim nepatří oškliví, nesympatický, obyčejní, řadoví lidi. Ti už si nedělají ze sebe legraci, ale myslí to vážně. Zvláště ti oškliví a nesympatický.
Proč krásný, sympatický, celebrita, nebo někdo na vysokém postě, o sobě může říkat cokoliv, hanět se a stěžovat si na osud a jiné lidi, horem dolem, a lidi ho chápou nebo to berou jako legraci. Stojí při něm a litují ho. Věří, že to není tak, jak říkají, ale jinak, nejspíš opačně. Ale každopádně s nimi soucítí. Zato oškliví, nesympatičtí, obyčejný lidi, cokoliv řeknou, třeba jen aby řeč nestála, nebo prostě jen sdělí něco ze svého života, nebo ze sebe nedělají, co nejsou a sebekriticky o sobě mluví, jsou hned uplakánci, co se cítí ukřivdění, ufňukánkové, co si to vlastně zaslouží a jsou k smíchu. A co říkají je pravda, a dobře jim tak.
Proč si může stěžovat a svěřovat se, jen někdo, zato druhému je to odepřeno? Proč by se krásný, sympaťák, celebrita nebo kdo má nějaký post, kdo je bohatý, nemohl cítit bídně, sklesle, zakomplexovaně, ublíženě? Protože, u takových se předpokládá, že mají vše a proto MUSÍ BÝT ŠŤASTNÍ! A proč se oškliví, nesympatický, chudý, řadový člověk, nemůže cítit šťastně, vyrovnaně, mluvit o sobě co chce a svěřovat se s čím chce? Protože, u takových se předpokládá, že nemají, co si přejí a proto závidí, mají komplexi a cítí se ublíženě, proto se předpokládá, že MUSÍ BÝT NEŠŤASTNÍ!
Ale i tak, ať si každý myslí co chce, tak přeci proto, abych nevypadal jako kňourálek, tak pokud o sobě budu psát a mluvit, tak ne jako o fešákovi, sympaťákovi, když přitom vím, že jsem nesympatický, oškliví a lidem k smíchu. Tak snad nejsem slepý a hluchý, abych neviděl a neslyšel, jak se mi lidé posmívají. Naopak bych byl ještě k smíchu.
Jedno je ale jisté, kdyby mně můj vzhled stále někdo nepřipomínal, tak bych ani nevěděl, že jsem tak jiný, šeredný. Protože od narození žijete se svým tělem, tak si ani neuvědomíte, že něco není, jak má být.
Kdybych se stále nesetkával s tím, jak mě někdo paroduje, tak ani nevím, že mám špatný hlas a výslovnost. Nikdy by mně nenapadlo, že má kůže je tak bílá a holá, že mé špičky (chodidla), jdou tak moc od sebe. Že můj obličej je nesymetrický a jemný, proto si mě pletou (někteří) se ženskou. Nevěděl jsem, že nemít vousy, je tak hrozný a nenormální. Že mé šišlání je tak moc slyšet (R, Ř). Prostě nebýt vás, lidí, tak si myslím, že jsem normální člověk, jako každý z vás.
Nyní jsem si vzpomněl na jeden příběh:
Na jednom hradě žil malý kluk. Byl šťastný, veselí, stále se usmíval a rád chodil mezi lidi a své vrstevníky. Pokaždé když přišel, tak se všichni smáli a on je bavil různými vystoupeními a vtipy. Na tom hradě ale nebylo nikde zrcadlo. Až jednou uviděl svůj obraz v okně. Byl zděšen. Uviděl zrůdu. Tehdy pochopil, že se mu lidi a zvláště děti, nesmáli proto, že je zábavný a veselí. Ale proto, jak vypadá. Od toho dne se už nikdy neusmál a i lidem se vyhýbal.
Nerozebírejte ten příběh, jako že obraz v okně mohl vidět už dříve, je to jen příběh. Příběh, který má říci jen to, že jak se člověk cítí, záleží nejen na něm, ale na nás všech. Má říci, že každý by měl být to co je a ne to co není. Má říci, že ostatní lidi by se k ostatním měli chovat stejně, bez rozdílu. Že vzhled by neměl být určující pro smýšlení o člověku.
Já sám jsem taky zažil šok, který mě definitivně dostal tam, kam patřím. Tedy několik šoků. Když jsem se viděl na videu, když jsem slyšel svůj hlas, když jsem prošel manželskou krizí a následně si uvědomil, proč se mnou vlastně ženy chodily a proč si mě vzala manželka. Vždy to bylo pro něco jiného, než z lásky. Proto to taky vždy skončilo, jak to skončilo. Taky jsem si uvědomil, že žena opravdu zkrásní muže. Když jsem byl ve fázi vztahu zamilovaný (já, ne ona), tak jsem se cítil být hezký. No abych to nepřeháněl, prostě jsem si myslel, že to není zas tak špatný. No ale vždy když to skončilo, tak jsem se zase cítil jako šereda. Nyní už se na sebe ani nemůžu podívat.
Vím, jaký jsem, a asi mě s toho nedostane žádná láska, protože vím, že by to stejně opět bylo jen jako východisko ze situace. Že bych opět jen poskytl úkryt, pofoukal bolístky, a až by se opět oklepala a narovnala, frrrrrrrr a už by jako vyléčený ptáček, letěla za lepším. Tento článek není fňukáním, pokud fňukání chápete, jako stěžování si a prošení o pomoc, utěšování a litování. Já si neztěžuji a ani nechci, aby mě někdo pomáhal, litoval a utěšoval. Prostě jen popisuji fakt, který se nedá změnit a tak jsem ho přijal. Jsem s tím smířený a tak jen chci říci: kvůli svému vzhledu se přeci nebudu blížit kanálama, neuzavřu se do nory a budu tiše jako myška. Prd vážení, naopak budu tak hlasitý a tak vykukovat, jak bude třeba. A s tím vy všichni nic nenaděláte.
Žádné komentáře:
Okomentovat