Rád bych zde sdílel (symbolicky) text Václava Havla o evropském úkolu: https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/novinky/1248/evropa-jako-ukol
Evropa jako úkol
Dámy a pánové,
vážení přítomní,
pátral jsem nedávno po tom, jak vlastně Evropa získala své jméno. A trochu překvapen jsem zjistil, že podle mnohých má její označení svůj prapůvod v akkadském slově „erbu“, znamenajícím soumrak či západ slunce. Od akkadského slova „asu“, znamenajícího rozbřesk, získala prý své jméno naopak Asie.
Na první pohled se zdá, že toto zjištění není příliš povzbudivé: vždyť slovo soumrak si tradičně spojujeme s představou konce, zániku, prohry, zkázy či blížící se smrti. V jistém ohledu je toto konvenční spojení oprávněné; soumrakem skutečně cosi končí, přinejmenším končí jeden den a hektický ruch, kterým byl naplněn. To ale neznamená prohru či zkázu nebo konec času. Naopak: je to jen interpunkční znaménko ve věčném koloběhu přírody a života, kdy něco končí jen proto, aby začínalo něco jiného. Pro člověka to například znamená, že končí čas práce vnější, spíš fyzické, do okolního světa zaměřené, a začíná čas klidu, usebrání, reflexe, hodnocení, introspekce, prostě práce orientované spíš dovnitř. Odnepaměti to býval přece večer, kdy se člověk zamýšlel nad tím, co během dne vykonal, nad smyslem, jaký to mělo či nemělo, pozastavil se, aby získal nadhled, nabral síly a učinil svá předsevzetí do dalšího dne. Snad by se dalo poněkud zjednodušeně říct, že je-li svítání a plný denní jas časem rukou, pak soumrak je časem ducha.
Dosti smutný význam, který naše povědomí přisuzuje slovu soumrak, souvisí zřejmě s jakýmsi typicky moderním kultem začátků, startů, pokroků, objevů, růstů, rozvojů a rozmachů, s určitým kultem činorodosti, vnějškové aktivity, expanze, elánu, tedy s onou typicky moderní slepou důvěrou v kvantitativní ukazatele. Svítání, rozbřesk, východ slunce, „ráno národů“ a podobná slova, metafory či slovní spojení mají dnes velmi dobrý zvuk, zatímco smrákání, zklidnění, zastavení, zešeření se nám neprávem spojují jen s fenoménem stagnace, úpadku, rozkladu či nicoty.
Jsme nespravedliví k soumraku. Jsme nespravedliví k jevu, který dal našemu kontinentu údajně jméno.
Ano, jakási etapa v dějinách Evropy skutečně jako by končila.
Neobyčejně šťastné spojení ducha antiky, židovské religiozity, křesťanství a čerstvé energie někdejších takzvaně barbarských kmenů vedlo posléze k onomu historicky bezprecedentnímu evropskému rozmachu, který dal postupně lidstvu bezpočet hodnot a který ovlivnil podobu celé soudobé planetární civilizace. Evropa jako by vnesla do života lidstva kategorii času, dějinnosti, objevila vývoj a posléze i to, čemu se říká pokrok. Možná že s odstupem staletí se budou celé dosavadní známé dějiny Evropy jevit jako jeden jediný den plný činorodého ruchu, velkých lidských vzepětí, velkých objevů ducha, velkého elánu a s nimi spojeným étosem expanze. Od tajemství bytí a spásy až po tajemství hmoty, od pokladů, které skrývaly vzdálené kontinenty, až po soubory politických hodnot, jako je důstojnost a svoboda člověka, vláda práva a rovnost občanů před zákonem – to všechno jsou oblasti, v nichž Evropa vykonala své obdivuhodné objevitelské dílo. Toto své dílo šířila dál, začasté k prospěchu celého světa, začasté ovšem i k jeho neprospěchu. Vždyť dějiny Evropy nejsou jen dějinami šíření ideje spásy, svobody, pokroku a humanity, ale jsou i dějinami tvrdého potlačování jiných kultur, dějinami dobývání, drancování, kolonizace a vývozu velmi sporných artiklů, z nichž bych jen namátkově jmenoval jeden velmi nebezpečný, jehož důsledky mi bylo dáno poznat na vlastní kůži, totiž komunistickou ideologii. A vděčí-li svět evropskému duchu pokroku, vzmachu a trvalého hledání za tak dobré či užitečné věci, jako je demokracie, idea lidských práv nebo třeba televize či počítač, pak mu do značné míry vděčí i za své gigantické sociální rozpory, pyšně antropocentrické zacházení s planetou, kult konzumu i za to, že je přeplněn neuvěřitelně ničivými zbraněmi, které jsou začasté v rukách velmi podezřelých režimů. Smutným vyvrcholením této dvojsmyslné evropské expanze byly v tomto století dvě světové války, do nichž právě náš kontinent uvrhl svět.
Mnozí si ovšem nejrůznější dary, jejichž prapůvod je v evropské ideji pokroku, už dávno tak dobře osvojili, že dnes Evropu předstihují – a to přesně na té půdě, kde si ona nárokovala kdysi svou trvalou dominanci. Evropa už dávno není centrem několika ohromných koloniálních velmocí, už dávno není velínem světa, už dávno nerozhoduje o tom, co se se světem stane.
Zdá se mi, že nastává čas, kdy je třeba se pozastavit a zamyslet nad sebou samými. Zdá se mi, že nastává čas velké historické výzvy. Výzvy k tomu, abychom konečně pochopili a začali naplňovat ten nejlepší význam, jaký lze dát slovu soumrak. Totiž abychom dnešní stav Evropy přestali chápat jako stav soumraku její energie, ale naopak jako stav usebrání a sebereflexe. Jako stav, kdy ustává na chvíli fyzický shon a se zapadajícím sluncem se šíří vláda ducha. Neznamená to odcizit se sobě samým a světu, v němž žijeme. Znamená to pouze klidným zrakem se porozhlédnout po vykonaném díle, zvážit jeho smysl a jeho důsledky a zformulovat si několik dobrých předsevzetí pro den nadcházející.
Domnívám se, že nikdy ve své novodobé historii neměla Evropa lepší příležitost k takovému činu a že by bylo trestuhodnou chybou, kdyby jí nevyužila.
Dovolíte-li, pokusím se naznačit několik témat, o nichž bychom měli se vší vážností přemýšlet, abychom čas večerního rozjímání naplnili vskutku smysluplně. Tedy tak, aby to nebyl čas pouhého unaveného dřímání po práci, ani čas nostalgických vzpomínek na dávné doby vlastního fyzického vzepětí, ale čas artikulace Evropy jako úkolu pro jednadvacáté století.
Pojem Evropa má dnes v podstatě trojí význam.
První je čistě geografický a je dán liniemi na mapě, která visí v každé základní škole či se ocitá v každém zeměpisném atlasu.
Druhý význam toho slova znamená v podstatě soubor zemí, které neprošly komunismem a z nichž většina je dnes členy Evropské unie. Míní se tím tedy ta část Evropy, která je relativně politicky stabilní, protože měla možnost po desetiletí pěstovat demokratický politický systém a občanskou společnost, která hospodářsky prosperuje a která se po desetiletí krůček po krůčku integruje v jeden velký politický a ekonomický svazek. Je to Evropa zajisté přitažlivá a žádoucí pro všechny ostatní a nikoli náhodou mnoha zeměmi, které do ní nepatří, do omrzení zní slogan o „návratu do Evropy“, čímž se v podstatě míní přijetí do onoho klubu zemí historicky šťastnějších o to, že byly na druhé straně železné opony. Evropa v tomto smyslu slova je však – proč si to nepřiznat – i entitou, která se poměrně málo trápí onou výzvou, o níž jsem právě mluvil, totiž výzvou k nadhledu, odstupu od každodenního pachtění, výzvou k zásadní civilizační sebereflexi. S trochou nadsázky by se dalo říct, že víc než něco takového ji zajímá způsob rozdělování bruselských dotací či vývoz masa krav podezřelých z šílenství. Je to Evropa poměrně dost soběstředná, navzdory hezkým slovům, která z ní občas zaznívají, Evropa, pro kterou je košile okamžitých hospodářských zájmů přece jen bližší než kabát jakéhosi globálního filozofování.
Ale existuje i Evropa v třetím významu toho slova. Touto Evropou je společně sdílený osud, společná komplikovaná historie, společně sdílené hodnoty, společná kultura života. Ale nejen to: je to do určité míry i prostor určité vůle, určitého chování a určité odpovědnosti, dík čemuž mohou být hranice této Evropy občas i dost rozostřené či proměnlivé: k jejímu ohraničení nestačí ani pouhý pohled do školního atlasu, ani pouhý pohled na seznam členských zemí Evropské unie, respektive zemí, které by se jimi mohly – kdyby chtěly – kdykoli stát, jako je třeba Norsko, Švýcarsko či Island. Už proto se o Evropě v tomto smyslu mluví hůře, a tudíž i méně. A přitom právě rozpravou o ní by měly všechny debaty o Evropě a její budoucnosti začínat.
Jinými slovy: zdá se mi, že ne-li nejdůležitějším, pak určitě výchozím bodem všeho našeho rozjímání při večerním soumraku by měla být rozprava o Evropě jako hodnotovém světu, o evropské duchovní identitě či – chcete-li – o evropské duši. Čím Evropa byla, v co věřila, čím je, v co věří a čím by měla či mohla být, respektive jakou roli by v budoucnu mohla hrát.
Nebojte se, nepokusím se o mnohahodinovou odpověď na tyto otázky. Na to existují povolanější a ti o tom ostatně napsali už bezpočet knih. Zmíním se pouze o některých znacích Evropy, které podle mého názoru zasluhují v tomto okamžiku zvýšenou pozornost.
Prvním z nich je, že Evropa v tomto třetím smyslu slova vždycky byla a dodnes je v podstatě jedinou a nedělitelnou politickou entitou, byť nesmírně rozmanitou, různotvárnou a složitě strukturovanou. Nevyplývá to pouze z její geografické podoby, totiž že na relativně nevelkém poloostrově a v jeho bezprostředním okolí je koncentrováno mnoho sobě víceméně příbuzných národů, ale především z toho, že dík tisíciletím společné historie jejích obyvatel, kteří mnohokrát žili v rozmanitě utvářených mnohonárodních říších, se postupně stala v podstatě jediným duchovním prostorem či civilizačním okruhem, protkaným tolika politickými vazbami, že přetržení kterékoli z nich může ve svých důsledcích vést k jeho celkovému rozpadu.
Tento zdánlivě banální a vnějškový fakt má ovšem své důležité politické důsledky. Neznamená totiž nic jiného a nic víc, než že nebude-li budoucí evropské uspořádání založeno na plném vědomí této propojenosti a svázanosti, nemůže nakonec přinést úspěch nikomu. Nelze si prostě natrvalo představit Evropu, která sice není rozdělena železnou oponou, ale je rozdělena na Evropu stabilní, prosperující a sjednocující se a na Evropu méně stabilní, méně prosperující a nesjednocující se. Jako nemůže být natrvalo v jedné polovině pokoje teplo a v druhé zima, nemohou vedle sebe natrvalo existovat dvě různé Evropy, aniž by na to doplatily obě, a to dokonce víc ta stabilnější a lépe prosperující. Není tomu tedy tak, že sjednocující se část Evropy utrpí svým rozšířením, ale právě naopak: dlouhodobě utrpí jedině svým nerozšířením. Vždyť dnes má Evropa jako civilizační fenomén šanci, kterou v celé své dosavadní historii neměla: uspořádat sebe samu na principu dohovoru všech se všemi, na principu rovnoprávnosti, na principu mírové a demokratické spolupráce. Promarní-li tuto šanci ve jménu krátkodobých, veskrze partikulárních, a dokonce převážně jen hospodářských zájmů, doplatí na to jako celek: otevře tím totiž dveře v obou svých polovinách všem, kteří mají raději konfrontaci než dialog a kteří se raději vymezují proti jiným než vedle nich. Nemá smysl si namlouvat, že lidé tohoto typu už dnes neexistují. Čili: nevybudují-li zavčas vnitřní strukturu Evropy jako jediné politické entity demokraté, začnou ji budovat jiní a demokratům pak zbydou jen oči pro pláč. Démoni, kteří tak neblaze poznamenali dosavadní evropské dějiny – a nejhůř ve dvacátém století! – čekají na svou chvíli. Zapomenout na ně kvůli nějakým fondům, kvótám a tarifům by byla tragická chyba.
Evropská unie je bezprecedentním pokusem vytvořit z Evropy jediný demokratický a solidární prostor. Vím, že ani ona, ale ani Severoatlantická aliance se nemohou ze dne na den otevřít všem, kteří usilují o členství v nich. Co však udělat nepochybně mohou a co by měly udělat dřív, než bude pozdě, je dát celé Evropě jako hodnotovému tělesu jednoznačnou jistotu, že nejsou uzavřenými kluby, a zformulovat jasnou a konkrétní koncepci svého postupného rozšiřování, která by obsahovala nejen určitý časový harmonogram, ale která by vysvětlila i jeho logiku. Od pádu železné opony uplynulo dlouhých šest let a nemá smysl si skrývat, že se v tomto směru – přes některé slibné dílčí kroky – stalo zatím poměrně málo.
Přejděme však od věcí spíš vnějších k věcem zásadním.
Jednou z velkých evropských tradic – tradic, na které jako by Evropa v první půli dvacátého století stále hlouběji zapomínala – je idea svobodného občana jako zdroje veškeré moci. Poučena hrůzami, k nimž vedl fanatický nacionalismus, rozpomenula se po druhé světové válce svobodná část Evropy na tuto evropskou tradici a založila na ní své usmíření a svou spolupráci. A i když evropská integrace začínala především jako integrace hospodářská, bylo zřejmé, z jakých politických východisek roste a k jakým politickým cílům směřuje: šlo tu přece o velkou renesanci občanského principu jako jediného možného základu vskutku mírové spolupráce národů. Neběželo tu tedy o to potlačit národní svébytnost či národní cítění, které je ostatně jedním z přirozených rozměrů každé lidské identity, ale o to vymanit člověka ze zajetí nacionálního kolektivismu, tohoto zdroje všech nesvárů a zotročitele lidské individuality. Možná to zní paradoxně, ale evropské sjednocování nebylo a není omezováním svobody ve smyslu vyvlastňování určitých práv občana stále mu vzdálenější mocí, ale právě naopak: je to proces prohlubování této svobody a to nejenom v tom smyslu, že je člověk osvobozován od strachu z jiných, ale i v tom smyslu, že se jeho občanské seberealizaci otevírá stále větší prostor. Zdá se mi, že teprve dnes, kdy nastává nové kolo jednání Evropské unie o její budoucnosti a kdy se mimo jiné jedná o její společné zahraniční a bezpečnostní politice, si Evropané a evropští politici začínají v celém rozsahu uvědomovat tento hluboce politický rozměr evropského sjednocovacího procesu. A nejsem si zcela jist, zda se někteří z nich trochu nelekají velikosti díla, které bylo započato a jehož hlubinný smysl se právě teď začíná tak názorně vyjevovat. Tento úlek, existuje-li, je o to nebezpečnější, že se objevuje přesně ve chvíli, kdy má Evropa šanci, o níž jsem mluvil před chvílí, totiž uspořádat na demokratických zásadách poprvé ve svých dějinách sebe samu jako celek.
Jak tomuto úleku čelit? Kde vzít odvahu ke vskutku velkorysým řešením? Jak překonat své okamžité a veskrze partikulární zájmy ve jménu lepší budoucnosti celého kontinentu?
Podle mého názoru stačí poměrně málo. Totiž rozpomenout se na hymnu Evropské unie. Anebo nenabízí snad odpověď na tuto otázku Schillerova Óda na radost, v níž se jasně praví, že život v posvátném kruhu svobody vyžaduje přísahu a závazek samotnému „soudci nad hvězdami“? Co jiného to znamená, než že svoboda a odpovědnost jsou jen dvěma stranami téže mince a že svoboda je myslitelná jen tehdy, je-li založena na odpovědnosti k autoritě, která nás přesahuje!
Idea metafyzicky zakotvené odpovědnosti je jednou z hodnotových os evropské tradice. A zdá se mi, že ona chvíle soumraku jako příležitosti k sebereflexi nás dnes přímo vybízí k tomu, abychom se rozpomněli právě na tuto evropskou tradici a abychom si jasně přiznali, že jsou hodnoty, které přesahují náš okamžitý zájem, a že nejsme odpovědni jen své straně, svým voličům, svým lobby či svému státu, ale vlastně celému lidskému rodu, včetně těch, kteří přijdou po nás, a že v poslední instanci bude o hodnotě našich činů rozhodnuto jinde než v okruhu smrtelníků, kteří nás obklopují. V řeči dnešního světa to neznamená nic jiného a nic víc, než přiklonit se v různých dilematech k hlasu, který k nám doléhá z hlubin našeho svědomí.
Poněkud nadneseně by se dalo říct, že úkolem Evropy je dnes znovu nalézt své svědomí a svou odpovědnost. A to v tom nejhlubším slova smyslu. To znamená nejen odpovědnost za svou vlastní politickou architekturu, ale i svou odpovědnost za svět jako celek.
Všichni přece víme, jaké civilizační hrozby se nad dnešním světem vznášejí. Všichni víme, že zdroje naší planety jsou omezené a že idea nepřetržitého hospodářského růstu musí dříve či později na tyto meze narazit. Všichni víme o prohlubující se propasti mezi závratně rostoucí populací chudých a stagnující populací stále bohatších. Všichni víme, jak ničíme přírodu, vzduch i vody. Všichni víme, kolik potenciálních konfliktů dříme uvnitř dnešního lidstva, kdy jediná globální civilizace tlačí stále těsněji k sobě lidi různých kulturních okruhů a nutně tím probouzí jejich vůli hájit svou svébytnost proti jejímu zestejňujícímu tlaku.
Ale co děláme pro to, abychom tyto hrozby odvrátili nebo jim čelili? Obávám se, že velmi málo. Zavíráme se do svých ulit a uklidňujeme se myšlenkou, že nás se to všechno netýká. Jako bychom zcela zapomínali na onoho „soudce nad hvězdami", kterého připomíná evropská hymna. Jako bychom – neustále mluvíce o Evropě – zcela zapomínali na jeden z pilířů evropské duchovní tradice, kterým je univerzalismus, totiž příkaz myslet na všechny, počínat si tak, jak by si měli počínat všichni, a hledat řešení pro všechny přijatelná.
Lidstvo vstupuje do éry multipolární a multikulturní civilizace. Evropa už dávno není dirigentem celosvětového orchestru. Ale to neznamená, že svou roli dohrála a už nemá co říct světu. Nabízí se jí nový úkol, a tím i nový obsah vlastní existence.
Tímto úkolem není už šířit – ať už nenásilně nebo násilím – vlastní náboženství nebo vlastní civilizaci nebo vlastní vynálezy nebo vlastní moc. Ba není jím dokonce ani poučovat svět o tom, co je to právní stát, demokracie, lidská práva, spravedlnost.
Bude-li Evropa chtít, může udělat něco skromnějšího, ale užitečnějšího: způsobem svého vlastního bytí posloužit jako příklad toho, že mnoho rozmanitých národů může v míru spolupracovat, aniž by tím ztrácely cokoliv ze své svébytnosti. Ukázat vlastním počínáním, že lze šetrně zacházet s planetou, na níž je nám dáno žít, a že lze myslet i na generace, které přijdou po nás. Předvést, že lze pokojně soužít s jinými kulturními světy, aniž by se člověk či stát kvůli tomu musel zříkat sebe sama a své pravdy. Ale nejen to. Bude-li Evropa chtít, má ještě jednu možnost: rozpomenout se na své nejlepší duchovní tradice a na kořeny těchto tradic, hledat, co mají společného s kořeny jiných kultur a civilizačních okruhů a spolu s jinými hledat ono společné spirituální a mravní minimum, kterým by se měli všichni řídit, aby mohli žít vedle sebe na jedné zemi a společně čelit všemu, co jejich společný život na této zemi ohrožuje.
Úkolem Evropy už není a nikdy nebude ani vládnout světu, ani v něm násilím šířit svou představu blahobytu a dobra, ani mu vnucovat svou kulturu, ba ani ho poučovat. Jediné, co může být jejím smysluplným úkolem v budoucím století, je být co nejlépe sama sebou, to znamená vzkřísit a promítat do svého života své vlastní nejlepší duchovní tradice a tím se tvořivě spolupodílet na tvorbě nového způsobu světového soužití. Nejvíc pro svět uděláme, budeme-li si prostě počínat tak, jak nám naše svědomí káže, to jest tak, jak si myslíme, že by si měli počínat všichni. Možná tím budeme někoho inspirovat, možná nikoliv. Ale to je přesně to, s čím prostě nesmíme kalkulovat. Myšlenky, že nemá smysl chovat se v souladu s imperativem přicházejícím shůry, když se tak jiní beztak nechovají či chovat nebudou, je sice těžké se vzdát, ale je to možné. A není vyloučeno, že je to vůbec to nejlepší, co může Evropa udělat i pro sebe samu, pro obnovu své identity, pro svůj vlastní nový rozbřesk.
Vzít pokorně a neokázale na svá bedra kříž tohoto světa a následovat tak příklad toho, v něhož po dvě tisíciletí věří a jehož jménem napáchala i tolik špatného, může však Evropa asi jen tehdy, když se nejprve na chvíli zastaví a zamyslí se sama nad sebou. Tedy když naplní tím nejlepším možným obsahem pojem soumraku, kterému prý vděčí za své jméno.
Děkuji vám za pozornost.
