Pohádka Chlapec a vlk

Kdysi dávno, kdesi ve vesnici uprostřed lesa, žili lidé obyčejní. Jednou se tam narodil chlapec nehezký. Sami rodiče se za něj styděli. Nikam ho nebrali ani do školy ho neposlali. Ale chlapec byl chytrý od přírody a tak se učil pozorováním okolí. Jen číst a psát ho rodiče naučili. A to jen proto, aby mu mohli napsat co má udělat když nejsou doma. Tak sám trávil dny. Jen se zvířaty se bavil. Začal jim rozumět. Když už skoro dospělý byl, zatoulalo se k nim na dvorek vlče. Chlapec se ho ujal. Krmil ho a učil ho různé kousky. Vlčeti se u něj zalíbilo. Tak rostli spolu člověk a vlk. Když oba byli dospělí, chodili se projít do lesa. Tam jim bylo nejlíp. Přírodě nevadil vzhled. Jednoho dne kolem domu šli kluci a holky na zábavu. Chlapec zrovna něco na zahradě dělal. Posmívali se mu. On si jich ale nevšímal. To je naštvalo a tak ten nejvíce agresivní zvedl kámen a zakřičel:Hej obludo, ty nás neslyšíš? A hodil kámen a chlapci hlavu rozbil. A pak se to stalo. To neměl dělat. Vlk, který byl schovaný a viděl to, zaútočil. Skočil do houfu mladíků a agresora roztrhal. Stál nad mrtvolou, vrčel a výhrůžně cenil zuby. Nastalo ticho, všichni hrůzou zkameněli. První zakřičely hrůzou ženy a všichni se dali na útěk. Chlapec i vlk pochopili, že se nemůžou dál ve vesnici schovávat. Vlk se přišel rozloučit s chlapcem. Olízl mu tvář, ránu na čele a smutně zakňučel. Pak běžel k lesu. Tam ohlédl se naposled jako by říkal: zůstanu nebo ty pojď se mnou. To už se ale blížil křik z vesnice. To rozzuřený dav lidí blížil se. Utíkej vlku, utíkej nebo tě zabijí, křičel na něj chlapec. Vlk dal se na útěk. Lidé doběhli a hned vrhli se na chlapce: Kde máš vlka vlčí kluku. Nemám, už utekl. Co mu chcete, co provedl. Ty se ještě ptáš? Zabil člověka. Ale on si začal, on hodil kamenem a čelo mi rozbil. Vlk mě pak jenom bránil. Dost už řečí řekl starosta. Jdeme ti zabít toho vlka. Stejně jsi mrtvého musel nejdříve ty vyprovokovat. Lidi jdeme, zavelel. Všichni k lesu se teď dali. Na vlka si zuby brousí. Chlapec na nic nečeká a za nimi se vydává. Hledají všichni, najít nemohou. Chlapec větší úspěch má. Přivítání obou je vřelé. Náhle něco zaslechnou. A už vidí, lidi je objevili. Padli první výstřely. Vlk se naježí, cení zuby a chce bojovat. Chlapec ho drží: ne příteli, je jich přesila. Chytne vlka kolem krku a křičí: nechte ho být. Jen mě bránil. To nikdo z lidí pro mě ještě neudělal. Všichni jste se mi jen posmívali, ponižovali, jen trestali za maličkosti. Ani rodiče se mi nezastali. Až tento vlk to udělal. Zabijte mě. Popadl kámen a křikl: kdo sáhne na vlka, toho zabiji. Lidé se zastavili. Chlapec vlka objal a pohladil, vlk olízl mu nos a raněné čelo a dal se na útěk. Naposled se otočil na kopci a jejich pohledy se setkaly a v nich si trvalé přátelství slíbili. Pak vlk zavil a zmizel v lese. Lidé domů šli a chlapci přezdívku dali: vlčí muž. Vlčí muž chodil do lesa každou volnou chvíli. Hrál si s vlkem, povídal si s ním, učili se navzájem poznávat svět. Tam se cítil svobodný. Nikdo mu tam neubližoval. Byl tam mezi svými. Poznal život rostlin i zvířat. Poznal, jak se chová počasí. Jen nevyznal se v lidech. Proč se tak chovají? Čím více byl spjatý s přírodou, tím více byl jiný a tím více se mu lidé stranili. On se snažil mezi ně zapadnout. Když bylo potřeba, pomohl. Byl šikovný, a tak jeho služeb každý využíval. Nikdy neodmítl pomoc a radu. Ale když sám něco potřeboval, nikdo neměl čas a každý se vymlouval. I přes to lidem dál pomáhal. Postavil si chaloupku sám, blíž k lesu aby to měl blíže je skutečným přátelům. U jeho chaloupky se setkával celý les. Z počátku šťastný byl, dal jim pamlsek a povídal si s nimi. Ale jak dospíval, byl stále smutnější. Jeho vrstevníci se párovali, někteří už rodiny měly a on nic. I jeho přítel nejvěrnější, vlk měl vlčata. Nevěděl čím to je. Neznal ten pocit. Neuměl to popsat, ale jen věděl, že ač není sám, protože je obklopen zvířecími přáteli, přesto se tak cítí a je mu smutno a chce to změnit. Líbila se mu jedna dívka, Anna. Byla krásná a hodná. Občas za ním zašla, postěžovala si, pomohla mu v chaloupce. Líbila se mu, ale netroufl si jí to říci. Chodili spolu do lesa a tam jí učil poznávat přírodu. Mockrát jí chtěl pohladit po vlasech. Obejmout, přivonět k ní, vyznat jí lásku a líbat jí. Kolikrát jí za ruku chtěl vzít a do očí se jí zahledět a zeptat se: lásko, vezmeš si mě? Nikdy si však netroufl. Jednou v noci, když všichni spali, zlý člověk mu dům podpálil a oheň se po jiných chalupách začal šířit. Vlk první dým ucítil a přiběhl podívat se co se děje. Viděl, že vesnice spí. Běžel probudit vlčího muže. Ten vstal, a když viděl co se děje, začal budit lidi. Ty vstávali a hasili. Zachraňovali, co se dá. Když bylo po všem, začali hledat viníka. A první kdo je napadl, byl vlčí muž. To on to zapálil. Pomstil se, že ho nemáme rádi. A vzal si na to i vlka. Chyťte ho, ať ho potrestáme. Popadli klacky a kameny. Oba raději dají se na útěk. Brzy je dostihly. Máme je a teď se pomstíme my. Zdálo se, že je zle. Vlk se naježil, vycenil zuby a chystal se zaútočit. Podle pachu poznal dávno viníka. Byl to bratr toho roztrhaného mladíka. Ten jakoby to tušil, raději se schovával. Tu rozestoupil se dav a Anna k chlapci přistoupila. Dala mu pusu a řekla: neboj. Pak otočila se k davu. Že se nestydíte, lidé. Oni vám zachránili životy. Kdyby vás neprobudily tak uhoříte všichni. A vesnice lehne popelem. Místo odměny, chcete zachránce ještě zabít. Copak nemyslíte, ztratili jste rozum? Kdyby to byl on, copak by vás budil, aby vás zachránil? To by jen z úkrytu vás sledoval. Hleďte, tam někdo utíká. To viník už na nic nečeká. Teď poznávám, že s vámi se žít nedá. Jste horší než zvířata. Vzala chlapce za ruku, pohladila vlka. A středem davu všichni tři se k lesu vydali. Ruku v ruce cítili, že patří k sobě. Všichni pochopili, že se mýlili. Nechali muže na pokoji a stali se kamarády. No a on pak se ženou, dětmi a zvířátky žili, a pokud nezemřeli, žijí dodnes.