Pohádka Černokněžník a princezna

V jednom královstvíčku, na vršku, v malém hrádečku, žili král, královna a princezna. Královstvíčko bylo krásné a poddaní v něm žili šťastně. Až do jednoho dne, na protějším kopci, objevil se hrad černý. Náhle tam byl, nikdo neví, jak se objevil. Kdo tam bydlí, kdo si dovolil. Kdyby lidé věděli, Tak by svůj klid pozbyli. Černokněžník zákeřný, Nebo snad jen nešťastný? Přišel, aby se králi mstil, Neb v dávných dobách ho podvedl, poškodil. Když král byl mladý, nerozvážně se zachoval. Aby soka v lásce zdolal, pomluvy rozséval. Kouzelník, tenkrát bílí, doplatil pak na pomluvy. Vyhnali ho ze země, bez možnosti vrátit se. Z čistého pak kouzelníka, zloba udělala černokněžníka. A dnes nastal den zúčtování, Mocný čaroděj se přišel pomstít. Druhý den se černokněžník, vydal na hrad ke králi. Králi jsem tu, abych spravedlivě, ti zlo zlem oplatil. Pamatuješ na své mládí, jak jsi dobrému ublížil? Jak jsi dobrému, zlem oplatil? Čekal jsem až budu mocný, abych mohl s tebou bojovat. Ty máš vojsko a já kouzla, kdo pak zápas vyhrát má? Dám ti ale šanci, tys mi jí nedal. Vezmu si tvou dceru a půjdu dál. Jestli mě jí sám nedáš, vezmu ti jiné slunce života. To na nebi a bude nad tvou zemí věčná tma, zima a konec života. Jak dořekl, tak zvedl se vítr a odešel, v sále zůstal údiv, strach a obava. Zamrazilo krále, ale i všechny v sále. Co budeme dělat, co se stane, když neposlechneme? Jisté je jen jedno, dceru nedáme! A lid je s králem, ano, princeznu zachráníme! Druhý den pak černokněžník, na hrad se dostaví. Tak co králi, dáš mi to, co chci? Nedám, křikl král. Mne si vem, ne jí. Já ti ublížil, ne ona, vynech jí. Ale já chci jí, říká černokněžník. Já chci ztrestat tebe, tím že jí už neuvidíš. Že si celý život budeš vyčítat, jak jsi byl člověk špatný. Že kvůli tobě dcera je nešťastná, to je má pomsta. Ne, nenič ten mladý život, prosím, buď trochu lidský. Já vím, nebyl jsem dobrý člověk, ale byl jsem mladý, nerozumný. Za ta léta, změnil jsem se, již nejsem takový. Zeptej se mého lidu, že jsem spravedliví. Nic už dál neříkej králi, mě neobměkčíš. Dej sem princeznu, nebo zle dopadneš ty, celý lid, celé království! Nedám, a já ani lid se ti nebojíme! Říká král. To se ještě uvidí, kdo silnější je? Zda já, nebo ty a lid. Černokněžník odešel, a začali se dít věci. Druhý den už nevyšlo slunce, nastala tma, zima, mráz. Uvadly květiny, zamrzly vody, nastala žízeň a strach, co bude dál? Lidé se sešli u krále, králi co budeš dělat? Nevím, ale co radíte, mám se černokněžníku vzdát? Dlouho se radili, do noci řešili, pak už šli spát, s odhodláním bojovat. Princezna vše slyšela, bála se, ale už se rozhodla. V noci, až budou všichni spát, vydá se sama vyjednávat. Napsala dopis, rodičům, lidem. Tatíčku, matičko, promiňte mi, ale nemohla jsem jinak se rozmysliti. Nechci žádný boj, žádné válčení, nechci aby lid trpěl, za rodinu naší. Jdu sama za černokněžníkem, snad ho odměkčím. Nebojte se o mě, budu šťastná, protože zachráním celou zemi. Dopsala a odešla. Ráno nastalo pozdvižení, princezna v komnatách není. Jen dopis po ní zůstal, Rodičům šok přichystal. Nešťastný a zoufalí, čekají, co se bude díti dál. Mezi tím na černém hradě, kdo si na vrata klepe. Černokněžník otevírá, a kouká, krásná princezna stojí tam. Tak vidím, že král dostal rozum, a že pro klid svůj, tě nakonec posílá. Tak vidím, že je poseroutka, chce se černokněžník vysmívat. NE černokněžníku, není! A nikdo mě neposílá, jdu sama! Je to mé rozhodnutí a tebe žádám, dej lidem zase slunce, když jsi mě dostal. Černokněžník zaskočen je, odvahou a přímou řečí. S tím nepočítal, a skoro se zastyděl, pozval princeznu dál, a nevěděl co dál. Proč jsi tak zlý, ty nemáš nikoho rád? Nikdy jsi nikoho nemiloval? Mí rodiče mi lásku dali, Celý život by obětovali. Ty si nic takového nezažil, když ničíš to štěstí lidí? Co je to láska, co je to mít rád? Černokněžník se ptá. Já nic takového neznám, celý život jsem sám. Nikdy jsem nikoho nepotřeboval, jsem šťastný, že jsem sám. Ale vyprávěj, co to znamená? Sedli si a princezna začala povídat. Láska je něco, co tě v zimě zahřeje a v horku osvěží. Láska ti i deštivý den prosvětlí, jako slunce celý den. Láska je toužení i soužení, čekání a těšení. S láskou nic tak nebolí, s láskou se starosti lépe řeší. Máš-li někoho rád, stojí za to žít, dýchat. Má-li někdo tebe rád, máš největší poklad. Láska je světlem, cestou, vodou, krmí, celým životem. Bez lásky by smutno bylo, všem lidem na světě. Dlouho si povídali o lásce. Dlouho si povídali o rodině. Dlouho si povídali O lásce rodičů a dětí. Ani si nevšimli, že čas letí, a že už se dávno za ruce drží. Ani si nevšimli, že je další den, a že k sobě něco cítí. Oba šli pak slunce pustit, a opět přišlo světlo do království. Na hradě královském, nový den přivítali. Ale radost z něj, velkou neměli. Jak se mohou radovat, když o dceru přišli. Nebavil je už život, nechtěli už nic, jen svou dceru, co se jí stalo? Nevědí. Náhle se v sále objevila, i černokněžník. Tatíčku, mamičko, promluvila, nebuďte už smutní. Jsem, ne jsme doma, chceme vám říct, Že budete chystat svatbu, máme se rádi. Nebyl a není tak zlý, jen byl nešťastný, vše jsme si už řekli. Tatíčku, mamičko, nebojte, je to ten nejlepší ženich. A tak se vzali, byli šťastní. Rodiče pak když zestárli, na černý hrad se odstěhovali. A princezna se svým princem, moudře pak panovali.