Nikdy bych si na nikom nevynucoval lásku a respekt. To by snad mělo být trestné? Láska a respekt buď je, nebo není. A láska a respekt je jen tehdy, pokud tu lásku druhému dáváme od začátku, a bude si nás vážit a respektovat jen tehdy, pokud mu budeme příkladem. Ale pokud budeme kázat vodu a pít víno, nebo bych použil svůj citát: Slova se musí shodovat s činy a naopak, tak to nebude fungovat a vše je jen velká lež. A zvláště, pokud nejdeme sami příkladem. A další citáty: Lásku musíme dávat hned, abychom jí dostali zpět. Pozdější vynucování lásky je nesmyslem. A Úctu, respekt, poslušnost, slušnost druhého k nám i jiným, musíme také učit hned. Pozdější vynucování respektu, úcty, poslušnosti a slušnosti, je také nesmyslem. Souhlasil bych jen s jednou myšlenkou: lidi by se neměli bát objetí a stydět se za něj, neměli by se ohlížet na vhodnost či nevhodnost místa a času objetí, neměli by se vyhýbat každé možnosti se obejmout. A rozhodně by měli udělat ten první krok k objetí, ve chvíli, kdy zjistí, že hádky a nervozita gradují.
ALE DOBROVOLNĚ PROBOHA! NE TAK, ŽE NĚKOHO PROTI JEHO VŮLI ZALEHNU A BUDU HO DRŽET HODINY A HODINY, NEŽ UZNÁM JÁ (JEN JÁ), ŽE JE ČAS HO PUSTIT!!!
To je podle mě násilí, nic jiného. Něco jsem si o Jiřině Prekopové zjistil. A stačilo mě zjištění, že nemá vlastní děti (ani adoptované). Tím se jí neposmívám (já je nemohu mít také a mám adoptované), ale je mi jasné, že své poznatky má jen z literatury a doslechu. Tedy, jen z teorie, a ta je bez praxe - zbytečná. Tak že, nedivím se, že neví, o čem mluví. No, nakonec, ona ani ta terapie: pevné objetí, není její výmysl, tak že: nevyniká ani v teorii. Tak že, shrnuto a podtrženo: ta paní ani neví, o čem mluví, píše a co propaguje. Taková by se neměla o výchovu, hlavně o vymýšlení a zavádění nějakých metod, zajímat. Tady rozhodně co se týká učení, vymýšlení nových metod, zavádění těch metod do praxe a psaní o výchově. Takový lidé by měli pracovat s tím, co napsali, vymysleli a zavedli ti, kdo sami vychovávali. V případě paní Prekopové to platí určitě.
Po zhlédnutí dokumentu o této "terapii" jsem jen žasnul. Divím se, že autory a propagátory tohoto násilí na dětech, nezavřeli (v USA, odkud ta metoda pochází, je to zákonem zakázaná). V dokumentu byli sice ukázky toho, jak se tam lidi objímají. Dospělí lidé, dobrovolně, a pochvalovali si, jak je to krásný, takto si předávat lásku. Ano, pokud to chtějí oba, nebo i více lidí, prosím. Ale z čeho šla hrůza, že to bylo praktikováno i na dětech. Kdyby to ty děti chtěly, proč ne. Ale ony to nechtěly. Prosily, křičely, praly se a plakaly. Když bylo slyšet, jak to dítě brečí a křičí: mami néééééé, pusť mě! Néééé, nech mě, nechci… a matku to neobměkčilo, dál na něm ležela a Prekopová jí ještě pomáhala to dítě více znehybnět. Kdyby to někdo dělal mým dětem, tak ho "přizabiji"
A co si říkalo taky o pár facek, bylo, když se dítě unavené, vyčerpané, odevzdané osudu, konečně utišilo, přestalo se hýbat, a bylo jako bez dechu. A ta p..a Prekopová to okomentovala takto: vidíte, nejdříve se vztekalo, křičelo, pralo, a postupem času se začínalo uklidňovat, až se úplně zklidnilo a utichlo. To je důkaz, že to funguje. PROBOHA! Bodejť by to dítě neutichlo, když se úplně vyčerpalo, poznalo bezvýchodnou situaci, vzdalo se a čekalo na svůj osud. Copak to je za p..u matku, když ani ona nepoznala, že to dítě jen obyčejně vyčerpala, a ono se tak unavilo, že se mu chce spát. A vrcholem bylo po tom mučení, že ještě vyžadovala po něm pusu. Jen k ní dal tvář, nezúčastněně, jako by tam nebyl. Víc než pusa to bylo spíše, že si otřeli tváře o sebe. A ty obě p.. i, si pochvalovali, že jim ten umučený drobek ještě děkuje a ukazuje mámě, jak jí má rádo.
Tak si říkám, co kdyby je (postupně, zvlášť) zalehl nějaký 300 kilový/á (když odhadem přepočítám váhu matky a 4 letého dítěte, a přepočítám to na váhu matky k někomu, kdo by jí také zalehl, aby to byl stejný poměr) chlap/ženská a tak dlouho by ležel/a na nich, až by mu/jí musely vyznat lásku a úctu. Přešla by je ta drastická metoda nebo ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat