Jediná cesta je: snížit výdaje a zvýšit příjmy. Nic jiného. A mít kontrolu nad každou korunou, která se vydává. Zrušit jednu komoru parlamentu (sněmovnu, stačil by senát), převést všechny pravomoci do té jedné komory a část kompetencí presidentovi. Snížit provoz všech státních, krajských, obecných úřadů a institucí na minimum, dát všem úředníkům od posledního úřadu až po presidenta poloviční plat. Udělat hloubkoví audit všech úřadů a institucí. Potrestat všechny, kteří jsou namočeny v nejasných zakázkách, nakládání s penězi, úplatcích, a nekompromisně zabavit jejich majetek, včetně majetku, který od spáchání činu až do dnešní doby nejen vlastnil ale i předával a přepisoval na jiné (tedy majetku jeho přátel a příbuzných). Zastavení státních staveb, které nejsou zas tak důležité. Třeba nevím, proč se staví nové a nové dálnice, silnice, dokonce železnice. Myslím, že nejsme zemí, kde to je extrémně potřeba. Veškeré stavby silnic, dálnic, železnic, a další, bych dočasně zastavil, a která obec, který kraj, by to chtěl, nebo potřeboval, tak z vlastního rozpočtu. A zrušil bych úplně armádu, zavedl bych podobný systém obrany jako Švýcaři, kde každý jde na nějaké cvičení, aby v případě napadení uměli lidé vzít zbraň a jít bránit zem. Myslím, že dnes jsme uprostřed spřátelených zemí, tak se nemusíme bát přímého útoku. No a nakonec: vždyť my jsme vlastní armádu, na obranu vlastní země, nepoužívali a nepoužíváme už 600 let, tak že jí ani nepotřebujeme. Dále bych nerozhazoval státní dávky. Ty by měli sloužit pro ty, co se nemohou o sebe postarat, ne co se nechtějí. A měli by být jen na přežití, ne na žití. Ono by zkrátka bylo kde vzít na státní dluh, ne že ne. Prostě jsou řešení, ale musí se chtít je řešit. Nekecat a dělat, to jsem častokrát slyšel jako žák, učeň, i jako právě nastoupivši do práce, ale i jako syn od rodičů. A myslím, že to by potřebovali připomínat naši politici.
Tím nekecat a dělat se nemyslí kritika myšlení, přemýšlení, plánování.... ale kecání, plácání, tlachání... a nic víc, bez dalšího konání. Jistě že všichni, jedinci, od živnostníků až po vládu, by měli nejdříve popřemýšlet, naplánovat, spočítat klady i zápory, rozhodovat se, co je lepší a co ne.... a potom teprve konat. Pravda, toto mi někdy chybí, když sleduji některá rozhodnutí. Ale taky jsem psal o tom, že by to přemýšlení, dohadování, plánování... nemělo být nekonečné a mělo by také přinést nějaké činy. Prostě by nemělo nic končit u toho tlachání, to je pak zbytečné tlachání, ale mělo by přejít ke konání, pak to bylo potřebné tlachání, které mělo cenu a něco přineslo. A zvláště bych byl opatrný, když k tomu řešení musím použít půjčku. Tím kolikrát zavážeme nejen sebe, podnik, obec, kraj, stát, další generaci, a to pak musí být zvláště něco důležitého, proč si půjčujeme. Půčka na hlouposti se nikdy nevyplatí. Uvědomit si, že půjčka vše mnohem prodraží, než když si na to našetříme. A taky by se mělo vzít v úvahu více hodnot: cena, kvalita, spotřeba (provoz), množství, trvanlivost, dostupnost servisu, záruka, možnost reklamace, možnost modernizace, návratnost, a v neposlední řadě nutnost to mít, aby nám to jen nechytalo prach a nehnilo. A čím dál dražší zboží a čím větší půjčka, tím bych posuzoval více těch komponentů. Ale myslím, že to je podobné. Pokud se stát zadlužuje proto, že lidem něco dává, tak lidi nekřičí, jsou spokojeni, a jen málo lidí vidí, kam to vede. A když se ukáže, že ten stát už nemá na rozdávání, a že by jsme měli všichni něco udělat, a že by se mělo především začít snižováním výdajů, tak se to najednou lidem nelíbí. A už se k tomu nehlásí. Neřeknou si, že jsme také jedli a užívali si s plna hrdla, tak teď budeme šetřit a budeme brát od státu méně než jsme zvyklí. Ne! Oni si raději řeknou, že to ne my, to stát, ať si s tím poradí sám. A hlavně, ať nám dává stejně, přeci nebudeme na tom hůře. Jen souhlasíme s tím, že se holt nebudeme mít ještě lépe. Ale je to v pořádku? Užívat si, to jo, ale udělat něco pro nápravu, to už ne?
