Nenávist, nebo oprávněná reakce

Článkem jsem chtěl otevřít téma, kdy je nenávist oprávněná reakce a kdy ne? Jak by člověk měl reagovat na svině mezi lidma? A je nenávist vrozená a přirozená vlastnost, nebo jen důsledek působení okolí?

Vždycky jsem si myslel, že já jsem ten nejhorší a proto, co umím já, umí každý. Co zvládnu já, zvládne každý. Když něco zvládnu já, tak druhý taky. A co já neumím, nezvládnu, to druhý stejně umí a zvládne.

Na každého jsem se díval s obdivem. Na sebe bez obdivu. Vždy když se něco nepovedlo jiným, tak jsem říkal to nic, to se stává. Když mě, tak jsem si strašně nadával. Sobě jsem nic neodpustil. Na jiné byla přísnost na nule, na sebe jsem měl stoprocentní.

Každému jsem přál, sobě nic. Dokonce byla doba, kdy jsem si myslel, že tu překážím, že na mém místě mohl být někdo jiný, lepší. I proto jsem se nenáviděl. Časem se to sice trochu zmírnilo.

Nikdy by mě nenapadlo někomu přát něco špatného. Ale život mi přihrál do cesty takové lidi, díky kterým jsem poznal i nenávist. Díky kterým jsem zjistil, že vraždy v afektu, vraždy kterým předcházelo týrání, šikana, ponižování a různé formy napadání, tak takové vraždy by se měli brát, jako přirozená obrana.

Díky takovým lidem jsem poznal, co je to nenávist až za hrob. Nenávist na celá pokolení. Pochopil jsem krevní mstu. Pochopil jsem arabské heslo zub za zub, oko za oko.

Pochopil jsem to zvláště tehdy, když se mě v práci jeden bonzácký hajzl, nazval bych ho sviní, ale ublížil bych těm sviním (prasatům), snažil vyštvat z práce. I za cenu lži, s kterou šel za mistrem, díky které mě málem vyhodili. A pak, když mě nehorázným způsobem ponižoval, a já se nemohl bránit, protože věděl, že jsem na černé listině a hlavně, mistr jako jeho kámoš věřil jemu a ne mě.

Nikdy jsem nepřál nic zlého. Nikomu! Ale jemu a jemu podobným přeji ten nejkratší a hodně hnusný život a tu nejdelší a hodně bolestivou smrt. A to stejné přeji i celé jeho rodině a celému jeho příbuzenstvu, a pokud někdy bude mít děti, tak aby je viděl umírat dřív, než chcípne on sám.

Nevěřil bych nikdy, že takto budu myslet. Ale poznávám, jak se dá z beránka udělat krvelačná rozzuřená šelma.

Manželství není já a ty, ale MY

Manželstvím končí já a ty a už je jen MY. Manželství není o boji, o střetech buď já, nebo ty. A taky bychom neměli chtít, aby vše bylo jen po našem a naopak, aby vše zůstalo na nás. Říká se, že manželství je boj. Možná, ale jen diplomatický. A jen skvělí diplomaté dokážou vyhrát. Manželství bych přirovnal k unii. A každá unie je spolek dvou samostatných objektů. No a ty jsou vázány nějakou dohodou. A kvalita tohoto spojení záleží na kvalitě obou stran.

Nemělo by být také dělení na mužské a ženské práce. Když si uvědomíme, že dnes sice žijeme v patriarchátu, ale v dávných dobách jsme žili v matriarchátu, tak je nějaké dělení funkcí jen dočasné, možná módní, řešení. Včera rozhodovaly ženy, dnes muži a zítra třeba zase ženy. Ve vztahu by měl každý dělat to, co umí. Vlastně co zvládá. Protože je to rozdíl. Zvládat či nezvládat je o tom, jakou máme fyzickou a mentální schopnost a umět či neumět je o tom, co jsme se naučili a co ne. Třeba muž nemůže zvládnout kojit dítě. Ale běžné domácí práce zvládnou oba.

Pokud na začátku vztahu uděláme chybu v tom, že vše budeme dělat sami nebo, že nebudeme dělat nic, tak se pak nedivme. Už když si vybíráme partnera, měli bychom se seznámit s prostředím, v kterém žil. To nám napoví, jak se bude chovat s námi.

Chování lidí, je tak blízké zvířecímu

S lidmi jsem to neměl nikdy jednoduché. Dříve jsem to prostě vzal, že jsem ošklivý, ale později jsem zjistil, že to nebude tak jednoduchý. Zjistil jsem, že lidi nemají rádi jinakost. Bojí se jí a tak se jí snaží vytěsnit ze společnosti. Přesně tak jednají i zvířata. Kdo vypadá jinak, je podezřelý a může je ohrozit. Může přilákat predátory, může být nemocný a nakazit jiné členy stáda… Máme to zkrátka všichni, živočichové v genech.

Že to platí u zvěře ale ne u lidí? Ale ano! Dříve byli leváci a velmi vysocí lidé považováni za ďábly a upíry a nemnohé to stálo život. Komunisté a nacisté se snažili odstranit všechny postižené (mentálně a tělesně). Zavírali je do ústavů, snažili se je izolovat (nacisté i fyzicky likvidovat). Příkladem je, že před revolucí tu nebyl jediný bezbariérový vchod. V KLDR jdou komouši ještě dál: tam v hlavním městě Pchjongjangu nesmí být ani staří lidé (dokumentaristi je tam nepotkali)

Tak co, chovají se tak jen zvířata nebo i lidé? Ale vrátím se k sobě. Já sám nejsem dokonalí. Mám spousty tělesných chyb (bílá kůže, bez chlupů a vousů, ráčkování, nesymetrický obličej, vypadám o 10let mladší, dříve si mě pletli s ženskou, jsem levák, jsem neplodný). No řekněte, nechtěli byste mě taky odstranit ze společnosti?

Tak jsem lidi začal chápat. Zjistil jsem, že za to, jak se ke mně chovají, sami nemohou, že jsme tak naprogramováni všichni od přírody. Chápat ano, ale tolerovat ne! Přece jenom jsme lidi, máme rozum a hlavně, to co bylo dříve nutností pro přežití rodu, to dnes potřeba není. Dnes nás jinakost neohrožuje. Tak bychom se měli k sobě podle toho chovat.

Tak učitelé prý nevědí jak učit o komunistech a socialismu. Je to opravdu tak těžké? 9) Domluva

Domluva:

Dnes chápu ty zavřené hranice a cenzuru a proč se tak nedovolovalo cestovat a snažili se rušit signály západního rozhlasu a tv. Bylo to proto, až se změní režim, tak se bude s nostalgií vzpomínat na socialismus a budou více vidět chyby demokracie (kapitalismu). Mohl bych to říci takto: pokud jsem nepoznal svobodu, nevěděl jsem, že jsem nesvobodný. Pokud jsem nepoznal pravdu, nevěděl jsem, že žiji ve lži. Pokud jsem nepoznal dostatek, nevěděl jsem, že žiji v nedostatku. A teď když jsem to poznal, nechci o to přijít.

Ale až budu na dně. Až budu na ulici, bez domova. Až se budu na dostatek jen koukat a budu žebrat a vybírat popelnice, tak se asi na svět budu dívat jinak. Stejně tak, jako se celí život mění u lidí žebříček hodnot, až dojdou k tomu, že jediné co opravdu má cenu, je zdravý, tak snad také dojdu k jiným hodnotám.

Náš národ promrhá vždy příležitost. Trochu uhnu do daleké historie, ale už od dob husitských válek se k nám až po bílou horu vždy více či méně otočili dějiny čelem a my toho nevyužili, a to vždy proto, že jsme se nedokázali dohodnout a najít jednotný cíl. Pak jsme po revolučních letech 1848 opět mohli získat víc, ale nakonec nás uhři předběhli, ale chvilku to vypadalo na rakousko-česko, nebo rausko-uhersko-česko.

No a pak roky 1918, nová doba pro náš národ, promrhaný a zakončený lety 1938 a dokonaný 1939.
Nezvládli jsme další roky1946,1948,1968. No a poslední rok 1989, už se zase začala ztrácet myšlenka a cíl. Mám pocit, že náš národ má jenom tu myšlenku, tak trochu zná i cíl, ale neumí najít cestu k tomu cíli.

Nepromrhejme ten poslední zlom našich dějin, 1989. Nepromrhejme ho nesnášenlivostí, závistí, záští. Proč jsme revoluci udělali? (trochu váhám, označit to revolucí) Přeci proto, abychom byli svobodní, pro to, aby tu byl každý šťastný, aby se tu každému líbilo a byli na sebe, na Čechy, na naší zem, hrdí. A to ne jen když naši sportovci přivezou medaili.

Tak učitelé prý nevědí jak učit o komunistech a socialismu. Je to opravdu tak těžké? 8 Ekonomika.

Komunisté si zakládali na centrálním plánování. Komunisté chtěli hlavně plnou zaměstnanost. To se jim podařilo, pokud nepočítáme ty, kteří jen předstírali práci anebo rovnou nechodili do práce, protože by nedělali v žádném režimu, i kdyby je zlatem platili. To vedlo k přezaměstnanosti, V podniku bylo víc lidí, než bylo potřeba k výrobě, snižovala se i produktivita práce a zvyšovala nekvalita práce, protože si lidi práce přestali vážit.

Výroba nestačila vydělat na všechny náklady podniku, komunisté ale hlavně chtěli mít na platy, což bylo na úkor modernizace a vývoje podniků a výroby, tím se výrobek prodražoval, zaostával o generaci i více (od výrobků v kapitalismu), a spolu s nízkou kvalitou, přestával být konkurence schopný. Zaostalost podniků byla většinou o 20-60 let proti západu. Já sám dělal ve velkoskladu, kde jsme v r. 1989 jezdili jeřáby z 30 let. A rozdíl továrny u nás a na západě, byl ohromný, od výroby, přes sociální zařízení až po stravování, viz stará škodovka (nová hala), postavená za komunistů a nová škodovka, postavená už od němců když jí koupili. Rozdíl ohromný.

Krize, tak jak jí známe teď, za socialismu nebyla. Nepropouštělo se a podniky nebankrotovaly. Ale vyrábělo se na sklad (to zapříčinilo v kapitalismu světovou hospodářskou krizi v r 1929), což zboží prodražovalo, zboží v rámci RVHP (obdoba EHS, dnes EU) se více méně směňovalo, a pak, hlavně v případech krize v kapitalismu, se vyváželo naše, pro západ levné i když méně kvalitní, zboží ze socialismu (třeba dnes tu jde Čínské a Vietnamské zboží na dračku, s nevalnou kvalitou) a tím se mírnila výroba na sklad, tak že podniky mohli něco málo vydělat a trochu si zmodernizovat podniky. Tak jestli výroba na sklad nebyla krize, tak dobře.

Ale byla tu jiná krize. Méně bolestivá, ale nekončící (proti krizím kapitalismu, které trvají měsíce a i pár let, ale pak končí a přijde vzestup). Čím déle fungoval socialistický model (školství a zdravotnictví zadarmo, nízké ceny a platy, sociální jistoty, plná zaměstnanost), čím více zastarávala ekonomika, tím rychleji docházeli prostředky na fungování státu. Ekonomika nestačila vyrobit dostatek zboží, na nákup v zahraničí už prostředky nebyli. Obchody byly prázdné, výběr prakticky nebyl, shánělo se už vše a stále hůře a hůře. Nutně musela nastat reforma.

Ta přišla s Gorbačovem v SSSR. Obchody se pomalu začínaly plnit. Komunisté na řešení své krize použili kapitalistický model ekonomiky (jako dnes Čína a Vietnam), ale už bylo příliš pozdě, už se roztáčela kola změny. Centrální plánování socialismu se neosvědčilo.

Příklad centrálního plánování: bylo rozhodnuto, že setba začne v dubnu. Tak se muselo všude zasít, i kdyby někde ležel sníh a byli mrazy. A když se rozhodlo, kdy se bude sklízet, tak se sklízelo všude, i když někde ještě nebyla zralá úroda. A bylo potřeba více obilí. tak se i na horách selo obilí, kde nikdy nestačilo dozrát. Divíte se, proč nebyl dostatek a proč to nefungovalo?

Na rozdíl od krizí v kapitalismu, kde jsou krize krátkodobé, intenzivní a proto bolestivější, jsou krize v socialismu méně bolestivé, ale trvalé. Na rozdíl od kapitalistické ekonomiky, kde je v mezi krizové době, růst životní úrovně, a i v době krize je všeho dostatek, tak socialistická ekonomika má trvalí nedostatek a životní úroveň se pozvolna mění k lepšímu jen v rámci státu, ale v rámci světa se stále snižuje.

Centrální plánování škodí a zpomaluje rozvoj. Oproti kapitalismu, kde se může měnit výroba podle potřeby, protože kapitalismus se řídí poptávkou a nabídkou. Kde když někdo dostane nápad, který promění v podnikatelský plán, tak ho může začít realizovat a získat peníze, společenské postavení a uplatnění, splnit si své sny. Tak v socialismu se vše řídí dlouhodobým 5 letým plánem, tak nové nápady mohou přijít až v nové pětiletce. Pak záleží na možnostech stát a politické vůli strany. A rozdíl je i v tom, že nápad jednotlivce je považován, za státní (národní) nápad, tedy bez možnosti polepšit si ve společnosti.

Příklad: Vynálezcem moderních kontaktních čoček a silonu,
český vědec Otto Wichterle, musel vynalézat doma na koleně, vynález si přivlastnil stát a on dál jen pracoval ve výzkumném ústavu až do důchodu. V kapitalismu by si to mohl zaregistrovat jako patent a dnes by byl milionářem. Tedy dnes už jen jeho příbuzní.

Nyní máme tržní hospodářství, dnes se podniky musí chovat tak, aby jejich výrobek byl konkurenceschopný, levný, moderní. To jde, pokud jsou nízké náklady. Dnes se podniky snaží modernizovat výrobu, vyvíjet nové typy výrobku, nebo nové výrobky. Nemohou si dovolit vyrábět na sklad (poučila je světová hospodářská krize v r. 1929), nemohou si dovolit zaměstnávat lidi na víc. Proto přezaměstnanost vystřídala nezaměstnanost.

Oproti socialismu, v kapitalismu se může měnit výroba podle potřeby. Protože kapitalismus se řídí poptávkou a nabídkou. Když někdo dostane nápad, který promění v podnikatelský plán, může ho začít realizovat a získat peníze, společenské postavení a uplatnění. Splnit si své sny.

V kapitalismu není centrální plánování, tak kdybych použil příkladu: tak nikdo z ústředí nějakého sekretariátu nerozhoduje o tom, co se kde bude pěstovat, vyrábět. Kdy bude setba, kdy sklizeň…. V kapitalismu záleží na každém jednotlivém subjektu, co, kdy, kde, jak bude dělat.

Asi největší slabinou kapitalismu jsou krize, které jsou tvrdší a intenzivnější, zato krátkodobé, proti socialistickým, které jsou mírné, pomalejší, zato dlouhodobé, vedoucím ke změně (Čína), nebo konci (Evropa) systému. Krizi lze jednoduše popsat jako cestu, která končí a musí se najít jiná, a než se najde jiná cesta, tak přijde vlna bankrotů a stoupne nezaměstnanost. Oproti socialismu, který na konci cesty jde dál s tím, že se dodatečně cesta postaví, a náhle se zjistí, že je nemají za co postavit, tak skončí definitivně, tak kapitalismus nejdříve stojí na místě a čeká na prostředky, a jde dál teprve, až je získá a cestu postaví.

A hlavně si dá pozor, aby cesta neskončila stejně. Poučí se. Z historie víme, že žádná krize nebyla v tom stejném, ale v jiném problému. Nikdy se neopakovala stejná krize. Zatím! Až skončí tato poslední, finanční, která propukla díky špatným, ničím nejištěným půjčkám a hypotékám pro každého a díky obchodu s těmito půjčkami a hypotékami, tak se to opakovat nebude. Asi tím krize neskončí, možná budou jiné, ale i ty přejdou a přijde růst ekonomiky, hospodářství a životní úrovně všech lidí.

Ale oproti socialismu, je i v době krize v kapitalismu všeho dostatek, jen méně dosažitelný pro nezaměstnané. A silnější, výkonnější, zdravější ekonomiky si mohou dovolit i v krizi udržet sociální systém, tak že i chudí a nezaměstnaní, se mají podstatně lépe, než v socialismu zaměstnaný člověk (v 70 letech krize v kapitalismu, vysoká nezaměstnanost, západní nezaměstnaní němci brali 1000 marek podpory, to bylo tenkrát oficiálně našich 3000kč, neoficiálně, přes černý trh 15000kč)

Za posledních 200 let kapitalismu, je krátkodobá a bohužel, opakující se, bída a nedostatek v zaostalých a nerozvinutých ekonomikách Afriky, jižní a střední Ameriky, některých Asijských státech. Bída a nedostatek se v kapitalismu, zvláště ve vyspělých kapitalistických ekonomikách (Evropa, severní Amerika, Austrálie) nikdy nestal dlouhodobým problémem a hladomor nenastal ani v krizích.

Hladomor je dnes znám jen z Afriky a komunistické KLDR. Hladomor se také objevil až v komunistickém sovětském svazu, ve třicátých letech 20 st., a v komunistické Číně přelom 50-60 tých let 20 st. V socialistických zemích se dostavil nedostatek už po 10 letech od převzetí moci komunisty i u vyspělých ekonomik (Evropa) byl dlouhodobý a trval nepřetržitě až do konce (Evropa a SSSR), nebo do změny socialistické ekonomiky na kapitalistickou (Čína a Vietnam).

Tak učitelé prý nevědí jak učit o komunistech a socialismu. Je to opravdu tak těžké? 7 Svoboda, právo.

V socialismu se nedá o svobodě vůbec mluvit. Pokud nepovažujete za svobodu to, že můžete myslet, psát, mluvit, k něčemu se vyjadřovat, jak chcete, ale jen podle přání a povolení strany a vlády a ještě k tomu to musí být odsouhlasené cizí stranou a vládou (tenkrát SSSR).

Když se někdo zapletl přímo s režimem. Když něco řekl a neměl, s něčím nesouhlasil nebo naopak, něco měl udělat a neudělal a naopak. Moc se ptal, slyšel a viděl. A když se to týkalo komunistů, socialismu, sovětského svazu a celého socialistického bloku. Poukazoval na špatnosti a nedostatky režimu. Poukazoval na špatnosti některých lidí spojených nebo loajálních s režimem. To pak byl vyhozen z práce a na rozdíl od jiných vyhozených, kteří si našli práci jinde, tak tito byli pronásledováni celý život, i s rodinami a když si někde našel práci, tak po echu stb (státní tajná bezpečnost)) byl opět vyhozen. Byla to nezaměstnanost z politických důvodů.

Jejich děti byly vyhozeny ze škol a všichni už nesehnali zaměstnání, které by chtěli. Pokud to byl herec, zpěvák, hudebník, režisér a podobně, už si nezazpíval, nezahrál, nenatočil film. Pokud to byl spisovatel, básník, skladatel, už nic nenapsal. Pokud to byl vědec, učitel, doktor, inženýr, vedoucí, ve státních službách, už dobádal, doučil, doléčil, doinženýroval, dovedoucoval, dosloužil. To co někteří z nich už vytvořili, to se odstranilo a dotyčný musel být zapomenut. A to měli štěstí, že ho nezavřeli (50-60 léta 20 st.), nebo nepopravili (50 letech 20 st.).

Nesmělo se cestovat mimo socialistický blog, jen někteří to měli dovolené. Prověření straníci, sportovci, herci, apod., ale mezi všema, kdo jeli na západ (do kapitalismu), byl nasazen zvěd. A úplný zákaz cestování byl pro ty, co režim sledoval a perzekuoval. A na západ nikdy nesměli jet celé rodiny, vždy musel být někdo doma (režim tak měl naději, že se vrátí zpět).

Pokud jste byli hluchý, slepý, němí, nevyčuhovali jste, všímali si jen své práce a rodiny. Nehledali jste pravdu, neříkali jste pravdu, nebránili jste pravdu. Pokud jste se spokojili jen s oficiální pravdou, tak jste se měli relativně dobře.

Byla cenzura tisku, projevu, zákaz shromažďování, cestování. Tisk, rozhlas a televize mohli zveřejňovat jen povolené zprávy, reportáže, dokumenty, filmy…. Nic co nedovolila cenzura, pod dohledem strany (komunistické) a co hůř, když se to nelíbilo Moskvě (sovětským komunistům), nesmělo být zveřejněno.

Veškeré zprávy o životě v zemi a celém socialistickém bloku byli kladné. Jak se tu máme skvěle, všechno funguje, všichni jsou šťastní, prostě ráj na zemi. (až za Gorbačova při perestrojce, se mohlo psát o prázdných obchodech, špatné pracovní morálce, nesjízdných silnicích v zimě….). To špatné a nefunkční jsme se dozvídali jen ve zprávách z kapitalistických zemí. Zvláště hrůzostrašné zprávy chodily z USA.

Jeden příklad za všechny. Když byla v Moskvě olympiáda, tak jí bojkotovali USA a některé kapitalistické státy a hlavně arabské státy (bylo to po okupaci Afghanistánu sovětským svazem), když byla olympiáda v Los Angeles, tak jí bojkotoval SSSR a všechny socialistické státy, i my (kromě Rumunů, ti měli zástupce ve vedení olympijského výboru, tak to nešlo) tentokrát jen jako odpověď na bojkot USA v Moskvě.

No a z olympiády v Moskvě chodili super kladné zprávy, záběry na šťastné diváky i sportovce a občanyv ulicích. Mluvilo se v superlativech o ubytování, stravě, volných chvílích sportovců… Ale z olympiády z Los Angeles nechodili ani výsledky. Kritizovali se ochranná opatření ve městě, v olympijské vesnici, kontroly diváků a sportovců. Zveřejňovali se jen kritiky nespokojenců. Dále záběry vyčerpaných sportovců, jako důkaz nelidských podmínek pro sportovce (krásný byl záběr vyčerpaného maratonce, který se po doběhu skácel (to že doběhl až 7 nebo 8 a byl jediný takto vyčerpaný, to už nám neřekli v našem zpravodajství). A dobrý byli záběry zásahů policie a hlavně komentář. Vždy to byli záběry za tmy (tedy šlo pravděpodobně o zásah proti zločincům) a vždy se to komentovalo, jako zásah proti divákům a div ne sportovcům. To záběry z Moskvy nikdy nebyli s policajtem (v SSSR milicionářem. Jako by v Moskvě ani nebyli).

A o dobývání vesmíru jsme se také dozvídali jiné zprávy: vždy se mluvilo o úspěšných letech sovětských letů a o neúspěších amerických letů. Až měl člověk pocit, že do kosmu létají jen Rusové. Tak takto si komunisté představovali svobodné, nezávislé, objektivní média a zpravodajsví.

Samozřejmě že domácím mediím tu věřil málokdo, ti odvážnější poslouchali zakázané zahraniční stanice (hlas Ameriky, svobodná Evropa), ti co měli štěstí a chytali příjem rakouských a západoněmeckých stanic rozhlasu a televize, a uměli německy, pak poslouchali jejich vysílání. Cenzura vlastně byla geniální zbraň do budoucna. A jako taková se osvědčuje až dnes.

Nebyli svobodné volby a tím možnost změny. Požadavek na svobodné volby, dodržování lidských práv, svobodu tisku, slova, cestování, odstranění cenzury a říkání pravdy, byl vždy tvrdě potlačen a potrestán v každé socialistické zemi (1953 NDR, 1956 MLR, ČSSR 1968, PLR 1979, Čína 1989)

Ano, za komunistů se dalo v práci ozvat a stěžovat si na přímého nadřízené. Ale muselo to být jen v rámci vašeho pracovního zařazení a osobní spor mezi vámi a nadřízeným. Ani náznak nějaké kritiky režimu, fungování podniku, kritiky vyššího nadřízeného (třeba ředitele podniku). A hlavně, jste nesměli mít žádný vroubek, to by se vám vrátilo jako bumerang.

Dnes je svoboda slova, projevu, shromažďování, cestování. Svoboda tisku a všech médií. Je svoboda podnikání, svoboda volby. A taky jsou svobodné volby. Dnes může člověk beztrestně podnikat, odstěhovat se ze země a zase přistěhovat, má rozsáhlé svobody. Až si to někdo plete s anarchií.

Dnes už se píše a mluví o všem. Dnes už se dozvídáme o zločinech, úplatných politicích, nefungujících podnicích a věcech, o špatnosti, zlu, bezpráví…. Až má člověk pocit, že tenkrát bylo lépe, lidi se k sobě chovali lépe, nebyl zločin, nebylo bezpráví, vše fungovalo…. Za to dnes, nic nefunguje, ve společnosti vládne zločin, je tu bezpráví….

Komunistická cenzura sklízí úrodu až dnes.

Za komunistů to bylo jasné: nesmělo se nic a z toho vyplívalo, že vše co není povoleno, je zakázáno. Všichni jsme si byli rovní, ale někteří si byli rovnější. To v kapitalismu je to naopak, může se všechno, co není zakázáno, a co není zakázáno, je povoleno. A v socialismu jsme věděli, že tu není svoboda a vše se odvíjí od vůle (zvůle?) mocných, tak si tu skoro nikdo (90%) netroufl porušovat zákony. Kdežto dnes si každý myslí, že máme svobodu a tak si může dělat, co chce. Bohužel jsou mezi námi špatní lidi (to bylo, je a bude), kteří v té svobodě vidí hlavně svou svobodu.

Právo vždy bylo více nakloněno mocným a bohatým. Mocní o právu rozhodují a bohatí si ho kupují. Proč pak má bohyně spravedlnosti (znak soudců a právníků), zavázané oči? Tenkrát se nedalo soudit s mocnými a soudci taky byli úplatní. (jistě že za socialismu se to veřejnost nedozvěděla, dnes by si tisk pošmáknul). Tak že na tom ti obyčejní byli stejně a možná hůř. Tenkrát se o tom nikdo nedozvěděl. Dnes by díky svobodným médiím měl šanci soud vyhrát.

Bohužel, dnes kvalitní právníci jsou drazí a může si je dovolit jen někdo. Ale pokud to je případ, kdy by si mohl udělat jméno, tak vezme případ i za méně peněz. Ale ve prospěch chudších tu jsou média, proto se nepravosti nemohou dít každému. Zvláště tehdy, když jde o pověst a tím peníze toho, kdo se špatně chová.

V Kapitalismu si někteří nadřízení myslí, že mají moc nad lidmi, to vede ke zneužívání postavení. Zvláště v krizích a v oblastech s vysokou nezaměstnaností, dochází k těmto jevům.
Ale většinou to jsou ti, kteří by měli i za komunistů ostré lokty, a i kdyby si nemohli dovolit to co dnes, tak by svým podřízeným házeli klacky pod nohy a snažili se je donutit, aby odešli sami.

Škoda že nemáme takoví právní stát jako v USA. Tam si začínající právníci udělali právě jméno na zastupování chudých, za vydatné pomoci tisku, protože tisk miluje utiskované a ty, který jim pomáhají. Jak by asi u nás dopadli tuneláři, úplatní úředníci, politici, špatní zaměstnavatelé….?

Tak učitelé prý nevědí jak učit o komunistech a socialismu. Je to opravdu tak těžké? 6 sociální rozdíly.

Ano, za socialismu se měli více-méně, v rámci státu, všichni dobře (tak 90% lidí). Ale i za socialismu se jedni měli lépe a jiní hůře. Lépe se měli stranické špičky, vedení podniků (dnes by se řeklo: management - menežment). A pak ti, co se vyznali a uměli vytěžit ze situace, co se dá, to byli ti, co se vtírali do přízně mocných (dnes asi lobbisti), a špičky podsvětí (posvěcené mocnými té doby), třeba bossové veksláků, ne obyčejný zloděj, vrah, podvodník... Tak ti všichni se měli opravdu velmi dobře. Byli na rozhodujících místech, měli informace a dostatek moci a peněz, aby měli všechno. Díky postavení měli známosti všude. Mezi nimi byli první kapitalisté nové doby (horní, bohatá třída).

Dobře se měli také šikovní "podnikavci", který si sice trochu zahrávali se zákonem, ale když byli šikovní, tak se jim nic nestalo (dnes - nepoctiví podnikatelé a živnostníci) a melouchaří (dnes by to byli živnostníci a podnikatelé). Ti většinou měli známosti všude, kde to bylo potřeba a peníze na úplatky, tak že jim v podstatě nic nechybělo. Jen to nesměli přehnat, pak by se dobře neměli. Trochu lépe se pak měli ti, co se o sebe uměli postarat. Co si dokázali vyrobit, opravit, sami si udělat, sehnat, zařídit, … to jim zajistilo také známosti a peníze. Ti všichni nebyli závislí na státu, jeho zásobování, dopravě, nabídce a poptávce zboží a služeb. (střední vrstva)

Ti co nepatřili do žádné vyjmenované skupiny, ti byli na tom špatně (proti těm již vyjmenovaných, nižší chudší třída). Sice nemuseli přímo žebrat, nemuseli to být přímo bezdomovci, ale byli i v měřítku socialistického systému - chudí. Patřili do sociálně slabé skupiny, která byla pod dohledem úřadů. (A tam patřila i naše rodina). Jistě, někdy stačilo být zaměstnán někde, kde se vydělalo: doly, hutě, montáže… kde byli nadprůměrné platy (6-10 tisíc) Ale drtivá většina lidí dělala za 1-3 tisíce. A když byli děti, tak se i za komunistů žilo z ruky do huby. Tedy určitě v této skupině. (náš táta měl 3000kč a máma 900kč - v četně dětských přídavků, dnes by to bylo "8x větší prům.plat" asi 32000kč, na 7 lidí) Pokud vezmu dnešní nájmy, tak by jsme socky byli i dnes.

I přes malé ceny (v porovnání k dnešním cenám) byli i v socialismu rodiny, kde nebyla TV, pračka, tlačili se v malém bytě, neměli moderní zařízení bytu, měli chudá jídla, děti neměli tolik hraček a laskomin, dědili šaty po sobě a byli rádi, když jim někdo něco dal, nejezdili na dovolenou, už vůbec si nemohli dovolit moře (opět případ naší rodiny a určitě jsme nebyli jediný v republice). Neměli na zájmové kroužky pro děti a nemohli se účastnit školních výletů a lyžařských kurzů.

Ceny vždy byly úměrné k platům. V porovnání platů a cen, tenkrát a dnes (socialismus-kapitalismus) se za komunistů DRÁŽE najedlo, obléklo, zařídil byt, strávilo dovolenou, cestovalo autem a koupilo auto, LENĚJI bydlelo, chodilo za kulturou a sportem, užívalo služeb, A nestála moc, nebo vůbec nic škola a zdravotní péče.

Dnes jsou také rodiny, které si nemohou koupit moderní nábytek, elektroniku, nemohou dětem koupit laskominu, nemůžou koupit hračku, oblečení se dědí a mohou ho kupovat jen u Vietnamců. Ano, dnes jsou také rodiny, které nemohou dětem platit kroužky, poslat je na školní výlet, nemohou jet na dovolenou, o moři si mohou jen zdát.

Ceny byly a budou vždy úměrné k platům. Dnes se v porovnání platů a cen, tenkrát a dnes (socialismus-kapitalismus) LEVNĚJI najíme, oblíkneme, zařídíme byt, strávíme dovolenou, cestujeme autem a pořídíme auto, DRÁŽE bydlíme, chodíme za kulturou a sportem, užíváme služeb. A stojí nám více škola a zdravotní péče.

Dnes je možná procentně více lidí chudších, než za socialismu, nebo si to alespoň myslí hlavně ti, co vidí ten dnešní dostatek a výběr, který si ale oni nemohou dovolit. Pak se mnohdy cítí chudí i ti, co chudí rozhodně nejsou, jen nejsou ještě bohatší.

Dnes jsou zřetelnější rozdíly mezi třídami. Bohatí, bohatší, chudší, chudí. Bohatí a bohatší mají více možností, protože si to mohou koupit a mají více možností na ovlivnění lidí. Ale jak jsem popsal v předchozím článku, tak to platilo i v socialismu. Hlavní rozdíl je ale v tom, že dnes jsou rozdíly více vidět a tak si bohatý může myslet, že může všechno a chudý, že nemůže nic. U jedněch to vede k přehnanému sebevědomí, u druhých k přehnané zakomplexovanosti.

Dříve byly rozdíly mezi třídami ve stovkách tisíců, dnes v milionech. Tenkrát stačil rozdíl v tom, že jeden měl škodovku a jiný volhu nebo ojetinu za západu, jeden měl byt druhý dům, jeden měl ČB televizi, jiný barevnou, …. Ale stačilo i zaměstnání anebo postavení v podniku. Za to dnes? Dnes už si lidi myslí, že bohatí jsou ti, kdo vlastní velký podnik, miliony na účtech, drahá auta, luxusní bydlení a dovolené. Střední třída jsou soukromníci, jimž živnost vydělá na dům, lepší auto, lepší dovolenou. A chudí už i zaměstnanci, protože ti mají sice normální auto (nebo ne), normální byt (nebo podnájem), dovolenou si už těžko mohou dovolit, ale stále jsou na tom lépe, než nezaměstnaní a bezdomovci, ale cítí se být chudými a ti bohatí je také považují za chudáky. Chudoba a bohatství je v myšlení.

Tak učitelé prý nevědí jak učit o komunistech a socialismu. Je to opravdu tak těžké? 5 Bezdomovci a žebráci.

Oficiálně bezdomovci nebyli, ale i za socialismu byli lidé, co přespávali na pracovištích (dílna, provozovna, kancelář, šatna), na černo na ubytovnách, u známých a příbuzných na chatách a chalupách, a když měli dům, nebo velký byt, tak i přímo u nich doma (na černo). Dále v neobývaných objektech a odstavených vagonech, ti většinou našli a zabásli. Mohl bych se skoro vsadit, že dnešní bezdomovci by se kryli s těmi, co za komunistů přespávali, kde se dá, jak jsem už popsal.

Žebráci nebyli, tedy ne tak, jak je známe dnes. Tedy, pokud nebudeme považovat za žebráky ty, co vše prochlastali, prohráli v kartách (tenkrát automaty nebyli, tedy v takovém množství), a další způsoby, jak přišli o peníze, a pak chodili po lidech, po hospodách, a prosili lidi o pomoc. Ale to nemá s dnešními žebráky asi nic společného. I když, zjistilo se, že dnes jsou žebráci mnohdy nastrčené osoby, které vydělávají žebrotou na jiné, nebo to jsou podvodníci, kteří místo práce, volí tuto cestu. Je to smutné, protože to ničí pověst a obživu skutečným žebrákům.

Ale jedno podobenství s dnešními žebráky tu je. I za socialismu byli lidé, kteří museli i v důchodu stále chodit do práce, jinak by se neuživili. Ale byli ti, kteří už nemohli chodit do práce (zdravotní důvody, invalidi), a neměli dobrý důchod, tak vybírali popelnice, chodili sbírat sběr, spoléhali na dobročinnost lidí. To byli socialističtí žebráci.

A mezi socialistické bezdomovce a žebráky lze zařadit i bývalou vyšší a střední vrstvu lidí a feudály. Těmto lidem komunisté dokonce nedali žádný důchod, i když jim vše zabavili, tím byli bez prostředků. Dále k těm, co neměli, nebo měli minimální důchod, patřili i nepohodlní a pronásledovaní lidé. Tito všichni museli spoléhat na příbuzné a známé.

Jeden vtip z dob socialismu, který charakterizoval jak "báječně" se měli důchodci za socialismu (já osobně ho slyšel v první polovině 80 let)

Švédský důchodce: vstane, posnídá ze švédského stolu, vezme raketu a odejde hrát tenis.

Francouzský důchodce: vstane, dá si francouzskou bagetu, sýr camembert, dobré víno, vezme golfové hole a jde hrát golf.

Český důchodce: vstane, vezme si švédské kapky, francouzské hole a jde do práce.

Dnešní bezdomovci a žebráci jsou dost často lidé, kteří nechtějí pracovat, a nemají na nájem. Dále to jsou lidé, kteří si udělali tolik dluhů, že jim exekutoři byt vzali. Nebo je vyhodila rodina, většinou proto, že fetovali, ohrožovali je i okolí, neplnili si své povinnosti, pro trestnou činnost. Dále ti, kteří jsou na útěku, vrátili se z basi, někdy děti z dětských domovů. Dále ti co se vydali do jiného kraje, třeba za prací, a nevyšlo to a oni zůstali na ulici a nechtějí nebo nemohou, se vrátit. A potom taky dlouhodobě nezaměstnaní, který nemohli platit nájem. A ano, i někteří důchodci s malými důchody.

Dnešní bezdomovci a žebráci jsou většinou lidé, kteří nezvládli svou situaci. Neudělali nic pro řešení své situace a nechali situaci vyvrcholit k tomu, co pak přišlo. Mávli nad svým osudem rukou. Před řešením utekli, někdy i hodně hluboko - k alkoholu, drogám. A kolikrát není potřeba, aby to byli bezdomovci a žebráci, protože dost často si nechodí pro dávky na úřad a na poštu, kam jim přijde. Opravdu kašlou na svůj osud. Většinou to jsou nevzdělaný lidé s velmi nízkou inteligencí, protože průměrně inteligentní člověk by na ulici nemohl dlouho žít, situace by ho nutila to změnit.

Rozumný člověk se do takové situace nemůže dostat. Dnes je nastaven systém tak, že když si splní všechny potřebné věci (registrace na úřadě práce, zažádání podpory pro bydlení, spolupracují s bankou, kde mají půjčky, intenzivní hledání práce, sami situaci řeší, třeba výměnou většího bytu za menší, tam kde je to možné, tak i pronájmem části bytu nebo domu, mají dobré rodinné a sousedské vztahy), tak se na ulici neocitne a má i na obživu.

Tak učitelé prý nevědí jak učit o komunistech a socialismu. Je to opravdu tak těžké? 4 Nezaměstnanost

Nezaměstnanost nebyla. Tedy tak, jak jí známe dnes. Uměle se udržovala plná zaměstnanost přezaměstnaností, což bylo na úkor produktivity práce, modernizace podniků, vývoje, nevýdělečnosti, nekonkurence schopnosti a v neposlední řadě na úkor kvality výrobků a služeb.

Komunisté měli raději plnou zaměstnanost, než aby podniky podporovali v modernizaci, vývoji a kvalitě výrobků, zvyšování produktivity práce. Proto modernizace celého hospodářství byla velmi pomalá až žádná a jen v oborech, ve kterých ještě mohli konkurovat světu. Aby někoho propustili, musel nasekat spousty áček, spousty nekvalitní práce, musel krást na pracovišti. Nebo se znelíbil nadřízenému a ten se pak postaral o to, aby sám odešel.

Pak byli případy, kdy se zapletl přímo s režimem. Kdy něco řekl, s něčím nesouhlasil, něco měl udělat a neudělal a naopak. Moc se ptal, slyšel a viděl. To něco se týkalo komunistů, socialismu, sovětského svazu a celého socialistického bloku. Poukazoval na špatnosti a nedostatky režimu. Poukazoval na špatnosti některých lidí spojených nebo loajálních s režimem. To pak byl vyhozen z práce a na rozdíl od jiných vyhozených, kteří si našli práci jinde, tak tito byli pronásledováni celý život, i jejich rodiny a když si někde našel práci, tak po echu stb (státní tajná bezpečnost)) byl opět vyhozen. Byla to nezaměstnanost z politických důvodů. O těchto případech v jiné kapitole.

Oficiálně tedy nezaměstnaní nebyli, ani nemohli být. Ale byli! A proti nim byl třeba zákon o příživě. Skoro bych se vsadil, že až 5% dnešní nezaměstnanosti, se kryje s těmi, co byli v podniku navíc, co se v práci flákali a nechtěli dělat, co sekali áčka, do práce nechodili ani za komunistů, co byli stále tzv. nemocní (ne ty skutečně nemocní). A to nepočítám perzekuované, který schválně nesměli být zaměstnáni, aby na ně měli další bič.

Komunisté dbali na to, že musí být hlavně práce. Až pak moderní, konkurence schopný podnik, vyrábějící moderní a kvalitní výrobky. To vedlo k postupné zaostalosti celé ekonomiky, nedostatku a nekvalitě zboží, služeb, infrastruktury a pádu systému. Dnešní doba vyžaduje hlavně moderní, konkurence schopný podnik, vyrábějící moderní a kvalitní výrobky, aby uživil sebe a zaměstnance.

Dnes jsou nezaměstnaní oficiálně. Asi 5% nezaměstnaných jsou hlavně ti, co nechtěli a nechtějí dělat, i kdyby jim nabízeli jedno lepší místo než druhé (je dokázáno, že ve společnosti je tak 5% asociálů co dělat nikdy nebudou). Z celkové nezaměstnanosti u nás, to dělá podle období 50 až 100% nezaměstnaných.

Podniky si dnes nemohou dovolit zaměstnávat za každou cenu. Musí myslet na budoucnost podniku. Na modernizaci podniku, prodejnost a kvalitu svých výrobků, na platy zaměstnanců, na nízké náklady a tím konkurence schopnost podniku. Zvláště v krizích je potřeba snižovat náklady. Ty se snižují náklady na chod podniku a výrobu. Mezi šetření patří i propouštění. Proto v dobách krize vzroste nezaměstnanost nad běžných 5%.

Nad běžných 5% jsou to lidi, co dělat chtějí, ale nemohou, zvláště v dobách krizí. Jsou to ti, kteří chtějí dělat jen svůj obor, nebo chtějí dělat jen v místě bydliště, nebo za minimálně průměrnou mzdu a víc. Ti další nezaměstnaní jsou ti, co mají nějaké zdravotní problémy, potíže osobní, jsou v kraji s velmi vysokou nezaměstnaností (zvláště tam, kde je pracovních příležitostí málo, malá dopravní obslužnost a tím problém se někam dostat), starší lidi (tak nad 40 až 45 let a víš).

V demokracii není nezaměstnanost z politických důvodů, jako v socialismu, což byla nezaměstnanost (s občasnou zaměstnaností než se to dozvěděli v STB) na vždy. Bohužel je tu jiný nešvar. Někteří si pletou demokracii s anarchií. Svobodou myslí hlavně svou svobodu. Ti dokáží zneužívat systém pro svůj prospěch. Po tom, co jim podnikání přineslo zisk (často nepoctivě), podnik zavřou a lidi propustí. Slabá útěcha asi bude to, že ti lidi najdou zaměstnání jinde.

Ač je dnešní systém tvrdý k zaměstnancům, oproti socialismu (kde mimo politické nezaměstnanosti, nedobrovolná nezaměstnanost (ta nad běžných 5%) nebyla) nezaměstnanému v kapitalismu může několikrát klesnout jeho životní úroveň. Ale pokud je zaměstnán, tak opět vede (i když pomalu a mnohdy bolestivě) k lepšímu životnímu stylu.

Pokud člověk myslí na budoucnost, tak jako nezaměstnaný nemusí být bezdomovec a žebrák a nemusí dřít bídu s nouzí. Moudrý se proto nezadlužuje a ještě moudřejší si i šetří. Pro tlumení nezaměstnanosti dnes funguje sociální systém, který tlumí dopady nezaměstnanosti. Ale člověk musí řešit svou situaci, hledat práci a uskromnit se.

Tak učitelé prý nevědí jak učit o komunistech a socialismu, zvláště když vidí dnešní realitu. 3) opravdu nevědí, nebo nechtějí?

Tak prý dnešní děti říkají, ten komunismus byl fajn. A že učitelé nevědí, jak je učit o komunistech a socialismu. Ani se nedivím dnešním dětem, které socialismus nepamatují. Ani dnešním třicátníkům, kteří pamatují socialismus a komunisty jako děti a ještě k tomu žili v době uvolňování, perestrojky, Gorbačova. Nedivím se, když slyší v rodině, že komunisti jim nic neudělali, že měli zaměstnání, dostali byty, zadarmo školy a zdravotní péče. Kdo sháněl, sehnal všechno. A když slyší, kolik stál chleba, mléko, máslo, maso… A kolik si toho koupili za stovku. A ozvat se mohli, zastání měli, bylo bezpečněji na ulicích…. Kdybych ten ráj sám nezažil, tak bych také řekl: komunismus byl fajn. Ano, dětem a lidem do 35 let se opravdu nedivím, zvláště když jejich rodiny patřili do těch 90%, o jejich myšlení a postoje k režimu komunisti nestáli.

Ale co se divím a nepochopím, je to, že učitelé a zvláště ti co by to měli vědět, protože to učí: základy společenských věd (občanská nauka), nevědí, jak to dětem vysvětlit. Učitel, který neumí učit svůj předmět, tam nemá co dělat. Vlastně je to špatná vizitka jeho práce. Mě by vyhodili, kdyby sem pracoval špatně. Prý nevědí jak vysvětlit klady a zápory dneška v porovnání s minulostí. Zvláště když dnes se má tolik lidí špatně. Ano dříve se většina lidí (v rámci možností a státu) mělo dobře, ale i takový se měli dobře jen proto, že neviděli, neslyšeli, nemluvili, do ničeho se nepletli, to by byl jejich konec. A proč je tak těžké to učit? Stačí říkat vše, dobré i špatné, klady i zápory. Jako závěrečný test dát, ať studenti napíšou klady a zápory socialismu a demokracie mohou je i ohodnotit (známkou, body) podle důležitosti z jejich pohledu. Pak ať porovnají kde je více kladů a kde záporů a počet bodů a uvidí, co je lepší. Ale to chce opravdu kvalitní učitele, objektivní a nezaujaté, bez politické příslušnosti, apolitické.

Proč by mělo být těžké vysvětlit dětem historii. Fakta známe, světci doby žijí, je spousta dokumentů, psaných i s filmovaných. Příklady máme v Číně, KLDR, na Kubě, a dalších zemích, kde budují socialismus a odkud se přes dokumenty, reportáže, internet, z vyprávění lidí co tam byli, můžeme něco dozvědět. Tak kde je problém? Že by tu nikdo nechtěl říkat a učit pravdu? Buď záměrně, úmyslně, protože s dnešním režimem nesouhlasí, nebo to neumí? V obou případech by neměl učit. V tom případě nesouhlasu, proto, že by jeho učení nebylo objektivní, ale agitační, v případě, že neumí učit, nemusím vysvětlovat. Pak se nedivme, že dnešní děti a lidi mladší 35 let, říkají: ten komunismus (socialismus) byl fajn.