Jsme holubice nebo supi?

Ono se říká že jsme holubičí povahy a tak se nebouříme, a když už tak většinou v klidu. No, myslím že jsme úplně jiné zvíře? Prostě se snažíme přizpůsobit, moc na sebe neupozorňovat, každého očůrat a když máme jistotu úspěchu tak útočit. Čekat až kořist bude bezbranná dělají supi. No a stále si ještě stěžovat na osud a okolnosti a čekat že nám někdo pomůže a když ne tak může za náš zkažený život a osud. 

V podstatě stále čekáme na příležitost se prosadit, ale nejsme v tom sami aktivní a když nepřijde, tak to není naše chyba ale těch druhých. A tak jsme čekali na vznik republiky (1918) který jsme si jen vybrečeli u vítězných mocností stejnou pomluvou R-U, jako Sudety o 20 let později. Kapitulace roku 1938 a následně 39, byla důsledkem toho lehce nabytého státu. A potom jsme čekali na osvobození (1945) o které jsme úplně přišli roku 1968. 

Kdyby R-U nechtělo tak se nerozpadne, tedy alespoň ne v roce 1918 a ani to nebylo jedinou možností pro příměří jak se říká. Washingtonská deklarace a odpověď R-U (Andrássyho nóta) byla jen výzva k jednání. V roce 1945 už bylo Německo na kolenou, přesto jsme čekali na jeho kapitulaci. Věděli jsme jak dopadlo Slovenské a Varšavské povstání a bali jsme se podobného scénáře. Rok 1968 bylo zapříčiněno roky 1938 a 1939 a lámání morálky českého národa za posledních 30 let (1938 až 1968). 

Všechna předchozí osvobození jsme si jen vyseděli a nevybojovali. Jistě, čest výjimkám, které jsme si potom sami potrestali. Proto jsme si toho nevážili a nebránili. A nakonec ponechání svému osudu (1989) kdy nám nikdo nebránil se rozhodnout po svém. Ani v jednom případě jsem nestáli proti soupeři v plné síle, čekali jen na příležitost, a nakonec jí nevyužili. Tedy až na tu poslední, ale i zde se ukazuje že si toho nevážíme a nebráníme tak jak bysme měli a opět by nás někteří rádi vrhli do chřtánu fašistickému russácku.