Mít děti je drahé? A proč?

Proč nejsou děti? Kdyby byli, nemusela by být důchodová reforma? A jak mohou být děti, když je tak draho a ještě se jim berou dnes peníze! Kdyby raději byla větší podpora rodin! Více peněz v mateřské, více porodného, levné byty… Tak to jsou stesky proč to dnes je, jak to je. Proč místo dětí, si raději mladí pořídí psa, kočku, jiné zvířátko. Proč se vlastně už ani nežení, protože neseženou byt a tak dál bydlí u rodičů. Ani si nemohou půjčit na byt, protože je nezaměstnanost.

Opravdu to je v penězích? V bydlení? Pak v tom případě, nejbohatší lidé v zemi jsou Rómové, když jim nevadí drahota a nízké přídavky a příspěvky. V tom případě, nejvíce bytů v zemi mají Rómové, protože asi všichni bydlí. V tom případě, nejzaměstnanější (100% zaměstnanosti) jsou Rómové, protože asi všichni musí mít práci. Tedy, soudím podle toho, že v jejich komunitě mají děti už i děti (běžně 14,15 až 18 let) a než jim je dvacet, tak už mají 2,3 děti. (ne všichni, ale v jejich komunitě je to běžný jev)

Myslím si, že to určitě není o penězích, nezaměstnanosti, o bydlení, o drahotě… ale o lidech. Je to o náročnosti lidí. Chtěli by pro své děti luxus, který jim mohou zajistit jen ti opravdu bohatí. Chtěli by mít ten nejvyšší komfort. Když to tak poslouchám, tak si říkám, jestli to spíše není o tom, že by se jim snížil ten standart, na který jsou zvyklí?

Podle mě je to spíše o tom, že když jsem si užíval za svůj plat, tak pokud mi někdo dá ještě jeden (minimálně stejný), tak pak budu mít dítě. A když mně dá dva platy na víc, budu mít dvě děti, a při třech……. Takto bych shrnul požadavky mladých, pro založení rodiny. (samozřejmě neplatí pro všechny) Ale to nejde a nešlo to nikdy a nikde.

Rozebíral jsem to s dcerou. Ta by chtěla komfort, a já jí dával příklad, že my neměli takové věci, ale měli jsme vás. A naši rodiče měli ještě méně, ale měli nás. Tak samozřejmě jsem si vyslechl moudro mladých: to byla jiná doba, a bylo to. No, byla, nebyla. V každé době jsme se všichni museli přizpůsobit potřebám a možnostem. V každé době se musí žít do výše platů (tedy legálně a poctivě) a v každé době to jde.

Tak třeba, proč mít nový kočárek a postýlku? Proč mít jednorázové plíny, když obyčejné jsou levnější. A proč mít přebalovací pult, když se ještě před 20 lety přebalovalo na posteli nebo na dece na kuchyňském stole? A proč kupovat dětské prádlo tak, že každý měsíc musíme koupit jiné, větší? Já si pamatuji, že dříve se prostě koupilo takové prádlo, které sice nejdříve bylo velké, ale dítě do něj dorostlo, a tak prádlo na děti vydrželo i půl roku. A za nás sice ještě nebylo možno koupit levně u Vietnamců, ale když to dnes jde, tak proč nekupovat tam?

A proč si kvůli dítěti pořizovat něco, co se dnes sice kupuje, ale rozhodně to není pro život dítěte důležité. Vlastně to slouží jen pro náš pocit, že na to máme, že se o dítě dokážeme postarat, že se má dítě lépe, než jsme se měli my. Třeba ohrádky v místnosti, hlídací zařízení, speciální nádobí na přípravu a ohřev výživy….

Prostě, šetřit se dá, a když jsem se kouknul na ceny, tak sice jsou až 10x větší, ale dnes je 10x větší průměrný plat. Možná že něco je i na přepočet trochu větší (stejně jako je dnes toho hodně levnější), ale průměrně jsou ceny stejné. Prostě, nebuďme nároční, počítejme s tím, že naše dítě prostě nebude mít to, co dítě nějakého manažera, že se sníží naše životní úroveň. Že už nebudeme mít pohodlný život bez problémů a vydání.

Ale počítejme s tím, že kolik dáme dětem lásky, tolik nám jí děti vrátí. A není tedy dítě dobrá investice?

Máme rádi zvířata

Krásný díl pořadu: ta naše povaha česká. A je to tak, lidé se obklopují zvířaty proto, že je lidé zklamali. Zvíře nedokáže zradit, opustit, oklamat, být zlí. Ano, nedokáže být zlí, protože to prostě neumí! Jistě, jsou některá zvířata "zlá". Ale to je z našeho, lidského hlediska. To my jsme něco udělali špatně. Přehlídli jsme nějaký signál. To my jsme se nechovali ke zvířeti, jak jsme měli. To my jsme zvíře bili, týrali, špatně s ním zacházeli, nerozuměli mu, co nám říká, nerozuměli jeho potřebám. A co hůř, někdy jsme i zvíře úmyslně učili, být zlý. Ale kdo chtěl a chce zvíře jako kamaráda, přítele, jediného tvora na zemi, aby nezůstal sám, tak tomu se zvíře odvděčí láskou, vděkem, oddaností, věrností. A u psů to platí tisícinásobně.

A jeden osobní příklad: manželka neměla ráda žádná zvířata. Podle ní patřili všechna zvířata na zahradu, do přírody a na pekáč (to samozřejmě některé). Ale jedna dcera se zachovala dost špatně. A druhé jsme chtěli udělat radost a protože chtěla od malička pejska, tak ho dostala. Tedy díky mě. No a náhle se i žena změnila a pejsek je dnes její miláček. Myslím si, že kdyby nebylo té nezdárné dcery, tak pejska nemáme do dnes. Tak nám pejsek změnil ženu a mamku a dnes by už bez pejska nebyla.

Lidé nás prostě zklamou, zvířata ne, pokud je my sami nezklameme.

Domov není dům

Domov je krásné slovo a znamená snad vše, co člověk potřebuje. Domov je rodina, láska, zázemí, skrýš. Domov je druh, děti, rodiče. Domov je tam, kam se vracíme nejraději. Domov je něco, kam přijdeme a je tam někdo, kdo nám rozumí, kdo se o nás postará, Pokud je domov domovem, tak je to jako maják, který nás přitahuje, ať jsme třeba na opačné straně světa. Z domova můžeme odejít na kraj světa, ale stejně nás to přitáhne spět. Domov je místo, kde nás celý život někdo čeká. Kde se můžeme schovat před nepřízní osudu, lízat si rány. Domov je přístav, kde můžeme vždy přistát a přečkat rozbouřené moře. Kdo ten přístav má, měl by si toho vážit a snažit se ho spravovat. Někdo si myslí, že domov nepotřebuje nebo že jeho domovem je celý svět. Ale každý přijdeme na to, co je to domov až když nám bude ouvej nebo až zestárneme a zjistíme, že jsme sami. A sám může být i uprostřed houfu lidí. Domov není dům, byt. Domov je to, po čem se nám stýská a kam nás táhnou vzpomínky. Domov je hlavně o hezkých vzpomínkách. Ty dělají domov domovem. Domov je tam, kde se cítíme šťastni a kam se rádi vracíme, protože tam máme srdce.

Že bych byl úchyl?

Nevěděl jsem, že ještě ve 21 st. budou lidi uvažovat jako před sto lety. Nebo je to spíše tím, že nejsem sympatický a pro některé lidi přímo odpudiví. Možná že kdybych byl sympatický, bylo by vše jinak. Ale k věci. Bavil jsem se z jednou známou z práce (no spíše z autobusu, protože se vídáme akorát na stanici, jinak bydlíme a děláme každý jinde)

Vyženil a následně si adoptoval dvě děti, dcery. Věděl jsem, že je budu mít rád jako vlastní. Učil jsem se s nimi, učil jsem je na kole, plavat, věnoval jsem se jim v nemoci a ve zdraví. Mazlil jsem se s nimi, ale i jsem jim vynadal a někdy i dostali, když to bylo třeba. Radil a vysvětloval. Prostě jsme byli rodina. Tak jak asi každý, tak i já mluvil o rodině. Stěžoval jsem si na mladší dceru, která se nám za naší péči odvděčila. Pomluvila nás, kudy chodila. Začala se nabízet na internetu. Vyhýbala se nám. Nejdříve ta dotyčná se mnou souhlasila, ale jen do chvíle, než jsem řekl, že jsem se s nimi mazlil a měl jsem je rád jako vlastní.

No a najednou nastal problém. Ona mazlení chápe jako sex milenců. Sama nemá děti a tak jsem jí marně vysvětloval, že rodiče se s dětmi mazlí. Na to mi řekla: ale vlastní a já jsem nevlastní. A děti se ještě k tomu mazlí jen s mámou (takže ani vlastní tátové se s vlastními dětmi nemazlí) a jen když jsou malí (takže před pubertou).

Tak jsem jí řekl: to jsem je měl od sebe odehnat, když ke mně přišly? A starší ke mně přijde ještě dnes (22 let), no to už naší rodinu začala považovat za nějakou úchylnou. Najednou jí bylo jasno, proč mladší odešla a začala se živit, jak se živí. Prý když jsem jí osahával a zneužíval, tak se nediví, že utekla a nechce nás znát.

Ptal jsem se: jak osahával. Když dítě obejmu, dám pusu, pohladím, hraju si s ním, mám ho na klíně? Na to odpověděla: no to bys u soudu musel vysvětlit, jak si to dělal. No už jsem ztrácel slova a dech. To jsem opravdu nečekal a ukončil hovor.

Tak to, že si rodiče adoptují děti, znamená, jen je živit a šatit. Žádné mazlení, žádné city, žádný domov. Stále zůstáváme sobě cizí. A kdyby mělo vzniknout nějaké pouto, je to úchylný, zneužívání dětí a prostě trestný. A to je 21, století. Ale myslím si, že hlavní důvod je ten, že nejsem sympaťák. Docela bych se vsadil, že kdyby to samé říkal někdo sympatický, krásný, nějaká celebrita (kterou by měla ráda), tak by měla jiný názor.

Sebekritika není kňourání

Reakce na jednu debatu. Když mluvím nebo píši o sobě, o tom co se mi stalo, co jsem prožil a co mi kdo udělal, tak to jsem hned uplakánek, kňoural, zakomplexovaný, trápící se, moula co si neumí poradit. Zajímavé, a tak jsem dal příklad jiných, kteří také povídají o sobě a co zažili a kdo jim co udělal. Nato mi řekli, že oni to myslí s ironií a nadsázkou.

Zajímavé, jiní to myslí s ironií, nadsázkou, jako zábavu na pobavení společnosti. Jen je zajímavé, že všichni ti "srandisti" patří mezi krásný, sympaťáky, celebrity, nebo mající postavení a moc, ale nikdy k nim nepatří oškliví, nesympatický, obyčejní, řadoví lidi. Ti už si nedělají ze sebe legraci, ale myslí to vážně. Zvláště ti oškliví a nesympatický.

Proč krásný, sympatický, celebrita, nebo někdo na vysokém postě, o sobě může říkat cokoliv, hanět se a stěžovat si na osud a jiné lidi, horem dolem, a lidi ho chápou nebo to berou jako legraci. Stojí při něm a litují ho. Věří, že to není tak, jak říkají, ale jinak, nejspíš opačně. Ale každopádně s nimi soucítí. Zato oškliví, nesympatičtí, obyčejný lidi, cokoliv řeknou, třeba jen aby řeč nestála, nebo prostě jen sdělí něco ze svého života, nebo ze sebe nedělají, co nejsou a sebekriticky o sobě mluví, jsou hned uplakánci, co se cítí ukřivdění, ufňukánkové, co si to vlastně zaslouží a jsou k smíchu. A co říkají je pravda, a dobře jim tak.

Proč si může stěžovat a svěřovat se, jen někdo, zato druhému je to odepřeno? Proč by se krásný, sympaťák, celebrita nebo kdo má nějaký post, kdo je bohatý, nemohl cítit bídně, sklesle, zakomplexovaně, ublíženě? Protože, u takových se předpokládá, že mají vše a proto MUSÍ BÝT ŠŤASTNÍ! A proč se oškliví, nesympatický, chudý, řadový člověk, nemůže cítit šťastně, vyrovnaně, mluvit o sobě co chce a svěřovat se s čím chce? Protože, u takových se předpokládá, že nemají, co si přejí a proto závidí, mají komplexi a cítí se ublíženě, proto se předpokládá, že MUSÍ BÝT NEŠŤASTNÍ!

Ale i tak, ať si každý myslí co chce, tak přeci proto, abych nevypadal jako kňourálek, tak pokud o sobě budu psát a mluvit, tak ne jako o fešákovi, sympaťákovi, když přitom vím, že jsem nesympatický, oškliví a lidem k smíchu. Tak snad nejsem slepý a hluchý, abych neviděl a neslyšel, jak se mi lidé posmívají. Naopak bych byl ještě k smíchu.

Jedno je ale jisté, kdyby mně můj vzhled stále někdo nepřipomínal, tak bych ani nevěděl, že jsem tak jiný, šeredný. Protože od narození žijete se svým tělem, tak si ani neuvědomíte, že něco není, jak má být.

Kdybych se stále nesetkával s tím, jak mě někdo paroduje, tak ani nevím, že mám špatný hlas a výslovnost. Nikdy by mně nenapadlo, že má kůže je tak bílá a holá, že mé špičky (chodidla), jdou tak moc od sebe. Že můj obličej je nesymetrický a jemný, proto si mě pletou (někteří) se ženskou. Nevěděl jsem, že nemít vousy, je tak hrozný a nenormální. Že mé šišlání je tak moc slyšet (R, Ř). Prostě nebýt vás, lidí, tak si myslím, že jsem normální člověk, jako každý z vás.

Nyní jsem si vzpomněl na jeden příběh:

Na jednom hradě žil malý kluk. Byl šťastný, veselí, stále se usmíval a rád chodil mezi lidi a své vrstevníky. Pokaždé když přišel, tak se všichni smáli a on je bavil různými vystoupeními a vtipy. Na tom hradě ale nebylo nikde zrcadlo. Až jednou uviděl svůj obraz v okně. Byl zděšen. Uviděl zrůdu. Tehdy pochopil, že se mu lidi a zvláště děti, nesmáli proto, že je zábavný a veselí. Ale proto, jak vypadá. Od toho dne se už nikdy neusmál a i lidem se vyhýbal.

Nerozebírejte ten příběh, jako že obraz v okně mohl vidět už dříve, je to jen příběh. Příběh, který má říci jen to, že jak se člověk cítí, záleží nejen na něm, ale na nás všech. Má říci, že každý by měl být to co je a ne to co není. Má říci, že ostatní lidi by se k ostatním měli chovat stejně, bez rozdílu. Že vzhled by neměl být určující pro smýšlení o člověku.

Já sám jsem taky zažil šok, který mě definitivně dostal tam, kam patřím. Tedy několik šoků. Když jsem se viděl na videu, když jsem slyšel svůj hlas, když jsem prošel manželskou krizí a následně si uvědomil, proč se mnou vlastně ženy chodily a proč si mě vzala manželka. Vždy to bylo pro něco jiného, než z lásky. Proto to taky vždy skončilo, jak to skončilo. Taky jsem si uvědomil, že žena opravdu zkrásní muže. Když jsem byl ve fázi vztahu zamilovaný (já, ne ona), tak jsem se cítil být hezký. No abych to nepřeháněl, prostě jsem si myslel, že to není zas tak špatný. No ale vždy když to skončilo, tak jsem se zase cítil jako šereda. Nyní už se na sebe ani nemůžu podívat.

Vím, jaký jsem, a asi mě s toho nedostane žádná láska, protože vím, že by to stejně opět bylo jen jako východisko ze situace. Že bych opět jen poskytl úkryt, pofoukal bolístky, a až by se opět oklepala a narovnala, frrrrrrrr a už by jako vyléčený ptáček, letěla za lepším. Tento článek není fňukáním, pokud fňukání chápete, jako stěžování si a prošení o pomoc, utěšování a litování. Já si neztěžuji a ani nechci, aby mě někdo pomáhal, litoval a utěšoval. Prostě jen popisuji fakt, který se nedá změnit a tak jsem ho přijal. Jsem s tím smířený a tak jen chci říci: kvůli svému vzhledu se přeci nebudu blížit kanálama, neuzavřu se do nory a budu tiše jako myška. Prd vážení, naopak budu tak hlasitý a tak vykukovat, jak bude třeba. A s tím vy všichni nic nenaděláte.

Jak (ne)udělat zlého člověka 2

Kdysi jsem byl veselí, usměvavý člověk, plný optimismu. Každému bych chtěl pomoci, každému jsem věřil, každému jsem se svěřoval a od každého si nechal poradit. Všichni byli lepší nebo stejní jako já. Každý byl dobrý, čestný, poctiví. Prostě krása. I ten svět byl hezčí. Slunce více hřálo i svítilo, příroda byla čistší, voňavější, zelenější.

Ale jak tak léta přibývala, jak mě život fackoval z leva z prava, sem tam kopanec, rána pod pás, tak mě ten úsměv z tváře mizel a i ten optimismus se vytrácel. Už pro mě svět nebyl tak voňavý, zelený, čistý. A poznával jsem, že nejsou jen dobrý, slušný a poctivý lidi, ale že svět se hemží zlými a zákeřnými lidmi.

Poznával jsem, že asi mezi lidi nepatřím. Zvláště když jsem zjišťoval, že ať řeknu, udělám, navrhnu cokoliv, tak je špatné, nepřijatelné, nesrozumitelné, blbé a špatné. Prostě bych se mohl snažit, jak chci, vždy to vyjde na nic. A co mě utvrzovalo v tom, že asi nepatřím mezi lidi, bylo to, že když jiný řekl, udělal, navrhnul to samé co já, tak to bylo přijatelné, dobré, srozumitelné.

Taky jsem zjišťoval, že ve sporu s někým jiným, který měl někdo rozsoudit, vždy vyhrál ten jiný, i kdybych měl očividně pravdu já. I když jsem byl napadeným, uraženým já, tak vždy se to vyřešilo tak, že když by pravda měla být u mě, tak se dodalo: ale ty sis musel začít, proč by to jinak ten druhý udělal? Zajímavé, že se nikdo nezeptal, nebo nezamyslel: proč bych to říkal, nebo dělal já?

Začínám mít pocit, že taky budu vrčící, štěkající bručoun, který se tak už předem brání proti útoku. Už se nebavím s lidmi v klidu, s úsměvem, bez toho, abych čekal něco proti mně. Už nedokážu věřit lidem, v jejich dobrotu. Začínám lidi nesnášet, stejně tak, jako oni nesnáší mně.

Cítím se jako dítě, které je neustále peskováno, že zlobí, až nakonec začne opravdu zlobit. Já už nejsem dítě, ani pubescent, ale dospělí muž. Proto sice nezlobím, ale začínám být na lidi nepříjemný. Dokonce jsem se přichytil, že když si někdo dělá očividnou legraci ze mě, nad kterou bych se dříve zasmál, tak dnes reaguji podrážděně. Prostě legraci od jiných, zvláště těch, kteří mi dávají, nebo dávali znát, jak mě nesnáší, nemohu přijmout, protože je nesnáším zase já.

Mám pocit, že se mi nic v životě nepovedlo. Jen co splatím hypotéku, uvidím, že mě dcera už nebude potřebovat, tak půjdu umřít. Co bych tu ještě dělal. Zvláště když tu očividně nemám co dělat.

Ps: pro ty co nepochopili můj článek: toto není fňukání, volání o pomoc, stěžování si, ale jen sdělení. No a těm, co jim jsou mé články (zvláště politické) proti srsti a rádi by, aby to umírání bylo už zítra, tak těm vzkazuji, že tu budu tak dlouho, jak bude potřeba a jak budu chtít, nejdéle až do smrti. A ať se netěší, i po smrti je budu strašit. Bububububu.

Jak (ne)udělat zlého člověka

Člověk a ani zvíře se nerodí zlí, ani dobrý. Jak se budou chovat v dospělosti, záleží na výchově a vlivu okolností. Když bude dítě bito, uráženo, ponižováno, asi z něho nevyroste veselí, sebevědomí člověk. Člověk společenský, bránící svá práva.

Co se stane, když zjistí, že se může na hlavu stavět, může se pro druhé přetrhnout, ale je mu to na nic, protože je lidem nesympatický. Když zjistí, že jinak se lidi dívají a hodnotí to, co dělá on a to, co dělá kdokoliv jiný.

Co se stane, když nebude mít zastání a dovolání se svých práv. Když na jeho názory nabude brán zřetel. Když vidí, že když se k němu jiní chovají špatně, je to v pořádku, ale když se brání nebo sám zaútočí, je to špatné a hned se za to ztrestá.

S takového člověka se stane buď méněcenný, zakřiknutý člověk. Vyhýbající se společnosti. Nebo zlí, útočný člověk, jednající agresivně na cokoliv. Oba ale budou "více méně" nesnášet lidi a společnost. Jedni se budou schovávat, druzí útočit.

A zavinil to přístup společnosti. Stále je v nás cosi zvířecího. Stále se snažíme lidi, kteří vypadají a chovají se jinak, vyštvat, zničit, izolovat. Ano, dnes se to neděla tak krutě, jako v dávnověku. Ale myslíte si, že když se někomu smějeme, předem odsuzujeme, dáme mu najevo, že je ten poslední z nás, že to není kruté?

Pak se nedivme, že někteří lidi jen vrčí a koušou. Že se mračí a nechtějí s vámi nic mít. Že jakákoliv snaha s ním vyjít, zkrachuje. Oni totiž mají s lidmi špatné zkušenosti. Bojí se vás, tak se brání, jak umí. Oni většinou od lidí nic dobrého nedostali, naopak, tak to samé čekají i u vás.

Pochopme je, snažme se jim dokázat, že jsme jiní. Že nemáme tu pomyslnou hůl, abychom je v nestřeženém okamžiku praštili. Nikdo se nerodí zlí, a záleží na nás, na všech, kolik bude ve společnosti zlých a kolik dobrých.

Získal jsem rodinu

Když jsem se seznámil a začal bydlet s manželkou a jejími dětmi, tak jsem byl šťastný, protože se mi pomalu plnil sen o rodině. Trochu jsem se bál, že budu pro ně vždy jen strejda, ale už první měsíc jsem zjistil, že mě berou jako tátu. A jak mě srdíčko zaplesalo, když volal jejich vlastní otec a starší dcera mu řekla: ahoj strejdo, my už máme jiného tatínka. V duchu jsem jásal, ale nahlas jsem řekl, že to nemůže takto říkat.

Postupně jsem se dozvídal, že jejich vlastní otec je ožrala a že si holek nevšímal. No a ani se více méně nevídali, protože ráno odešel do práce a v noci se vracel z hospody ožralej domů. Když jsem mu navrhl, že si holky adoptuji, okamžitě souhlasil. Jen se chtěl ujistit, že už na ně nebude platit alimenty. Tak jsem získal své děti.

Vlastně já byl jejich první otec, který se staral. To co nezvládl vlastní, jsem doháněl já. Naučil jsem je plavat, jezdit na kole, bruslit. Když šly do školy, učil jsem se s nimi, pomáhal radou, vysvětloval. Byl jsem u nich v nemoci, pohladil, když byly smutný, pomazlil, když přišly, ale i potrestal, když něco provedly. Byl jsem tu vždy, když bylo třeba. Ale stejně byla a je ve mně malá dušička, jestli mě mají stejně tak rádi, jako já je.

Byl jsem zvědavý na pubertu. Tedy, asi to zná každý rodič puberťáků. Rodiče jsou hloupí, ničemu nerozumí, dnes je přeci jiná doba, nejsou moderní, nic neumí, neznají…… No taky jsme si tím prošli. Ale zjistil jsem, že mě stále mají za tátu. No a na prvního si ani nevzpomněly. Ale kdy jsem nabyl dojmu, že jsem je vychovával dobře? Že jsem se k nim choval hezky? Že jsme k sobě přilnuli, bylo ve chvíli, kdy jsme měli s manželkou krizi a skončili u rozvodu. Když mě ta starší řekla, že mě má raději než mámu a kdybychom se rozvedli, zůstala by se mnou. Vážení, není to nádhera? Nejsem ten nejšťastnější táta na světě?

Chcete galantnost? Chovejte se jako dámy!

Občas se stává, že se lidé pohádají. Zvláště hádky mezi pohlavím jsou zajímavé. Při nich se snaží muži být mírnější. Ale u žen je tomu naopak. A zvláště když v hádce prohrává. To používá ostrá a pod pásová slova. Doufá totiž, že muž vezme v úvahu to, že je žena. Počítá, že může muži říci cokoliv a dát mu i pár facek. To co by mezi muži vyvolalo rvačku, tak mezi mužem a ženou se počítá, že muž si to nechá líbit.

A tady bych se zeptal proč? Proč ženy počítají s tím, že muž uzná, že je slabší (mnohdy tomu tak není) a hlavně, že je žena! Milé ženy, ne všichni, samozřejmě, proč se při konfliktech schováváte za ženskost, slabost, křehkost? Není to zbabělé? Proč se vám to, že jste žena, hodí jen jako úskok, jako obranu proti oprávněné reakci.

Nezneužívejte svou ženskost. Pak se nedivte, že si vás muži neváží. Používejte svou ženskost ne jako zbraň na zostření a vyhrocení situace, ale jako prostředek urovnání a otupování všech sporů. Nezneužívejte ženskosti, když v hádce nadáváte a urážíte a dokonce i fackujete, škrábete, koušete a čekáte, že muž bude držet a ustoupí vám jen proto, že jste žena.

Ale použijte toho, že jste žena tím, že muži rozmluvíte jeho chování. Že mu svou slušností ukážete, že spory se nemusí hrotit. Chcete, abychom se k vám ženám chovali galantně? Tak se chovejte jako ženy, dámy, ne jako chlap po desátém pivu ve čtvrtý cenový.

PŘÍKL. : hádal jsem se s kolegyní. Když jí začaly docházet argumenty, tak začala s nadávkami jako: čůr..u, haj..e, imp…..e, a jiné. Tak jsem jí to vrátil, kr..o, pí.o, atd. Najednou se ohradila: co že si to dovoluji. A já na to: jo, tak ty můžeš a já ne? A ona použila častou zaklínací větu: ale já jsem žena!

Tak co, kdo se choval správně?

Taky táta

Mé dětství nebylo růžové. Mě vychovávala ulice, knížky a pozorování okolí a lidí. Babička byla věřící a tajně nás brala do nedělní školy. Tajně kvůli fotrovi. Ale stejně nejsem věřící. Proč jsem nenapsal: tátovi? Protože to byl gauner. Byl to policajt a zažranej komunista. To by nebylo tak hrozné, ale k vlastní rodině se choval jako ke zločincům a nejnebezpečnějším zrádcům republiky. Tedy nejen k nám.

Začínal jako pochůzkář, ale proto, že pro něj všichni lidi byli zločinci a nepřátelé státu, tak ho převeleli na Pankrác. U hlídání vězňů to tak nevadilo. Ovšem z domu ho neodveleli, a když jsme si na něj (nejdříve máma a pak postupně jak jsme dospívali i my synové) stěžovali, tak jen nad tím policajti mávli rukou. A on nás dál mohl mlátit, ponižovat a lámat kosti.

Ale náš čas nastal, až když jsme došli všichni do puberty. To už nemohl napadat, nás ani mámu. To bychom se na něj vrhli, a dali mu takovou nakládačku, že by chodil měsíc oteklej. Už si troufl jen na urážky a to skrz zamčené dveře, jinak bychom mu zase dali co proto.

Tehdy jsem zjistil, že s dobrým můžeš vycházet po dobrým, ale se zlým jen po zlým. A že, nemůžeme mít úctu k někomu, kdo nás zplodil, jen proto, že nás zplodil.