Pohádka o naději

Na kraji propasti sedí člověk. Je vidět, že má chmurné myšlenky. Je se vším smířený a chystá se skočit. Už nabral odvahu a udělal poslední krok. Náhle ho kdosi chytí za ruku: Co blázníš, člověče, cos to udělat chtěl? Člověk, muž, se otočí a vidí postavu, snad ženu, zahalenou v šátku, a říká: Ale, už mne nebaví svět. Vše jsem ztratil, zkazil a o vše přišel. Prohrál jsem svůj život, ženo. Ale jdi ty, člověče. Víš co? Pojď se projít a povyprávíš mi, svůj osud. Tak se sebrali a šli. Dobře, jestli chceš tak mne vyslechni, říká muž: Už od dětství jsem to neměl lehké. Naši se rozvedli. Byl jsem slabý, brýlatý a často nemocný a děti se mi smály. Tak jsem si řekl, až vyrostu, že všem ukážu. Učil jsem se a měl spousty nápadů a plánů. Po škole jsem začal podnikat. Měl jsem spoustu času a tak jsem ho celý věnoval podnikání. Začátky byly těžké. Začalo se mi dařit a to mi přineslo nejen peníze ale i přátele. A taky i první lásky. Nejsem krasavec a tak jsem věděl, že je přitahuje majetek a ne já. Ale i tak jsem si užíval. Utrácel jsem za kamarády a holky. Začal se mi život líbit. Má mysl se otupila a já přestal vnímat realitu. Myslel jsem si, že to štěstí nikdy neskončí. Ale pak mi nevyšel jeden obchod, pak další. Také jsem začal hrát hazard. Nic se mi nedařilo. Čím víc jsem se snažil, tím větší jsem měl ztráty. Čím více mi mizely peníze, tím mne mizelo víc přátel. Ubývalo i lásek. Neposlouchal jsem, co mi říkají příbuzní a někteří moji známí. Čím víc mne domlouvali, tím víc mne to štvalo a začal jsem je odhánět od sebe. Postupně jsem ztratil podnik, limuzínu, vilu a na účtu jsem měl jen dluhy. Tak jsem si řekl, no co, dříve jsem hostil já a utrácel za druhé, tak si půjdu k nim pro pomoc. Ale ať jsem chodil, kde jsem chodil, všude mne odháněli jako chudou holotu. Moji přátele mne neznali. Prosil jsem, sliboval, brečel, křičel a vyčítal, ale jako by byli slepí a hluší. Utekl jsem na venkov. Tam jsem poznal jednoho ševce. Měl dceru a žili sami. Žebral jsem u nich o chleba, ale nabídli mi práci a až pak mi dali najíst a nechali přespat. Udělal jsem, co mi řekli. Byl jsem na dně. A proto, že jsem šikovný, tak si mne nechali a začal jsem jim pomáhat v dílně. Časem jsem se zamiloval do jeho dcery a proto, že jsem se ukázal v dobrém světle, otec svolil ke svatbě. Začalo se nám dařit a zas jsme byli na vrcholu. Přátelé se vraceli a bohužel i zájem žen. Já si přestal vážit toho, co mám a začal jsem blbnout. Zas mne peníze dostaly. Cítil jsem se jako král. Odešel jsem od ženy, nejdříve tchánův podnik zadlužil. Jeho konto vybral a zmizel. Zachoval jsem se jako mizera. Později jsem se dozvěděl, že tchán s toho zalehl a už se nevzpamatoval. Pochovali ho ještě ten rok. Mezi tím žena potratila naše dítě, to bylo hodně i na moje rodiče. Já jsem se k nim nehlásil a tak i oni zapudili mne. Po pohřbu tchána, dali jsme se ženou zase dohromady a já nasliboval, že se polepším. Ale šlo mi vlastně jen o dědictví, byl jsem fakt zkažený. Potom jsem zase shrábl polovic a odešel, už navždy. Pokud jsem měl peněz dosti, měl jsem přátel a milenek plný dům. Zase jako slepý blázen, jsem nepoučen vše za jejich přízeň utratil. Historie se opakovala. Jen jsem neměl co jim dát, rozprchli se a nechtěli mne už nikdy znát. Naštvala mne ta nespravedlnost a násilím jsem si to chtěl vymoci. Ale jen vězení mne čekalo a nic víc. Když mne pak propustili, domů jsem šel. Ale pak jsem si uvědomil, že žádný domov už nemám. Že vše jsem ztratil. Svou hloupostí, namyšleností. A jak tak jsem šel, k té rokli jsem došel. A najednou vidím prázdnotu. A tak jsem se vším skončit chtěl. To je celý příběh můj. Vidíte paní, bavíte se s krysou. S lidskou špínou. Nejsem hoden života. Nechte mne už jít a s bohem. Už chtěl odejít, ale žena ho chytila: Člověče, ale vždy máš naději na jiný život. Máš naději vše změnit, nic není ztraceno. Ale já nemám právo na naději, říká muž. Každý má právo na naději. Naděje nikdy neumírá. Věř mi, já to vím. Já jsem NADĚJE. Muž se podívá a něco chce říci, ale Naděje ho přeruší: Pokud slunko svítí, pokud ráno otevřeš oči a uvidíš ptáky létat, květiny kvést, uslyšíš svůj dech, tak je vždy naděje. Pamatuj, není důležité, co děláš a pro kolik lidi jsi důležitý, ale na tom, až skončí tvé dny a ty se ohlédneš, aby to byl krásný pohled, i kdybys něco znamenal jen pro jednoho jediného člověka, měl jsi krásný život. A teď jdi, někdo na tebe určitě čeká. Koukej, došli jsme do vesnice, odkud jsi odešel a něco si tu zapomněl. Muž se otočil a spatřil vesnici a svůj dům. Ale sem se nemohu vrátit, říká a otočí se k ženě. Ale ta tu už není. Jen z dáli zní její hlas: Jdi, člověče, jdi a snaž se. Naděje nikdy neumírá. Muž vykročil k domovu. Na zápraží se zastaví a vidí svou ženu. Jde k ní a padá ji k nohám. Ženo moje, jsem špatný muž, nejhorší člověk, odpustíš mi? Žena hledí a mlčí. Po chvíli řekne: Zatím nevím, záleží na někom, koho si tu zanechal při poslední návštěvě. Je to tvůj syn. Můj syn? Mám syna? Tu synek vyjde ven. Kouká a říká: Mami, to je tatínek? Ano synku. A chceš ho tu mít? Synek váhá a pak řekne: Mami, dáme mu naději. Muž obejme syna, ženu a rozpláče se. Z dálky slyší ozvěnu: naději, naději...