Je fakt, že režim není v symbolech, sochách, knihách, filmech… ale v lidech. Lidé udělají ze symbolů zlo, ne symboly z lidí. Ono je totiž mnohem jednodušší zlikvidovat symboly než naše chování. A ničení symbolů je takový malý odpustek nás lidí celému lidstvu. Zaplatíme odpustek, uděláme tlustou čáru a jedeme dál. S novým štítem.
A tady vidím skutečné nebezpečí. Symboly už nebudou, ale to podhoubí zla (fašismus, socialismus, národní socialismu (nacismus) nebo komunismus) bude v mysli některých lidí stále žít. Proto když už něco rušit, tak bych nezačal symboly ale myšlení a jednání lidí.
Nehledě na to, že po bitvě je každý generál a přidat se na stranu vítěze a bušit do poraženého, je to ještě hrdinství? A čas vždy ukáže, kdo jak jednal nebo nejednal a měl jednat nebo nejednat a jestli neměl jednat jinak.
Můj osobní příklad: Na sklonku komunistického režimu (druhá pol. 80tých let)) jsem v autobuse nahlas poslouchal hlas Ameriky (pro mladší: spolu se svobodnou Evropou zakázané stanice, za které hrozilo za komoušů i vězení), cítil jsem se jako hrdina.
Pak jsem při volbách (mích prvních a posledních nedemokratických volbách po dovršení plnoletosti, pak byla revoluce) odmítl volit, ale přišli si pro mě až domů. Pod dohledem jsem odvolil, ale diplom prvovoliče jsem před nimi roztrhal se slovy: to nejsou svobodné volby.
Při revoluci, když ještě zdaleka nebylo vyhráno, jsem bouchl do auta VB (pro mladší - dnes policie).
Vážení, ale byl jsem po všech těch činech - posraný až za ušima, ale z hrdostí jsem odešel. Byl jsem na sebe hrdý, ale teď po letech si říkám: je na co být hrdý? Komunistická hydra už skomírala. Neměla tolik síly. Nejbližší spojenec a vlastně jediná síla, která je držela při moci 40 let - Sovětský svaz je nechal na holičkách. Bylo to tedy hrdinství?
Hrdinství bylo přežít 50tá léta. To byli komouši na vrcholu sil. V těch letech bych to asi nedokázal. My lidi dokážeme kopat jen do poražených. Dokážeme se vlichotit jen vítězům. Máme toho mnoho společného se zvířaty.
Ale nelituji toho. Už vůbec se neomlouvám. Copak můžeme odpustit zločincům za to, co provedli? Omluvit se za to, jak jsme se k nim chovali po jejich porážce? Ne nikdy! Jen jsem chtěl napsat, že bychom měli nad svými činy přemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat