Tělocvik jen hrou

Mě sport (tělocvik) bavil do chvíle, kdy jsem při přeskoku kozy spadl na hlavu. Soudružka (starší vědí) mě nejistila jak měla. Otřes mozku, cesta do nemocnice, a po návratu jsem se bál skákat, přeskakovat, lézt. Do té doby byl tělocvik jediný předmět který mě šel na jedničku. Po tom už mě ani neznámkovali. Asi cítili vinu. 

A ještě jeden zážitek, který mě definitivně zbavil chuť ke sportu (tělocviku) hráli jsme fotbal a jako obvykle jsem šel do toho s plnou parou. A při střetu s asi dvakrát větším spolužákem zase pád, sedřená ruka, malý otřes a vyražený dech. Opět k lékaři a od té doby jsem se bál i běhat. 

Tím definitivně skončil můj vztah k tělocviku a sportu, respektive kolektivnímu sportu. Mě tedy odradili úrazy než výsměch a čekání jako poslední. Tenkrát ta soudružka i ten spolužák byli z mého úrazu taky nešťastný a omlouvali se. 

Jinak by tělocvik měl být jen k tomu, aby se žáci hýbali a trochu si oddechli od učení. Tedy, nemělo by se to znamkovat. Samozřejmě by to neměla být volná zábava, ale třeba formou závodu v běhání, skákání, lezení, týmové hry. A měřit čas, délku, výšku, a vítězství v týmech. Myslím že by to bylo lepší než známky. Myslím že alespoň v tělocviku by se mohlo naplnit přání J.A.Komenskeho: škola hrou.