Královna vesmíru

Je někde královna vesmíru?

Já chtěl bych jí hned

vládli by jsme spolu

svět by byl v pohádce.

Královno mé mysli

královno srdci nejbližší,

kde jsi kde?

Jsi světlo, jsi tma?

Jsi v mé mysli

nebo skutečná?

Spojme se s láskou

vírou, s myslí.

Přijď už, čas se ztrácí

a já déle čekat nechci.

Spojíme se tělem i duší

proti proudu nepřejícných duší.

Proti zlobě, zášti, nenávisti.

budeme bojovat rozumem

a láskou v srdci.

Královno, kde jsi?

Bojíš se snad?

Ano, svět je zlý a špatný!

Nebo snad ne?

Jen je nedospělý.

Chová se jak malé

dítko rozmazlené,

které si nedá poradit.

Přijď královno, spojíme se

a naučíme ho žít.

Cesta za štěstím.

Lidi sní o tom, že tam v dáli,

za tou rozbouřenou řekou,

za tím hustým trním,

na konci toho pralesa,

je louka, kde svítí slunko

a kde voní květina.

Tam někde za dalekým obzorem,

kde zpívají ptáci a létají motýli,

tam je láska a štěstí člověka.

Jen nemáme někdy dostatek sil

překonat se a tou cestou jít.

Většina se vzdá a k cíli nedorazí.

Cesta ke štěstí a hledání pravé lásky

je cesta plná strastí, utrpení a bolesti.

Je to cesta trním a jen málo lidí dokáže

ujít celou tu cestu až k cíli.

Nebojme se té cesty ke štěstí,

kdo myslí to vážně, dojde k cíli.

Pišme básně

Krásně se tu píší básně

radost číst jak lidi

baví tu to naše žití.

V básni se dá vyjádřit

co jinak nelze říct.

Naše city bolesti

naše pochvaly a protesty.

Verš otupí ostré hrany

předá přijatelnější informaci.

když hádat budeme se chtít

vždy jen ve verších.

Možná bychom nakonec

východisko vždy našli.

možná by těch sporů válek

ve světě bylo míň.

Možná by pak svět byl

místo pro život lepší.

Veršujme, básněme

můžou být i pamflety.

Snad jsem tě našel.

Dva poutnici bláhoví,

láska spolu s nadějí,

na své věčné pouti,

jdou krajinou srdeční.

Něco končí, něco začíná,

nám snad končí trápení

a samota a štěstí

ve dvou nám začíná.

Já vím, co láska je

a i ty to víš,

pro lásku k tobě

dýchat celí chci.

Vyznání lásky chci

slyšet z úst tvých,

lásko, jsi tak daleko,

proč to tak má být.

Ač jsme tak daleko

přesto jsme blízko.

Tvé tělo nemám

mysl snad ano.

Lásko, já opět žiji,

proč nepřišla jsi dřív.

tak o pár let,

o den o měsíc.

Protipól.

Číňané byli moudrý národ

viděli věci z obou stran

(jing a jang).

Mě baví ta mystifikace

a přitom je to tak zřejmé:

bílá-černá, světlo-tma,

teplo-zima, dobro-zlo,

muž a žena… protipól?!

Vše to do sebe zapadá

není v tom záhada.

To jen moderní člověk

se k záhadě upíná.

Procházka.

V sobotu jsem venčil psa.

Byl vítr, chladno a tma.

Zadíval jsem se na nebe.

A pomyslel na tebe.

Obloha byla plná hvězd.

A já si říkal pro sebe:

jak krásné by to bylo

kdybych tě měl u sebe.

Má vzpomínky náhle končí.

Pejsek na mě zase kňučí.

Už chce domů, je mu zima.

Má myšlenka ho nezajímá.

Vzpomínku ti po měsíci posílám.

Vítr ti jí doufám donese.

Asi už spíš a sen sníš.

Chtěl bych ho ve hvězdách číst.

Je to krása na tom světě.

Když někoho v srdci máme.

To pak při vzpomínce na něj.

Krásníme a mládneme.

Báseň moje ke konci se plíží.

Snad se ti bude líbit.

Ať tě při vzpomínce na mě.

U srdce krásno zahřeje.

Jak je mi díky tobě.

Milá jak mám teď v klidu žít,

poradíš jak, mému srdci.

Jak mám volně dýchat, jíst,

Nového jara užívat si.

Jak mám teď klidný spánek mít

když o tobě se mi zdá.

Jak mám teď klidný být

když ty jsi tak vzdálená.

Mé dny jsou teď krásnější

a noci opět hezčí.

Slunko více zahřeje a svítí

úplněk je mnohem hezčí.

Na noční obloze je více hvězd,

modrá obloha bez mráčků je.

Čas už se tak netáhne,

To jen kvůli tobě.

Louky jsou rozkvetlé,

květy na ní více voní.

Zima tak nezebe a

v létě vedro zase není.

Každý krok je náhle lehčí,

Chtělo by se létat, skákat, tančit.

Je mi nyní stále krásně,

Díky tomu, že jsi.