„Ahoj, jsem Palestinec.
A protože je upřímnost v mé politice tak vzácná, dovolte mi přiznat několik věcí.
1947. OSN mi nabídla stát. Vedle Izraele. Hranice, nezávislost, uznání. Řekl jsem ne. Moji vůdci slibovali, že válka ‚zažene Židy do moře‘. Místo toho jsem přišel o všechno a oni tomu začali říkat katastrofa. Ne proto, že mi stát nenabídli, ale proto, že jsem ho odmítl.
1948–2025. Arabské státy mě mohly začlenit do společnosti, dát mi práva, pasy a důstojnost. Místo toho mě po celé generace držely v uprchlických táborech, abych zůstal zbraní proti Izraeli. Sobě stavěly paláce a mně vězení. Využívaly mě k propagandě, nezacházely se mnou jako s člověkem.
1967. Po další prohrané válce jsem mohl vybudovat stát na Západním břehu a v Gaze. Místo toho jsem trval na tom: ‚Žádný mír, žádné uznání, žádné vyjednávání.‘ Třikrát ne. O padesát let později stále nemám stát. Ukazuje se, že odmítáním se nájem nezaplatí.
Oslo, devadesátá léta. Izrael řekl: ‚Zkusme to.‘ Dal mi autonomii. Zbraně pro policii. Miliardy na pomoc. Co udělali moji vůdci? Peníze rozkradli, vyzbrojili milice a rozpoutali intifádu. Sebevražedné atentáty místo škol. Rakety místo továren.
Gaza, 2005. Izrael úplně odešel. Žádní osadníci, žádní vojáci. Měl jsem šanci proměnit Gazu v Singapur Středomoří. Zvolil jsem Hamás. Ten z ní udělal Mogadišo u moře. Miliardy na pomoc? Tunely, rakety a paláce pro jejich vůdce, zatímco můj lid jí potmě konzervy.
Demokracie? Skoro dvacet let jsem neměl volby. Hamás v Gaze zabíjí své odpůrce. Fatah je na Západním břehu zavírá. Moji vůdci ruší volby, protože mají příliš mnoho práce s bojem o moc.
Náboženství. Místo budování budoucnosti dávám v televizi prostor duchovním, kteří učí děti nenávidět Židy. Oslavuji ‚mučedníky‘, kteří vyhazují do povětří autobusy. Své děti vychovávám písněmi o krvi a ohni místo knih a vědy. Naději vyměňuji za svatou válku.
Arabský svět. Arabské režimy mi říkají ‚bratře‘. Ale zeptejte se jich, kolik Palestinců může svobodně žít v Libanonu, Sýrii, Egyptě nebo Kuvajtu. Odstrkují mě, ale oslavují mou smrt, protože má smrt je jejich záminkou.
Absurdita. Pořád říkám, že chci ‚vybudovat stát‘. A paradoxně hned vedle stojí Izrael: soused, který vybudoval prosperující demokracii, technologickou velmoc, farmy v poušti a města z prachu. Bez ropy, bez nekonečného bohatství, jen s odvahou. Mohl jsem se učit, přebírat jeho postupy, spolupracovat. Místo toho jsem si vybral závist a vztek.
Protižidovská posedlost. Mohl jsem přijmout Židy jako sousedy. Mohl jsem říct: ‚Dva národy, dva státy.‘ Místo toho opakuji: ‚Od řeky k moři.‘ Místo cti, pohostinnosti a bohaté arabské kultury jsem ukázal jen kulturu meče: hněv, extremismus a krev. Místo abych na Izraelce volal ‚salám‘ — mír —, křičel jsem ‚smrt Židům‘. A pak předstírám překvapení, když mi Izraelci nevěří, když jsou rozzlobení, zklamaní a přesvědčení, že o soužití vůbec nestojím.
Odpovědnost. Ze všeho obviňuji Izrael. Vždycky. Moji vůdci kradou miliardy? Může za to Izrael. Hamás odpaluje rakety z nemocnic? Může za to Izrael. Oslavuji smrt víc než život? Může za to Izrael. Odpovědnost není moje silná stránka.
Jsem Palestinec.
Mohl jsem vybudovat vlastní stát, a to mnohokrát. Vybral jsem si odmítání, korupci a nekonečnou válku. Mohl jsem žít v míru s Izraelem, ale rozhodl jsem se žít ve stínu jeho zničení.
Takže ano, jsem oběť. Ale až příliš často jsem obětí vlastních vůdců, vlastních rozhodnutí a vlastního odmítání vzdát se nenávisti.
A právě to je, milý čtenáři, tragédie, kterou si nikdo nechce připustit.“
Zdroj: překlad od David J. Harris Jr.
Žádné komentáře:
Okomentovat