Kdysi jsem byl veselí, usměvavý člověk, plný optimismu. Každému bych chtěl pomoci, každému jsem věřil, každému jsem se svěřoval a od každého si nechal poradit. Všichni byli lepší nebo stejní jako já. Každý byl dobrý, čestný, poctiví. Prostě krása. I ten svět byl hezčí. Slunce více hřálo i svítilo, příroda byla čistší, voňavější, zelenější.
Ale jak tak léta přibývala, jak mě život fackoval z leva z prava, sem tam kopanec, rána pod pás, tak mě ten úsměv z tváře mizel a i ten optimismus se vytrácel. Už pro mě svět nebyl tak voňavý, zelený, čistý. A poznával jsem, že nejsou jen dobrý, slušný a poctivý lidi, ale že svět se hemží zlými a zákeřnými lidmi.
Poznával jsem, že asi mezi lidi nepatřím. Zvláště když jsem zjišťoval, že ať řeknu, udělám, navrhnu cokoliv, tak je špatné, nepřijatelné, nesrozumitelné, blbé a špatné. Prostě bych se mohl snažit, jak chci, vždy to vyjde na nic. A co mě utvrzovalo v tom, že asi nepatřím mezi lidi, bylo to, že když jiný řekl, udělal, navrhnul to samé co já, tak to bylo přijatelné, dobré, srozumitelné.
Taky jsem zjišťoval, že ve sporu s někým jiným, který měl někdo rozsoudit, vždy vyhrál ten jiný, i kdybych měl očividně pravdu já. I když jsem byl napadeným, uraženým já, tak vždy se to vyřešilo tak, že když by pravda měla být u mě, tak se dodalo: ale ty sis musel začít, proč by to jinak ten druhý udělal? Zajímavé, že se nikdo nezeptal, nebo nezamyslel: proč bych to říkal, nebo dělal já?
Začínám mít pocit, že taky budu vrčící, štěkající bručoun, který se tak už předem brání proti útoku. Už se nebavím s lidmi v klidu, s úsměvem, bez toho, abych čekal něco proti mně. Už nedokážu věřit lidem, v jejich dobrotu. Začínám lidi nesnášet, stejně tak, jako oni nesnáší mně.
Cítím se jako dítě, které je neustále peskováno, že zlobí, až nakonec začne opravdu zlobit. Já už nejsem dítě, ani pubescent, ale dospělí muž. Proto sice nezlobím, ale začínám být na lidi nepříjemný. Dokonce jsem se přichytil, že když si někdo dělá očividnou legraci ze mě, nad kterou bych se dříve zasmál, tak dnes reaguji podrážděně. Prostě legraci od jiných, zvláště těch, kteří mi dávají, nebo dávali znát, jak mě nesnáší, nemohu přijmout, protože je nesnáším zase já.
Mám pocit, že se mi nic v životě nepovedlo. Jen co splatím hypotéku, uvidím, že mě dcera už nebude potřebovat, tak půjdu umřít. Co bych tu ještě dělal. Zvláště když tu očividně nemám co dělat.
Ps: pro ty co nepochopili můj článek: toto není fňukání, volání o pomoc, stěžování si, ale jen sdělení. No a těm, co jim jsou mé články (zvláště politické) proti srsti a rádi by, aby to umírání bylo už zítra, tak těm vzkazuji, že tu budu tak dlouho, jak bude potřeba a jak budu chtít, nejdéle až do smrti. A ať se netěší, i po smrti je budu strašit. Bububububu.
Žádné komentáře:
Okomentovat