⬛ proč podpora ANO neklesá, ale roste? Aneb Andrej Babiš jako otcovská figura.
Pokusil jsem se o odpověď způsobem, který pokládám za klíčový. Čerpám z literatury diktuju a zkrácení textů udělá AI. Proč tedy? Jde o to, že ANO = Andrej Babiš. Otázka tedy zní, jak může vzniknout tak silná vazba mezi vůdcem a voličem?
Můžeme se na Andreje Babiše dívat politicky, zkoumat jeho program, výroky, lži, střety zájmů, volební strategii, marketing. To všechno je nepopiratelně důležité. Ale nevysvětluje to zdaleka všechno.
Nevysvětluje to například, proč mu část voličů odpouští věci, které u jiného politika a partaje v řádově nižším rozsahu ostře odsuzuje.
Proč nevadí zjevný rozpor mezi tím, co Babiš říkal včera a co tvrdí dneska. Proč kritiku Babiše někteří lidé prožívají téměř jako osobní útok. Proč pro zpochybnění přesvědčení nestačí ukázat na fakta. Proč se kolem Andreje Babiše nevytváří jen politická podpora, ale něco mnohem silnějšího, emocionálnějšího a osobnějšího.
Jako specialista na komunikaci si myslím, že tady v tom všem má Babiš velké nadání a navíc mu s tím pomáhají věci znalí odborníci.
Rozklíčovat, co se děje, mi pomůže psychoanalýza. Je mi to vcelku jasné a současně bych toho věděl a znal víc. Rád bych proto slyšel vysvětlení z úst psychoanalytika. Jenže tam zas může být problémem etická stránka odborníka v pomáhající profesi.
Freud se už před více než sto lety ptal, proč se dospělí lidé v mase vzdávají části vlastního úsudku a přimknou se k vůdci. Erich Fromm později ukazoval, že člověk může před vlastní nejistotou a bezmocí uniknout tím, že se připoutá k někomu silnějšímu. A raná Frankfurtská škola zkoumala, jak se autoritářská osobnost vytváří v rodině, ve společnosti a ve vztahu k moci.
Nejde o to si představit, že každý volič Babiše má „problém s otcem“. To by bylo hloupé. Jde o něco jemnějšího.
Většina z nás se první zkušenosti s autoritou učí v rodině. Někdo nám něco dovoluje, něco zakazuje, chválí nás, trestá, chrání, děsí, uklidňuje. V tradiční psychoanalýze se mluví o otci jako o první významné figuře autority, i když samozřejmě stejnou úlohu může plnit máma, děda, nebo jiný dospělý.
A právě tato raná zkušenost se může později opakovat ve vztahu k politické autoritě.
Politik pak není jen člověk, kterého volím. Může se stát a být někým, kdo mě ochrání, kdo ví, co je správné, kdo potrestá nepřátele, kdo za mě řekne to, co si netroufám říct, kdo je silný tam, kde já se cítím slabý.
A v tu chvíli už nejde jen o politiku. Jde o vztah.
⬛ Jak funguje autoritářská otcovská figura
Psychoanalýza používá několik pojmů, které znějí složitěji, než ve skutečnosti jsou.
◆ [Já] je zjednodušeně ta část člověka, která žije v realitě, rozhoduje, posuzuje, přemýšlí a snaží se vyrovnat naše přání s tím, co je možné.
◆ [Nadjá] je náš vnitřní soudce. Vzniká z pravidel, zákazů a autorit, které jsme přijali za své. Říká nám: tohle se smí, tohle se nesmí, takhle bys měl jednat, za tohle se máš stydět.
◆ [Identifikace] znamená, že se s někým vnitřně ztotožňujeme. Jeho sílu prožíváme trochu jako vlastní sílu, jeho vítězství jako svoje vítězství, jeho ponížení jako vlastní ponížení. Třeba ve sportu, i v politice.
A právě v tom je vztah k vůdci zajímavý.
Ve zdravém vztahu k autoritě si zachovávám vlastní úsudek. Mohu někoho respektovat, obdivovat, volit, a přesto říct: tady se mýlí, lže, tady selhal, v tom s ním úplně nesouhlasím.
U autoritářské vazby se děje něco jiného.
►Vůdce postupně přestává být předmětem úsudku a začíná se stávat jeho zdrojem.◄
Člověk se už neptá: Je pravda to, co říká? Začíná se ptát: Proč by to říkal, kdyby to pravda nebyla? ▪ Určitě má nějaký důvod. ▪ Všichni přece lžou. ▪ Všichni kradou. ▪ Proč útočí právě na něj?
Morální posuzování člověka se pomalu nahrazuje loajalitou k člověku. To je ten zásadní okamžik.
⬛ On je silný, takže jsem silnější i já
Vůdce může nést vlastnosti, které jeho následovník obdivuje nebo které sám postrádá: sílu ▪ rozhodnost ▪ bohatství ▪ odvahu ▪ schopnost prosadit se ▪ schopnost poslat někoho do háje ▪ schopnost neustoupit.
A pak vzniká jednoduchý, ale velmi silný mechanismus:
►On je silný, a protože jsem s ním, nejsem už úplně slabý ani já.◄
Člověk, který se cítí přehlížený, podceňovaný nebo bezmocný, získá prostřednictvím silného vůdce něco jako náhradní sílu.
– Mě neposlouchají.
– Ale jeho poslouchat musí.
– Já se na úřad nedovolám.
– Ale on to zařídí.
– Já jim nemohu nic říct.
– Ale on jim to řekne.
To je jeden z důvodů, proč může silná identifikace s vůdcem přežít i fakta.
Když Babiš vyhraje, nevyhrál jen Babiš. Vyhráli jsme my.
Když ho někdo napadne, nenapadl jen Babiše. Napadl nás.
A když ho někdo poníží, může to být prožíváno jako ponížení celé skupiny.
Pak už se nebrání jen politik. Brání se vlastní identita.
⬛ Otec chrání. Ale také trestá.
Otcovská figura není jen laskavá. Je také silná, trestající a schopná chránit rodinu před nepřítelem.
Proto je psychologicky tak účinné jednoduché sdělení:
►K nám bude dobrý. S nimi zatočí.◄
Vůdce může být agresivní, hrubý, pomstychtivý, mstivý, může urážet protivníky. A část voličů to nemusí odpuzovat.
Rozhodující je totiž otázka: Proti komu je ta agrese namířena?
Pokud proti našemu nepříteli, může se změnit v důkaz síly.
– Je tvrdý, ale pro nás.
– Je zlý, ale na ty správné.
– Je hrubý, ale alespoň se nebojí.
A tady se dostávám k Frommovi.
Fromm ukazoval, že autoritářský člověk se může silně podřizovat tomu, koho považuje za mocného, a zároveň být agresivní vůči těm, kdo jsou slabší nebo označení jako nepřátelé.
►Nahoru poslušnost. ▪ Dolů agrese.◄
V tom je možná jeden z nejpodivnějších paradoxů autoritářství. Člověk se vzdává části vlastní svobody, aby se mohl podílet na moci někoho jiného.
⬛ Proč právě Andrej Babiš tuto roli zvládá tak dobře
Andrej Babiš je z psychologického hlediska zvláštní směsí protikladů.
– Je mimořádně bohatý, ale mluví jako obyčejný člověk.
– Je mocný, ale často vystupuje jako oběť.
– Je autoritativní, ale současně nabízí péči.
– Je vzdálený svým postavením, ale vytváří iluzi osobní blízkosti.
– Je agresivní vůči nepřátelům, ale ochranitelský vůči „našim lidem“.
Právě tahle směs je důležitá.´Kdyby byl jen mocný, mohl by působit cize. Kdyby byl jen obyčejný, neměl by sílu. On spojuje obojí.
Je jeden z nás. A zároveň je mnohem mocnější než my.
To je ideální kombinace pro otcovskou figuru.
⬛ „Já to zařídím“
Babiš systematicky personalizuje politiku.
Místo systému je tu člověk. ▪ Místo instituce je tu telefon. ▪ Místo procedury je tu slib:
►Já to zařídím.◄
Můžete mi zavolat. Napište mi. Já se tím budu zabývat. To má velkou psychologickou sílu. Občan je v moderním státě jeden z milionů. Často naráží na úřad, anonymní formulář, čekání, systém, kterému nerozumí.
A pak přichází člověk, který říká:
►Já tě vidím. ▪ Já tě slyším. ▪ Já to vyřeším.◄
Nemusí být vůbec důležité, jestli skutečně osobně řeší problémy desetitisíců lidí. Důležitá je představa. Představa dostupného otce, k němuž se lze dostat kolem celé té chladné mašinérie institucí.
A právě proto je nebezpečné, když demokracie přestane být systémem pravidel a začne být osobním vztahem k vůdci.
► V demokratickém státě mě má chránit zákon.
► V autoritářském vztahu mě má chránit člověk.
To není totéž.
⬛ Silný muž, který je zároveň obětí
Babiš je mimořádně mocný člověk.
A přesto velmi často vystupuje jako někdo, komu všichni ubližují.
Média ▪ politici ▪ Brusel ▪ soudy ▪ opozice ▪ prezident ▪ systém.
To vytváří pozoruhodnou psychologickou situaci.
Volič nejen očekává, že jej Babiš ochrání.
Začne chránit Babiše.
►On bojuje za nás. ▪ My musíme bojovat za něj.◄
A tím se vztah ještě zesílí.
Otcovská figura se zde spojuje s pronásledovanou obětí.
To je dohromady super-účinné.
Silného obdivuji. Pronásledovaného lituji. A pokud je někdo obojím zároveň, mohu k němu cítit současně obdiv, soucit, loajalitu a potřebu jej bránit. A to je velmi pevná vazba.
⬛ Lež a projekce
U Babiše je důležitá ještě jedna věc:: Často obviňuje druhé z toho, z čeho je sám kritizován. V psychoanalýze se tomu říká ►projekce◄.
Je to obranný mechanismus, při kterém člověk připisuje druhým to, co nechce nebo nedokáže vidět u sebe.
– Já nelžu. Lžou oni.
– Já nemanipuluji. Manipulují oni.
– Já nejsem autoritářský. Autoritářští jsou oni.
– Já nekradu. Kradou všichni.
Samozřejmě nerjde bez klinického vyšetření tvrdit, co přesně probíhá v psychice konkrétního člověka. Ale jako komunikační vzorec to dobře vysvětluje.
Protože věta ►„všichni lžou“◄ má jeden mimořádně užitečný účinek: Ruší rozdíly.
Když lžou všichni, nevadí, že lžu já.
Když kradou všichni, nevadí, že jsem podezřelý já.
Když jsou všichni stejní, není už třeba nic rozlišovat.
A člověk, který přestane rozlišovat, je mnohem snadněji ovladatelný!
⬛ Hrubost jako důkaz pravdivosti
Pro část lidí nemusí být hrubost a sprostota nevýhodou.
Naopak.
Uhlazený politik může působit jako falešný. Mluví naučeně. Hlídá si slova. Má poradce.
Zatímco člověk, který (úmyslně) vybuchne, mluví nespisovně, uráží, rozčiluje se a někdy řekne něco téměř nepřijatelného, může působit jako autentický.
►Ten alespoň říká, co si myslí.◄
Je to paradox.
Hrubost a sprostota se stává důkazem upřímnosti. ▪ Výbuch důkazem autenticity. ▪ Nedostatek sebekontroly důkazem pravdivosti!
Jenže autentické může být i něco velmi špatného: Člověk může zcela upřímně lhát sám sobě. Může být autenticky zlý. Autenticky mstivý. Autenticky sebestředný. Autenticita sama o sobě není morální hodnota.
⬛ Proč Babišovi nevadí, že si odporuje
U normální politické strany bychom čekali, že velké změny názorů oslabí důvěru.
Včera tvrdil A. Dnes tvrdí opak. Zítra možná něco třetího. Jenže u silné osobní vazby to nemusí vadit. Pokud věřím programu, hodnotím politika podle programu. Pokud věřím člověku, program je druhořadý. Vždyť Babiš to myslím i řekl, že nepotřebuje volební program.
– On ví, proč to udělal.
– Situace se změnila.
– Musel.
– Ostatní by byli horší.
A právě tady v tom momentu se vůdce stává téměř neporazitelným.
|
Není posuzován podle stálého měřítka, ►On sám se stal měřítkem.◄
⬛ Kdo autoritářské vazbě podléhá snadněji
Tady je třeba být opatrný. Neexistuje jednoduchá rovnice:
►Přísný otec v dětství = se volič autoritáře.◄ To by byla hloupost.
Lidé se stejnými zkušenostmi mohou reagovat úplně opačně.
Ale některé zkušenosti mohou autoritářské vazbě usnadnit cestu.
◆ Trestající a autoritářský otec
Dítě se může naučit:
– Silnějšímu se neodporuje.
– Poslušnost je bezpečná.
– Odpor se trestá.
– Ten, kdo má moc, má také pravdu.
V dospělosti pak může snáze zaměnit dominanci za schopnost, tvrdost za kompetenci, sebejistotu za pravdu.
◆ Nepředvídatelný otec
Jednou laskavý. Podruhé zuřivý. Nikdy přesně nevím proč.
Dítě se pak učí sledovat náladu autority.
Je hodný? Je naštvaný? Co mám udělat, abych si udržel jeho přízeň?
Takový člověk může být v dospělosti méně citlivý k tomu, že vůdce střídá laskavost, agresi, humor, sebelítost a vztek.
Ten vztahový chaos už zná.
◆ Chybějící nebo slabý otec
Někdy je to opačně.
Člověk nehledá silného otce proto, že ho měl.
Ale proto, že ho neměl.
Hledá někoho, kdo konečně působí, že ví, co dělat. Někoho, kdo ochrání. Někoho, kdo se nebojí. Někoho, kdo není slabý.
I nepřítomnost autority může vést k její idealizaci.
◆ Ponížení a bezmoc
Tohle považuji za velmi důležité.
Člověk, který se dlouho cítí ponížený, přehlížený, nevyslyšený nebo bezmocný, může skrze vůdce získat náhradní sílu.
Mě nikdo neposlouchá. ▪ Ale jeho poslouchají.
Já jsem malý. ▪ On je velký.
Já nic nezmůžu. ▪ On může všechno.
A protože jsem s ním, podílím se trochu na jeho moci.
Fromm přesně tohle chápal jako důležitý kořen autoritářství. Člověk neutíká ke svobodě. Někdy utíká od svobody, protože svoboda je těžká. Znamená rozhodovat. Nést odpovědnost. Snášet nejistotu. Připustit, že nevím.
A silný vůdce nabízí úlevu:
►Já vám řeknu, jak to je. ▪ Já vám řeknu, kdo za to může. ▪ Já to vyřeším.◄
◆ Nízká tolerance nejistoty
Někteří lidé dokážou říct:
Nevím. Možná se mýlím. Je to složité. Musíme ještě zjistit víc.
Pro jiné je taková nejistota velmi nepříjemná. Potřebují jasného viníka. Jasnou pravdu. Jasné řešení.
A vůdce jim ho nabídne.
– Ne proto, že ho nutně zná. Ale proto, že ho vysloví s jistotou s a lidi si často pletou jistotu s pravdou.
◆ Potlačený hněv
Vůdce může být také člověkem, který za nás řekne to, co si sami netroufáme říct. Urazí ty, které nesnášíme. Poníží ty, kteří nás ponižovali. Zaútočí na instituce, před nimiž jsme se cítili bezmocní. Poruší pravidla, která nás omezují. To je mimořádně přitažlivé.
On jim to konečně řekl. ▪ On se nebojí. ▪ Já bych to taky řekl, kdybych mohl. A tak se vůdce stává vykonavatelem našeho vlastního hněvu.
⬛ Jak poznám, že už politika neposuzuji, ale podléhám mu
Nejlepší obrana není říkat si:
►Mě nikdo nemanipuluje.◄ To říká skoro každý (a každý kdo je manipulován).
Lepší je položit si několik nepříjemných otázek.
– Odpouštím svému politikovi to, co bych u jiného odsoudil?
– Kdyby totéž udělal můj politický protivník, hodnotil bych to stejně?
– Dokážu říct, že Babiš udělal něco dobře a něco špatně?
– Nebo už všechno vysvětluji v jeho prospěch?
Když něco splní, je schopný.
Když to nesplní, zabránili mu v tom.
Když lže, média to překroutila.
Když existuje důkaz, je vytržený z kontextu.
Když je usvědčen, je to spiknutí.
Takový systém už nejde vyvrátit.
Každý důkaz proti vůdci se totiž promění v další důkaz, že proti němu všichni bojují. To už není běžný politický názor. To je uzavřená víra.
⬛ Útok na něj jako útok na mě
To je další důležitý varovný signál.
Politik není můj otec. ▪ Není moje dítě. ▪ Není můj partner. ▪ Není můj kamarád.
Je to člověk, kterému byla svěřena moc.
A právě proto má být kontrolován.
►Demokratický občan politika kontroluje. Následovník jej brání.◄
⬛ Převzal jsem jeho nepřátele?
Tohle je možná jedna z nejdůležitějších otázek. Koho jsem nenáviděl předtím, než mi někdo vysvětlil, koho mám nenávidět?
Byli to novináři? ▪ Brusel? ▪ Ukrajinci? ▪ opozice? ▪ soudci? ▪ prezident? ▪ umělci? ▪ intelektuálové?
Když se moje mapa nepřátel stále víc shoduje s mapou nepřátel mého vůdce, stojí za to zpozornět.
⬛ Co proti Babišovi nefunguje
Pokud je vazba k vůdci částečně vztahová a emocionální, nestačí přinést víc faktů.
Fakta jsou nutná. Ale někdy narazí na něco hlubšího.
Na loajalitu. ▪ Na identitu. ▪ Na pocit bezpečí. ▪ Na potřebu někam patřit.
◆ „Voliči Babiše jsou hloupí“
To je jedna z nejhorších možných strategií. Člověk slyší:
Jsi hloupý. Jsi méněcenný. Nechápeš svět.
A kdo mu v té chvíli nabídne ochranu?
Právě Babiš.
Vidíte, říká, oni vámi pohrdají.
A protivníci mu právě dodali důkaz.
◆ Nestačí křičet hlasitěji, že je zlo
Čím víc protivníci udělají z Babiše absolutního démona, tím snadněji jeho volič řekne:
Zase po něm jdou. Takže se ho bojí. Každé přehánění Babišovi pomáhá.
Kritika musí být přesná, doložitelná, přiměřená.
Jeden přesný důkaz je někdy silnější než sto nadávek.
◆ Nestačí člověka zasypat důkazy
Člověk, který brání svou identitu, není neutrální soudce.
Nečte materiály jako člen vyšetřovací komise.
Brání sebe. Svůj předchozí úsudek. Svou skupinu. Někdy i vlastní sebeúctu.
Proto může být mnohem silnější jediná otázka:
►Co přesně by musel Babiš udělat, abyste řekl: tohle už je pro mě nepřijatelné?◄
A pokud odpověď zní:
►Nic.◄
Pak už nejde o běžnou politickou důvěru.
◆ Neponižovat člověka za to, že uvěřil
Jestli někomu řeknu:
"Jak jsi mohl být tak hloupý, že jsi mu věřil?"
Nabízím mu dvě možnosti.
► Přiznat, že je hlupák.
► Nebo Babiše dál bránit.
Co asi udělá?
Člověk musí mít možnost změnit názor bez ponížení.
Bez pocitu, že tím ztrácí tvář.
To je psychologicky zásadní.
◆ Nenahrazovat jednoho otce jiným
Demokratická odpověď nemůže znít:
►Nevěřte Babišovi.
►Věřte nám.
To je stejná chyba. Jen jiný otec.
Demokratická odpověď musí znít:
►Nevěřte bezvýhradně nikomu. ▪ Ani Babišovi. ▪ Ani nám. ▪ Kontrolujte nás všechny podle stejných pravidel.◄
To je pravý opak autoritářského vztahu.
◆ Nabídnout skutečnou blízkost
Babišova síla není jen v propagandě. Je také v tom, že vytváří pocit, že obyčejného člověka vidí. Slyší. Bere vážně.
Demokratická politika to nemůže porazit tiskovou konferencí o populismu.
Musí skutečně přijít mezi lidi. Poslouchat je. Neponižovat jejich zkušenost. Nevysvětlovat jim stále, že špatně chápou vlastní život.
Člověk, kterého nikdo neposlouchá, snadno uvěří prvnímu mocnému, který mu řekne:
►Já tě slyším.◄
⬛ Skutečně vás chrání?
Nejúčinnější otázka proti otcovské figuře možná není:
Je Babiš špatný člověk?
Ale:
►Skutečně vás chrání?◄
Když říká, že je na vaší straně, odpovídá tomu jeho konkrétní jednání?
Kdo skutečně získal? Kdo ztratil?
Když říká, že všichni lžou, proč bychom právě jeho měli vyjmout ze stejného pravidla?
Tady se člověk vrací od vztahu k úsudku.
Od loajality ke skutečnosti.
Od fascinace k otázce.
⬛ Vůdce je nejsilnější tam, kde začne nahrazovat náš vlastní úsudek
Nejsilnější vazba k autoritářskému vůdci nevzniká tehdy, když s ním člověk prostě souhlasí. Vzniká tehdy, když vůdce začne plnit psychickou funkci.
Dává bezpečí, když se svět zdá nejistý. ▪ Dává jednoduchost, když je skutečnost složitá. ▪ Dává sílu prostřednictvím identifikace. ▪ Říká, kdo je dobrý a kdo zlý. ▪ Nabízí nepřátele, na které lze zaměřit hněv. ▪ A vytváří dojem osobního vztahu:
►Já tě znám. ▪ Já tě slyším. ▪ Já tě ochráním.◄
Právě proto může být vazba k Andreji Babišovi u části jeho voličů mnohem silnější, než by odpovídalo běžnému souhlasu s politickým programem.
Může se stávat současně silným otcem, pronásledovanou obětí, ochráncem rodiny, vykonavatelem jejího hněvu a člověkem, jehož moc dává následovníkovi pocit vlastní síly.
Pak už fakt nenaráží jen na jiný názor.
Naráží na vztah.
Kritika naráží na loajalitu.
Rozpor naráží na obranu vlastní identity.
!! A právě tady mi připadá nejsilnější Frommova myšlenka.
►Skutečným opakem autoritářství není neposlušnost. Je jím zralost.◄
Schopnost stát sám za sebe. ▪ Snášet nejistotu. ▪ Připustit pochybnost. ▪ Myslet vlastním rozumem. ▪ Uznávat autoritu, ale nevzdávat se jí.
A hlavně nepředat žádnému politikovi to, co má zůstat naše.
►►Vlastní úsudek.◄◄
Já osobně si ho velmi chráním. Nikdo, ani nejmilejší politik, nebo mudrc, mi ho nenahradí.
