Čas utíká jako kůň splašený,
můžeš ho za uzdu držet,
ale nedá se tím brzdit,
je neovladatelný.
Ale je to zvláštní má milá,
když byli jsme dětmi, mladí,
bodali jsme toho koně,
ostruhy do slabin.
Bičíkem ho pobízeli:
rychleji rychleji rychleji.
A když jsme ve věku zralém,
tak ho chceme brzdit.
Prosíme, přemlouváme, slibujeme,
nedá si ten hřebec nic říci.
Jako by se nám chtěl pomstít za to,
jak jsme ho dříve pobízeli.
Žádné komentáře:
Okomentovat