Ono opravdu nezáleží na tom, jestli jsme vlastní nebo nevlastní. Ale na tom, jestli máme děti rádi nebo ne! Abych pravdu řekl, kdyby to bylo naopak (dcery by byly moje) tak mojí ženu bych si jako mámu k nim nevybral. Vím, že má ráda své dcery, proto že jsou její, ale ne děti. Ostatní, tím myslím cizí, včetně mých synovců a neteří jsou parchanti, syčáci, nevychovaní spratci (její slova). A já dodávám: ona má ráda dcery proto, že musí, já proto, že chci.
Ona má mateřství dané pudově, já ho ale přijmul dobrovolně. Ona se k nim chová neuváženě s tím, že ať se bude chovat, jak se bude chovat, stejně jí budou mít rádi, je přeci jejich máma (nebere na vědomí to, že kdyby to byla pravda, chovaly by lásku i k vlastnímu otci), ale já se chovám tak, aby ve mně měly oporu, důvěru, zázemí a pochopení. Jak se to ale bude vyvíjet dále nevím.
Jak už jsem se zmínil, mám adoptované děti. Mám je rád, jak bych snad ani neměl vlastní (trochu se asi rouhám). Vždycky jsem jim dával ze sebe vše, co bylo potřeba. Lásku, radu, pohlavek a pokárání, ale i pochvalu a pomazlení. Toho nejvíc. Učil jsem je na kole, plavat, učení do školy. Jak se mají chovat, jak mají jednat. Jak a kdy pomoci nebo se bránit. Prostě normální výchova.
Když byly malé, tak jsem měl strach z puberty, jestli mě budou stále brát jako rodiče. Pak přišla puberta a asi to zná každý, kdo má děti. Byly přidrzlé, odmlouvaly, dávaly nám najevo, že oni vše ví, vše znají, všude byly a my jsme prostě od někudy z pravěku a nemůžeme jim ale ani světu rozumět. Prostě normální klasická puberta.
Pak ta starší už začala vydělávat a jak se tak blíží Velikonoce, tak zjišťujeme, že nám každému (mě a ženě) koupila plnou igelitku velikonočních sladkostí. Říkáme, že neměla utrácet, ale ona řekla: vy jste nám také kupovali plno sladkostí. To nás dojalo a slzička ukápla. Máme hodnou dceru. A pak že záleží jen na vlastní krvi. Jen mladší se nepovedla, ale snad se změní.
Žádné komentáře:
Okomentovat