Kdysi, už je to dávno, jsem byl šťastný, optimistický, veselý, usměvavý. Stačilo mně málo, abych se smál. Ke každému jsem byl milý, obětavý, věřil jsem v dobro druhého. Každému jsem přál jen to dobré.
Myslel jsem si, že když bych já nikomu neublížil, neublíží nikdo mně. Když já udělám někomu radost, udělá radost on mně. Když já někomu pomůžu, pomůže on mně. Prostě jsem si myslel, že jak se budu k druhým chovat, tak se oni budou chovat ke mně.
Ale život mně čím dál více přesvědčoval o mém omylu. O tom, že jestli se k sobě lidi hezky chovají, tak já asi nejsem člověk. Začínám zjišťovat, že neplatí to, co se říká: jak se chováme k druhým, tak se budou oni chovat k nám.
A při dalším hesle: ty do mě kamenem, já do tebe chlebem, jsem se totálně odepsal jako slaboch a hlupák. To pak si ke mně každý ještě více dovolil. Tak jak šel život, tak jsem ztrácel iluze, optimismus, víru v lidi, v celou společnost. Zmizel mi úsměv z tváře.
Kde je můj úsměv. Vraťte mi ho. Chci se usmívat a radovat se ze života. Chci se zase smát a těšit se z každého nového dne. Proč jste mi ho vzali? Co jsem vám lidi udělal? Vraťte mi úsměv!
Žádné komentáře:
Okomentovat