Myslím, že pravý smysl života, skutečné potřeby a hodnoty života, ti dnešní lidé zapomněli, nebo je už nechtějí. A proto nikdy nepochopí, že člověk by měl být optimista, mít kladné myšlení, být spokojen s tím, co má, nekoukat se závistivě po tom, co nemá. A i tím možná lidi dráždím (rozčiluji). Svým optimismem, kladným postojem k životu. A tak u mě nehledejte závist, zášť, nenávist, pesimismus.
Jistě, ti co mají jiné myšlení, ti mě napadnou, že když nesouhlasím s některými skupinami a názory, a přímo vystupuji proti nim, tak to je vlastně ta: zášť a nenávist. Ale takto může uvažovat jen ten, kdo nezná význam: demokracie. Jistě, ignorování někoho, kdo se chová ke mně nepřípustným způsobem, to ano. Ale nevšímavost, přehlížení, ignorování takového člověka, to není: zášť a nenávist, to je přirozená odpověď na jeho postoj ke mně. Každá jiná odpověď na jeho postoj vůči mně, by byla negativní. Ať z mého či jeho pohledu. A tak mě špatné chování jiných lidí nemůže ublížit.
Jistě, občas mě nenávist přepadne. Ale je nenávist to, když vám někdo tak ublíží, že vám na to zůstanou nepříjemné vzpomínky, nebo dokonce nezhojitelné jizvy? (a to nemluvím jen o jizvách na těle, ale i na duši) Jestli ano, tak touto nenávistí trpí každý. Jenže, je to nenávist odpustitelná a pochopitelná. Nebo snad můžete mít rádi člověka, který vám úmyslně zabil někoho blízkého? Nebo můžete mít rádi člověka, který vás týral, znásilnil, úmyslně zmrzačil. A to vás nebo vaše blízké?
Na téma nenávisti, jsem už napsal článek. Tam jsem popsal můj příběh. Mí názoroví oponenti mě to, co mi ta lidská zrůda dělala, přáli. A ještě mi nadávali, jak toho "báječného" člověka mohu tak nenávidět. A přáli mě, aby se to, co jsem o něm psal, dozvěděl a přizabil mě za to, co jsem si to dovolil. Jejich komentáře, to byl příklad té špatné, nepochopitelné ale odpustitelné (i to je demokracie) nenávisti.
Žádné komentáře:
Okomentovat