od: Pavel Korec

Po většinu doby co jsem živil rodinu sám, vydělával jsem násobek průměrného platu a taky poznal co to je, když máte tři malinkaté děti a firma pro kterou pracujete, vám za rok dá namísto dohodnuté odměny desetinu a k tomu ze zimy onemocníte a snažíte se prodat album známek po tatínkovi a dostanete aspoň osmdesát korun za to album a známky do obálky a radujete se z toho, že ve sklepě najdete pytel lahví od piva a taky dostanete výpověď a práci dostanete až po deseti měsících a absolvování padesáti pohovorů - a někdy máte příjem ze dvou plnohodnotných zaměstnání a jindy píšete o víkendech a o dovolené články, za které dostanete tak čtyřicet na hodinu - život je těžkej a jste vděčný za více než dostatek, ve kterém žijete a k tomu si myslíte si, že jste docela bohatí. 

Mám rád kvalitní jídlo, velkej kváskovej bochník za stovku - žádnej Penam, občas luxusní klobásky od řezníka co je sám vyrábí (za pětadvacet), sýr za 18 a tak jednou za měsíc holandskou Goudu za osmatřicet, oběd za stovku mi připadá moc drahej, ale občas je fajn večeře v restauraci a když procházím mezi regály v obchodě, arogantně a posměšně na mě křičí cenovky, že tohle si fakt nekoupím - nekoupím, protože to je lumpárna a nepodporuju ji, nepachtím se po zlevněným zboží, prostě nic nevezmu, když jsem byl kluk, to je v sedmdesátých letech, měli jsme ke snídani chléb s máslem a k večeři celá rodina jedny olejovky a kousek od nás je válka, válka a zase válka a přehánět to v poživačnosti je jako nemyslet na ukrajinskou mámu, která je ráda, když děti nemají hlad, když jejich táta je zase někde v zákopu a je ráda, když jejich dům stojí, přestože nejde elektřina a pro vodu musí do přízemí - a cenovky v českých supermarketech křičí svejma falešnejma rudejma slevama na nakupující mámy a táty, že si je prostě musí koupit, protože jinak budou chudáci, chudáci co nemaj ani na zlevněný; křičí na ně, že mají malej plat a jsou teda asi nějak míň lidi, že jsou špatní tátové a špatný mámy, když nevyhoví ani slevám napsanejm rudým písmem, rudým jako sovětská vlajka a rudým jako krev v zákopu, kde leží jeden táta a o kus dál něčí synáček, což si prosím zapamatujte, tu barvu. 

Je totiž rozdíl demonstrovat a třeba stávkovat za to, aby věci za války fungovaly: aby se děti dobře vzdělávaly a pacienti se uzdravovali – nebo za to, aby se člověk v záplavě červených cen cítil lépe. Nebude, bude mu hůř.