Právě jsem ve zprávách viděl, jak spisovatelka Simona Monyová, ještě letos v dubnu, si pochvaluje milující rodinu, v četně manžela. Milé dámy, nechci vás rozčílit, ale takto se chová opravdu slepice, s prominutím. Jestli násilí trvá přes 10 let, ale ona si ještě ten život pochvaluje… Opravdu nerozumím. Kdyby mluvila jen o dětech, ale ona hezky mluvila i o manželovy?!? Buď si to vymyslela, nebo, opravdu nerozumím. Na to by mi asi odpověděl nějaký psycholog přes vztahy. Jestli je to pravda, tak nechci být krutý, už vůbec se nechci toho hovada zastávat. Ten si zaslouží trest smrti. Ale podle mě si ZA to takové ženské mohou sami.
Neznám takovou situaci osobně. Možná bude blíže pravdě ten/TA která to sama prožila, nebo pracujete s tak postiženými ženami, má jiné zkušenosti, než já, který o tom jen čte a slyší. Ale i tak, a hlavně kvůli dětem, myslím si, že by taková žena měla něco udělat. Dnes jsou spousty možností, kam se obrátit, kde se může domluvit, aby se to ten její nedozvěděl. A hlavně, nechápu toho přítele, kterému to řekla, on to měl řešit. Já bych to tedy řešil. Já bych sám zašel za policií, za organizacemi, které se tím zabývají. To že mu to řekla, možná asi bylo volání o pomoc. Ale on to nepochopil. Asi to zase tak velký přátelé nebyli.
Proč se nechají ženy týrat? Proč zůstávají u tyranů? Je to v tom, že ho asi milovala, a že byl asi dobrý v posteli? Tam se už ledacos vyřešilo, tak mu nějakou tu nakládačku, po následném dobrém sexu, ráda odpustila. Bohužel se najdou i takové, které i pak neodpustí a žalují. Ale náhle (pachatel seká měsíc dobrotu a zahrnuje oběť láskou a sexem) to pak odvolá. Tak není divu, že se do těchto případů policii ale i organizacím, které s tím pracují, nechce. Takové ženské bych potrestal žalářem ve jménu dalších obětí.
Jistě, obrana takového chování je strach o děti. Ale právě kvůli tomu strachu o děti, by každá taková žena měla odejít. Právě kvůli těm dětem. Myslím, že to není o strachu, ale o lásce. O tom, že si každá nejdříve myslí, že by se přeci ona nezamilovala do tyrana. Že přeci jí také miluje, že to byl jen zkrat, který se nebude opakovat. Vždyť se přeci milují, mají děti. A když se to opakuje, že to bylo také naposled, nebo že mu něco provedla a rozčílila ho? Ale asi jí stále miluje, když se pak tak krásně chová, pozve jí na večeři, krásně se pomilují, zase je to ten hodný miláček. No a ani si taková žena neuvědomí, že se dostala do soukolí zla. A už jí to mele.
A když už se začíná bát o sebe a o děti, tak už je pozdě. Sakra pozdě. A ono je už pozdě i to, že mají to dítě. Oni vlastně kolikrát ty děti mají proto, že počítají, že je to dítě sblíží. Chyba, velká chyba a uvíznutí ještě více v pasti. Ale podle mně se tomu dá předběhnout. Už po prvním útoku. Vrazit mu také jednu. Okamžitě mu dát nůž na krk, že jestli se to bude opakovat, tak od něj odejde. A potom buď agresor přestane, nebo odejde. Oni ti agresoři totiž z počátku zkouší, co si mohou dovolit. Proto se ty útoky konají řídce. Až když získal nadvládu nad obětí, tak se útoky nejen zkracují, ale i přibývá na brutalitě. Stačí si jen včas uvědomit, co se děje. A láska neláska, tohle si nikdo k nikomu nemůže dovolit. A totální vítězství agresora je to, že když už se žena vzepře a zažaluje ho, tak pak to zase odvolá. Co to udělá: Pro oběť totální K.O., totální prohra. A pro agresora: Totální vítězství a zotročení oběti a pocit nadvlády nad ní.
Domácí násilí může stát každému. Je velmi naivní si myslet, že nám se nemůže nic špatného stát. Z toho plynou ty první chyby, kdy si myslíme, že agresor není agresorem, jen se nějak špatně vyspal, či co. Poznat ten první náznak je těžké, zvláště když milujeme. No, kdo by čekal od milovaného člověka útok? Nevím, jak bych se sám zachoval. Ale myslím si, že bych dal agresorovy hned najevo, že si to nenechám líbit. Agresoři si hledají oběti, ne protivníky. Hledají si bezbranné, ne jen ty, kteří jsou slabší než oni. Kolikrát je oběť i silnější, než agresor. Ale neumí se bránit. Nedokáže agresora odrazit tím, že mu jasně naznačí, že ho sice může zbít, ale bude mít také modřiny. Agresoři nikdy nechtějí mít boule a modřiny. Oni chtějí vítězit bez nějakých šrámů.
AGRESOR NEHLEDÁ PROTIVNÍKA ALE ODĚŤ!
A i proto je agrese plíživá, postupná, vzrůstající. Ne okamžitá a se vší váhou. Každý agresor nejdříve oběť zkoumá, zkouší, a až má jistotu, že jde o oběť, pak teprve zaútočí. Nevím jak ostatní. Ale já vše, co jsem tu napsal, jsem si nevycucal z malíčku. I když pravda, vše to znám teoreticky. Ale po stovkách článků, rozhovorů, debat, filmů podle skutečnosti, dokumentů a i publicistických pořadech, mohu říci, že toho vím dost (opakuji - pravda jen teoreticky).
Ale všechny případy mají až notoricky společné body.
OBĚTI:
1) podvědomě nevěří, že se to může dít jim, že to byl jen zkrat. Že se to už nestane, nebo že zas bude vše jako dříve. A protože ho milují, tak ho ještě brání.
2) Myslí si, že to zvládnou. Že svým chováním k agresorovi, agresora donutí k jinému chování. Stále hledají v agresorovi to dobré, co v něm bylo. Stále doufají, že jejich láska, případně jejich děti, agresora změní.
3) Přiznat si, že je to agresor, že je to agrese, je pro ně stejně ponižující, jako sama agrese. Cítí to jako své zklamání, jako že oni zklamali. Cítí to jako svou ostudu.
4) Náhlá změna v chování agresora, náhlý zájem, omluvy, a nakonec i ten sex, oběť bere jako změnu milovaného a milujícího člověka. Tak přeci nemůže být tak zlý. A dají mu další šanci a vše je zapomenuto a vše se děje od začátku. Oběť mnohdy opět agresora brání.
AGRESOR:
1) Vyhledává si svou oběť, na které nejdříve pomalu a postupně, zkouší svou moc nad ní (nejdříve psychickou). Pokud se ukáže, že se mu oběť nepostaví, ví, že jí má v moci.
2) Hned od začátku jejich spolužití dává jasně svou převahu znát a tlačí oběť tam, kam potřebuje. Oběť ztrácí sebevědomí a agresor jí v tom ještě podporuje. Nyní už zkouší svou moc nad obětí i fyzicky, ne jen psychicky.
3) Pokud ani potom nedojde k odporu oběti, agresor se už nepřetvařuje a naplno projeví svou agresi. Ví, že oběť si udrží, když bude agresi prokládat láskou a odprošením oběti.
4) Tím definitivně oběť zlomí, znejistí, přenese svou vinu na oběť. To potřeboval, čímž vítězí a oběť je ztracená. Má jí ve své moci a stane se pro agresora jen hračkou, s kterou si může dělat, co chce.
Epilog: Pokud oběť do druhého bodu neprozře, tak pak se už těžko dá něco dělat. Potom je to těžší a těžší. Ale v tomto případě je agresor schopen ještě oběť tolerovat jako bytost, ne jako věc, a ustoupí od dalšího pronásledování. Pokud oběť ale neprozře, tak má agresor pocit, že vládne nad bytím a nebytím oběti. A když se konečně oběť k něčemu rozhoupe, je to pro agresora urážka osobní cti. A buď má v sobě ještě nějaké zábrany a oběť jen dlouhodobě, někdy i celoživotně, obtěžuje, napadá, na dálku ponižuje, nebo už zábrany nemá žádné a oběť zabije, minimálně zmrzačí. To vše vyplývá z těch stovek zveřejněných příběhů, které jsou jen vrcholkem pyramidy z tisíců případů, které se dějí.
Také se mějte. A jen doufám, že vám se to nestane. Nebo jestli se to stalo, tak doufám, že už to máte za sebou. A jestli se vám to děje, tak vám přeji sílu to zvládnout. Těm co to zvládli, blahopřeji. Jsou to silné, sebevědomé ženy.
