V přírodě se odlišnost netrpí, proč i u lidí.

Proč stále vadí odlišnost? Každý jsme originál. Hezcí - oškliví, malí - velcí, chytří - hloupí, bílí - černí…ale jsme osobnosti. Nikdo nemůže být lepší nebo horší jak my, bude prostě jiný. Někdo je na holky, jiný zas na vdolky. A tak to má být. Často druhé posuzujeme podle sebe. Když já umím tohle, tak ten kdo to neumí, je hloupej. Proč si myslet, že šťastní můžou být jen hezcí, mladí, chytrý, pracovití…

Nebo když mám tohle a druhý to nemá, musí být na tom hůř než já. Ale proč když nemám tučné konto, auto, nejlépe zahraniční výroby, vilu… že se musím mít špatně a jsem z toho nešťastný? Proč když někdo nemá vysokou, nebo nemá lukrativní místo ve vedení podniku, nebo aspoň nějaký post, musí být hloupí a neschopný? A naopak, proč si myslet, že ti nahoře jsou nejšťastnější pod sluncem? Copak štěstí člověka záleží na majetku, vzdělání, dobrému zaměstnání? Znám šťastné bezdomovce a nešťastné obyvatele luxusních vil. Znám šťastné popeláře a nešťastné celebrity a pohlaváry.

Proč tedy v psychiatrických léčebnách (teď nepočítám duševně nemocné) se léčí hlavně ti bohatí a úspěšní. Proč depresemi trpí hlavně oni? Co je tedy záruka štěstí? Já osobně si myslím, že je to o myšlení, o cítění. Chci být šťastný, budu. Chci být nešťastný, budu. Je to v myšlení! Pokud budu žít a snít jen do výše mého platu, budu spokojen. Proč si myslet, že pokud nebudu mít diplom, jsem blbý. A ti kdo ho nemají, jsou blbci. Sám jsem poznal, že mnozí diplomovaní jsou v praktickém životě nepoužitelní. A naopak, mnoho lidí bez diplomů si vedou v běžném životě pomoci mnohem lépe.

Proč pesimismus

Tento článek není o lidech, léčících se na deprese a jiné psychické nemoci. Ale o těch, co chtějí vidět černě.

Hrozně mě rozčiluje pesimismus některých lidí. Vždycky když si na vše stěžují, tak mě stoupá tlak a otvírá se mi kudla v kapse. Časem jsem se naučil, že těmto lidem nemá cenu něco říkat a vysvětlovat. Tak jsem začal používat větu: proč ses ještě neoběsil? Proč ještě žiješ? Je to jediná možná odpověď. Poznal jsem spousty lidí, které si myslí, že je pro ně život jen nutné zlo. Že jsou v prdeli a jsou na dně. Že jejich život je jedno velké hovno. Proboha, co tu tito lidé ještě dělají, když je vše špatné a podělané. Když si myslí, že celý jejich život je na hovno, tak proč ho neskončí?

Proč otravují nás, ostatní! Oni totiž tito lidé, nejenom že nervují, stresují, znepříjemňují a vzdávají svůj osud sobě, oni to samé dělají i druhým. Otravují svou povahou a náladou ostatní. Tak rozsévají špatnou náladu mezi ostatní lidi. Takový lidi už vše vzdali a snaží se svým poraženectvím nakazit druhé. Tito lidé nemají rádi, co nemají, oni přímo nenávidí, optimistický pohled druhých. Ono je to přímo vytáčí a někdy až do nepříčetnosti.

To pak jsou schopní i přímo zaútočit a ublížit. Tak těmto všem živím, mrtvím, těmto všem nemocným, těmto všem, který už tu hnilobu zarytého pesimismu mají rozlezlou po celém těle, chci říci pár příkladů.

V Německu žije rodina, kde žena nemá obě ruce, a přesto si dokáže se vším poradit, i s přebalováním a krmením dítěte. Sama bez pomoci (viděl jsem to na vlastní oči na videu) Nebo, tisíce postižených, kteří i se svým postižením dokáží sportovat, vést podniky a i celé státy. Jsou lidé, kteří mohou hýbat jen hlavou, a přesto mají práci, rodinu, kariéru.

Je spousty lidí, co začínají ode dna a snaží se prodrat na horu. Naše lyžařka Neumannová měla dokonce sportovat jen rekreačně, nikdo jí nevěstil sportovní kariéru. Americký fotbalista (hráč amerického fotbalu) nemá nohy a hraje fotbal. Mohl bych pokračovat politickými vězni, kterým nacisti a komunisti povraždili členy rodiny, pozavírali je a vystěhovali z domovů bez nároků na návrat. Mohl bych pokračovat rodiči, kteří přišli o dítě. Lidmi, kterým nehoda vzala člena rodiny. Nemocným s nevyléčitelnou chorobou. A co ti, co přišli povodní, požárem, vykradením, přírodní katastrofou nebo nehodou o vše co budovali, o vše co měli a zachránili si jen vlastní život. Nebo o to přišli vlastní hloupostí a musí začínat od nuly.

Ale proč vlastně někoho přesvědčovat, že život je hezký a nic není tak černé, jak se zdá. Ale škoda řečí pro zaryté pesimisty. Pro ně mám jen jednu odpověď na jejich stesky: vezmi si provaz (pistol, prášky, žiletku….) a zabij se. Anebo se zahrab sto sáhů pod zem a neotravuj nám, normálním lidem ovzduší.

Přišlo emailem, pro pohodu a pousmání

Pokud máte pocit, že máte nezvladatelné děti, tak nezoufejte, i ten nejvyšší to neměl lehké. Když stvořil Adama a Evu a začal je vychovávat. Jednou jim řekl: nikdy nesmíte jíst jablka. A proč? Ptaly se děti. No proto, odpověděl bůh-otec. Ty Evo, mi tu někde máme jablka, říkal Adam. Tý jó, fakt? Zeptala se Eva. A kde? No ale nesmíme je jíst, dodal Adam. A proč? Zeptala se Eva otce. Protože jsem váš otec a zakázal jsem to. Za nějakou dobu uviděl bůh své děti, jak jedí jablka. Bůh se rozhněval a řekl: copak jsem vám to nezakázal? A zalitoval, že stvoření neskončil u zvířat. Ano ale to já ne, to Eva, říká Adam. Ne, ne, to on, říká Eva. Otci došla trpělivost a rozhodl je potrestat tím, že budou mít vlastní děti.

Poučení: pokud se trvale a lásky plně snažíte vychovávat a předávat své zkušenosti a moudra a vaše děti je odmítají, nebuďte k sobě přísní. Pokud to měl i Bůh s výchovou svých dětí těžké, kdo říká, že vy to budete mít lehké. A na závěr pár mouder o našich zlatíčcích:

První dva roky učíme své děti chodit a mluvit. Dalších 16let jim říkáme, ať sedí a mlčí.

Vnoučata jsou boží odměnou za to, že jsme nezamordovali své děti.

Rodiče puberťáků ví, proč některá zvířata požírají své mladé.

Děti se málokdy spletou, když vás citují. Ve skutečnosti zopakují každičké slovo, které jste neměli vyslovit.

Buďte hodní na své děti, jednou vám budou vybírat domov důchodců.

Pokud jste ve stresu a máte bolení hlavy, udělejte to, co radí příbalový leták na aspirinu: vezměte si dvě tablety ….a….držte (se) z dosahu dětí.

Adopce musí být v srdci

Když si lidi adoptují dítě, měli by se k němu chovat stejně jako k vlastnímu. Já mám stejné pocity u dcer, jako jiný ke svým dětem. Oni si kolikrát lidi adoptují dítě a čekají, že jim bude vděčné. Že je bude poslouchat, bude hodné a bude plnit jejich sny. Když tomu tak není a to je skoro vždycky, tak jim pak vyčítají a nedávají jim tu lásku, kterou dítě potřebuje. Jak to končí? Tak, že adoptované děti utíkají z domu, hledají biologické rodiče. Přestávají poslouchat a respektovat adoptivní rodiče. Když zjistí, že jejich biologický rodiče je odmítají, zjistí, že jsou bez domova a to už je jen krůček k šikmé ploše.

To si potom každý říká: no jo, mají to v genech, jejich biologický rodiče byli alkoholici, zločinci, feťáci, nemakačenkové, atak dále. Ale že by to bylo tím, že nedokázali dát tomu dítěti pravou rodičovskou lásku. Že mu nedali pravý domov a oni se cítí jako někdo, kdo zklamal a jako bezdomovec, který nemá kam jít a za kým jít, tak to si adoptivní rodiče neuvědomují.

Proto by si každý měl adopci přijmout nejdříve v sobě. Já jsem už předem přijmul, že i cizí dítě je moje dítě. Že ho budu mít rád a budu vychovávat jako své. Chtěl jsem jim dát domov a lásku a snad se mi to povedlo. Ani jednou se neptají na biologického otce, ani ho nechtějí navštívit. Pokud si lidi neuvědomí, že adopce je jako mít vlastní dítě, že to není nějaké dobročinní pro to dítě, tak mu nikdy nedají pravou lásku a pravý domov. A ať raději dítě neadoptují.

Jedno je jisté. Už od narození jsme ze 75% po rodičích. Ale stále je tam těch 25% pro úpravu výchovou. (no možná je to 80 ku 20) ale je tu šance. A pokud tu jednu čtvrtinu až pětinu promrháme rodičovskými a partnerskými válkami, tak se pak nedivme, že z našich zlatíček vyrostou "často" grázlové, kteří se nezastaví před ničím. Pokud si nerozumíme, dobře. Ale proč do našich sporů zatahovat děti a tím jim znesnadňovat život a křivit jim jejich pohled na svět? Vždyť si takto znesnadňujeme svůj život a znepříjemňujeme svou budoucnost. Tím si připravujeme krušné stáří. Proč?

To se bohužel stalo i nám. Naše dcery jsou z manželčiny strany vlastní, z mé vyženěné a adoptované. Až teď, když jsou dcery dospělé, se dozvídám jak byli vychovávány.

Známka za výchovu

Jak se to může stát? Vychováváte své děti, podle nejlepšího svědomí a vědomí. Dáváte jim, co můžete, snažíte se, aby na tom byli lépe, než vy. Pokud jsou malé, tak je to krásné. Vidíte jak se vaše péče a to, že jste se rozhodli mít dítě/děti, vyplácí. Zdá se, že vše jde podle plánů a tužeb. Z dítěte se rodí sportovec, umělec, vědec, vynálezce, no a i známky, že by mohl být politik (samozřejmě úspěšný a spása světa).

Některým stačí méně. Aby to byl hodný, slušný, poctiví, pracovitý, úspěšný člověk, který bude dobrým synem/dcerou, rodičem, manželem/manželkou, kamarádem/kamarádkou, sousedem/sousedkou, spolupracovníkem atd…
A hlavně, aby se postaralo o nás

Pak přijde puberta a začínáme poznávat, že se naše snaha míjí účinkem. Že budeme muset slevit a být reální. Že naše dítě možná bude houslista, ale ne Paganiny. Že bude sice hokejista, ale ne Jágr. Že možná bude vědec, ale ne Einstein z něho nebude. Že sice bude něco ale ne to, co jsme chtěli. Máme jen jednu prosbu, ať je to alespoň hodný, slušný, poctiví, pracovitý člověk a dobrý syn/dcera.

No a pak nám dítě dospěje, osamostatní se a my sklízíme ovoce naší výchovy. Někdo je až nečekaně příjemně překvapený, jiný očekával výsledek, někdo je spokojený (mohlo být hůř), jiný zklamaný (očekával lepší výsledek). No a jiný rozčarovaný a litujícím (co to vlastně vychoval).

A my s manželkou? Ještě že máme děti dvě. Dcery. Starší je hodná holka, má pár much, občas nám dává znát nespokojenost s dosavadním životem. Myslím, že je dost náročná. Ale nakonec si přece dá říct. Ale co se stane, až se někdy odstěhuje, to nedokážu odhadnout. Asi nás bude navštěvovat, ale spoléhat na její pomoc, asi moc nebudeme. Jinak je pracovitá, poctivá, hodná a slušná. U ní bychom se mohli zařadit mezi ty spokojené (mohlo být hůř) a zklamané (očekávali jsme lepší výsledek). Asi 50 na 50.

To u mladší se to zvrtlo úplně. Tam bychom se zařadili jednoznačně k těm rozčarovaným a litujícím (co to vychovali). Ta už se jako malá chovala vypočítavě. Ke každému se chovala tak, jak ho potřebovala. Když věděla, že jí někdo něco dá, to by se mazlila a měla plno řečí o tom, jak ho má ráda. No a kde neviděla nic, tak k němu byla odtažitá. Chtěla by si užívat života za každou cenu, na úkor jiných.

Na rozdíl od manželky, jsem to prokoukl a promlouval jsem k ní i manželce. Žena ale byla hluchá a slepá, na mě nedala, protože si myslela, že dceři nerozumím a že jí křivdím. A dál jí rozmazlovala, vše jí věřila a kvůli ní by byla schopná i vyštvat starší dceru a rozvést se semnou. Dál jí tolerovala a platila její způsob života.

Vše skončilo ve chvíli, kdy ženě přinesla opět účet za mobil (3000kč) a chtěla to po ní zaplatit. Když odmítla, tak bylo po mazlení a maminečko, mám tě tak ráda. Když dcera poznala, že my jí rozhodně nebudeme dotovat její nespoutaný život, tak najednou pospíchala rychle se odstěhovat.

Plánovala si, že si vždycky najde bohatého sponzora, který jí vše zaplatí a nebude jí obtěžovat takovými zbytečnostmi jako úklid, vaření, praní, aby ho nemusela obletovat a nedej bože, že by jí říkal co má a nemá dělat a kdy má přijít domů a kdy být doma a podobný hrůzy.

Její představy o životě byly: absolutní volnost, nic nedělání doma i v práci, dostatek peněz, nechat se hýčkat, obletovat se, problémy házet za hlavu, užívat si. Mít někoho, kdo bude řešit její problémy, potřeby a to automaticky a sám a nebude jí tím obtěžovat.

Samozřejmě to nikdo, včetně nás, neakceptoval a tak jak měnila sponzory, tak se postupně dostala do spárů pasáka a dnes už otevřeně šlape. Možná bychom jí měli pomoci, a asi bychom i pomohli. Ale vzhledem k tomu, jak o nás a s námi mluvila, a jak se chová NE! Ona totiž nehledá pomoc a řešení, ale řešitele bez její účasti.

Abych to shrnul, i když jedna se nám snad povedla, tak druhá ne. Mít jen tu starší, tak si myslím, že jsme zas tak nezklamali. Mít jen tu mladší, tak jsme asi propadli na celé čáře. Takto bychom se sebekriticky ohodnotili 3 až 3-. Myslím, že čistou trojku si nezasloužíme, ale určitě jsme nepropadli a i tu čtyřku si snad nezasloužíme.

O optimismu a že nic není ztraceno

O optimismu, a že nic není ztraceno. (možná se budu opakovat) A abych nemluvil jen o cizích, tak jeden příklad osobní. Já se narodil do chudé rodiny. Dětství jsem prožil jako socka, žádná výchova, žádné peníze, špatně zařízený byt. Krásy jsem moc nepobral (no moc? Vlastně nic) vzdělání jen základní (vyučen), neplodný a jako býk bych s tím nářadíčkem skončil na jatkách, než v chovu. Sebevědomí hluboce pod nulou. Tichý, neprůbojný, zakřiknutý. Prostě mě čekal život samotáře, starého panice, bez kariéry, někde na ubytovně. Jako pesimista bych teď u pivka nadával na poměry, na osud, na život.

Pak jsem prošel hlubokou osobní krizí v mém životě: dlouhá doba osobních a pracovních neúspěchů, mně přivedla na rekvalifikační kurz, který mně naučil jinému pohledu (respektive jeho část - psychologie a asertivita). Tehdy jsem poznal, že jen na mně záleží, jak se mnou druzí zacházejí. Že já sám rozhoduji o svém osudu. Že jen já sám si mohu za nepříjemnosti a já sám mohu dosáhnout své spokojenosti. Obě zkušenosti mi daly to, že teď vím, že jen na mně záleží, jaký budu mít život. Že pokud si nepomohu hlavně sám, tak nic nezískám. Poznal jsem, že život má cenu, že naděje vždycky je. Že pokud dýchám, tak jsem. A pokud jsem, tak mám být a žít a nejen přežívat.

Se svým začátkem života jsem mohl buď vše zabalit, nebo zatnout zuby a jít dál. No a dnes mám dobrou práci, byt, manželku, vyženěné a adoptované děti, a jsem spokojený. Jsem optimista a věřím, že bude ještě lépe. Nikdy nic nevzdávejte, vždy se to může otočit k lepšímu. Nevzdychám nad tím, že je další den, ale raduji se z dalšího dne.

Vraťte mi můj úsměv

Kdysi, už je to dávno, jsem byl šťastný, optimistický, veselý, usměvavý. Stačilo mně málo, abych se smál. Ke každému jsem byl milý, obětavý, věřil jsem v dobro druhého. Každému jsem přál jen to dobré.

Myslel jsem si, že když bych já nikomu neublížil, neublíží nikdo mně. Když já udělám někomu radost, udělá radost on mně. Když já někomu pomůžu, pomůže on mně. Prostě jsem si myslel, že jak se budu k druhým chovat, tak se oni budou chovat ke mně.

Ale život mně čím dál více přesvědčoval o mém omylu. O tom, že jestli se k sobě lidi hezky chovají, tak já asi nejsem člověk. Začínám zjišťovat, že neplatí to, co se říká: jak se chováme k druhým, tak se budou oni chovat k nám.

A při dalším hesle: ty do mě kamenem, já do tebe chlebem, jsem se totálně odepsal jako slaboch a hlupák. To pak si ke mně každý ještě více dovolil. Tak jak šel život, tak jsem ztrácel iluze, optimismus, víru v lidi, v celou společnost. Zmizel mi úsměv z tváře.

Kde je můj úsměv. Vraťte mi ho. Chci se usmívat a radovat se ze života. Chci se zase smát a těšit se z každého nového dne. Proč jste mi ho vzali? Co jsem vám lidi udělal? Vraťte mi úsměv!

Nenávist, nebo oprávněná reakce

Článkem jsem chtěl otevřít téma, kdy je nenávist oprávněná reakce a kdy ne? Jak by člověk měl reagovat na svině mezi lidma? A je nenávist vrozená a přirozená vlastnost, nebo jen důsledek působení okolí?

Vždycky jsem si myslel, že já jsem ten nejhorší a proto, co umím já, umí každý. Co zvládnu já, zvládne každý. Když něco zvládnu já, tak druhý taky. A co já neumím, nezvládnu, to druhý stejně umí a zvládne.

Na každého jsem se díval s obdivem. Na sebe bez obdivu. Vždy když se něco nepovedlo jiným, tak jsem říkal to nic, to se stává. Když mě, tak jsem si strašně nadával. Sobě jsem nic neodpustil. Na jiné byla přísnost na nule, na sebe jsem měl stoprocentní.

Každému jsem přál, sobě nic. Dokonce byla doba, kdy jsem si myslel, že tu překážím, že na mém místě mohl být někdo jiný, lepší. I proto jsem se nenáviděl. Časem se to sice trochu zmírnilo.

Nikdy by mě nenapadlo někomu přát něco špatného. Ale život mi přihrál do cesty takové lidi, díky kterým jsem poznal i nenávist. Díky kterým jsem zjistil, že vraždy v afektu, vraždy kterým předcházelo týrání, šikana, ponižování a různé formy napadání, tak takové vraždy by se měli brát, jako přirozená obrana.

Díky takovým lidem jsem poznal, co je to nenávist až za hrob. Nenávist na celá pokolení. Pochopil jsem krevní mstu. Pochopil jsem arabské heslo zub za zub, oko za oko.

Pochopil jsem to zvláště tehdy, když se mě v práci jeden bonzácký hajzl, nazval bych ho sviní, ale ublížil bych těm sviním (prasatům), snažil vyštvat z práce. I za cenu lži, s kterou šel za mistrem, díky které mě málem vyhodili. A pak, když mě nehorázným způsobem ponižoval, a já se nemohl bránit, protože věděl, že jsem na černé listině a hlavně, mistr jako jeho kámoš věřil jemu a ne mě.

Nikdy jsem nepřál nic zlého. Nikomu! Ale jemu a jemu podobným přeji ten nejkratší a hodně hnusný život a tu nejdelší a hodně bolestivou smrt. A to stejné přeji i celé jeho rodině a celému jeho příbuzenstvu, a pokud někdy bude mít děti, tak aby je viděl umírat dřív, než chcípne on sám.

Nevěřil bych nikdy, že takto budu myslet. Ale poznávám, jak se dá z beránka udělat krvelačná rozzuřená šelma.

Manželství není já a ty, ale MY

Manželstvím končí já a ty a už je jen MY. Manželství není o boji, o střetech buď já, nebo ty. A taky bychom neměli chtít, aby vše bylo jen po našem a naopak, aby vše zůstalo na nás. Říká se, že manželství je boj. Možná, ale jen diplomatický. A jen skvělí diplomaté dokážou vyhrát. Manželství bych přirovnal k unii. A každá unie je spolek dvou samostatných objektů. No a ty jsou vázány nějakou dohodou. A kvalita tohoto spojení záleží na kvalitě obou stran.

Nemělo by být také dělení na mužské a ženské práce. Když si uvědomíme, že dnes sice žijeme v patriarchátu, ale v dávných dobách jsme žili v matriarchátu, tak je nějaké dělení funkcí jen dočasné, možná módní, řešení. Včera rozhodovaly ženy, dnes muži a zítra třeba zase ženy. Ve vztahu by měl každý dělat to, co umí. Vlastně co zvládá. Protože je to rozdíl. Zvládat či nezvládat je o tom, jakou máme fyzickou a mentální schopnost a umět či neumět je o tom, co jsme se naučili a co ne. Třeba muž nemůže zvládnout kojit dítě. Ale běžné domácí práce zvládnou oba.

Pokud na začátku vztahu uděláme chybu v tom, že vše budeme dělat sami nebo, že nebudeme dělat nic, tak se pak nedivme. Už když si vybíráme partnera, měli bychom se seznámit s prostředím, v kterém žil. To nám napoví, jak se bude chovat s námi.

Chování lidí, je tak blízké zvířecímu

S lidmi jsem to neměl nikdy jednoduché. Dříve jsem to prostě vzal, že jsem ošklivý, ale později jsem zjistil, že to nebude tak jednoduchý. Zjistil jsem, že lidi nemají rádi jinakost. Bojí se jí a tak se jí snaží vytěsnit ze společnosti. Přesně tak jednají i zvířata. Kdo vypadá jinak, je podezřelý a může je ohrozit. Může přilákat predátory, může být nemocný a nakazit jiné členy stáda… Máme to zkrátka všichni, živočichové v genech.

Že to platí u zvěře ale ne u lidí? Ale ano! Dříve byli leváci a velmi vysocí lidé považováni za ďábly a upíry a nemnohé to stálo život. Komunisté a nacisté se snažili odstranit všechny postižené (mentálně a tělesně). Zavírali je do ústavů, snažili se je izolovat (nacisté i fyzicky likvidovat). Příkladem je, že před revolucí tu nebyl jediný bezbariérový vchod. V KLDR jdou komouši ještě dál: tam v hlavním městě Pchjongjangu nesmí být ani staří lidé (dokumentaristi je tam nepotkali)

Tak co, chovají se tak jen zvířata nebo i lidé? Ale vrátím se k sobě. Já sám nejsem dokonalí. Mám spousty tělesných chyb (bílá kůže, bez chlupů a vousů, ráčkování, nesymetrický obličej, vypadám o 10let mladší, dříve si mě pletli s ženskou, jsem levák, jsem neplodný). No řekněte, nechtěli byste mě taky odstranit ze společnosti?

Tak jsem lidi začal chápat. Zjistil jsem, že za to, jak se ke mně chovají, sami nemohou, že jsme tak naprogramováni všichni od přírody. Chápat ano, ale tolerovat ne! Přece jenom jsme lidi, máme rozum a hlavně, to co bylo dříve nutností pro přežití rodu, to dnes potřeba není. Dnes nás jinakost neohrožuje. Tak bychom se měli k sobě podle toho chovat.