Snad není člověka, který by nechtěl děti. Každý do rodiny jdeme různě. Někdo po hlavě, jiný po uvážení a další plánovaně. Věřím, že většina lidí rodinu chce. Proto lidé zakládají páry (manželé, druh-družka). Ale tady skutečná vůle po dětech mnohdy končí. Někdo by řekl že: není kde bydlet, nejsou peníze, není zázemí a čas…. Ale je to skutečně tak? Není to tak, že ve skutečnosti po dítěti zas tak netoužíme? Pokud můžeme mít vlastní děti, pokud máme kde bydlet, pokud máme příjem, tak proč děti nemít? U neplodných je umělé oplodnění a adopce.
Neřeknu, když žijeme v podnájmu, u rodičů V GARZONCE, nebo pod mostem. Když jsme bez zaměstnání, bez jakýchkoliv prostředků. Nebo nám to nemoc nedovolí, nebo jiné překážky. Ale jinak proč? Asi mě teď někdo ukřičí: přeci dítě nepřivedu na svět bez pořádného zázemí a zajištění! A teď se ptám: co je to zázemí? Co je to zajištění? Co myslíte, že dítě považuje za zázemí, za zajištění?
Proč děti už od narození učit, že zázemí je dostatek peněz? Dostatek věcí v bytě? Co myslíte, že dítě v dospělosti ocení? Na co bude vzpomínat? Dítě nakonec ocení to, jak se k němu chováme. Jestli má dostatek lásky, porozumění, zastání, pomoci. Jestli ví, že kdykoliv může přijít domů a vždy tam najde vřelou náruč, pomocnou ruku a radu. Ne vila, auto, BTV i na záchodě a tučné konto, ale ta náruč dítěti dá domov.
Asi to dítě v dětském věku a pubertě neocení, ale až dospěje, bude se domů vracet. Bude vzpomínat na to pohlazení, na společné chvíle. Když dítě zahrneme láskou, tak jí pak ono bude vracet nám ale dávat ho i svým dětem. Dáme-li dítěti pocit bezpečí, bude si to pamatovat celý život. Já razím heslo: mazlit, mazlit, mazlit. Mazlení ale není v žádném případě rozmazlování. To razila právě máma. Myslela si, že kdyby se pomazlila, že bychom byli rozmazlení. Ale rozmazlovat znamená: dítě něco chce, tak to dostane. Nebo: dítěti něco nejde, tak to uděláme za něj.
Tedy, musíme občas sáhnout i k hubování a pohlavku, ale dostatečně chválit a hladit. Na to, jak jsme zvládli výchovu, kolik dostalo lásky, na to bude dítě celý život vzpomínat. Ne na to, že už od plínek měli elektronické hračky a do školy chodilo každý rok s novým mobilem a doma měli na každé stěně plazmovou obrazovku. Vzpomíná se vždy na to, co není pomíjivé a co máme hluboko v duši, v paměti a na srdce naplněná láskou a vřelou náruč, hladící a nikdy odhánějící.
Žádné komentáře:
Okomentovat