O domácím násilí 2

Pokračování o domácím násilí.

Záleží hlavně a především na vás, jestli to vy chcete řešit a vyřešit. Víte, jeden Britský politik kdysi řekl: nejbližší ruka, která mi pomůže, je na konci mého ramene. A když k tomu potkáte i pár přátel, kteří pomohou, tak vám to dodá sílu. Ona psychická pomoc je také důležitá. Jestli vy sama budete moc chtít, jestli i přes to, že vám třeba nikdo nevěří, budete bojovat. Mnoho obětí to nezvládá právě proto, že je okolí podkopává. Že věří uhlazenému, milému, vzdělanému agresorovy, než jim. Ale jen ta oběť ví, jak to je. A nesmí jí odradit ani případný odpor okolí. Přeji všem, abyste dostali tolik síly a odvahy, že se agresorovy postavíte. Určitě to zvládnete. Sami. Nikoho nepotřebujete k samotné obraně. Ale je dobré, jako psychologická podpora, když máte kolem sebe několik přátel, které vám rozumí a podpoří. Buďte silní. Přeji vám, aby to vše dobře dopadlo. Minimálně morální vítězství je už teď vaše. Nikdo vám tak nepomůže, jako vy sami. Nikdo vám tak nebude věřit, jako vy sobě. Nikdo nebude za vás bojovat, tak jak vy za sebe. Opravdu je to vše na obětech, na vás. Jestli oni budou chtít z té pasti utéci, nebo ne. A rozhodně nejhorší je to, že i když se jim už pootevřou ty dvířka, tak se nechají agresorem oklamat a opět je zavřou. A potom je další a další otevírání těžší a těžší.

Nechápejte to, jako že tvrdím, že si za to týrání oběti mohou sami. Nikdy jsem to nikde nepsal. Za týrání si rozhodně sami nemohou. Ale mohou za to, že je agresor zdolal, zdeptal. Že se nechali tak zdeptat. A mohou za to, jak dlouho to trvalo. Po první známce agrese se měli bránit. Agresor opravdu útočí jen tam, kde je mu to dovoleno. První atak a prásk - odezva, agresor sám ustoupí. Pozdější obrana ho akorát více rozzuří. Obrana musí být okamžitá, ne opožděná. Ale jak v zamilovanosti poznat, co je agrese, že? Tak že ještě jednou: Za samotnou agresi oběť nemůže, ale za její pokračování a délku už ano. Nevím, jestli chápete ten rozdíl? Každopádně se nikdy, v žádném případě, nemůže svalovat vina na oběť a odsoudit tak oběť. Vždy, za jakýchkoliv okolností, je to vina agresora a odsouzení si zaslouží agresor. A posměch si zaslouží agresor, ne oběť!

Chápu vás, že když už dojde k agresi, tedy když se překročí ten druhý stupeň, že je to pak těžké. Ale to už jsme lapeni. A je rozdíl, jestli se budeme bránit hned, ještě než nás má agresor v moci, anebo až potom. To pak samozřejmě agresora ještě rozzuří. To bude považovat za to, že se jemu, pánovi, vzepřel jeho otrok. Ale to nejdřív musí z nás toho otroka udělat. A jiná otázka. Kdyby vás agresor pro fackoval, počastoval nadávkami, ponižoval vás, už v době chození, už na první, druhé, nejdéle třetí schůzce, NEODEŠLI BYSTE? NEROZEŠLI BYSTE SE? No určitě ano a agresor by vás určitě nechal, protože by zjistil, že vy nejste kořist. A šel by jí hledat jinam. A protože to ví, tak se tak nechová. Čeká, až se chytnete do pasti a pak zasadí úder. Agresor je šelma na lovu. A tak nepotřebuje kořist vystrašit a odehnat, ale ulovit a zabít.

1) JAKÁKOLIV AGRESE PROTI DRUHÝM, JE ZAVRŽENÍHODNÁ A MĚLA BY BÝT PO PRÁVU POTRESTÁNA!

2) NIKDO NEMŮŽE ZA AGRESI VŮČI SVÉ OSOBĚ. NIKDY, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ, CHYBA JE VŽDY V AGRESOROVI!

3) KAŽDÝ MŮŽE ZA TO, JAK DLOUHO TU AGRESI STRPÍ!

4) KAŽDÝ MÁ PRÁVO SE AGRESI BRÁNIT A DOMÁHAT SE OBRANY, BEZ POSMĚCHU OKOLÍ!

5) POVINNOST VŠECH JE OBĚTI AGRESE POMOCI A AGRESORA A AGRESI ZASTAVIT!

Osobně si nedokáži také představit, že to někdy zažiji. Nejsem věc a nejsem něčí otrok. A to víte, že to zkoušelo pár lidí (škola, učňák, práce), ale vždy jsem se postavil, i když jsem riskoval zdravý. Ale měl jsem pokoj. Ukázalo se, že ti agresivní blbečci opravdu nehledají protivníky, ale oběti, s kterými nebudou mít žádnou práci. Tak že, sice jsem tu pravou šikanu (už vůbec ne domácí násilí) nezažil, ale díky tomu, že jsem jí včas zarazil. Hned na začátku jsem ukázal, že mě sice může zbít, třeba i zabít, ale že si odnese šrámy i on. A bylo po útoku. Tedy, ne že bych to prožíval často, ale asi to bylo právě pro to. A ještě jeden případ, z dětství. Fotr nás mlátil. Mámu i děti. A nechlastal, prostě ho to bavilo. Ale než jsme se dostali do puberty. Pak jsme nabančili jemu a byl klid. Už jen nadával za zavřenými dveřmi. A pak chodil po bytě po špičkách. Opravdu, hlavní je nedat se. Pak se ukáže, že agresor je ve skutečnosti slaboch, chudák spíše hodný politování. Ale nikdo ho nebude litovat, protože zlo se litovat nedá.

Také se mějte. A jen doufám, že vám se to nestane. Nebo jestli se to stalo, tak doufám, že už to máte za sebou. A jestli se vám to děje, tak vám přeji sílu to zvládnout. Těm co to zvládli, blahopřeji. Jsou to silné, sebevědomé ženy.