Možná je láska dětská, pubertální, nezralá, zralá. Láska mateřská, otcovská, dětí k rodičům, manželská, milenecká… Možná je to ale jen jedna láska. Láska k druhému člověku. Myslím si, že láska je jen jedna. Pokud je láska to, že na někoho myslíme, že tolerujeme jeho vady, chování, zájmy, potřeby. Pokud je láska to, že se nám po někom stýská a je nám s ním hezky. Pokud je láska to, že mu pomůžeme kdykoliv, kdy to bude potřebovat, aniž bychom něco od něj vyžadovali. Budeme mu důvěřovat, věřit že on nám také pomůže. Tak jestli toto je láska, tak jsem to stejné prožíval v dětství, v dospívání, i jako dospělý. Za svobodna i v manželství.
Tak si myslím, že láska je jen jedna. Ale i tak u dětí jejich dětské lásky bereme s humorem (jsou platonické a nikomu z nás nevydrželi) a lásky v dospívání s nadhledem (většinou nevydrželi a nebyli poslední). Prostě máme své zkušenosti. Myslíme, že lásky rozdělujeme tak jak je rozdělujeme (na dětské, pubertální a dospělé) právě pro tyto důvody, pro naší zkušenost s těmito láskami. A potom ono je to dané biologickým vývojem než citem. V přírodě prostě mláďata nesexují. Zlatá příroda! Ale ono je to i tím, že skutečnou lásku bereme, až když je v tom sex. Tedy pohlavní styk.
Ale co si já osobně pamatuji z dětství, tak když jsme byli malí, tak jsem s bráchou a sestřenicí na chalupě u babičky prožívali "školu" lásky. Sestřenka nás učila, jak se líbá, objímá, hladí. Všichni jsme byli malý děcka, kolem deseti let. No a v ozdravovně jsem se ve třinácti v keříku vášnivě líbal s holkou ještě mladší, než jsem byl. A vždy jsem cítil to samé: lásku, stýskání, štěstí, důvěru, … ať jako dítě, huberťák, v dospělosti. No tak mi nikdo neříkejte, že je více druhů lásek. Je to jen dobou a zkušenostmi? Asi jo, ale ta paměť tak neslouží, nebo nechce?
Žádné komentáře:
Okomentovat