O výchově

Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. A ještě se hodí i toto: Proutek se má ohýbat, pokud je mladý. A pravda, někdy jsou ještě sami rodiče dětmi, a to nemluvím jen o věku. Někdy by bylo potřeba, aby se každý člověk, který se chystá založit rodinu, podrobil stejným testům, jako se musí podrobit pěstouni a adoptivní rodiče. Myslím, že by spousty rodičů, rodiči nebyli (nesměli být)

Všichni by neměli projít nějakým kurzem, kdo chtějí založit rodinu, nebo, který si to neuhlídali a přišli do toho, podrobit také testům, jako pěstouni a adoptivní rodiče? Ale jinak, není to přece jen stále o výchově? Já jsem vyrůstal v době, kdy se starší sourozenci normálně starali o mladší. A to nemluvím o generaci našich rodičů, kde to byla skoro povinnost. To bylo zcela normální, že starší děti, zastoupili rodiče, když bylo třeba. Tedy, pravda, ty děti měli k těm starším sourozencům úctu. A nemuseli to být sourozenci starší o moc. My poslouchali bratra o pět let staršího.

Doba je jiná, ale není to jen tím, že se otevřeli hranice. Možnost, že se nám otevřel svět, nebo že svět přišel k nám, za to nemůže. Jeden umělec (už si nevzpomenu na jméno) jedno uřekl: Dětem můžeme vtloukat do hlavy, že se nelže, nekrade, apod. ale, když u nás uvidí, že se tak nechováme, tak je vše zbytečné. Osobní příklad je důležitější, než tisíce slov. Pravda pravd, že? Jak můžeme po dětech chtít, aby byli čestní, poctiví, skromní, pracovití,… když takoví nejsme sami. Vychovává se osobním příkladem, ne slovy.

Na to lidé - rodiče, nemyslí, a počítají s automatickou láskou a úctou dětí. Láska a úcta se nedají vynutit od nikoho, ani od dítěte (od dospělého se dá koupit, bohužel). Prostě, osobní příklad vede samo dítě k úctě a lásce. Jak chcete dítěti vnutit lásku, když kolem sebe šíříte nenávist. Jak chcete dítěti vnutit úctu, když nemáte úctu k nikomu. Oni si totiž někteří lidé myslí, že když dítě "vychovávají" (spíše bych řekl: odchovávají čili: dají mu jídlo, vlastní pokoj, oblečení a někdy vše, na co si vzpomenou, tak to je výchova) tak je bude automaticky milovat, vážit si jich, mít je v úctě.

A přitom oni budou nenávidět své sousedy, kolegy v práci, učitele svých dětí, budou je pomlouvat, vysmívat se jim, a spolu s dětmi, jim nadávat, mluvit o nich neuctivě. A potom se strašně diví, když se k nim děti chovají v dospělosti stejně. Proč by se nechovali, když od malička mohli na dospělé nadávat a znevažovat je? A s láskou je to to stejné. Proč by měli milovat rodiče, když viděli celé dětství, že oni nemilovali své rodiče i prarodiče? (jejich dědu a babičku, pradědu a prababičku…) Je to prosté: Osobní příklad je jediný možný výchovný prostředek.