Lukáš Nosek
Model malých národních států, které si nárokují plnou suverenitu, se v Evropě zhroutil už ve 20. století. Po roce 1918 vznikla síť nových republik, Československo, Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, Pobaltské státy, které věřily, že díky „právu na sebeurčení“ dokážou samostatně řídit svůj osud. Jenže tato konstrukce neodpovídala evropské realitě. V prostoru mezi Německem a Ruskem, v regionu vždy vystaveném velmocenskému tlaku, se malé státy nemohly opřít o dostatečnou vojenskou, ekonomickou ani diplomatickou sílu. V důsledku toho se celý systém během dvou desetiletí rozpadl do největšího konfliktu v dějinách. Druhá světová válka nebyla jen důsledek nacismu či bolševismu, ale i kolapsu modelu roztříštěné suverenity, který nedokázal zajistit stabilitu.
Československý příklad to ukazuje nejlépe. Vznik republiky byl pro tehdejší dobu logický, alternativa k germanizaci a rusifikaci. Jenže šlo o stát mezi dvěma civilizačními bloky, který byl existenčně závislý na zahraničním patronovi. Ve 20. letech to byla Francie, v roce 1938 se o našem osudu rozhodovalo v Berlíně, Moskvě, Paříži a Londýně, konkrétně pak v Mnichove bez nás. Po roce 1945 jsme spadli do sovětské sféry vlivu, po roce 1989 jsme ekonomicky i politicky navázáni na Německo a Západ. Česko nikdy nemělo plnou suverenitu v klasickém smyslu, jen střídalo toho, kdo určoval hranice jeho rozhodování. A to už od dob svatého Václava a Francké říse.
Právě tento kolaps meziválečného modelu vedl po roce 1945 ke vzniku evropské integrace. Unie se nezrodila z idealismu, ale z tvrdého přiznání: evropské státy neumějí přežít jako izolované suverénní jednotky. Potřebují společné hospodářství, společné zájmy, společné bezpečnostní záruky. Evropská integrace vznikla jako alternativa ke katastrofě, ne jako dobrovolný experiment.
Jenže dnes se tento starý problém vrací v nové formě. Politici znovu apelují na národní suverenitu, i když dobře vědí, že v globalizovaném světě je to prázdný symbol. Suverenita není o hymně a hranicích, ale o schopnosti ovládat technologie, průmysl, obranu, energetiku, finance a mezinárodní obchod. To jednotlivé malé státy prostě nedokážou.
Ukrajina je toho aktuálním důkazem. Nevede válku kvůli tomu, aby byla „suverénní sama o sobě“. Bojuje proto, aby se mohla zařadit pod jiný model moci než ruský, aby se integrovala do západních institucí, připojila se k EU a NATO a získala patrona, který ji ochrání. V dnešním světě si malé země nevybírají mezi suverenitou a závislostí, ale mezi jednotlivými typy závislosti. Ukrajina chce být závislá na Západu, protože to je jediný model, který jí dává šanci na stabilitu a prosperitu. To není suverenita.
Evropa se tak ocitá v paradoxu: její vzniklý projekt, EU, byl odpovědí na selhání malých suverénních států, ale dnešní integraci brzdí právě stejný typ symbolické suverenity, který kdysi kontinent uvrhl do chaosu. Každý stát chce mít vliv, ale žádný nemá sílu jednat globálně. Výsledkem je, že Evropa stojí mezi americkým, čínským a ruským modelem moci, neschopná jednat ani jako jednotlivec, ani jako celek.
Pokud Evropa nechce opakovat chyby 20. století, musí si přiznat jednoduchou pravdu: národní suverenita v klasickém slova smyslu je pro malé evropské státy nedosažitelná. Neexistovala v meziválečném období, neexistovala za studené války a neexistuje ani dnes. Skutečná síla nevzniká z roztříštěnosti, ale z jednoty. Pokud Evropa nenajde odvahu vytvořit politický celek, který bude schopen určovat vlastní pravidla hry, převezme tato pravidla někdo jiný: Washington, Peking nebo Moskva.
Malé suverénní státy už jednou selhaly a selžou znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat