Proč máme tak vysoký deficit?

Proč máme tak vysoký deficit?

Nezapomínejte že to rozjela ČSSD. ODS za Klause skončila s 150 miliardami deficitu. To se ještě dalo ukočírovat pokud by další vlády bylo rozumné. Akorát od vlády lihoše a ČSSD, už akorát populisticky deficit zvyšovaly. A za bureše a jeho politické divize Agrofertu, sekty ano, už se úplně utrhli ze řetězu. A tahle vláda se to snaží napravit. A nejde to udělat hned. To by bylo mnohem drastičtější než teď. Musí to jít pomalu. Nejspíš se to nepodaří v tomto volebním období, ale v druhém by se už mohl rozpočet přiblížit k vyrovnanému rozpočtu. Ovšem nesmí to tu zase vést bureš se svou sektou. To by se ten trend opět obrátil a zadlužování by opět letělo strmě nahoru.

Zlo je jasné, je to russácko.

V případě russácka je jedno jestli používáme nacismus nebo fašismus. Myslím že spíš nacismus vzhledem k tomu, že tam mnozí používají nacistických symbolů. Ale hlavně, russáci jsou spíš nacisté. Protože si myslí že oni jsou ten národ nad národy. 

To nedělal fašismus v Itálii, ale nacionalismus (nacismus) v Německu. A to se týká i likvidace jiných národů a národností. To ve fašistické Itálii nebylo. Ale bylo to v nacionalistickém Německu, komunistickém sovětském svazu a nyní v nacionalistickém russácku. 

Nikdo nedbal řečem od Hitlera a Putina. Nikdo nevěřil že je nějaký holocaust až do konce války a osvobození koncentráků. Ale ani nikdo nebral vážně zprávy před 1 zářím 1939, 22 červnem 1941, 11 zářím 2011, 24 únorem 2022, stejně tak teď před 7 říjnem 2023. 

Prostě lidská fantazie je sice veliká, viz různé sci-fi fantasy romány. Ale né tak veliká aby jí bral vážně. Zřejmě si umíme představit krutost světa jen v těch románech. A nezmění to ani mnohonásobné důkazy že zlo je i skutečné. 

Pro někoho v Ukrajinské válce jde o území, ideologii, pomstu? Ano ze strany russácka. Ze strany Ukrajiny a západu jde o svobodu, svrchovanost, demokracii. Russácké touhy a Ukrajinské a západní, se nikdy nezmění. A kdo nechápe že oboje se nesplní za stejných podmínek, je hlupák nebo prorussácký troll. 

Buď se splní ty russácké, pokud Ukrajinu nebudeme podporovat k vítěznému konci, tedy russácko získá území, prosadí si svou ideologii a bude se mstít. Anebo se splní ty Ukrajincké, pokud Ukrajinu budeme podporovat k vítěznému konci, tedy Ukrajina získá svobodu, svrchovanost, demokracii. Je to jednoduché, černobílé, víc než jasné. 

Musíme si vybrat jasnou stranu i za cenu ztrát. Buď demokracii, tedy Ukrajinu, nebo totalitu černou, hnědou, rudou, tedy russácko. Nelze si vybrat neutralitu, hledat příčiny a viníky, snažit se o usmíření za cenu ústupků zla. Zlo, viník, příčina, útočník je jasný. Je to russácko. Není nad čím přemýšlet. Jakékoliv pochyby pomáhají russácku v vítězství ať je jakékoliv. A je to vítězství zaostalého barbarství nad vyspělou civilizací.

Russácko je zlo.

Mám obavy že západ (tedy my) přestane podporovat Ukrajinu, ale jiskra naděje zůstává. Možná by chtělo to více osvěty. Pojmenovat že russácko je zlo a russácké zlo je velmi odolné a bude se rvát až do úplného konce. Tedy do vlastního zániku. I poslední russák bude kolem sebe kopat než se přestane hýbat. 

Je to jiný druh lidí (pokud jsou to lidé) kteří myslí úplně jinak než ostatní lidé. Člověk většinou bojuje když už mu nic jiného nezbývá. Jinak většinou žije v míru, porozumění a spolupráci. Což se změní jen v případě úbytku zdrojů pro přežití. To homoruss neumí, nezná a neuznává. 

On zná jen války, vraždy, kradení, a protože neumí využít vlastní dostupné zdroje, tak si je chce zajistit napadením okolních území a ovládnutím, nebo alespoň podmanění si lidí na těch území, formou vyhrožování. Lidé druhu homo sapiens umí využívat zdrojů které mají a umí snimi i obchodovat s jinými lidmi ve prospěch všech. 

Nespotřebují tedy napadat jiná území a podmaňovat si jiné lidi. Jistě, dříve se chovali jako homoruss, ale prošli kulturním, civilizačním a společenským vývojem. Změnili se a dnes žijí jinak. To ale homoruss nedokázal. Očividně je to slepá evoluční větev lidstva, která musí zaniknout a jednou zanikne. Evolučně nemůže přežít. 

Homoruss nelze zcivilizovat, změnit, lze ho jen nechat zaniknout nebo ho zničit. Tohle musí konečně pochopit celý svět. Celý svět, všichni lidé, si musí uvědomit že to co dnes russ dělá, není nic nového. Nezměnil se příchodem putlera a jeho putlerismu. 

Choval se tak stále, akorát 50 let od 2 světové, západ byl ve střehu. Přestal být ve střehu před 30 lety. Myslel si že to nemusí být potřeba. Že pokud russákovi ukáží civilizaci a nechají ho využívat civilizačního pokroku, že se russák dokáže změnit a zcivilizovat. 

Každý jiný národ by to pochopil a chytl by se příležitosti. Nakonec globalizací civilizace se změnil život k lepšímu a tím k změně zvířecího chování na civilizované, prakticky všude ve světě. To ale neplatí pro tuto zaostalou větev lidstva, pro russa. 

Mohli bychom k nim přidat ještě část arabské populace, hlavně z Gazy ale i s Íránu. Snad je to ale jen záležitost části populace, zfanatizované extrémními skupinami. Akorát u russa je to chybou v genetice. Tam došlo k nějaké evoluční chybě která zasáhla celý tento druh. Svět by to měl pochopit. Čím dříve tím lépe. 

Svět by měl opět být ve střehu, izolovat tuto zaostalou větev, zamezit veškerému přístupu těchto živočichů do civilizovaného světa. Přerušit s nimi veškeré diplomatické, obchodní, finanční, turistické, ale i sportovní a kulturní, prostě všechny styky s touto zaostalou kulturou. 

Protože se ukázalo, že nejsou schopni se nic naučit, spolupráci berou jako slabost, a jen vždy zneužijí pokrok civilizace ve svůj prospěch, pro zničení moderní civilizace. Kontaktem s těmito živočichy, jim jen dáváme kudlu do ruky, kterou nás potom podřežou. 

Pochopme to konečně, než bude pozdě. Ukažme těm zvířatům, že nemohou beztrestně ničit a vraždit lidi. Musíme je zahnat do jejich země, udělat kolem neprostupnou zeď a nechat je tam pochcípat. Není jiná možnost. Není.

Evropa Ukrajinu potřebuje i z bezpečnostního hlediska

🇺🇦 Pro ty, kteří se ptají: "Proč na Ukrajině záleží? "

🇺🇦 Proto na Ukrajině záleží: je druhou největší evropskou zemí podle rozlohy a má více než 40 milionů obyvatel.

🇺🇦 Ukrajina vlastní:

🌐 1. místo v Evropě pro osvědčené obnovitelné zásoby uranové rudy;

🌐 2. místo v Evropě a 10. místo na světě za zásoby titanové rudy;

🌐 2. místo na světě zkoumanými zásobami mangancevih rudy (2,3 miliardy tun, neboli 12 % světových zásob);

🌐 2. místo ve světě zásob železné rudy (30 miliard tun);

🌐 2. místo v Evropě pro zásoby rtuťové rudy;

🌐3. místo v Evropě (13. místo na světě) v zásobách břidlicového plynu (22 bilionů krychlových metrů)

🌐 4. místo na světě podle celkových nákladů na přírodní zdroje;

🌐 7. místo na světě v uhelných rezervách (33,9 miliardy tun)

🇺🇦 Ukrajina je důležitou zemědělskou zemí:

🌐 1. v Evropě podle počtu rozlohy orníňského pozemku;

🌐 3. místo na světě podle plochy černé půdy (25 % světového objemu);

🌐 1. místo na světě za export slunečnicového oleje;

🌐 2. místo na světě v produkci ječmene a 4. místo v exportu ječmene;

🌐3. největší výrobce a 4. největší exportér kukuřice na světě;

🌐 4. největší producent brambor na světě;

🌐 5. největší výrobce žita na světě;

🌐 5. místo na světě ve výrobě včel (75.000 tun);

🌐 8. místo na světě v exportu pšenice;

🌐 9. místo na světě ve výrobě slepičích vajec;

🌐 16. místo na světě v exportu sýrů.

🇺🇦 Ukrajina dokáže uspokojit potravinové potřeby 600 milionů lidí.

🇺🇦 Ukrajina je důležitou průmyslovou zemí:

🌐 1. v Evropě ve výrobě amoniaku;

🌐 2. a 4. největší plynovod Evropy;

🌐 3. největší v Evropě a 8. největší na světě z hlediska zavedené kapacity jaderných elektráren;

🌐 3. místo v Evropě a 11. místo na světě za délku železniční sítě (21 700 km);

🌐 3. místo na světě (po USA a Francii) ve výrobě lokátorů a lokačních zařízení;

🌐 3. největší vývozce železa na světě;

🌐 4. největší exportér turbíny pro jaderné elektrárny na světě;

🌐 4. největší světový výrobce raketových zařízení;

🌐 4. místo na světě v exportu hlíny;

🌐 4. místo na světě v exportu titanu;

🌐 8. místo na světě v exportu rud a koncentrátů;

🌐 9. místo na světě ve exportu výrobků obranného průmyslu;

🌐 10. největší výrobce oceli na světě (32,4 milionu tun).

🇺🇦 na Ukrajině záleží! Proto je její nezávislost důležitá pro zbytek světa!

🇺🇦 Modlím se za obyvatele Ukrajiny a její zemi.

Ze zdrojů internetu.

A ještě bych dodal jednu zásadní a skoro nejdůležitější věc. Ukrajina je obranný nárazník (škoda že ne i s Běloruskem, který se ještě neosvobodilo od russáckého kolonialismu) Evropy před výpady, expanzí, kolonialismem a terorismem russácka. Jak se připojí i Bělorusko, bude russácko vytlačeno z evropského prostoru. Hranice russácka budou i hranicemi Evropy.

Arabové a Židé

Židovský bojkot‼️

Najvyšší vodca Iránu Veľký ajatolláh Ali Chamenei vyzval moslimský svet, aby bojkotoval čokoľvek a všetko, čo pochádza od židovského ľudu.

Ako odpoveď, Meyer M. Lekárnik Treinkman im z láskavosti srdca ponúkol pomoc pri bojkote nasledovne:

"Každý moslim, ktorý má syfilis, nesmie byť vyliečený Salvarsanom, ktorý objavil Žid Dr. Ehrlich. Nemal by sa ani snažiť zistiť, či má syfilis, pretože Wassermanův test je objav Žida. Ak moslim má podozrenie, že má kapavku, nesmie hľadať diagnózu, pretože bude používať metódu Žida menom Neissner.

„Moslim, ktorý má srdcové ochorenie, nesmie používať Digitalis, objav Žida Ludwiga Traubeho.

Ak ho bolí zub, nesmie používať novokaín, objav Židov, Widala a Weila.

Ak má moslim cukrovku, nesmie používať inzulín, výsledok výskumu Žida Minkowského. Ak niekoho bolí hlava, musí sa vyhnúť Pyramídonu a Antypyrínu, kvôli Židom, Spirovi a Ellegemu.

Moslimovia s kŕčmi musia znášať, pretože to bol Žid Oscar Leibreich, kto navrhol použitie chloralhydrátu.

Arabi musia robiť podobne so svojimi psychickými chorobami, pretože Freud, otec psychoanalýzy, bol Žid.

Ak by moslimské dieťa dostalo Diftériu, musí sa zdržať reakcie „Schick“, ktorú vymyslela židovka Bella Schick.

"Moslimovia by mali byť pripravení zomrieť vo veľkom počte a nesmú dovoliť liečbu poškodenia ucha a mozgu, práca židovského nositeľa Nobelovej ceny Roberta Barama.

Mali by naďalej umierať alebo zostať ochromení dojčenskou paralýzou, pretože objaviteľom vakcíny proti polio je Žid Jonas Salk.

"Moslimovia musia odmietnuť užívať Streptomycín a naďalej zomierať na tuberkulózu, pretože Žid Zalman Waxman, vynašiel zázračný liek proti tejto zabíjacej chorobe.

Moslimskí lekári musia zahodiť všetky objavy a zlepšenia dermatológa Judáša Sehna Benedicta alebo pľúcneho špecialistu Frawnkela a mnohých ďalších svetovo uznávaných židovských

„V skratke, dobrí a lojálni moslimovia správne a vhodne by mali zostať postihnutí syfilisom, kvapavkou, srdcovými chorobami, bolesťami hlavy, tyfom, cukrovkou, duševnými poruchami, kŕčmi detskej obrny a tuberkulózou a byť hrdí na to, že môžu "

Aha, a mimochodom, nevolajte lekára na mobil, lebo mobil vymyslel v Izraeli židovský inžinier.

Medzitým sa pýtam, aké lekárske príspevky svetu prispeli moslimovia? "

Globálna islamská populácia je približne 1 500 000 000. 

Získali Nobelovu cenu:

Literatúra 

1988 - Najib Mahfooz

Mier 

1978 - Mohamed Anwar El-Sadat

1990 - Elias James Corey

1994 - Yaser Arafat

1999 - Ahmed Zewai

Ekonómia: (nula)

Fyzika: (nula)

Medicína

1960 - Peter Brian Medawar

1998 - Ferid Mourad

CELKOM: 7 SEDEM

Celosvetová židovská populácia je približne 14 000 000. 

Získali Nobelovu cenu:

Literatúra 

1910 - Paul Heyse

1927 - Henri Bergson

1958 - Boris Pasternak

1966 - Šmuel Yosef Agnon

1966 - Nelly Sachs

1976 - Saul Bellow

1978 - Isaac Bashevis spevák

1981 - Elias Canetti

1987 - Jozef Brodský

1991 - Nadine Gordimer World

Mier 

1911 - Alfred Fried

1911 - Tobias Michael Carel Asser

1968 - Rene Cassin

1973 - Henry Kissinger

1978 - Menachem Begin

1986 - Elie Wiesel

1994 - Šimon Peres

1994 - Jicchak Rabin

Fyzika 

1905 - Adolph Von Baeyer

1906 - Henri Moissan

1907 - Albert Abraham Michelson

1908 - Gabriel Lippmann

1910 - Otto Wallach

1915 - Richard Willstaetter

1918 - Fritz Haber

1921 - Albert Einstein

1922 - Niels Bohr

1925 - James Franck

1925 - Gustáv Hertz

1943 - Gustáv Štern

1943 - George Charles de Hevesy

1944 - Isidor Issac Rabi

1952 - Felix Bloch

1954 - Max Born

1958 - Igor Tamm

1959 - Emilio Segre

1960 - Donald A. Glaser

1961 - Robert Hofstadter

1961 - Melvin Calvin

1962 - Lev Davidovič Landau

1962 - Max Ferdinand Perutz

1965 - Richard Phillips Feynman

1965 - Julian Schwinger

1969 - Murray Gell-Mann

1971 - Dennis Gabor

1972 - William Howard Stein

1973 - Brian David Josephson

1975 - Benjamin Mottleson

1976 - Burton Richter

1977 - Ilya Prigogine

1978 - Arno Allan Penzias

1978 - Peter L Kapitza

1979 - Stephen Weinberg

1979 - Sheldon Glashow

1979 - Herbert Charles Brown

1980 - Pavol Berg

1980 - Walter Gilbert

1981 - Roald Hoffmann

1982 - Aaron Klug

1985 - Albert A. Hauptman

1985 - Jerome Karle

1986 - Dudley R. Herschbach

1988 - Robert Huber

1988 - Leon Lederman

1988 - Melvin Schwartz

1988 - Jack Steinberger

1989 - Sidney Altman

1990 - Jerome Friedman

1992 - Rudolph Marcus

1995 - Martin Perl

2000 - Alan J. Hrdlo

Ekonomika 

1970 - Paul Anthony Samuelson

1971 - Šimon Kuznets

1972 - Kenneth Joseph Arrow

1975 - Leonid Kantorovič

1976 - Milton Friedman

1978 - Herbert A. Šimon

1980 - Lawrence Robert Klein

1985 - Franco Modigliani

1987 - Robert M. Šolov

1990 - Harry Markowitz

1990 - Merton Miller

1992 - Gary Becker

1993 - Robert Fogel

Medicína 

1908 - Elie Metchnikoff

1908 - Pavol Erlich

1914 - Robert Barany

1922 - Otto Meyerhof

1930 - Karl Landsteiner

1931 - Otto Warburg

1936 - Otto Loewi

1944 - Jozef Erlanger

1944 - Herbert Spencer Gasser

1945 - Ernst Boris Chain

1946 - Hermann Joseph Muller

1950 - Tadeus Reichstein

1952 - Selman Abraham Waksman

1953 - Hans Krebs

1953 - Fritz Albert Lipmann

1958 - Joshua Lederberg

1959 - Arthur Kornberg

1964 - Konrad Bloch

1965 - Francois Jakub

1965 - Andre Lwoff

1967 - George Wald

1968 - Marshall W. Nirenbersko

1969 - Salvador Luria

1970 - Július Axelrod

1970 - Sir Bernard Katz

1972 - Gerald Maurice Edelman

1975 - Howard Martin Temin

1976 - Baruch S. Blumberg

1977 - Roselyn Sussman Yalow

1978 - Daniel Nathans

1980 - Baruj Benacerraf

1984 - Cesar Milstein

1985 - Michael Stuart Brown

1985 - Jozef L. Goldstein

1986 - Stanley Cohen [& Rita Levi-Montalcini]

1988 - Gertrude Elion

1989 - Harold Varmus

1991 - Erwin Neher

1991 - Bert Sakmann

1993 - Richard J. 

1993 - Phillip Sharp

1994 - Alfred Gilman

1995 - Edward B. 

1997 - Claude Cohen-Tannoudji

CELKOM: 129!

Židia NEpropagujú vymývanie mozgov deťom vo vojenských výcvikových táboroch, neučia ich, ako sa vyhodiť do vzduchu a spôsobiť maximálnu smrť...Židia neunášajú lietadlá, nezabíjajú športovcov na olympiáde, ani sa nevyhadzujú do vzduchu.

Neexistuje jediný Žid, ktorý zničil cirkev. NIE JE jediný Žid, ktorý protestuje zabíjaním ľudí. Židia nevolajú po džiháde a smrti pre všetkých neveriacich.

Možno by svetoví moslimovia mali zvážiť viac investovať do štandardného vzdelávania a menej obviňovať Židov zo všetkých ich problémov.

Moslimovia sa musia opýtať „čo môžu urobiť pre ľudstvo“, skôr než budú požadovať, aby ich ľudstvo rešpektovalo

Bez ohľadu na vaše pocity z krízy medzi Izraelom a Palestínčanmi a arabskými susedmi, aj keď veríte, že Izrael je viac vinný, nasledujúce dve vety hovoria naozaj za všetko:

'Ak by dnes Arabovia zložili zbrane, nebolo by viac násilia. Keby Židia dnes zložili zbrane, Izrael by už nebol. "

Generál Eisenhower nás varoval. Je historickou záležitosťou, že keď najvyšší veliteľ spojeneckých síl generál Dwight Eisenhower videl obete táborov smrti, prikázal urobiť všetky možné fotografie, a nemecký ľud z okolitých dedín previedol cez tábory a dokonca aj museli pochovávať mŕtvych. Urobil to preto, lebo povedal slovami v tomto zmysle: 'Nahrajte to všetko teraz - získajte filmy - zožeňte svedkov - pretože niekde na ceste histórie nejaký hajzel vstane a povie, že toto sa nikdy nestalo'

Nedávno Spojené kráľovstvo diskutovalo o tom, či odstrániť holokaust zo školských osnov, pretože „uráža“ moslimské obyvateľstvo...Zatiaľ to nie je odstránené . Toto je však desivé, predzvesť strachu, ktorý ovládne svet a ako ľahko sa mu každá krajina poddáva.

Teraz je to 78 rokov po skončení druhej svetovej vojny v Európe.

Teraz, viac než kedykoľvek predtým, keď Irán okrem iného tvrdí, že holokaust je „ mýtus“, je nevyhnutné zabezpečiť, aby svet nikdy nezabudol!

Život za komunismu byl fakt lepší?

https://medium.seznam.cz/clanek/pavla-cechova-jak-se-sidilo-za-socialismu-kvalitni-a-levne-potraviny-jsou-iluzi-26943?_zn=aWQlM0QxODM3OTc5Mzg2OTg3ODAyNTc3JTdDdCUzRDE3MDQ0NDE2NjkuNjM1JTdDdGUlM0QxNzA0NDQxNjY5LjYzNSU3Q2MlM0QwMjg4MEFCNEUwRjA5MjYzNDlGNDQ5QjlCN0YzQzE5Qw%3D%3D&fbclid=IwAR1izhBibhUOAcgI3tfBESvjEcO7XJdpLGyuQkXpL9diPCDdyoeey1B67yA

https://www.lidovky.cz/byznys/potraviny-jsou-dnes-mnohem-bezpecnejsi-nez-za-komunismu-rika-chemicka-jana-hajslova.A181107_150032_firmy-trhy_pkk?

Pravda od Miroslava Koláčnýho

Ahoj Vánoce

Tak Vánoce jsou za námi! Před Vánoci nastal všeobecný shon. Obchody plné, pokladny obchodníků se naplnily. Na internetu záplava nabídek na vánoční dárky. Je to jako každý rok a je to samozřejmě pěkné, když obdarujeme členy své rodiny nebo přátele. Ale kde je ta krize? Ta krize, o které se už dlouho mluví a píše? Stále jsme přesvědčováni, jak je to špatné, jak se musíme uskrovnit, jak musíme šetřit a že to bude ještě horší. To bychom tedy měli střádat korunky do pokladničky, na horší časy, a ne je utrácet v obchodech. Krize nekrize o Vánocích tečou peníze proudem. Vždyť je to jednou za rok. Mysleme o vánocích také na chudáky naše zákonodárce! Vzpomeňte si na ně prosím občané! Hlavně na ty, jako je ANO a SPD. Ti přece „bojují“ za práva občanů, proti asociální vládě, která žene Česko do chudoby a nenávidí důchodce! A ti věřící by se měli za ně pomodlit. Vždyť si také odtrhují o úst. Chtějí všem přidat. Že by astronomicky zadlužili už tak zadluženou zemi, je přece jedno. Hlavně úspěch u svých obdivovatelů, aby jim dali hlas. To je tím, že jsou Vánoce. Jednou za rok se přece mají mít všichni rádi, pomáhat si, odpouštět si OBĚTOVAT SE pro blaho občanů! Soudruh předseda ANO několikrát „upřímně“ hřímal v poslanecké sněmovně ve snaze „pomoci“ občanům. Nebo sobě? Musíme tu jeho snahu ocenit. A co naši lékaři? Ti jsou také chudáci. V potu tváře léta studovali, strávili bezesné noci nad knihami (možná i v hospůdkách, vždyť v každém městě, kde je vysoká škola je večer docela problém najít místo v restauraci plné studentů, kteří se tam „potí“ nad knihou.) a teď mají tak nízké platy! Co to je 30 nebo 40 000kč? Anebo to je více? Možná že 50 000kč. To je takřka na umření! Vždyť jejich kolegové na západě mají třeba také 3x tolik. Vždyť ti naši lékaři studovali hlavně proto, aby měli titul, a peníze. Co léčení lidí? Proto přece většina z nich nestudovala (bohudíky se najde i hodně takových, kteří své povolání berou také trochu jako poslání!) A Hypokritova přísaha? „Způsob svého životy zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných (slyšte lidé PROSPĚCH NEMOCNÝCH!!!) a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím“! Nezbláznili jsme se! Prospěchu nemocných??? Řekl bych, že prospěch je myšlen v tomto případě pro někoho zcela jiného. Vždyť v zahraničí má lékař přes 100 000kč měsíčně. My to chceme také. My chceme drahá auta, my chceme krásné domy, přepychové dovolené u moře, výlety do Alpských luxusních horských středisek!!! Prospěch nemocných? Lidé NEBLÁZĚTE! Že současná vláda díky masivnímu zadlužení země vládou ANO neví, co dřív? To je nám jedno! My chceme a když to nedostaneme, budeme stávkovat. Ať se pacienti léčí třeba bylinkami.

Ve zprávách v televizi jsme v koncem roku slyšeli, jak podávají naši lékaři hromadné výpovědi a jsou rozhodnuti odejít do „země zaslíbené“ Tak na ně o Vánocích také mysleme a popřejme jim šťastnou cestu. A co mi ostatní co tady zůstaneme? Máme přece krizi, tak bychom se podle toho měli chovat! Žádné plné vozíky v supermarketu, žádné stoly přetékající jídlem, žádné balíčky a krabice pod vánočním stromem. Pěkně skromně národe! Vždyť je krize! Alespoň politici opozice nám to stále vtloukají do hlavy.

No já si myslím, že pokud by bylo mezi námi, a to nejen u nás, ale i v „širém světě“ trochu, ale jen trochu skromnosti, nemusela by být žádná krize, nemuseli bychom stále čekat, že se zdraží energie, nájem, jídlo a přemýšlet kde na to vezmeme ze svých platů. Myslím z těch normálních platů. Protože většina z nás má takové „normální“ platy, včetně některých státních zaměstnanců. Ale právě ti, kteří mají ty desetitisíce (a to jsem ale hodně skromný že! Ono to jsou často statisíce, krize nekrize) by se měli nad tím zamyslet, zda by nemohli trochu slevit ze svých nároků ve prospěch všech. Aby se naplnilo to pravé poslání Vánoc, láska, ochota pomáhat a nemyslet jen na sebe, a aby nám to vydrželo i během roku, a nejen o Vánocích.

Přejí nám všem i těm, kteří masivně podléhají desinformacím, i těm kteří přejí vše zlé těžce zkoušenému národu Ukrajiny i těm na blízkém východě, aby to bylo r. 2024 lepší a aby lidé pochopili, že pokud budou na sebe vlídní, nebudou si závidět a škodit a nebudou volit do čela státu bezohledné oligarchy miliardáře, kterým na zemi a lidem v ní vůbec nezáleží, bude vše lepší.

Přeji pokoj lidem dobré vůle.

Miroslav Koláčný

Rád bych zde sdílel (symbolicky) text Václava Havla o evropském úkolu: https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/novinky/1248/evropa-jako-ukol

Rád bych zde sdílel (symbolicky) text Václava Havla o evropském úkolu: https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/novinky/1248/evropa-jako-ukol

Evropa jako úkol

Dámy a pánové,

vážení přítomní,

pátral jsem nedávno po tom, jak vlastně Evropa získala své jméno. A trochu překvapen jsem zjistil, že podle mnohých má její označení svůj prapůvod v akkadském slově „erbu“, znamenajícím soumrak či západ slunce. Od akkadského slova „asu“, znamenajícího rozbřesk, získala prý své jméno naopak Asie.

Na první pohled se zdá, že toto zjištění není příliš povzbudivé: vždyť slovo soumrak si tradičně spojujeme s představou konce, zániku, prohry, zkázy či blížící se smrti. V jistém ohledu je toto konvenční spojení oprávněné; soumrakem skutečně cosi končí, přinejmenším končí jeden den a hektický ruch, kterým byl naplněn. To ale neznamená prohru či zkázu nebo konec času. Naopak: je to jen interpunkční znaménko ve věčném koloběhu přírody a života, kdy něco končí jen proto, aby začínalo něco jiného. Pro člověka to například znamená, že končí čas práce vnější, spíš fyzické, do okolního světa zaměřené, a začíná čas klidu, usebrání, reflexe, hodnocení, introspekce, prostě práce orientované spíš dovnitř. Odnepaměti to býval přece večer, kdy se člověk zamýšlel nad tím, co během dne vykonal, nad smyslem, jaký to mělo či nemělo, pozastavil se, aby získal nadhled, nabral síly a učinil svá předsevzetí do dalšího dne. Snad by se dalo poněkud zjednodušeně říct, že je-li svítání a plný denní jas časem rukou, pak soumrak je časem ducha.

Dosti smutný význam, který naše povědomí přisuzuje slovu soumrak, souvisí zřejmě s jakýmsi typicky moderním kultem začátků, startů, pokroků, objevů, růstů, rozvojů a rozmachů, s určitým kultem činorodosti, vnějškové aktivity, expanze, elánu, tedy s onou typicky moderní slepou důvěrou v kvantitativní ukazatele. Svítání, rozbřesk, východ slunce, „ráno národů“ a podobná slova, metafory či slovní spojení mají dnes velmi dobrý zvuk, zatímco smrákání, zklidnění, zastavení, zešeření se nám neprávem spojují jen s fenoménem stagnace, úpadku, rozkladu či nicoty.

Jsme nespravedliví k soumraku. Jsme nespravedliví k jevu, který dal našemu kontinentu údajně jméno.

Ano, jakási etapa v dějinách Evropy skutečně jako by končila.

Neobyčejně šťastné spojení ducha antiky, židovské religiozity, křesťanství a čerstvé energie někdejších takzvaně barbarských kmenů vedlo posléze k onomu historicky bezprecedentnímu evropskému rozmachu, který dal postupně lidstvu bezpočet hodnot a který ovlivnil podobu celé soudobé planetární civilizace. Evropa jako by vnesla do života lidstva kategorii času, dějinnosti, objevila vývoj a posléze i to, čemu se říká pokrok. Možná že s odstupem staletí se budou celé dosavadní známé dějiny Evropy jevit jako jeden jediný den plný činorodého ruchu, velkých lidských vzepětí, velkých objevů ducha, velkého elánu a s nimi spojeným étosem expanze. Od tajemství bytí a spásy až po tajemství hmoty, od pokladů, které skrývaly vzdálené kontinenty, až po soubory politických hodnot, jako je důstojnost a svoboda člověka, vláda práva a rovnost občanů před zákonem – to všechno jsou oblasti, v nichž Evropa vykonala své obdivuhodné objevitelské dílo. Toto své dílo šířila dál, začasté k prospěchu celého světa, začasté ovšem i k jeho neprospěchu. Vždyť dějiny Evropy nejsou jen dějinami šíření ideje spásy, svobody, pokroku a humanity, ale jsou i dějinami tvrdého potlačování jiných kultur, dějinami dobývání, drancování, kolonizace a vývozu velmi sporných artiklů, z nichž bych jen namátkově jmenoval jeden velmi nebezpečný, jehož důsledky mi bylo dáno poznat na vlastní kůži, totiž komunistickou ideologii. A vděčí-li svět evropskému duchu pokroku, vzmachu a trvalého hledání za tak dobré či užitečné věci, jako je demokracie, idea lidských práv nebo třeba televize či počítač, pak mu do značné míry vděčí i za své gigantické sociální rozpory, pyšně antropocentrické zacházení s planetou, kult konzumu i za to, že je přeplněn neuvěřitelně ničivými zbraněmi, které jsou začasté v rukách velmi podezřelých režimů. Smutným vyvrcholením této dvojsmyslné evropské expanze byly v tomto století dvě světové války, do nichž právě náš kontinent uvrhl svět.

Mnozí si ovšem nejrůznější dary, jejichž prapůvod je v evropské ideji pokroku, už dávno tak dobře osvojili, že dnes Evropu předstihují – a to přesně na té půdě, kde si ona nárokovala kdysi svou trvalou dominanci. Evropa už dávno není centrem několika ohromných koloniálních velmocí, už dávno není velínem světa, už dávno nerozhoduje o tom, co se se světem stane.

Zdá se mi, že nastává čas, kdy je třeba se pozastavit a zamyslet nad sebou samými. Zdá se mi, že nastává čas velké historické výzvy. Výzvy k tomu, abychom konečně pochopili a začali naplňovat ten nejlepší význam, jaký lze dát slovu soumrak. Totiž abychom dnešní stav Evropy přestali chápat jako stav soumraku její energie, ale naopak jako stav usebrání a sebereflexe. Jako stav, kdy ustává na chvíli fyzický shon a se zapadajícím sluncem se šíří vláda ducha. Neznamená to odcizit se sobě samým a světu, v němž žijeme. Znamená to pouze klidným zrakem se porozhlédnout po vykonaném díle, zvážit jeho smysl a jeho důsledky a zformulovat si několik dobrých předsevzetí pro den nadcházející.

Domnívám se, že nikdy ve své novodobé historii neměla Evropa lepší příležitost k takovému činu a že by bylo trestuhodnou chybou, kdyby jí nevyužila.

Dovolíte-li, pokusím se naznačit několik témat, o nichž bychom měli se vší vážností přemýšlet, abychom čas večerního rozjímání naplnili vskutku smysluplně. Tedy tak, aby to nebyl čas pouhého unaveného dřímání po práci, ani čas nostalgických vzpomínek na dávné doby vlastního fyzického vzepětí, ale čas artikulace Evropy jako úkolu pro jednadvacáté století.

Pojem Evropa má dnes v podstatě trojí význam.

První je čistě geografický a je dán liniemi na mapě, která visí v každé základní škole či se ocitá v každém zeměpisném atlasu.

Druhý význam toho slova znamená v podstatě soubor zemí, které neprošly komunismem a z nichž většina je dnes členy Evropské unie. Míní se tím tedy ta část Evropy, která je relativně politicky stabilní, protože měla možnost po desetiletí pěstovat demokratický politický systém a občanskou společnost, která hospodářsky prosperuje a která se po desetiletí krůček po krůčku integruje v jeden velký politický a ekonomický svazek. Je to Evropa zajisté přitažlivá a žádoucí pro všechny ostatní a nikoli náhodou mnoha zeměmi, které do ní nepatří, do omrzení zní slogan o „návratu do Evropy“, čímž se v podstatě míní přijetí do onoho klubu zemí historicky šťastnějších o to, že byly na druhé straně železné opony. Evropa v tomto smyslu slova je však – proč si to nepřiznat – i entitou, která se poměrně málo trápí onou výzvou, o níž jsem právě mluvil, totiž výzvou k nadhledu, odstupu od každodenního pachtění, výzvou k zásadní civilizační sebereflexi. S trochou nadsázky by se dalo říct, že víc než něco takového ji zajímá způsob rozdělování bruselských dotací či vývoz masa krav podezřelých z šílenství. Je to Evropa poměrně dost soběstředná, navzdory hezkým slovům, která z ní občas zaznívají, Evropa, pro kterou je košile okamžitých hospodářských zájmů přece jen bližší než kabát jakéhosi globálního filozofování.

Ale existuje i Evropa v třetím významu toho slova. Touto Evropou je společně sdílený osud, společná komplikovaná historie, společně sdílené hodnoty, společná kultura života. Ale nejen to: je to do určité míry i prostor určité vůle, určitého chování a určité odpovědnosti, dík čemuž mohou být hranice této Evropy občas i dost rozostřené či proměnlivé: k jejímu ohraničení nestačí ani pouhý pohled do školního atlasu, ani pouhý pohled na seznam členských zemí Evropské unie, respektive zemí, které by se jimi mohly – kdyby chtěly – kdykoli stát, jako je třeba Norsko, Švýcarsko či Island. Už proto se o Evropě v tomto smyslu mluví hůře, a tudíž i méně. A přitom právě rozpravou o ní by měly všechny debaty o Evropě a její budoucnosti začínat.

Jinými slovy: zdá se mi, že ne-li nejdůležitějším, pak určitě výchozím bodem všeho našeho rozjímání při večerním soumraku by měla být rozprava o Evropě jako hodnotovém světu, o evropské duchovní identitě či – chcete-li – o evropské duši. Čím Evropa byla, v co věřila, čím je, v co věří a čím by měla či mohla být, respektive jakou roli by v budoucnu mohla hrát.

Nebojte se, nepokusím se o mnohahodinovou odpověď na tyto otázky. Na to existují povolanější a ti o tom ostatně napsali už bezpočet knih. Zmíním se pouze o některých znacích Evropy, které podle mého názoru zasluhují v tomto okamžiku zvýšenou pozornost.

Prvním z nich je, že Evropa v tomto třetím smyslu slova vždycky byla a dodnes je v podstatě jedinou a nedělitelnou politickou entitou, byť nesmírně rozmanitou, různotvárnou a složitě strukturovanou. Nevyplývá to pouze z její geografické podoby, totiž že na relativně nevelkém poloostrově a v jeho bezprostředním okolí je koncentrováno mnoho sobě víceméně příbuzných národů, ale především z toho, že dík tisíciletím společné historie jejích obyvatel, kteří mnohokrát žili v rozmanitě utvářených mnohonárodních říších, se postupně stala v podstatě jediným duchovním prostorem či civilizačním okruhem, protkaným tolika politickými vazbami, že přetržení kterékoli z nich může ve svých důsledcích vést k jeho celkovému rozpadu.

Tento zdánlivě banální a vnějškový fakt má ovšem své důležité politické důsledky. Neznamená totiž nic jiného a nic víc, než že nebude-li budoucí evropské uspořádání založeno na plném vědomí této propojenosti a svázanosti, nemůže nakonec přinést úspěch nikomu. Nelze si prostě natrvalo představit Evropu, která sice není rozdělena železnou oponou, ale je rozdělena na Evropu stabilní, prosperující a sjednocující se a na Evropu méně stabilní, méně prosperující a nesjednocující se. Jako nemůže být natrvalo v jedné polovině pokoje teplo a v druhé zima, nemohou vedle sebe natrvalo existovat dvě různé Evropy, aniž by na to doplatily obě, a to dokonce víc ta stabilnější a lépe prosperující. Není tomu tedy tak, že sjednocující se část Evropy utrpí svým rozšířením, ale právě naopak: dlouhodobě utrpí jedině svým nerozšířením. Vždyť dnes má Evropa jako civilizační fenomén šanci, kterou v celé své dosavadní historii neměla: uspořádat sebe samu na principu dohovoru všech se všemi, na principu rovnoprávnosti, na principu mírové a demokratické spolupráce. Promarní-li tuto šanci ve jménu krátkodobých, veskrze partikulárních, a dokonce převážně jen hospodářských zájmů, doplatí na to jako celek: otevře tím totiž dveře v obou svých polovinách všem, kteří mají raději konfrontaci než dialog a kteří se raději vymezují proti jiným než vedle nich. Nemá smysl si namlouvat, že lidé tohoto typu už dnes neexistují. Čili: nevybudují-li zavčas vnitřní strukturu Evropy jako jediné politické entity demokraté, začnou ji budovat jiní a demokratům pak zbydou jen oči pro pláč. Démoni, kteří tak neblaze poznamenali dosavadní evropské dějiny – a nejhůř ve dvacátém století! – čekají na svou chvíli. Zapomenout na ně kvůli nějakým fondům, kvótám a tarifům by byla tragická chyba.

Evropská unie je bezprecedentním pokusem vytvořit z Evropy jediný demokratický a solidární prostor. Vím, že ani ona, ale ani Severoatlantická aliance se nemohou ze dne na den otevřít všem, kteří usilují o členství v nich. Co však udělat nepochybně mohou a co by měly udělat dřív, než bude pozdě, je dát celé Evropě jako hodnotovému tělesu jednoznačnou jistotu, že nejsou uzavřenými kluby, a zformulovat jasnou a konkrétní koncepci svého postupného rozšiřování, která by obsahovala nejen určitý časový harmonogram, ale která by vysvětlila i jeho logiku. Od pádu železné opony uplynulo dlouhých šest let a nemá smysl si skrývat, že se v tomto směru – přes některé slibné dílčí kroky – stalo zatím poměrně málo.

Přejděme však od věcí spíš vnějších k věcem zásadním.

Jednou z velkých evropských tradic – tradic, na které jako by Evropa v první půli dvacátého století stále hlouběji zapomínala – je idea svobodného občana jako zdroje veškeré moci. Poučena hrůzami, k nimž vedl fanatický nacionalismus, rozpomenula se po druhé světové válce svobodná část Evropy na tuto evropskou tradici a založila na ní své usmíření a svou spolupráci. A i když evropská integrace začínala především jako integrace hospodářská, bylo zřejmé, z jakých politických východisek roste a k jakým politickým cílům směřuje: šlo tu přece o velkou renesanci občanského principu jako jediného možného základu vskutku mírové spolupráce národů. Neběželo tu tedy o to potlačit národní svébytnost či národní cítění, které je ostatně jedním z přirozených rozměrů každé lidské identity, ale o to vymanit člověka ze zajetí nacionálního kolektivismu, tohoto zdroje všech nesvárů a zotročitele lidské individuality. Možná to zní paradoxně, ale evropské sjednocování nebylo a není omezováním svobody ve smyslu vyvlastňování určitých práv občana stále mu vzdálenější mocí, ale právě naopak: je to proces prohlubování této svobody a to nejenom v tom smyslu, že je člověk osvobozován od strachu z jiných, ale i v tom smyslu, že se jeho občanské seberealizaci otevírá stále větší prostor. Zdá se mi, že teprve dnes, kdy nastává nové kolo jednání Evropské unie o její budoucnosti a kdy se mimo jiné jedná o její společné zahraniční a bezpečnostní politice, si Evropané a evropští politici začínají v celém rozsahu uvědomovat tento hluboce politický rozměr evropského sjednocovacího procesu. A nejsem si zcela jist, zda se někteří z nich trochu nelekají velikosti díla, které bylo započato a jehož hlubinný smysl se právě teď začíná tak názorně vyjevovat. Tento úlek, existuje-li, je o to nebezpečnější, že se objevuje přesně ve chvíli, kdy má Evropa šanci, o níž jsem mluvil před chvílí, totiž uspořádat na demokratických zásadách poprvé ve svých dějinách sebe samu jako celek.

Jak tomuto úleku čelit? Kde vzít odvahu ke vskutku velkorysým řešením? Jak překonat své okamžité a veskrze partikulární zájmy ve jménu lepší budoucnosti celého kontinentu?

Podle mého názoru stačí poměrně málo. Totiž rozpomenout se na hymnu Evropské unie. Anebo nenabízí snad odpověď na tuto otázku Schillerova Óda na radost, v níž se jasně praví, že život v posvátném kruhu svobody vyžaduje přísahu a závazek samotnému „soudci nad hvězdami“? Co jiného to znamená, než že svoboda a odpovědnost jsou jen dvěma stranami téže mince a že svoboda je myslitelná jen tehdy, je-li založena na odpovědnosti k autoritě, která nás přesahuje!

Idea metafyzicky zakotvené odpovědnosti je jednou z hodnotových os evropské tradice. A zdá se mi, že ona chvíle soumraku jako příležitosti k sebereflexi nás dnes přímo vybízí k tomu, abychom se rozpomněli právě na tuto evropskou tradici a abychom si jasně přiznali, že jsou hodnoty, které přesahují náš okamžitý zájem, a že nejsme odpovědni jen své straně, svým voličům, svým lobby či svému státu, ale vlastně celému lidskému rodu, včetně těch, kteří přijdou po nás, a že v poslední instanci bude o hodnotě našich činů rozhodnuto jinde než v okruhu smrtelníků, kteří nás obklopují. V řeči dnešního světa to neznamená nic jiného a nic víc, než přiklonit se v různých dilematech k hlasu, který k nám doléhá z hlubin našeho svědomí.

Poněkud nadneseně by se dalo říct, že úkolem Evropy je dnes znovu nalézt své svědomí a svou odpovědnost. A to v tom nejhlubším slova smyslu. To znamená nejen odpovědnost za svou vlastní politickou architekturu, ale i svou odpovědnost za svět jako celek.

Všichni přece víme, jaké civilizační hrozby se nad dnešním světem vznášejí. Všichni víme, že zdroje naší planety jsou omezené a že idea nepřetržitého hospodářského růstu musí dříve či později na tyto meze narazit. Všichni víme o prohlubující se propasti mezi závratně rostoucí populací chudých a stagnující populací stále bohatších. Všichni víme, jak ničíme přírodu, vzduch i vody. Všichni víme, kolik potenciálních konfliktů dříme uvnitř dnešního lidstva, kdy jediná globální civilizace tlačí stále těsněji k sobě lidi různých kulturních okruhů a nutně tím probouzí jejich vůli hájit svou svébytnost proti jejímu zestejňujícímu tlaku.

Ale co děláme pro to, abychom tyto hrozby odvrátili nebo jim čelili? Obávám se, že velmi málo. Zavíráme se do svých ulit a uklidňujeme se myšlenkou, že nás se to všechno netýká. Jako bychom zcela zapomínali na onoho „soudce nad hvězdami", kterého připomíná evropská hymna. Jako bychom – neustále mluvíce o Evropě – zcela zapomínali na jeden z pilířů evropské duchovní tradice, kterým je univerzalismus, totiž příkaz myslet na všechny, počínat si tak, jak by si měli počínat všichni, a hledat řešení pro všechny přijatelná.

Lidstvo vstupuje do éry multipolární a multikulturní civilizace. Evropa už dávno není dirigentem celosvětového orchestru. Ale to neznamená, že svou roli dohrála a už nemá co říct světu. Nabízí se jí nový úkol, a tím i nový obsah vlastní existence.

Tímto úkolem není už šířit – ať už nenásilně nebo násilím – vlastní náboženství nebo vlastní civilizaci nebo vlastní vynálezy nebo vlastní moc. Ba není jím dokonce ani poučovat svět o tom, co je to právní stát, demokracie, lidská práva, spravedlnost.

Bude-li Evropa chtít, může udělat něco skromnějšího, ale užitečnějšího: způsobem svého vlastního bytí posloužit jako příklad toho, že mnoho rozmanitých národů může v míru spolupracovat, aniž by tím ztrácely cokoliv ze své svébytnosti. Ukázat vlastním počínáním, že lze šetrně zacházet s planetou, na níž je nám dáno žít, a že lze myslet i na generace, které přijdou po nás. Předvést, že lze pokojně soužít s jinými kulturními světy, aniž by se člověk či stát kvůli tomu musel zříkat sebe sama a své pravdy. Ale nejen to. Bude-li Evropa chtít, má ještě jednu možnost: rozpomenout se na své nejlepší duchovní tradice a na kořeny těchto tradic, hledat, co mají společného s kořeny jiných kultur a civilizačních okruhů a spolu s jinými hledat ono společné spirituální a mravní minimum, kterým by se měli všichni řídit, aby mohli žít vedle sebe na jedné zemi a společně čelit všemu, co jejich společný život na této zemi ohrožuje.

Úkolem Evropy už není a nikdy nebude ani vládnout světu, ani v něm násilím šířit svou představu blahobytu a dobra, ani mu vnucovat svou kulturu, ba ani ho poučovat. Jediné, co může být jejím smysluplným úkolem v budoucím století, je být co nejlépe sama sebou, to znamená vzkřísit a promítat do svého života své vlastní nejlepší duchovní tradice a tím se tvořivě spolupodílet na tvorbě nového způsobu světového soužití. Nejvíc pro svět uděláme, budeme-li si prostě počínat tak, jak nám naše svědomí káže, to jest tak, jak si myslíme, že by si měli počínat všichni. Možná tím budeme někoho inspirovat, možná nikoliv. Ale to je přesně to, s čím prostě nesmíme kalkulovat. Myšlenky, že nemá smysl chovat se v souladu s imperativem přicházejícím shůry, když se tak jiní beztak nechovají či chovat nebudou, je sice těžké se vzdát, ale je to možné. A není vyloučeno, že je to vůbec to nejlepší, co může Evropa udělat i pro sebe samu, pro obnovu své identity, pro svůj vlastní nový rozbřesk.

Vzít pokorně a neokázale na svá bedra kříž tohoto světa a následovat tak příklad toho, v něhož po dvě tisíciletí věří a jehož jménem napáchala i tolik špatného, může však Evropa asi jen tehdy, když se nejprve na chvíli zastaví a zamyslí se sama nad sebou. Tedy když naplní tím nejlepším možným obsahem pojem soumraku, kterému prý vděčí za své jméno.

Děkuji vám za pozornost.

Co by mohl Bureš říci ale nikdy neřekne?

Pane expremiére, řekněte nám nějakou veselou historku z podnikání. "No já nevím… " Ale no tak, snad jste nějakou zažil.

"Tak teda chcete nějakou slyšet? Třeba to, jak si na mě vzpomněli spolužáci ze Švýcarska, se kterými jsem chodil do školy skoro celý měsíc, a poslali mně peníze, abych mohl vytunelovat Pertimex?

Nebo tu, jak proti mně chtěl vypovídat můj bývalý šéf, před výpovědí se chtěl vykoupat a uklouzl ve vaně a bylo po něm?

Nebo tu jak mě chtěl dostat do tepláků slovenský ministr a měl smůlu. Než to stihl, zastřelili ho před vlastní poštovní schránkou?

Či tu, jak nějaký mafián chtěl mít nějaké dokumenty proti mně a než je dostal, tak ho taky zastřelili?

Nebo tu, jak jsem směnil bezcenné akcie své jedné vytunelované firmy za akcie jiné prosperující firmy, protože jsem byl v obou jednatelem?

Nebo dokonce tu, jak čirou náhodou, aniž bych se jim nějak vtíral, poslanci schválili takové množství příměsí biosložky do nafty, že to moje firmy ani nestíhaly?

Vy se nesmějete? No já musím běžet, mám kampaň v Horní a už tam na mě čeká kompars se kterým se mám fotit. Tak lidi čau".

vydržte naši hrdinové. a děkujeme.

Vydržte a nezlobte se na nás (představitele západu) že vám nedáváme větší podporu, a některé to dokonce chtějí úplně zarazit. Jsou to hlupáci a nic nechápou. Vydržte váš statečný boj i za nás. Ti co mají rády demokracii, svobodu, pravdu, čest, právo, ti jsou s vámi stále. A dělají co je v jejich silách, aby váš a náš společný boj se zlem, skončil našim vítězstvím nad zlem z russácka. Přeji šťastné svátky vánoční. Sláva Ukrajině ✌️🇺🇦✌️ sláva hrdinům ✌️🇺🇦✌️.

Trymaytesya i ne zlitʹsya na nas (zakhidnykh) za te, shcho my ne nadayemo vam bilʹshe pidtrymky, a deyaki navitʹ khochutʹ povnistyu yoho zakryty. Vony durni i nichoho ne rozumiyutʹ. Vytrymay sviy vidvazhnyy biy i za nas. Khto lyubytʹ demokratiyu, svobodu, pravdu, chestʹ, zakon, vony shche z vamy. I vony roblyatʹ vse vid nykh zalezhne, shchob vasha i nasha spilʹna borotʹba zi zlom zavershylasya nashoyu peremohoyu nad zlom iz Rosiyi. YA bazhayu vam shchaslyvoho Rizdva. Slava Ukrayini ✌️🇺🇦✌️ Heroyam slava ✌️🇺🇦✌️.

Тримайтеся і не зліться на нас (західних) за те, що ми не надаємо вам більше підтримки, а деякі навіть хочуть повністю його закрити. Вони дурні і нічого не розуміють. Витримай свій відважний бій і за нас. Хто любить демократію, свободу, правду, честь, закон, вони ще з вами. І вони роблять все від них залежне, щоб ваша і наша спільна боротьба зі злом завершилася нашою перемогою над злом із Росії. Я бажаю вам щасливого Різдва. Слава Україні ✌️🇺🇦✌️ Героям слава ✌️🇺🇦✌️.