V přírodě se odlišnost netrpí, proč i u lidí.

Proč stále vadí odlišnost? Každý jsme originál. Hezcí - oškliví, malí - velcí, chytří - hloupí, bílí - černí…ale jsme osobnosti. Nikdo nemůže být lepší nebo horší jak my, bude prostě jiný. Někdo je na holky, jiný zas na vdolky. A tak to má být. Často druhé posuzujeme podle sebe. Když já umím tohle, tak ten kdo to neumí, je hloupej. Proč si myslet, že šťastní můžou být jen hezcí, mladí, chytrý, pracovití…

Nebo když mám tohle a druhý to nemá, musí být na tom hůř než já. Ale proč když nemám tučné konto, auto, nejlépe zahraniční výroby, vilu… že se musím mít špatně a jsem z toho nešťastný? Proč když někdo nemá vysokou, nebo nemá lukrativní místo ve vedení podniku, nebo aspoň nějaký post, musí být hloupí a neschopný? A naopak, proč si myslet, že ti nahoře jsou nejšťastnější pod sluncem? Copak štěstí člověka záleží na majetku, vzdělání, dobrému zaměstnání? Znám šťastné bezdomovce a nešťastné obyvatele luxusních vil. Znám šťastné popeláře a nešťastné celebrity a pohlaváry.

Proč tedy v psychiatrických léčebnách (teď nepočítám duševně nemocné) se léčí hlavně ti bohatí a úspěšní. Proč depresemi trpí hlavně oni? Co je tedy záruka štěstí? Já osobně si myslím, že je to o myšlení, o cítění. Chci být šťastný, budu. Chci být nešťastný, budu. Je to v myšlení! Pokud budu žít a snít jen do výše mého platu, budu spokojen. Proč si myslet, že pokud nebudu mít diplom, jsem blbý. A ti kdo ho nemají, jsou blbci. Sám jsem poznal, že mnozí diplomovaní jsou v praktickém životě nepoužitelní. A naopak, mnoho lidí bez diplomů si vedou v běžném životě pomoci mnohem lépe.