neděle 2. srpna 2015
Proletariát je moudrý, pokud chce socialismus
O výchově
O inzerátech
Provokace, černý humor, nemorálnost?
Na facebooku se objevila neskutečná stránka: Nesnáším svoje dítě https://www.facebook.com/pages/Nesn%C3%A1%C5%A1%C3%ADm-svoje-d%C3%ADt%C4%9B/445242508839583
Tato stránka je tak neuvěřitelně odpuzující, že mě to připadá jako záměr. Někdo, ať žena nebo muž, chce spíše záměrně provokovat, než že by to myslel vážně. Ve skutečnosti by takový člověk neměl rád žádné děti, tak ani ne děti sourozenců (jak píše v jednom příspěvku). Mě z toho plynou tyto závěry:
1) Jde o bezdětného/bezdětnou, která/který se jen takto zvrhle baví.
2) Je to nějaký test či psychologická práce, možná i laterální práce na nějakou učebnici či knihu k nějakému tématu: o vztazích, výchově, myšlení, reakcí lidí…
3) Jde o někoho s dítětem, který se jen takto zvrhle baví. Možná že jen píše, co si říká v duchu a co by nejraději tomu "spratkovi" udělal/a, ale ve skutečnosti se chová jinak a své dítě miluje.
4) Může jít o ženu znásilněnou, která na těhotenství přišla pozdě, už to nemohla dát pryč, ale ani to nechce dát do děcáku. Potom je přirozené, že k němu nic necítí, protože to dítě jí stále připomíná, co se stalo.
5) Jde o nešťastnou, možná týranou, ženu, která žije s mužem, kterého nenávidí a tak nenávidí i dítě, protože je jeho, ne že by neměla ráda děti (jak dokazuje komentář o dětech sestry)
6) Možná že neplatí ani jeden bod. V tom případě jde o nenormální, nemocnou osobu, bez špetky citu, která opravdu své dítě týrá. Ví to, že je to špatné, ale bojí se, a tak se s toho chce alespoň takto vykecat. Jsou případy, kdy si zločinec takto dopisuje s policií, svým kurátorem, nebo psychiatrem, u kterého se léčí a i s jinou osobou. A tak tato osoba, si zvolila facebook. Nejspíš by se to mělo nahlásit na policii (než na blokaci té stránky), než tato osoba ztratí poslední zábrany a své dítě zabije.
……………………………………………………………………..
Rád bych se dozvěděl, který z bodů je správný a jak to celé dopadne či dopadlo.
Metoda výchovy? Ne! Týrání dětí!
Nikdy bych si na nikom nevynucoval lásku a respekt. To by snad mělo být trestné? Láska a respekt buď je, nebo není. A láska a respekt je jen tehdy, pokud tu lásku druhému dáváme od začátku, a bude si nás vážit a respektovat jen tehdy, pokud mu budeme příkladem. Ale pokud budeme kázat vodu a pít víno, nebo bych použil svůj citát: Slova se musí shodovat s činy a naopak, tak to nebude fungovat a vše je jen velká lež. A zvláště, pokud nejdeme sami příkladem. A další citáty: Lásku musíme dávat hned, abychom jí dostali zpět. Pozdější vynucování lásky je nesmyslem. A Úctu, respekt, poslušnost, slušnost druhého k nám i jiným, musíme také učit hned. Pozdější vynucování respektu, úcty, poslušnosti a slušnosti, je také nesmyslem. Souhlasil bych jen s jednou myšlenkou: lidi by se neměli bát objetí a stydět se za něj, neměli by se ohlížet na vhodnost či nevhodnost místa a času objetí, neměli by se vyhýbat každé možnosti se obejmout. A rozhodně by měli udělat ten první krok k objetí, ve chvíli, kdy zjistí, že hádky a nervozita gradují.
ALE DOBROVOLNĚ PROBOHA! NE TAK, ŽE NĚKOHO PROTI JEHO VŮLI ZALEHNU A BUDU HO DRŽET HODINY A HODINY, NEŽ UZNÁM JÁ (JEN JÁ), ŽE JE ČAS HO PUSTIT!!!
To je podle mě násilí, nic jiného. Něco jsem si o Jiřině Prekopové zjistil. A stačilo mě zjištění, že nemá vlastní děti (ani adoptované). Tím se jí neposmívám (já je nemohu mít také a mám adoptované), ale je mi jasné, že své poznatky má jen z literatury a doslechu. Tedy, jen z teorie, a ta je bez praxe - zbytečná. Tak že, nedivím se, že neví, o čem mluví. No, nakonec, ona ani ta terapie: pevné objetí, není její výmysl, tak že: nevyniká ani v teorii. Tak že, shrnuto a podtrženo: ta paní ani neví, o čem mluví, píše a co propaguje. Taková by se neměla o výchovu, hlavně o vymýšlení a zavádění nějakých metod, zajímat. Tady rozhodně co se týká učení, vymýšlení nových metod, zavádění těch metod do praxe a psaní o výchově. Takový lidé by měli pracovat s tím, co napsali, vymysleli a zavedli ti, kdo sami vychovávali. V případě paní Prekopové to platí určitě.
Po zhlédnutí dokumentu o této "terapii" jsem jen žasnul. Divím se, že autory a propagátory tohoto násilí na dětech, nezavřeli (v USA, odkud ta metoda pochází, je to zákonem zakázaná). V dokumentu byli sice ukázky toho, jak se tam lidi objímají. Dospělí lidé, dobrovolně, a pochvalovali si, jak je to krásný, takto si předávat lásku. Ano, pokud to chtějí oba, nebo i více lidí, prosím. Ale z čeho šla hrůza, že to bylo praktikováno i na dětech. Kdyby to ty děti chtěly, proč ne. Ale ony to nechtěly. Prosily, křičely, praly se a plakaly. Když bylo slyšet, jak to dítě brečí a křičí: mami néééééé, pusť mě! Néééé, nech mě, nechci… a matku to neobměkčilo, dál na něm ležela a Prekopová jí ještě pomáhala to dítě více znehybnět. Kdyby to někdo dělal mým dětem, tak ho "přizabiji"
A co si říkalo taky o pár facek, bylo, když se dítě unavené, vyčerpané, odevzdané osudu, konečně utišilo, přestalo se hýbat, a bylo jako bez dechu. A ta p..a Prekopová to okomentovala takto: vidíte, nejdříve se vztekalo, křičelo, pralo, a postupem času se začínalo uklidňovat, až se úplně zklidnilo a utichlo. To je důkaz, že to funguje. PROBOHA! Bodejť by to dítě neutichlo, když se úplně vyčerpalo, poznalo bezvýchodnou situaci, vzdalo se a čekalo na svůj osud. Copak to je za p..u matku, když ani ona nepoznala, že to dítě jen obyčejně vyčerpala, a ono se tak unavilo, že se mu chce spát. A vrcholem bylo po tom mučení, že ještě vyžadovala po něm pusu. Jen k ní dal tvář, nezúčastněně, jako by tam nebyl. Víc než pusa to bylo spíše, že si otřeli tváře o sebe. A ty obě p.. i, si pochvalovali, že jim ten umučený drobek ještě děkuje a ukazuje mámě, jak jí má rádo.
Tak si říkám, co kdyby je (postupně, zvlášť) zalehl nějaký 300 kilový/á (když odhadem přepočítám váhu matky a 4 letého dítěte, a přepočítám to na váhu matky k někomu, kdo by jí také zalehl, aby to byl stejný poměr) chlap/ženská a tak dlouho by ležel/a na nich, až by mu/jí musely vyznat lásku a úctu. Přešla by je ta drastická metoda nebo ne?
Mysleme pozitivně
Myslím, že pravý smysl života, skutečné potřeby a hodnoty života, ti dnešní lidé zapomněli, nebo je už nechtějí. A proto nikdy nepochopí, že člověk by měl být optimista, mít kladné myšlení, být spokojen s tím, co má, nekoukat se závistivě po tom, co nemá. A i tím možná lidi dráždím (rozčiluji). Svým optimismem, kladným postojem k životu. A tak u mě nehledejte závist, zášť, nenávist, pesimismus.
Jistě, ti co mají jiné myšlení, ti mě napadnou, že když nesouhlasím s některými skupinami a názory, a přímo vystupuji proti nim, tak to je vlastně ta: zášť a nenávist. Ale takto může uvažovat jen ten, kdo nezná význam: demokracie. Jistě, ignorování někoho, kdo se chová ke mně nepřípustným způsobem, to ano. Ale nevšímavost, přehlížení, ignorování takového člověka, to není: zášť a nenávist, to je přirozená odpověď na jeho postoj ke mně. Každá jiná odpověď na jeho postoj vůči mně, by byla negativní. Ať z mého či jeho pohledu. A tak mě špatné chování jiných lidí nemůže ublížit.
Jistě, občas mě nenávist přepadne. Ale je nenávist to, když vám někdo tak ublíží, že vám na to zůstanou nepříjemné vzpomínky, nebo dokonce nezhojitelné jizvy? (a to nemluvím jen o jizvách na těle, ale i na duši) Jestli ano, tak touto nenávistí trpí každý. Jenže, je to nenávist odpustitelná a pochopitelná. Nebo snad můžete mít rádi člověka, který vám úmyslně zabil někoho blízkého? Nebo můžete mít rádi člověka, který vás týral, znásilnil, úmyslně zmrzačil. A to vás nebo vaše blízké?
Na téma nenávisti, jsem už napsal článek. Tam jsem popsal můj příběh. Mí názoroví oponenti mě to, co mi ta lidská zrůda dělala, přáli. A ještě mi nadávali, jak toho "báječného" člověka mohu tak nenávidět. A přáli mě, aby se to, co jsem o něm psal, dozvěděl a přizabil mě za to, co jsem si to dovolil. Jejich komentáře, to byl příklad té špatné, nepochopitelné ale odpustitelné (i to je demokracie) nenávisti.
Žádné násilí není k smíchu
Četl jsem příběh muže, který prošel domácím násilím. To co se strhlo pod článkem, to mě udivilo. Zajímavá debata. Kdyby to bylo o týrané ženě, tak se tu 90% komentářů zastává ženy a odsuzuje muž. Ale v tomto případě se tomu muži 90% debatujících směje. A pomalu je tu žena tyranka brána jako někdo normální, div ne hrdinka. Lidi, pokud budeme stále vidět rozdíl v násilí a násilí, zlu a zlu, dobru a dobru, přítel a přítel, nepřítel a nepřítel… tak civilizace jednou zanikne. Lidi, přeci: násilí, zlo, nepřítel… vždy musí být: násilím, zlem, nepřítelem… A měli bychom k tomu tak přistupovat. Nikdy se nesmí hranice mezi zlem a dobrem stírat. Já osobně tu ženu tyranku jednoznačně odsuzuji a toho muže oběť lituji.
Lidi, kdy se poučíme? Kdy konečně řekneme, že zlo, násilí, je zlem a násilím. Ať ho dělá, kdo chce a ať ho dělá komukoliv. Jistě, představa týraného chlapa ženskou, je trochu k smíchu. Ale proč není k smíchu týraná žena chlapem? Nejspíš je to zažitou představou, že se dávají dohromady vždy chlapáci dřevorubci, vzpěrači, zápasníci těžké váhy s ženami chudinkami, baletkami, které jsou tak křehké, že by je silnější vánek odnesl. Pak ano, bylo by to nenormální, aby chlapa - skálu, mohla týrat žena - pírko. Ale to tak není.
Jen málokdy potkáte tak absolutně geneticky odlišný pár. Většinou to jsou páry, kde jsou si, více méně, síly rovné. Ale i kdyby, co na tom záleží? Vždyť domácí násilí nemusí být o fyzickém násilí. Prostě, proč se v jednom případě smát a v druhém litovat. Násilí je násilí, a jen hlupák se tomu směje.
Děti chtějí lásku, ne peníze
Dítě by nikdy nemělo být o penězích. Ten kdo píše, že je, ten ať si ho nepořizuje. Protože to dítě by nejspíš mělo všechno, jen né lásku rodičů. Tak holt nebudeme mít auto a budeme jezdit autobusem a vlakem. Nikdy nepojedeme na dovolenou, ale o volných dnech se projdeme krajem, kde bydlíme. A až budou děti větší, tak si můžeme udělat několika denní turistiku pod stanem. Nebudeme mít byt plný elektroniky, mobil (nebo pevnou) budeme mít jen jeden, a jen na zavolání o pomoc. Budeme se oblékat skromně, oblečení se bude opravovat a dědit. A zapomeneme na butiky, dáme za vděk Vietnamské tržnici. Budeme se snažit udržovat školní pomůcky, aby je mohlo mít další dítě. Obdarovávat se můžeme ručně vyrobenými přáníčky a nějakou ručně vyrobenou maličkostí. No a nejspíš si nikdy nikam nepůjdeme sednout, pobavit se. Ale copak není dostatek domácích her? A není nad vyprávění si. Na hygieně se moc šetřit nedá, ale na jídla ano. Holt si nebudeme moci dovolit alkohol (na přípitky a oslavy), luxusnější potraviny (třeba kaviár a další, exotické potraviny). No, nejspíš se jídelníček bude skládat jen z rýže a těstovin, a z chleba, slabě natřen máslem.
Tak jsem se nechal unést, už nejspíš přeháním. Ale určitě se dá dnes uživit rodina. Jen se musí chtít, hlavně se uskromnit, a vzdát se dosavadního života. To co je nejdražší, k nezaplacení, ale může to mít každý, je: láska, porozumění, komunikace, tolerantnost, pochopení pro druhé. Bez lásky, citu, pochopení, porozumění, bude člověk nespokojený i uprostřed bohatství. Již jsem to jednou někde psal, že pocházím z rodiny chudší. Dnes by se řeklo: že jsme byli socky. Ale s odstupem času, nevadilo mně to, že jsme žili skromně. Že jiné děti měli moderní hračky, byli u moře, měli lepší svačiny, o oblečení nemluvě. Ale vadí mi to, že nebyla doma pohoda, pochopení, láska, radost ze života. Radost, že jsme spolu. Každý jsme raději byli sám a snažili se utéci z domu. To mně opravdu vadí. Ne dostatek, ale ta láska, pochopení, popovídání si u mámy a řešení problémů u táty. A já se snažil o toto s vlastními dětmi. Uvidíme, v čase, jak se mi to povedlo.
O domácím násilí 2
Pokračování o domácím násilí.
Záleží hlavně a především na vás, jestli to vy chcete řešit a vyřešit. Víte, jeden Britský politik kdysi řekl: nejbližší ruka, která mi pomůže, je na konci mého ramene. A když k tomu potkáte i pár přátel, kteří pomohou, tak vám to dodá sílu. Ona psychická pomoc je také důležitá. Jestli vy sama budete moc chtít, jestli i přes to, že vám třeba nikdo nevěří, budete bojovat. Mnoho obětí to nezvládá právě proto, že je okolí podkopává. Že věří uhlazenému, milému, vzdělanému agresorovy, než jim. Ale jen ta oběť ví, jak to je. A nesmí jí odradit ani případný odpor okolí. Přeji všem, abyste dostali tolik síly a odvahy, že se agresorovy postavíte. Určitě to zvládnete. Sami. Nikoho nepotřebujete k samotné obraně. Ale je dobré, jako psychologická podpora, když máte kolem sebe několik přátel, které vám rozumí a podpoří. Buďte silní. Přeji vám, aby to vše dobře dopadlo. Minimálně morální vítězství je už teď vaše. Nikdo vám tak nepomůže, jako vy sami. Nikdo vám tak nebude věřit, jako vy sobě. Nikdo nebude za vás bojovat, tak jak vy za sebe. Opravdu je to vše na obětech, na vás. Jestli oni budou chtít z té pasti utéci, nebo ne. A rozhodně nejhorší je to, že i když se jim už pootevřou ty dvířka, tak se nechají agresorem oklamat a opět je zavřou. A potom je další a další otevírání těžší a těžší.
Nechápejte to, jako že tvrdím, že si za to týrání oběti mohou sami. Nikdy jsem to nikde nepsal. Za týrání si rozhodně sami nemohou. Ale mohou za to, že je agresor zdolal, zdeptal. Že se nechali tak zdeptat. A mohou za to, jak dlouho to trvalo. Po první známce agrese se měli bránit. Agresor opravdu útočí jen tam, kde je mu to dovoleno. První atak a prásk - odezva, agresor sám ustoupí. Pozdější obrana ho akorát více rozzuří. Obrana musí být okamžitá, ne opožděná. Ale jak v zamilovanosti poznat, co je agrese, že? Tak že ještě jednou: Za samotnou agresi oběť nemůže, ale za její pokračování a délku už ano. Nevím, jestli chápete ten rozdíl? Každopádně se nikdy, v žádném případě, nemůže svalovat vina na oběť a odsoudit tak oběť. Vždy, za jakýchkoliv okolností, je to vina agresora a odsouzení si zaslouží agresor. A posměch si zaslouží agresor, ne oběť!
Chápu vás, že když už dojde k agresi, tedy když se překročí ten druhý stupeň, že je to pak těžké. Ale to už jsme lapeni. A je rozdíl, jestli se budeme bránit hned, ještě než nás má agresor v moci, anebo až potom. To pak samozřejmě agresora ještě rozzuří. To bude považovat za to, že se jemu, pánovi, vzepřel jeho otrok. Ale to nejdřív musí z nás toho otroka udělat. A jiná otázka. Kdyby vás agresor pro fackoval, počastoval nadávkami, ponižoval vás, už v době chození, už na první, druhé, nejdéle třetí schůzce, NEODEŠLI BYSTE? NEROZEŠLI BYSTE SE? No určitě ano a agresor by vás určitě nechal, protože by zjistil, že vy nejste kořist. A šel by jí hledat jinam. A protože to ví, tak se tak nechová. Čeká, až se chytnete do pasti a pak zasadí úder. Agresor je šelma na lovu. A tak nepotřebuje kořist vystrašit a odehnat, ale ulovit a zabít.
1) JAKÁKOLIV AGRESE PROTI DRUHÝM, JE ZAVRŽENÍHODNÁ A MĚLA BY BÝT PO PRÁVU POTRESTÁNA!
2) NIKDO NEMŮŽE ZA AGRESI VŮČI SVÉ OSOBĚ. NIKDY, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ, CHYBA JE VŽDY V AGRESOROVI!
3) KAŽDÝ MŮŽE ZA TO, JAK DLOUHO TU AGRESI STRPÍ!
4) KAŽDÝ MÁ PRÁVO SE AGRESI BRÁNIT A DOMÁHAT SE OBRANY, BEZ POSMĚCHU OKOLÍ!
5) POVINNOST VŠECH JE OBĚTI AGRESE POMOCI A AGRESORA A AGRESI ZASTAVIT!
Osobně si nedokáži také představit, že to někdy zažiji. Nejsem věc a nejsem něčí otrok. A to víte, že to zkoušelo pár lidí (škola, učňák, práce), ale vždy jsem se postavil, i když jsem riskoval zdravý. Ale měl jsem pokoj. Ukázalo se, že ti agresivní blbečci opravdu nehledají protivníky, ale oběti, s kterými nebudou mít žádnou práci. Tak že, sice jsem tu pravou šikanu (už vůbec ne domácí násilí) nezažil, ale díky tomu, že jsem jí včas zarazil. Hned na začátku jsem ukázal, že mě sice může zbít, třeba i zabít, ale že si odnese šrámy i on. A bylo po útoku. Tedy, ne že bych to prožíval často, ale asi to bylo právě pro to. A ještě jeden případ, z dětství. Fotr nás mlátil. Mámu i děti. A nechlastal, prostě ho to bavilo. Ale než jsme se dostali do puberty. Pak jsme nabančili jemu a byl klid. Už jen nadával za zavřenými dveřmi. A pak chodil po bytě po špičkách. Opravdu, hlavní je nedat se. Pak se ukáže, že agresor je ve skutečnosti slaboch, chudák spíše hodný politování. Ale nikdo ho nebude litovat, protože zlo se litovat nedá.
Také se mějte. A jen doufám, že vám se to nestane. Nebo jestli se to stalo, tak doufám, že už to máte za sebou. A jestli se vám to děje, tak vám přeji sílu to zvládnout. Těm co to zvládli, blahopřeji. Jsou to silné, sebevědomé ženy.
O domácím násilí
Právě jsem ve zprávách viděl, jak spisovatelka Simona Monyová, ještě letos v dubnu, si pochvaluje milující rodinu, v četně manžela. Milé dámy, nechci vás rozčílit, ale takto se chová opravdu slepice, s prominutím. Jestli násilí trvá přes 10 let, ale ona si ještě ten život pochvaluje… Opravdu nerozumím. Kdyby mluvila jen o dětech, ale ona hezky mluvila i o manželovy?!? Buď si to vymyslela, nebo, opravdu nerozumím. Na to by mi asi odpověděl nějaký psycholog přes vztahy. Jestli je to pravda, tak nechci být krutý, už vůbec se nechci toho hovada zastávat. Ten si zaslouží trest smrti. Ale podle mě si ZA to takové ženské mohou sami.
Neznám takovou situaci osobně. Možná bude blíže pravdě ten/TA která to sama prožila, nebo pracujete s tak postiženými ženami, má jiné zkušenosti, než já, který o tom jen čte a slyší. Ale i tak, a hlavně kvůli dětem, myslím si, že by taková žena měla něco udělat. Dnes jsou spousty možností, kam se obrátit, kde se může domluvit, aby se to ten její nedozvěděl. A hlavně, nechápu toho přítele, kterému to řekla, on to měl řešit. Já bych to tedy řešil. Já bych sám zašel za policií, za organizacemi, které se tím zabývají. To že mu to řekla, možná asi bylo volání o pomoc. Ale on to nepochopil. Asi to zase tak velký přátelé nebyli.
Proč se nechají ženy týrat? Proč zůstávají u tyranů? Je to v tom, že ho asi milovala, a že byl asi dobrý v posteli? Tam se už ledacos vyřešilo, tak mu nějakou tu nakládačku, po následném dobrém sexu, ráda odpustila. Bohužel se najdou i takové, které i pak neodpustí a žalují. Ale náhle (pachatel seká měsíc dobrotu a zahrnuje oběť láskou a sexem) to pak odvolá. Tak není divu, že se do těchto případů policii ale i organizacím, které s tím pracují, nechce. Takové ženské bych potrestal žalářem ve jménu dalších obětí.
Jistě, obrana takového chování je strach o děti. Ale právě kvůli tomu strachu o děti, by každá taková žena měla odejít. Právě kvůli těm dětem. Myslím, že to není o strachu, ale o lásce. O tom, že si každá nejdříve myslí, že by se přeci ona nezamilovala do tyrana. Že přeci jí také miluje, že to byl jen zkrat, který se nebude opakovat. Vždyť se přeci milují, mají děti. A když se to opakuje, že to bylo také naposled, nebo že mu něco provedla a rozčílila ho? Ale asi jí stále miluje, když se pak tak krásně chová, pozve jí na večeři, krásně se pomilují, zase je to ten hodný miláček. No a ani si taková žena neuvědomí, že se dostala do soukolí zla. A už jí to mele.
A když už se začíná bát o sebe a o děti, tak už je pozdě. Sakra pozdě. A ono je už pozdě i to, že mají to dítě. Oni vlastně kolikrát ty děti mají proto, že počítají, že je to dítě sblíží. Chyba, velká chyba a uvíznutí ještě více v pasti. Ale podle mně se tomu dá předběhnout. Už po prvním útoku. Vrazit mu také jednu. Okamžitě mu dát nůž na krk, že jestli se to bude opakovat, tak od něj odejde. A potom buď agresor přestane, nebo odejde. Oni ti agresoři totiž z počátku zkouší, co si mohou dovolit. Proto se ty útoky konají řídce. Až když získal nadvládu nad obětí, tak se útoky nejen zkracují, ale i přibývá na brutalitě. Stačí si jen včas uvědomit, co se děje. A láska neláska, tohle si nikdo k nikomu nemůže dovolit. A totální vítězství agresora je to, že když už se žena vzepře a zažaluje ho, tak pak to zase odvolá. Co to udělá: Pro oběť totální K.O., totální prohra. A pro agresora: Totální vítězství a zotročení oběti a pocit nadvlády nad ní.
Domácí násilí může stát každému. Je velmi naivní si myslet, že nám se nemůže nic špatného stát. Z toho plynou ty první chyby, kdy si myslíme, že agresor není agresorem, jen se nějak špatně vyspal, či co. Poznat ten první náznak je těžké, zvláště když milujeme. No, kdo by čekal od milovaného člověka útok? Nevím, jak bych se sám zachoval. Ale myslím si, že bych dal agresorovy hned najevo, že si to nenechám líbit. Agresoři si hledají oběti, ne protivníky. Hledají si bezbranné, ne jen ty, kteří jsou slabší než oni. Kolikrát je oběť i silnější, než agresor. Ale neumí se bránit. Nedokáže agresora odrazit tím, že mu jasně naznačí, že ho sice může zbít, ale bude mít také modřiny. Agresoři nikdy nechtějí mít boule a modřiny. Oni chtějí vítězit bez nějakých šrámů.
AGRESOR NEHLEDÁ PROTIVNÍKA ALE ODĚŤ!
A i proto je agrese plíživá, postupná, vzrůstající. Ne okamžitá a se vší váhou. Každý agresor nejdříve oběť zkoumá, zkouší, a až má jistotu, že jde o oběť, pak teprve zaútočí. Nevím jak ostatní. Ale já vše, co jsem tu napsal, jsem si nevycucal z malíčku. I když pravda, vše to znám teoreticky. Ale po stovkách článků, rozhovorů, debat, filmů podle skutečnosti, dokumentů a i publicistických pořadech, mohu říci, že toho vím dost (opakuji - pravda jen teoreticky).
Ale všechny případy mají až notoricky společné body.
OBĚTI:
1) podvědomě nevěří, že se to může dít jim, že to byl jen zkrat. Že se to už nestane, nebo že zas bude vše jako dříve. A protože ho milují, tak ho ještě brání.
2) Myslí si, že to zvládnou. Že svým chováním k agresorovi, agresora donutí k jinému chování. Stále hledají v agresorovi to dobré, co v něm bylo. Stále doufají, že jejich láska, případně jejich děti, agresora změní.
3) Přiznat si, že je to agresor, že je to agrese, je pro ně stejně ponižující, jako sama agrese. Cítí to jako své zklamání, jako že oni zklamali. Cítí to jako svou ostudu.
4) Náhlá změna v chování agresora, náhlý zájem, omluvy, a nakonec i ten sex, oběť bere jako změnu milovaného a milujícího člověka. Tak přeci nemůže být tak zlý. A dají mu další šanci a vše je zapomenuto a vše se děje od začátku. Oběť mnohdy opět agresora brání.
AGRESOR:
1) Vyhledává si svou oběť, na které nejdříve pomalu a postupně, zkouší svou moc nad ní (nejdříve psychickou). Pokud se ukáže, že se mu oběť nepostaví, ví, že jí má v moci.
2) Hned od začátku jejich spolužití dává jasně svou převahu znát a tlačí oběť tam, kam potřebuje. Oběť ztrácí sebevědomí a agresor jí v tom ještě podporuje. Nyní už zkouší svou moc nad obětí i fyzicky, ne jen psychicky.
3) Pokud ani potom nedojde k odporu oběti, agresor se už nepřetvařuje a naplno projeví svou agresi. Ví, že oběť si udrží, když bude agresi prokládat láskou a odprošením oběti.
4) Tím definitivně oběť zlomí, znejistí, přenese svou vinu na oběť. To potřeboval, čímž vítězí a oběť je ztracená. Má jí ve své moci a stane se pro agresora jen hračkou, s kterou si může dělat, co chce.
Epilog: Pokud oběť do druhého bodu neprozře, tak pak se už těžko dá něco dělat. Potom je to těžší a těžší. Ale v tomto případě je agresor schopen ještě oběť tolerovat jako bytost, ne jako věc, a ustoupí od dalšího pronásledování. Pokud oběť ale neprozře, tak má agresor pocit, že vládne nad bytím a nebytím oběti. A když se konečně oběť k něčemu rozhoupe, je to pro agresora urážka osobní cti. A buď má v sobě ještě nějaké zábrany a oběť jen dlouhodobě, někdy i celoživotně, obtěžuje, napadá, na dálku ponižuje, nebo už zábrany nemá žádné a oběť zabije, minimálně zmrzačí. To vše vyplývá z těch stovek zveřejněných příběhů, které jsou jen vrcholkem pyramidy z tisíců případů, které se dějí.
Také se mějte. A jen doufám, že vám se to nestane. Nebo jestli se to stalo, tak doufám, že už to máte za sebou. A jestli se vám to děje, tak vám přeji sílu to zvládnout. Těm co to zvládli, blahopřeji. Jsou to silné, sebevědomé ženy.