Komunistická myšlenka

Kdyby bylo všechno všech, tak lidi budou pracovat lépe, rádi a s nadšením. Ano! To je pravda. Když nám něco patří tak o to pečujeme. Ale tady bych zdůraznil: KDYŽ NÁM TO PATŘÍ! Ne naší partě, kolektivu, společnosti, ale jen a jen nám! Marx a Engels mají pravdu v tom, že lidí dělají rádi a jsou spokojeni, když dělají na svém. Nakonec to znali osobně (jeden továrník a druhý novinář na volné noze), že kdyby museli pod někým dělat tak je to nebaví. Ale buď je jejich následovníci nepochopili, nebo oni sami neznali přirozenou lidskou vlastnost: že jsme šťastní jen na svém!

Ale to bych jim odpustil, nakonec nebyli to psychologové ani ekonomové ale jen snílci. Nebyli to ani znalci historie jinak by nenapsali takový blábol, že změna společenského zřízení se stává jen revolucí (v jejich podání je to otevřený boj v ulicích). A asi největší blud je, že revoluce dělaly střední třídy a proletariát a z části střední třídy se zase vytvořila třída panská. Tady bych se zastavil.

A pokud platí to, co Marx a Engels psali, tak proletariát a část střední třídy, budou vždy poctivý a spravedlivý, a vládnoucí, bohatá vrstva, bude nepoctivá a nespravedlivá. A pokud platí, že nejnižší, nejchudší, třída (proletariát) se nikdy poctivě nedostane na horu (tak to by se týkalo i bývalých pánů, kteří by o vše přišli), že vládnoucí, bohatá vrstva, bohatství nakradla a získala dědictvím a že je to neměnný fakt, proto musí dojít ke změně jen revolucí. A pokud by platilo, že myšlení a jednání tříd se nemění, tak v jejich době by byli už jen dvě třídy: střední třída a proletariát.

Víme, že procentně má mínus, plus, vyšší třída 10% střední 30% (10% proletářky cítících - 20% ostatních) nižší 60% Tak že, po každé změně by se musely třídy změnit o 10%. Pokud počítáme, že vyšší třída byla zlikvidována, by to vypadalo, že v době říjnové revoluce po 3 změnách (z prvobytně pospolné společnosti - otrokáři, feudálové, kapitalisti), by už byla jen jedna třída - proletáři. Tak že, mě z toho vyplívá, že Marx a Engels musel kritizovat socialismus. Nebo sami nevěřili tomu, co píší?

Co říkali a jak to bylo

Komunisté nám říkají, že v kapitalismu nemohou být lidé šťastní, protože se bojí o svou budoucnost. Že nemohou být čestní a poctivý protože je k tomu nutí kapitalistická společnost. Že nepracují rádi a lépe, protože dělají na kapitalistu. Nemohou se radovat ze života, protože nejsou svobodní (to jako že jsou otroci? Já se cítím svobodně).

Kdybychom za jejich vlády byli šťastní a poctivý, proč bychom jejich systém opouštěli. A proč měli policii, soudy a vězení? A nevšiml jsem si, že by lidé byli nějak šťastní a pracovali všichni rádi a s nadšením, když dělali pro společnost a ne pro kapitalistu. Naopak nadávali na nedostatek, málo peněz a drahotu.

Pohádka o kráse

Žiji v lese. Mezi stromy a zvířaty. Těm nevadí, jak vypadám, co jsem, a když se k lesu budu chovat hezky, tak les ke mně taky. Nevěřím lidem, jsem zklamán. Lidé vás hned odsoudí, zařadí vás do škatulky a vy se z ní už nedostanete. Krásný = dobrý, skvělý, chytrý, hodný. Ošklivý = špatný, hloupý, neschopný, zlý. No a tak jsem tu. Stromu, kytce, lišce, motýlu… nevadí, jak vypadám. Rozumíme si a já se naučil rozumět řeči lesa. A zdá se mi, že i les rozumí mně. Je to mé království. Jsem šťastný a spokojený. Mám vše. Nevěřili byste, jak málo ve skutečnosti k životu potřebujete.

Střechu nad hlavou, vodu a něco k snědku. A vše mám. Střechou je mi nebe nad hlavou, když je déšť, tak větve stromů, vykotlaný strom, jeskyně, nebo nora v zemi. A když je zima? Tak se zahřeji při ohni, mechem si obložím skrýš, a i kožešinu na zahřátí mi příroda poskytne. Vodu mám z pramene a i dešťovou. No a jídla jak na hostině. Houby, lesní plody, med i maso. A společnost mi dělají zvířata. Je to úžasné divadlo, sledovat hrající si veverky, poslouchat koncert ptačího zpěvu, sledovat svítání a západ slunce, pozorovat hvězdy, měnící se přírodu podle ročního období. Lidi mi ani nechybí. A já jim také ne.

Za nic bych nevyměnil to ranní vstávání přírody. Když slunce vychází, ptačí zpěv se probouzí. Květy se rozevírají. Vše kolem začíná vonět, zpívat, začíná se to hemžit životem. A večer, jak to vše usíná. Jak se les tiší a zklidňuje. A vše zalije západ slunce. Nevím, které roční období je krásnější. Na jaře vše začíná kvést a vonět. Rodí se mláďata. V létě je krásně teplo a i déšť je příjemný. Na podzim se les zbarví do nekonečné palety barev. V zimě se pokryje sněhem a ledové vločky vytvoří krásu ledových obrazců.

Takto jsem tu žil léta. V klidu a míru, souzněním s přírodou. Už jsem věděl, kde hnízdí jaký ptáček, kde má noru liška, jezevec, v jaké jeskyni se mohu v zimě schovat a zahřát. Kde rostou plody lesa, kde je hejno ryb. Kde je voda k pití a kde léčivé bylinky. Kde se pase vysoká a kde ryjí divoká prasata. Znám pěšinky zajíců, i kudy ježci chodí, a kde si hrají veverky a kuny loví. Celý les znám nazpaměť. A znám i skály, z kterých mám nad mým královstvím, nejkrásnější výhled. A z kterých občas rozjímám, pod oblohou plnou hvězd.

Mnohokrát mě letní teplo, noční obloha, vůně lesa a vzdálený zvuk lesa ukolébali a já usnul spánkem spravedlivým a zdál se mi sen. Byl jsem spokojený a nic mně nechybělo. Až jednoho dne, se mnělo vše změnit. Jako by mně někdo nepřál ten klid. Osud mně chtěl tvrdě zkoušet, co vydržím. Já nic nechtěl, jen v klidu žít. Nikomu jsem nic neudělal a nikomu nepřekážel a nejspíš i nechyběl. Přesto přišlo něco, co změnilo můj život.

Jednou jsem se probudil a nějaký neklid v lese byl. Co se to děje? Většinou je to tím, když někdo do lesa přijde. Kouknu a na vyhlídce vidím postavu. Co tam dělá? Takto vysoko. A tak brzy po ránu. Jdu se podívat. Z blízka vidím, že je to žena. Co, žena, víla. Je tak krásná, až se srdce zastaví. Asi čeká na milého. Příroda je k mileneckým schůzkám krásná ráno i večer. Když slunce stává i když jde spát. No nebudu rušit, ať se mě nepoleká a tak jdu pryč. Ať neruším milence v soukromí. Jak sestupuji k mé jeskyni, tak je mi divné, že nikde nikdo. Z vyhlídky je rozhled po kraji. Kdyby se někdo blížil, tak ho uvidím. No co, asi se jí milí zdržel, ale pokud se milují, tak jim to nevadí a po setkání si v objetí odpustí.

Najím se a půjdu něco dělat. Studánka potřebuje pročistit, pěšinka pro zvěř trochu rozšířit. Taky pár lesních plodů musím nasbírat, usušit a uskladnit na zimu. Slunko už je vysoko, jdu si zaplavat do jezírka. A rovnou se kouknu, jestli drží bobří hráz, která přehradila potok a tak vzniklo jezírko. U jezírka se kouknu k vyhlídce, kde jsem spatřil tu vílu. A už tam není. No, dočkala se milence a tak se šli projít. Skoro bych i záviděl, ale ne ve zlém, v dobrém. Všem přeji štěstí a lásku.

Vidím, že hráz stojí, taky jsem jí bobrům pomáhal zpevnit. Voda je tak akorát, lehnu si na záda a splývám. Sleduji nebe a plovoucí oblaka mě uspávají. Ze sna mě probudí něco, co tam být nemá. U břehu něco leží. Ježíš, to je lidská postava. Hej, haló! Nehýbá se. Honem plavu blíž. Vidím ženské tělo, asi chudák spadla do vody. Hned jí vytahuji a chci jí zachránit. Najednou vidím, je to ta kráska z vyhlídky. Nepřemýšlím a rychle konám. Na prvním místě je její záchrana. Povedlo se, dýchá. Zatím spí, ale není v nebezpečí. Odnesu jí rychle do mé chýše a převléknu jí do suchého. Nad ohýnek dám sušit její šaty. Než se vzbudí, uvařím čaj a připravím něco k jídlu. Asi zažila šok, tak snad jí mé pohostinství uklidní a nabere sílu k cestě domů.

Konečně se uklidňuji i já a mohu přemýšlet. Co se stalo? Že by nehoda? Nebo že by se nedočkala milého? Taky si jí konečně z blízka prohlížím. Je vážně krásná. Jen leží, spí, tiše oddychuje. Zjišťuji neklid v mém nitru. Chtěl bych se jí dotknout, pohladit, letmo políbit. Ale nemohu. Nemohu znesvětit takový obrázek, takovou krásu. Raději se budu držet dále od ní, aby až otevře oči, nelekla se a neomdlela. No, a možná jí už hledá ten, na kterého čekala. A co by tomu řekl, kdyby mě u ní viděl. Ještě by se o ní bál a mohl by si myslet, že jí chci ublížit. Raději nebudu dráždit osud. Tak, zatím spí, už je v bezpečí a já se jdu podívat, jestli jí už nehledají.

Kráska se probírá. Její těžko. Sama neví, co víc bolí. Tělo nebo duše? Posadí se, rozhlédne se. Co to je, kde to jsem? Vstane, koukne se z chaloupky. To je krása. Vidí vonící les, v dálce zvířata. Slunko svítí, ptačí zpěv jí vítá. Je jí slabo, vrátí se. Má hlad a žízeň, pustí se do připraveného jídla a pití. Asi jsem v ráji. Tak takto to vypadá po smrti? Už mě nic nebude trápit. Byla jsem oklamaná. Život mi štěstí nepřinesl. Tak snad ráj.

Jak tak chodím, hledám, tak je všude klid, prázdno. Jak to, že nikdo nehledá tu krásku? Už je tu od rána, slunce už je vysoko, tak že je odpoledne. Proč jí nehledá její milí? Musí mít milého, taková kráska, možná i tajného. I já se zakoukal, i já pociťuji, že k ní něco cítím. Už teď je mi jasné, že v mé mysli zůstane. Že až odejde, bude mi smutno. Už nebude tak svítit slunko, už nebude tak vonět les. Už je pozdě, hluboký je les, do nejbližší vesnice je to daleko. Dnes už nechám hledání, něco seženu na večeři a snídani, a zítra ráno se vydám na dlouhou cestu, za lidmi. Možná že jí hledají, ale nevědí kde.

Je tu krásně. Les plný plodů, krásný výhled do krajiny a sluncem a květy provoněný a prozářený vzduch. Opravdový ráj. Bez lidí, bez zloby, bez lží. A už se mi zase chce plakat. Proč jsou lidi takoví? Proč ty, které milujeme, nás klamou, podvádí, lžou. Už je mi zase smutno, už mě zase srdce bolí. Myslela jsem, že až budu v ráji, že všechny bolesti přejdou a bude jen dobře. Buď jsem se mýlila, nebo nejsem v ráji. Možná že jsem teprve na cestě. Ale jak bude v ráji, když jen cesta k němu je tak krásná. Jdu si lehnout, odpočinu si a vyspím se na tu cestu.

Tak jestli pak se už má krásná víla probudila. A jestli jí chutnalo, co jsem jí připravil. Možná že už vstala a čeká na svého zachránce. Bože, ale ona čeká na někoho jiného, než na mě. Určitě nečeká někoho jako já. Teď jsem to teprve pochopil. Jakou jsem udělal hloupost. Já se přeci nemohu vrátit. Nemohu se jí zjevit a být její černou můrou. Co budu dělat. Jak to mám vyřešit. Utéci? Nechat jí samotnou, sice v bezpečí, ale to ona neví. Možná se už probrala a teď je celá vystrašená. Sama v lese, nikde nikdo, možná si zoufá. Ne, nebudu se jí ukazovat, aby se lekla a byla strachy bez sebe. Ale jak zjistím, jak jí je? A co když se jí přitížilo? Musím tam jít a tajně to zjistit.

Budu muset poprosit les, aby mi pomohl. Zavolám veverku uličnici. Ať zaběhne do mé chaloupky a zjistí, jestli kráska ještě spí. Veverky se nebude bát. Veverko, běž se kouknout a zjisti, jestli ta kráska spí. Jestli spí, tak udělej kotrmelec na zápraží. Veverka běžela, do chaloupky skočila a viděla spící krásku. Udělala kotrmelec, to byl signál, že mohu přijít. Jak je krásná, a já stále více nešťastný. Je mi jasné, že tu krásu, nebudu nikdy mít. Nemohu se k ní ani přiblížit. Nezdá se, že by jí něco bylo. Kdyby jí něco bolelo, asi by bolestí neusnula. Zranění nemá, asi spadla doprostřed jezírka, kde je hluboká voda. Horečku taky nemá, nejspíš se jen lekla. Ale vzhůru byla, dokonce se i hýbala, a snědla vše, co tu měla. Bude zdravá.

Spi, krásko, já budu u tebe bdít. Jen budu se dívat, nic víc. Jen nesmím zaspat, když se budeš budit. Musím zmizet dřív, než se probudíš. Ale nemám strach, že zaspím. Už nikdy nebudu spát. Co jsem tě viděl, sebrala si mě srdce, rozum, spánek. Myšlenka na tebe mě zůstala a nic již nemám. Celý klid v duši si mě vzala. Tak to je láska? Tak strašná, zlá, zákeřná? Přijde, zničí vše, štěstí člověka? A zanechá neštěstí, smutek, zničeného člověka? Proč! Co jsem udělal? Komu jsem ublížil? Proč si lásko, přišla, když víš, že na tebe právo nemám? Nikdy nebudu milován, tak proč mám já milovat? Nejsi spravedlivá, jsi zákeřná a zlá. Nech mě být, odejdi. Zmiz z mé mysli. Buď rozumná. Jak já teď mám žít? Chci umřít, je to tvá chyba. Ale dost rozjímání, už svítá, musím se klidit. Snídani jsem připravil, tak běžím, jdu hledat pomoc. Už o ní musí mít strach. Ještě než odejdu, chtěl bych se rozloučit. Pohladit jí vlasy, naposled se pokochat tou krásou. Už se probouzí, rychle, pryč! Na rozloučení není čas

To jsem krásně spala. Slunko už také vstalo. Vůně přírody mě do nového dne vítá. A vidím, že jídlo je opět připraveno. Mám hlad, tak mě přijde v hod. Dobré a kouknu ven, jak asi je. Takto se denně probouzet, je jako sen. No, možná se mi to zdá? Jen mě zajímá, kdo tu bydlí. Jestli člověk, nebo nějaká jiná bytost. Někdo mě sem musel přinést. Nic si nepamatuji. Možná, že jsem opravdu po smrti. Ale byl by ráj tak neskutečně skutečný? Líbí se mi tady. Chtěla bych tu žít. Tady mě svět netrápí, a lidi… Ty mě nechybí. Jsou zrádní, podlí, už je mi opět do breku. Proč jen mě stále trápí vzpomínky. Už nechci vzpomínat, chci zapomenout. Jak jsem mohla být tak hloupá, a zamilovat si zlého člověka? Je krásný den, jdu se projít. A snad cestou potkám toho, kdo mě našel a stará se o mě. Veverko, kdy se tu bereš? Pojď, ať si tě pohladím. Chceš oříšek? Že ty jsi ochočená? Komu patříš? Asi tomu, kdo tu bydlí. Musí to být hodný člověk. Má rád zvířata. A v tomto krásném místě, nemůže být člověk zlý. Pojď, veveruško, jdeme hledat pána, či paní?

Za chvíli vyjdu z lesa a nikde nikdo. To tu krásku nikdo nehledá? Už v dálce vidím první domy, nepůjdu daleko. Jen na kraji vesnice, na první vrátka zaklepu a podám zprávu. Ještě je možné, že jsem v jiné vesnici. No, tak uvidíme. Možná že mě čeká dlouhá cesta na opačný konec lesa. Haló! Je tu někdo? No ahoj pejsku, máš doma pány? Jo už se dveře otvírají. Nehledá někdo dívku ve vaší vsi? Ptám se, ale domácí kroutí hlavou. Kdyby jí někdo hledal, tak mu řekněte, že je v pořádku a bydlí v mé chalupě uprostřed lesa. Jo, tady máte mapu, ať to najdete. Podám mu mapu a odcházím. Jen si všimnu, jak se dívá, na takového ohavu. Nejspíš si myslel, že ho strašidlo navštívilo. Jen aby nedostal strach, že unáším ty dívky já. Směji se nad tou myšlenkou. Ale už je poledne. Co pak asi dělá ta kráska. Snad je spokojená, jídlo má, v chaloupce je útulno, může se koupat a projít se. Doufám, že mí zvířecí přátelé jí pohlídají. Ale musím si pospíšit, něco k jídlu sehnat. Posbírat nějaké plody, ulovit rybu. Něco dobrého jí uvařím. Vím kde co v lese je. Veverko, kde se tu bereš? Nemáš hlídat? Co říkáš, že kráska je v pořádku? Na procházce? Že mě šla hledat? Jejda, tak ona se lesem toulá, to si budu muset dát pozor, aby mě nezahlédla. To pak by se lekla, do lesa utekla a zabloudila. Asi by strachem umřela. Tak veverko, pomoc mi najít vše na večeři, ať naše kráska nehladový. A zavolej srnku, ať donese jídlo do chaloupky.

Už se stmívá, a zase jsem tu sama. No, asi je můj zachránce hodně zaneprázdněn. Nebo…? Ale ne, vím, že toto není ráj, au, no prosím, ani sen. To byl štípanec. Ale je tu krásně, jé veverko, kde ses toulala? A koho vedeš na návštěvu? Srnku. No pojď malá, neboj. Co to neseš? Košík jídla, že ty jsi vyslanec od mého dobrodince? A kde ho máš? Haló, kde jste! Haló! Nikde nikdo, skoro se bojím. Že bych se ocitla v kouzelném lese? Nic mě tu nechybí, jídlo i pití mám, přístřešek, teplo, sucho, krásný výhled na ten krásný svět. Ale samota není dobrá. Jistě, nejsem sama. Zvířata mi dělají společnost. Ale potřebuji si i povídat. Potřebuji lidi. No, slunko jde už spát, jdu taky. Možná až se probudím, bude tu pán domu, možná se od něj dozvím, kde jsem. Jdu spát, snít, těšit se na další den.

Den končí, a já se bojím dalšího. Nežiji, přestal jsem žít ve chvíli, kdy se ta kráska objevila v mém životě. Mé srdce přestalo být, můj dech se zastavil. Už nebaví mě slunce svítání ani západ. Nebaví mě pozorování přírody, už nevoní mě les. Nemohu jíst, spát, snít. Nemohu na nic myslet, jen na ní. Je má jediná myšlenka. První ráno a poslední večer. Jak mám teď žít, když vím, že to nejde bez ní. Bolí mě celá duše, svírá mě úzkost. Co to je, proč? Pozor, už jsem u chaloupky. Jen nahlédnu. Už spí. Jak je krásná. Co se jí asi zdá? Možná o milém, možná že ve snu se s ním setká. Asi se jí musí hodně stýskat. Zítra si musím přivstat, na druhý konec lesa je to dál. Snad tam najdu pomoc lidí, co jí hledají. Všichni musí už mít strach. Já sám bych strachy nespal, hledal bych celé dny. Dokud bych jí nenašel, strach by mě popoháněl. Jak bych si přál, abych byl v jejích snech. Ve snu bych jí objímal, hladil, líbal. Ve snech by mě milovala. To pak bych chtěl spát stále. Jen ve snech bych šťastný byl, mohl bych žít. Ale takto? Můj dotek by jí vyděsil. Vylekala by se, utekla, nebo by omdlela. Odporem by se oklepala. Nikdy se k ní nemohu přiblížit. Na věky to bude moje tajná, nenaplněná láska, a já budu nešťastný. Ale mě bude stačit, když bude šťastná ona, i když v jiné náruči. Ona bude žít, mě zbydou jen sny a vzpomínky. Probděl jsem další noc. Už musím jít, než se probudí. A cesta je dlouhá, tak ať to do večera stihnu. Ještě pověřím zvířátka, celý les, aby se o tu krásku postarali, hlídali, a kdyby něco, pomohli a zavolali pomoc. V jejich péči se o ni nebojím. Je u nich v bezpečí víc, než mezi lidmi. Jdu, jen se pohledem rozloučím.

Zdálo se mi, že tu někdo je. Ale asi to byl sen. Zase tu nikdo není. Ale stará se o mě hezky. Nejraději bych tu zůstala na vždy. Venku je krásně, slunko už je vysoko. Les voní, ptáčci zpívají, a vidím, veverka je tady. Veverko, hlídáš mě? Že ty si tu na stráži. Pán tě pověřil, viď? A kde ho máš? Proč se neukáže? Snad se nebojí? Ale čeho? Snad ne mě? Jdu se projít. Jestli pak mě už hledají? Rodiče, nebo lidi z vesnice? Možná mě brzy najdou. Co já jim vlastně řeknu? Bude se mi chtít s nimi odejít? A jak jim vysvětlím, co tu dělám? Možná už pochopili, že mě zklamal ten, koho jsem měla ráda. Chtěl jen vetřít se do rodiny. Pak když získal vše, tak mě odložil. Nemohla jsem s ním žít. Podváděl, žil nečestně, byl to špatný člověk. Studem jsem se propadala. A když mě naši nutili, s ním dále žít a rychle si ho vzít, tak jsem utekla. Nemůžu si vzít někoho, kdo mě nemiluje. Prozřela jsem pozdě, ale přece. Jen že rodina ho začala mít ráda. Oni nevěděli jaký je. Že mě podvádí, že okrádá i je. A k jiným lidem byl až nelidský. On potřeboval postavení a já byla jen kořist, jen ty záda, po kterých mohl vystoupat. Ne, už nechci vzpomínat. Už nechci myslet na to, co bude. A až mě najdou, a stále budou chtít, abych se k němu vrátila, řeknu NE! A zůstanu tu. Ale snad už prozřeli i oni, a já se budu moci vrátit.

Musím si pospíšit. Cesta je daleká. Už vidím konec lesa a první domky v dáli. Tam snad budou tu krásku hledat. Halo, je tu někdo? Dobrý den, nehledá se tu jedno děvče? Ano? Tak je v pořádku, bydlí u mě, v lese. Tady dám plánek, kde jí najdete. Nebo mám počkat a dovést vás k ní? Dobře, počkám, ale spěchejte, cesta bude dlouhá. Jak se u mě vzala? No, asi uklouzla a spadla do vody. Já jí vytáhl, do chaloupky odnesl, a šel jsem hledat pomoc. Asi máte strach, už je to pár dní. Ale jak říkám, nebojte, nic jí není. Jen se jí musí asi stýskat. Po lidech, rodině. Vydali jsme se na cestu. Bylo vidět, že jí hledali a měli strach. Jen nevěděli, že odešla tak hluboko do lesa. Tak pospěšte, je to daleko. Asi budete muset u mě přespat, ale mám tam místa dost. Vidím, jak je má zpráva uklidnila. Jakou radost jsem jim udělal. Ale zároveň se mi vkrádá myšlenka, že už jí nikdy neuvidím. Odejde a už se nevrátí. Bude šťastná, mezi lidmi. S rodinou, známými, s milým v náručí. Vzpomene si někdy? Začíná mi být smutno. Už jí neuvidím spát, neuvidím stávat. Nebudu se moci těšit domů. Pro co budu žít, když tu nebude? Jsem do ní bláznivě zamilovaný.

Den končí, zase nikde nikdo. No, asi jsem odsouzená k samotě. Co to je? Ten ptačí zpěv, je hlasitější. A zvěř utíká, něco se děje. Co může rušit ten lesní klid? Veverko, kde jsi, nevíš, co se dnes děje? Že by se tak hlásil pán této chaloupky? Ale toho by se nikdo nebál. Nevěřím, že by někoho ohrožoval. Nebo že by lidi? Že by mě našli? Co budu dělat? Poznám teď už toho dobrodince, který se o mě stará? Možná je on přivedl. Ale snad se alespoň přijde rozloučit. Nebo možná ani nebude potřeba loučení. Třeba se rozhodnu tu zůstat. Jak asi vypadá ten, komu to tu patří? Bude to hodný člověk, když ho mají rádi les i zvířata. A nejspíš bude hezká, a možná že se zamiluji a budu chtít zůstat s ním. Co to plácám, třeba se mu nelíbím já, proto se tu neukázal. Nestojí nejspíš o mě, a asi bude rád, až odejdu. Možná že tu celý dny nebyl proto, aby našel lidi a mohl se mi zbavit. Je mi smutno z toho pomyšlení. Ale co, vrátím se s lidmi a zapomenu. Zapomenu? Na ten ráj, klid? Nevím. Už je vidím, jsou to lidi, kteří tu ruší ten klid. A už poznávám svou rodinu, známí, a někdo je vede? Kdo to je? Asi ten, kterého chci už dlouho vidět. Poděkovat a snad ho i požádat, abych tu mohla zůstat. Haló, tady jsem, mávám.

Tam je, koukejte. Je živá a zdravá. Mává na vás. Bože, ona mě uvidí. A nejspíš už bude pospíchat domů. Už aby byla pryč. A bude chtít jít na noc, jen rychle odsud, pryč, pryč, pryč. Nesmím jí vylekat. Chci si naposled užit její spánek. Jak krásná je, když spí a sní, když v klidu oddychuje, když jí vlasy splývají a když sleduji tu krásnou tvář spící. Čím jdeme blíž, tím více mě bolí srdce. Přestává mě být, je my hrozně. Chce se mi umřít, už blíží se můj konec. Můj sen se blíží ke konci, a zítra už nebude. Vlastně dnes. Musím se vyhnout setkání, nesmí jít ještě dnes. V noci je les nebezpečný, neznalý by mohl zabloudit. Musím se na něco vymluvit. Tak, vidíte tu chalupu? Tak půjdete stále rovně, už to není daleko, to sami dojdete. Já si musím ještě něco zařídit. Tak se mějte. Musím honem zmizet. Oni už zabloudit nemohou, tak se není čeho bát. A já je budu z dálky sledovat.

Ahoj lidi, to jsem ráda. A kde máte s průvodce? Viděla jsem ho a zmizel.

Prý si něco musí zařídit. A kde ses tu vzala? Zmizela si, nikomu nic neřekla.

Nechtěla jsem žít ve lži. Ten, kdo se vetřel do rodiny a mé přízně, ten se ukázal jako podvodník. A kde ho máte? Ani se neobtěžoval mě najít?

Po tvém zmizení jsme vše poznali. Ani mu nevadilo, že jsi zmizela. Tak jsme na něj uhodili a vše vyplulo na povrch. Vyhnali jsme ho, nejen z domu, ale i z vesnice. Tak nám odpusť. A jestli si zmizela kvůli němu, tak se můžeš klidně vrátit. Chceš? Stýská se nám po tobě.

Ano, chci. Taky se mi stýskalo. Jen se musím rozloučit. S lesem, zvířecími přáteli a s tím, kdo mě zachránil a pečoval o mě. Nejspíš to byl ten, kdo vás sem přivedl. Snad se konečně ukáže. Ať mu poděkuji za vše.

A jak se ti dařilo. Netrápila ses? Co se vlastně stalo, povídej.

Nechtělo se mi žít. Nikdo mi nerozuměl, nikdo neposlouchal, co říkám. Nikdo mi nevěřil. Všichni jste si mysleli, že si vymýšlím. A tak jsem utekla od lidí, od všeho, nechtěla jsem žít, ale tady jsem poznala, jak je ten svět krásný. A rozhodla jsem se žít a být samostatná. Do ničeho se nenechám nutit. O sobě si budu rozhodovat sama. Tady, v lese, v tichu jsem rozjímala, přemýšlela o životě. A našla svůj smysl života. A kdybyste mě zase chtěli do něčeho nutit, tak už vás neposlechnu. Můj život je můj a nemá do něj nikdo co mluvit.

Neboj, už ti do ničeho mluvit nebudeme. Taky jsme se poučili. Už je večer, asi tu zůstaneme a domů půjdeme až ráno.

Ano, souhlasím. A budu čekat na pana domácího. Už se musí objevit. Tak si zatím nabídněte, je tu jídlo a pití. Možná že je chudé, to víte, jen plody lesa a voda z pramene. Ale ochutnejte a uvidíte, je to dobré. Já jdu vyhlížet toho, kdo se stále skrývá.

Co mám dělat. Je mi těžko, jak mi nikdy nebylo. Zítra skončí pohádka a já opět zůstanu sám. Od zítřka se vše vrátí do starých kolejí. Z mysli mě vzpomínka na tu krásu, co jsem měl tak blízko, jen se dotknout, nikdy nezmizí. Navždy se mi zaryla do paměti. Navždy jí budu mít milovat. Celou duší, všemi smysli. Co budu dělat? Bude mi stačit vzpomínka? Bude mi stačit ke štěstí, k životu, bude? Je mi do pláče. Už teď je mi zoufale. Nic mě nebaví, nic mě nezajímá. Nebude mě bavit svítání i západ slunce. Nebude mě vonět les. Nebudou mě bavit zvířata. Nebudu se radovat z ročních období přírody. Umřu. Umřu steskem, vím to. Než abych žil bez ní, raději nebudu žít vůbec. Naposled se rozloučím s kráskou. Naposled jí chci vidět. Chvíli se kochat její krásou. Pak se s lesem rozloučím a půjdu. Jdu, abych se naposled potěšil sluncem mého srdce, kráskou. Vidím jí před chaloupkou, musím být opatrný, ať mě nezahlédne.

Tak kde jsi. Proč se skrýváš? Já tě chci poznat. Poděkovat za tvou dobrotu. Možná tu i zůstat. S tebou. Přijď, ať se lehčeji mohu rozhodnout, jestli zůstat nebo odejít. Jaký je smysl mého života? Možná že ty. Možná se vše muselo stát, abych našla smysl života.

Smyslem života je zjistit smysl života a naplnit ten smysl života. Co jsem to udělal? Nahlas jsem přemýšlel a jsem prozrazen.

To jsem se lekla. Kdo to je? Ukaž se!

Jsme ten, o kom si tu mluvila, nahlas, proto jsem to slyšel.

Tak se ukaž, proč se neukážeš? Chci ti poděkovat, za vše.

Nemohu, lekla by ses a utekla. A už bych tě nikdy neviděl.

Ale nemůžeš být tak ošklivý. Jsi určitě hodný, jinak bys mě nezachránil a nestaral se tak o mě.

Našla si tu smysl života? Já ano, žiji tu snad celý život. Ale za poslední dny se mi ten smysl nějak vytrácí. Asi jsem hledal špatně.

Myslím, že jsem našla smysl života. Smyslem je žít, jít za svým cílem, nenechat se odradit, když se nám postaví do cesty překážky.

Smyslem života je najít si svou cestu. Jít tou cestou, splnit si sen. A své sny a tužby měnit v realitu a uvést v život. A jaký smysl života jsi našla?

Chci žít v lásce a pravdě. Chci rodinu a dokázat, že tu nejsem zbytečně. Chci udělat něco pro druhé a udělat někoho šťastným.

Já našel smysl života ve smíření se sebou. Dlouho jsem se trápil, než jsem se smířil s tím, jak vypadám, co umím, co mohu mít. Smířil jsem se s tím, že budu žít v souladu s přírodou. A jsem tak šťastný. Netrápím se tím, že nemohu mít lásku. Že nebudu dělat něco pro jiné lidi a někoho udělám šťastným. Ale už musím jít.

Nechoď, prosím, krásně se mi s tebou povídá. Máš krásný hlas, proč mi neukážeš i tvář?

Nechtěj to, prosím. Stydím se a nechtěl bych si zapamatovat jen tvé zděšení a pohrdliví pohled. Nevadí mně, že tě nebudu mít, ale tvůj zděšený pohled, ten by mě strašil, ten by mě dozajista zabil.

A co kdyby si rozhodnutí, jak se zachovám, nechal na mě? Myslím, že to nebude tak zlé. Copak by se tě lidé, co si sem přivedl, nelekli, kdyby si byl tak šeredný?

Ale to je jiné. Oni mě brali jako cizího, někoho, koho už neuvidí. U nich mě jejich pohledy nevadí. Ani jsem si nevšiml, jak se na mě dívají, když jsem s nimi mluvil. Tak ani nevím, jestli se šklebili, smáli, nebo mě brali normálně. Ale u tebe bych to nevydržel. Zamiloval jsem se do tebe a tvůj pohled by mě zničil. Rozumíš?

Není smyslem života láska? Spojení dvou lidí, kteří si rozumí? Myslím, že i proto jsem utekla. Neviděla jsem smysl v tom, že bych žila bez lásky a ve lži. A tady jsem zjistila, že můj život je můj a proto ho chci žít sama, ne aby ho někdo žil za mě.

Ano, každý by měl být zodpovědný za svůj život. Za své štěstí. Každý je zodpovědný jen sám za sebe a měl by být sám k sobě zodpovědný. Vyjímka je, pokud máme dítě. Za něho musíme žít a zodpovídat. Než se postaví na nohy.

A jak říkáš, neměl by ses bát jít za svými sny? Říkáš, že mě miluješ. Tak proč nechceš jít dál? Udělat krok, třeba se ukázat. A nechat mě, jak se zachovám a nerozhodovat za mě. Stále více mě zajímáš.

Myslel jsem si, že jsem silný. Nejsem. Myslel jsem si, že nejsem strašpytel. Jsem. Myslel jsem, že zvládnu vše. Nezvládnu. Sám sebe jsem zklamal. Nemohu se ti ukázat, bojím se. Vedle tebe jsem jako křehké sklo, jako pavučina pavoučí. Bojím se, nevěřím si.

A zdá se ti, že je to spravedlivé? Ty víš, jak vypadám, a já ne. Já si chci taky sebou vzít tvůj vzhled. Dobře, možná že naše srdce nesplynou, že se uvidíme naposled. Ale dovol, abych tě viděla. Víš co? Pokud se bojíš mé reakce, tak zavři oči. Já tě uvidím, a ty ne. Neuvidíš, jak se tvářím. Tak si uchováš můj obraz tak, jak chceš. Souhlasíš?

Dobře, zavřu oči, já tě už viděl, tak nemusím zas. Tvá tvář se mi vryla do paměti, tak tě uvidím i přes zavřené oči. A ty se můžeš podívat.

Zavřel jsem oči a vystoupil ze stínu. Tak teď tě vidí a nejspíš odvrátila oči. Možná že se obrátila a utekla do chalupy. Budu mít oči zavřené už na vždy. Neotevřu je, ještě dlouho ne. Až budu mít jistotu, že tu není. Chci si uchovat v paměti tu šťastnou tvář, veselou, usměvavou, krásnou. Už je pryč? Nic neslyším. Jasně, už je pryč, aby mě nemusela dál trápit. Otevřu oči, obrátím se a utíkám. Utíkám jak šílený, na vyhlídku, kde vše začalo. Není tu pro mě místo. Kdybych se jí líbil, políbila by mě a řekla: otevři oči. Takto v tichosti odešla do chaloupky. Zítra se vrátí domů a zapomene. Ani já se už nebudu trápit. Sbohem lásko, sbohem lese. Už nemohu dál tu tíhu nést. Zavřu oči a skočím.

Pohádka by mohla skončit. Ale pohádky jsou od toho, že vše skončí jinak, než v životě. Tak budeme pokračovat, asi takhle:

Dobíhám na vyhlídku. Ne, nebudu stát u chaloupky. Nezvládl bych loučení. Raději budu z vyhlídky sledovat, jak v dáli lidi i s kráskou mizí. Je krásný teplý večer, nebe plné hvězd. Lehnu si a usínám, jsem ztrápen a unaven.

Vstávej, no tak, vstávej. Kam si mi utekl? Kdyby mi veverka cestu neukázala, tak tě tu nenajdu. Nejsi tak ošklivý, líbíš se mi. Jsi dobrý, máš zlaté srdce. Taky tě miluji. Když jsem tě chtěla obejmout a políbit, ty ses vytrhl, obrátil a utekl. Jak sis mohl myslet, že jsem tak povrchní. Pojď, půjdeme domů, do tvé chaloupky. Čeká tam na nás má rodina. Chci tě představit, jako mého milého.

Je to sen? Ano, nejspíš ano. Jsi tu? Jsi skutečná? Lásko, ani jsem nedoufal. Chci tě obejmout a líbat.

A co ti lásko, brání? Nevidíš, že tě taky chci?

Oba se vznášíme na křídlech lásky. Jak je ten svět nádherný. Lásko, počkej, pojď, musíme domů. Už nás čekají. V objetí jdeme k domovu. Na cestu nám měsíc a hvězdy svítí. Je ten svět nádherný.

Lepší konec, vážení? Tak přeji všem, aby je láska celým životem provázela.

Pohádka Černokněžník a princezna

V jednom královstvíčku, na vršku, v malém hrádečku, žili král, královna a princezna. Královstvíčko bylo krásné a poddaní v něm žili šťastně. Až do jednoho dne, na protějším kopci, objevil se hrad černý. Náhle tam byl, nikdo neví, jak se objevil. Kdo tam bydlí, kdo si dovolil. Kdyby lidé věděli, Tak by svůj klid pozbyli. Černokněžník zákeřný, Nebo snad jen nešťastný? Přišel, aby se králi mstil, Neb v dávných dobách ho podvedl, poškodil. Když král byl mladý, nerozvážně se zachoval. Aby soka v lásce zdolal, pomluvy rozséval. Kouzelník, tenkrát bílí, doplatil pak na pomluvy. Vyhnali ho ze země, bez možnosti vrátit se. Z čistého pak kouzelníka, zloba udělala černokněžníka. A dnes nastal den zúčtování, Mocný čaroděj se přišel pomstít. Druhý den se černokněžník, vydal na hrad ke králi. Králi jsem tu, abych spravedlivě, ti zlo zlem oplatil. Pamatuješ na své mládí, jak jsi dobrému ublížil? Jak jsi dobrému, zlem oplatil? Čekal jsem až budu mocný, abych mohl s tebou bojovat. Ty máš vojsko a já kouzla, kdo pak zápas vyhrát má? Dám ti ale šanci, tys mi jí nedal. Vezmu si tvou dceru a půjdu dál. Jestli mě jí sám nedáš, vezmu ti jiné slunce života. To na nebi a bude nad tvou zemí věčná tma, zima a konec života. Jak dořekl, tak zvedl se vítr a odešel, v sále zůstal údiv, strach a obava. Zamrazilo krále, ale i všechny v sále. Co budeme dělat, co se stane, když neposlechneme? Jisté je jen jedno, dceru nedáme! A lid je s králem, ano, princeznu zachráníme! Druhý den pak černokněžník, na hrad se dostaví. Tak co králi, dáš mi to, co chci? Nedám, křikl král. Mne si vem, ne jí. Já ti ublížil, ne ona, vynech jí. Ale já chci jí, říká černokněžník. Já chci ztrestat tebe, tím že jí už neuvidíš. Že si celý život budeš vyčítat, jak jsi byl člověk špatný. Že kvůli tobě dcera je nešťastná, to je má pomsta. Ne, nenič ten mladý život, prosím, buď trochu lidský. Já vím, nebyl jsem dobrý člověk, ale byl jsem mladý, nerozumný. Za ta léta, změnil jsem se, již nejsem takový. Zeptej se mého lidu, že jsem spravedliví. Nic už dál neříkej králi, mě neobměkčíš. Dej sem princeznu, nebo zle dopadneš ty, celý lid, celé království! Nedám, a já ani lid se ti nebojíme! Říká král. To se ještě uvidí, kdo silnější je? Zda já, nebo ty a lid. Černokněžník odešel, a začali se dít věci. Druhý den už nevyšlo slunce, nastala tma, zima, mráz. Uvadly květiny, zamrzly vody, nastala žízeň a strach, co bude dál? Lidé se sešli u krále, králi co budeš dělat? Nevím, ale co radíte, mám se černokněžníku vzdát? Dlouho se radili, do noci řešili, pak už šli spát, s odhodláním bojovat. Princezna vše slyšela, bála se, ale už se rozhodla. V noci, až budou všichni spát, vydá se sama vyjednávat. Napsala dopis, rodičům, lidem. Tatíčku, matičko, promiňte mi, ale nemohla jsem jinak se rozmysliti. Nechci žádný boj, žádné válčení, nechci aby lid trpěl, za rodinu naší. Jdu sama za černokněžníkem, snad ho odměkčím. Nebojte se o mě, budu šťastná, protože zachráním celou zemi. Dopsala a odešla. Ráno nastalo pozdvižení, princezna v komnatách není. Jen dopis po ní zůstal, Rodičům šok přichystal. Nešťastný a zoufalí, čekají, co se bude díti dál. Mezi tím na černém hradě, kdo si na vrata klepe. Černokněžník otevírá, a kouká, krásná princezna stojí tam. Tak vidím, že král dostal rozum, a že pro klid svůj, tě nakonec posílá. Tak vidím, že je poseroutka, chce se černokněžník vysmívat. NE černokněžníku, není! A nikdo mě neposílá, jdu sama! Je to mé rozhodnutí a tebe žádám, dej lidem zase slunce, když jsi mě dostal. Černokněžník zaskočen je, odvahou a přímou řečí. S tím nepočítal, a skoro se zastyděl, pozval princeznu dál, a nevěděl co dál. Proč jsi tak zlý, ty nemáš nikoho rád? Nikdy jsi nikoho nemiloval? Mí rodiče mi lásku dali, Celý život by obětovali. Ty si nic takového nezažil, když ničíš to štěstí lidí? Co je to láska, co je to mít rád? Černokněžník se ptá. Já nic takového neznám, celý život jsem sám. Nikdy jsem nikoho nepotřeboval, jsem šťastný, že jsem sám. Ale vyprávěj, co to znamená? Sedli si a princezna začala povídat. Láska je něco, co tě v zimě zahřeje a v horku osvěží. Láska ti i deštivý den prosvětlí, jako slunce celý den. Láska je toužení i soužení, čekání a těšení. S láskou nic tak nebolí, s láskou se starosti lépe řeší. Máš-li někoho rád, stojí za to žít, dýchat. Má-li někdo tebe rád, máš největší poklad. Láska je světlem, cestou, vodou, krmí, celým životem. Bez lásky by smutno bylo, všem lidem na světě. Dlouho si povídali o lásce. Dlouho si povídali o rodině. Dlouho si povídali O lásce rodičů a dětí. Ani si nevšimli, že čas letí, a že už se dávno za ruce drží. Ani si nevšimli, že je další den, a že k sobě něco cítí. Oba šli pak slunce pustit, a opět přišlo světlo do království. Na hradě královském, nový den přivítali. Ale radost z něj, velkou neměli. Jak se mohou radovat, když o dceru přišli. Nebavil je už život, nechtěli už nic, jen svou dceru, co se jí stalo? Nevědí. Náhle se v sále objevila, i černokněžník. Tatíčku, mamičko, promluvila, nebuďte už smutní. Jsem, ne jsme doma, chceme vám říct, Že budete chystat svatbu, máme se rádi. Nebyl a není tak zlý, jen byl nešťastný, vše jsme si už řekli. Tatíčku, mamičko, nebojte, je to ten nejlepší ženich. A tak se vzali, byli šťastní. Rodiče pak když zestárli, na černý hrad se odstěhovali. A princezna se svým princem, moudře pak panovali.

Pohádka o lásce

Jde cestou necestou, polem a lesem. Je smutná a nohama sotva plete. Únavou usedá na břehu potoka. Neví si rady se svým životem. Neví kudy a kam půjde. Láskou je zklamaná a i lidmi. Únavou usíná a sen se ji zdá. Jak že to vše začíná? Jako dítě ji každý měl rád. Každé dítě si s ní chtělo hrát. Jak šel čas a ona začala dospívat, mládenci se o ni začali zajímat. Ona si začala vybírat. Nejhezčího, Kubu, si vybrala. Sliboval ji lásku až za hrob. Sliboval ji krásný život. Jen se mu ale oddala celá, zapomněl na slova přenádherná. Běhala za ním, plakala: Kubíčku milí, co mi to děláš. Slibovals lásku a dnes se mi vyhýbáš. Nepomohl pláč, nepomohla slova. Kubík si jen užíval. Tak dívka říká: Tak když ty takhle, tak já taky tak. Užívat si budu, víc než ten zrádný chlap.Jak řekla tak udělala. Střídala chlapa za chlapem. Lámala srdce všem. Jednou si ale řekla: dost! Musím myslet na budoucnost, najdu si muže k sobě. Ale to už se jí každý bál. Láska za sex se přeci vyměnit nedá. Fajn, řekla si. Najdu si lásku v kariéře a penězích. Budovala kariéru, schraňovala majetek. Zase měla plno nápadníků, ale v srdci prázdno, zmatek. Přemýšlí a říká: Co se to děje. Mám všechno, co si mohu přát. Tak proč mám v sobě prázdno, proč nemohu spát? Zavolala hospodyni, aby se ji zeptala. Co že se s ní vlastně děje, nemá zavolat doktora? Milá paní, to je samota. Jaká samota, vždyť jsem stále mezi lidmi? Říká paní. Stále? A co večery, svátky, víkendy, kdy jsou ostatní doma, u rodin. Máš pravdu, co se s tím dá dělat? Ptá se paní. Najděte si muže a mějte děti, jinak to nejde. Odpovídá hospodyně. A kde mám hledat, mužů se kolem točí dost, ale který je ten pravý? A kde mám hledat, když jsem stále v práci? Ohradí se paní. Musíte hledat srdcem. Musíte hledat lásku k jedinému člověku. S kterým vám bude hezky, bezpečně. Na kterého se budete moci spolehnout, opřít se o něj. S kterým se nebudete nudit i když budete mlčet. Paní přeruší hospodyni: Ale taková láska není. Nevěřím mužům, jen dosáhnou toho, co chtějí, už vás neznají. Znám jen lásku k zvířatům, práci, penězům, věcem a majetku. Ti vás nezklamou. Ale paní, to není láska, to je útěk od lásky. A co to tedy je, ta láska podle tebe, povídej. A hospodyňka začala vypravovat. Láska je to, že myslíme na druhého. Že chceme být pořád s ním. Každou volnou chvilku věnujeme druhému. Stýská se nám po něm, pokud není s námi. Krásné chvíle chceme prožívat s ním. Myslíme na něj ve chvílích hezkých i špatných. Při krásné hudbě, u krásného pohledu do krajiny, chceme, aby byl s námi v objetí. Odpouštíme mu to, co bychom neodpustili jinému. Věříme mu a důvěřujeme, že nás podrží a nezklame, jako my nezklameme jeho. Že se o něj můžeme opřít. Vážíme si ho, ctíme a tolerujeme. Láska je o tom, že jen s tím jedním chceme vychovávat děti, chodit na výlety. Usínat i vstávat. A jít ruku v ruce celým životem. Tak to je láska milá paní. Jak hospodyně domluvila, tak se žena rozplakala: Takovou lásku neznám. Jak jí najít, existuje vůbec Ano, existuje. Jen se musíte umět dívat. Dívat se ne jen očima, ale i srdcem. Svět není jen o práci, penězích, sexu, mejdanech. Ale je i o jaru, sluníčku, vůni květů, o vánocích, o lásce Dobře, budu jí hledat. Asi to nebude lehké, ale pokusím se Od té doby se jí život změnil. Ještě že má tak moudrou rádkyni. Ale kde hledat. Každý myslí jen na to, jak si užít. Nebo zjistí, že má peníze a jdou po nich. Kde hledat lásku. Kde hledat to, co snad není. Co když to je jen sen té hospodyňky. Jak tak přemýšlí, skončí u řeky. Na břehu si sedne a přemýšlí. Co mám si počít. Ze snění ji někdo vyruší. Nespadněte do řeky, mladá paní. Probere se, rozhlédne se a spatří muže, a říká: Nebojte se, já jen tak přemýšlím. Muž říká: tak tady je to nejlepší místo. Je tu klid, krásný rozhled a támhle za řekou, se chodí pást srnky. Povídali si dlouho. Už se setmělo a tak se rozloučili a domluvili se na další den. Paní nemohla spát. Celý další den se jí táhl. Vzpomínala na setkání a nemohla se dalšího dočkat. Zvláštní pocit měla, bylo jí smutno. Ať dělala, co dělala, myšlenkami byla jinde. Přemýšlela co se to děje, náhle je jí hezky u srdce. Zavolala hospodyňku. Vše ji řekla a hned se ptala, co to může být. To je láska. Nechte všeho být a leťte za štěstím, odpoví jí hospodyně. A co když ne? Třeba je to mámení, jen únavou jsem usnula a zdál se mi sen. A ten mě teď trápí, říká paní. Ne, je to láska, a už běžte za svým srdcem. Paní se oblekla a pádila k řece. Čekala tam, ale nedočkala se. Rozplakala se a běžela domů. Celý den byla nešťastná. Mezi vzlyky křičela: Tak tohle je ta láska? Nejdřív tě poblázní, dostane do euforie, vynese do oblak. Pak ti vyrve srdce z hrudi a shodí tě z oblak na tvrdou zem. Láska bolí, je zlá. Hospodyňka paní hladí a konejší: Láska není zlá. Snad občas bolí, občas potrápí, ale v celku je dobrotivá. Věřte, že láska je to nejlepší, co člověk má. Proč to říkáš, mě s toho srdce puká. Ty víš co je láska? Ano vím, já jsem láska. Přišla jsem za tebou, abych ti pomohla. A zatím jsi mě uškodila, na to paní odpovídá. Neboj, než se den se dnem sejde, bude vše jinak. Tak jak má být. A jak řekla, tak se stalo. Ještě ten večer muž jejího srdce zavolal a omluvil se, že nemohl přijít na schůzku, do roka se vzali a po dalším roce dítě přišlo na svět. A jako sudička se objevila Láska, která všem čisté a dobrotivé srdce popřála.

Pohádka Chlapec a vlk

Kdysi dávno, kdesi ve vesnici uprostřed lesa, žili lidé obyčejní. Jednou se tam narodil chlapec nehezký. Sami rodiče se za něj styděli. Nikam ho nebrali ani do školy ho neposlali. Ale chlapec byl chytrý od přírody a tak se učil pozorováním okolí. Jen číst a psát ho rodiče naučili. A to jen proto, aby mu mohli napsat co má udělat když nejsou doma. Tak sám trávil dny. Jen se zvířaty se bavil. Začal jim rozumět. Když už skoro dospělý byl, zatoulalo se k nim na dvorek vlče. Chlapec se ho ujal. Krmil ho a učil ho různé kousky. Vlčeti se u něj zalíbilo. Tak rostli spolu člověk a vlk. Když oba byli dospělí, chodili se projít do lesa. Tam jim bylo nejlíp. Přírodě nevadil vzhled. Jednoho dne kolem domu šli kluci a holky na zábavu. Chlapec zrovna něco na zahradě dělal. Posmívali se mu. On si jich ale nevšímal. To je naštvalo a tak ten nejvíce agresivní zvedl kámen a zakřičel:Hej obludo, ty nás neslyšíš? A hodil kámen a chlapci hlavu rozbil. A pak se to stalo. To neměl dělat. Vlk, který byl schovaný a viděl to, zaútočil. Skočil do houfu mladíků a agresora roztrhal. Stál nad mrtvolou, vrčel a výhrůžně cenil zuby. Nastalo ticho, všichni hrůzou zkameněli. První zakřičely hrůzou ženy a všichni se dali na útěk. Chlapec i vlk pochopili, že se nemůžou dál ve vesnici schovávat. Vlk se přišel rozloučit s chlapcem. Olízl mu tvář, ránu na čele a smutně zakňučel. Pak běžel k lesu. Tam ohlédl se naposled jako by říkal: zůstanu nebo ty pojď se mnou. To už se ale blížil křik z vesnice. To rozzuřený dav lidí blížil se. Utíkej vlku, utíkej nebo tě zabijí, křičel na něj chlapec. Vlk dal se na útěk. Lidé doběhli a hned vrhli se na chlapce: Kde máš vlka vlčí kluku. Nemám, už utekl. Co mu chcete, co provedl. Ty se ještě ptáš? Zabil člověka. Ale on si začal, on hodil kamenem a čelo mi rozbil. Vlk mě pak jenom bránil. Dost už řečí řekl starosta. Jdeme ti zabít toho vlka. Stejně jsi mrtvého musel nejdříve ty vyprovokovat. Lidi jdeme, zavelel. Všichni k lesu se teď dali. Na vlka si zuby brousí. Chlapec na nic nečeká a za nimi se vydává. Hledají všichni, najít nemohou. Chlapec větší úspěch má. Přivítání obou je vřelé. Náhle něco zaslechnou. A už vidí, lidi je objevili. Padli první výstřely. Vlk se naježí, cení zuby a chce bojovat. Chlapec ho drží: ne příteli, je jich přesila. Chytne vlka kolem krku a křičí: nechte ho být. Jen mě bránil. To nikdo z lidí pro mě ještě neudělal. Všichni jste se mi jen posmívali, ponižovali, jen trestali za maličkosti. Ani rodiče se mi nezastali. Až tento vlk to udělal. Zabijte mě. Popadl kámen a křikl: kdo sáhne na vlka, toho zabiji. Lidé se zastavili. Chlapec vlka objal a pohladil, vlk olízl mu nos a raněné čelo a dal se na útěk. Naposled se otočil na kopci a jejich pohledy se setkaly a v nich si trvalé přátelství slíbili. Pak vlk zavil a zmizel v lese. Lidé domů šli a chlapci přezdívku dali: vlčí muž. Vlčí muž chodil do lesa každou volnou chvíli. Hrál si s vlkem, povídal si s ním, učili se navzájem poznávat svět. Tam se cítil svobodný. Nikdo mu tam neubližoval. Byl tam mezi svými. Poznal život rostlin i zvířat. Poznal, jak se chová počasí. Jen nevyznal se v lidech. Proč se tak chovají? Čím více byl spjatý s přírodou, tím více byl jiný a tím více se mu lidé stranili. On se snažil mezi ně zapadnout. Když bylo potřeba, pomohl. Byl šikovný, a tak jeho služeb každý využíval. Nikdy neodmítl pomoc a radu. Ale když sám něco potřeboval, nikdo neměl čas a každý se vymlouval. I přes to lidem dál pomáhal. Postavil si chaloupku sám, blíž k lesu aby to měl blíže je skutečným přátelům. U jeho chaloupky se setkával celý les. Z počátku šťastný byl, dal jim pamlsek a povídal si s nimi. Ale jak dospíval, byl stále smutnější. Jeho vrstevníci se párovali, někteří už rodiny měly a on nic. I jeho přítel nejvěrnější, vlk měl vlčata. Nevěděl čím to je. Neznal ten pocit. Neuměl to popsat, ale jen věděl, že ač není sám, protože je obklopen zvířecími přáteli, přesto se tak cítí a je mu smutno a chce to změnit. Líbila se mu jedna dívka, Anna. Byla krásná a hodná. Občas za ním zašla, postěžovala si, pomohla mu v chaloupce. Líbila se mu, ale netroufl si jí to říci. Chodili spolu do lesa a tam jí učil poznávat přírodu. Mockrát jí chtěl pohladit po vlasech. Obejmout, přivonět k ní, vyznat jí lásku a líbat jí. Kolikrát jí za ruku chtěl vzít a do očí se jí zahledět a zeptat se: lásko, vezmeš si mě? Nikdy si však netroufl. Jednou v noci, když všichni spali, zlý člověk mu dům podpálil a oheň se po jiných chalupách začal šířit. Vlk první dým ucítil a přiběhl podívat se co se děje. Viděl, že vesnice spí. Běžel probudit vlčího muže. Ten vstal, a když viděl co se děje, začal budit lidi. Ty vstávali a hasili. Zachraňovali, co se dá. Když bylo po všem, začali hledat viníka. A první kdo je napadl, byl vlčí muž. To on to zapálil. Pomstil se, že ho nemáme rádi. A vzal si na to i vlka. Chyťte ho, ať ho potrestáme. Popadli klacky a kameny. Oba raději dají se na útěk. Brzy je dostihly. Máme je a teď se pomstíme my. Zdálo se, že je zle. Vlk se naježil, vycenil zuby a chystal se zaútočit. Podle pachu poznal dávno viníka. Byl to bratr toho roztrhaného mladíka. Ten jakoby to tušil, raději se schovával. Tu rozestoupil se dav a Anna k chlapci přistoupila. Dala mu pusu a řekla: neboj. Pak otočila se k davu. Že se nestydíte, lidé. Oni vám zachránili životy. Kdyby vás neprobudily tak uhoříte všichni. A vesnice lehne popelem. Místo odměny, chcete zachránce ještě zabít. Copak nemyslíte, ztratili jste rozum? Kdyby to byl on, copak by vás budil, aby vás zachránil? To by jen z úkrytu vás sledoval. Hleďte, tam někdo utíká. To viník už na nic nečeká. Teď poznávám, že s vámi se žít nedá. Jste horší než zvířata. Vzala chlapce za ruku, pohladila vlka. A středem davu všichni tři se k lesu vydali. Ruku v ruce cítili, že patří k sobě. Všichni pochopili, že se mýlili. Nechali muže na pokoji a stali se kamarády. No a on pak se ženou, dětmi a zvířátky žili, a pokud nezemřeli, žijí dodnes.

Pohádka o Pravdě a Lži

Povídám, povídám pohádku, ukládám tě ke spánku. Lehni si na polštář, abych začal už. Bude to příběh o dvou sestrách. Pravdě a Lži. Lež byla krásná a vypadala mladší. Pravda byla utahaná, a ač to byla dvojčata, vypadala o dost starší. Každá byla jiná, jako by to nebyly sestry, stále byly spolu a lidé měli obě rádi. Jednou se pohádaly o to, koho mají lidi raději. Pravdu či lež? Lež říká: já dávám lidem bezstarostnost a jednoduché odpovědi na všechno. Pravda na to: ale já dávám skutečné odpovědi a rozuzlení. Lež na to říká: ale mnozí nechtějí slyšet pravdu a schovají se ve lži. Ale o to víc je pak pravda bolí, hájí se Pravda. A kdo ti o pravdu stoji, křičí Lež. Tak to vyzkoušíme, říká Pravda. Půjdeme do světa a uvidíme. A tak šly. Lež si sebou nic nevzala. Jen se svůdně oblekla a osedlala svou nejmilejší kobylku - Závist. Zato Pravda si vzala velikou krosnu a do ní nandala všechny argumenty pravdy. Koníčka se jí zželelo a tak šla pěšky s těžkou krosnou na zádech. Vyrazily spolu, ale jen Pravda udělala pár kroků, Lež ji na kobylce zmizela, jen se za ní zaprášilo. Lež byla ve výhodě. Všude byla o hodně dříve než Pravda. Na muže stačilo se pousmát a ukázat své vnady. Na ženy platilo pár hezkých slovíček a lichotek na vrch. Voněla a krásná byla, všude ji pohostili. Kam lež přišla, tam se dala do díla: já jsem tu, abych vám řekla pravdu o všem. Musíte mi věřit, copak vypadám, že lžu? Nemohu se ale zdržet, honí mne žena, co vydává se za pravdu. Jen co Lež zasela semínka lži, podlosti, pochyb a závisti, nasedla na kobylku Závist a hajdy dál. Zas jinam mezi lidi ale hlavně co nejdál od Pravdy. No, a když pravda dorazila, schvácená, sedřená a zpocená z těžké cesty, tak se jí každý snažil vyhnout. Co to je, tak je špinavá a páchne potem, reagovali lidé. Já jsem Pravda, nebyla tu už Lež? A co nám chceš, ptají se lidé. Jdu vám říci pravdu o všem. Mám tu argumenty o tom, jak to všechno je, říká pravda. Ale my už pravdu známe, je krásná a nepáchne jako ty. Teď tu byla na koni. Jdi pryč, nechceme tě, odhání pravdu lid. Pravda schvácená musí tedy odejít. A tak to jde dál a dál, od města k městu, od vesnice k vesnici. Lež je stále o kus dál, než pravda dobelhá se. Jednou schvácená a nešťastná, zklamaná z lidí, usedla u potůčku v lese, aby se opláchla, osvěžila a odpočala z dlouhé cesty. Náhle ji někdo osloví. Ahoj Pravdo, co je ti? Pravda se otočila a spatřila svou sestru Lež. Pak se rozbrečí. Sestřičko moje, měla si pravdu, lidi mě nechtějí. Chtějí jen tebe. Tobě odpouštím, protože znám pravdu. A obejme Lež - svou sestru. Ale ne sestřičko, lidi chtějí tebe. Oni chtějí pravdu a věří, že lež je pravda. Pravda je ale pro ně složitá. Lež je jednoduchá. Lež nepoužívá argumenty, protože žádné nemá. Ale tím víc musí být přesvědčivá, aby ji lidé uvěřili a nechtěli argumenty. Lež je taky krásná a tolik nenamáhá a nebolí. Vypadá stále skvěle, protože není stahaná pod tíhou argumentu. Lež ani nezná argumenty, proto jsou její odpovědi jednoduché a rychlé. A pravda? Ta na vše používá spoustu argumentů. Na každou maličkost jich má stohy. Pro ní odpovědi typu: a proč to tak je = PROTO! je nedostatečná. Pravda vše musí mít podloženo důkazy. No a dokázat něco, trvá trochu déle. A na to lidi nechtějí čekat. Pravda je složitá a někdy bolestivá. Na pravdu lidi nemají čas a sílu a tak utíkají ke lži. Ale i tak doufají, že to je pravda. Sestřičko, tebe lidi chtějí, ne mne. Já jim jen podávám jednodušší a méně bolestivé vysvětlení. A víš, proč mne nikdy neporazíš? Protože já jedu na kobylce Závisti, jsem krásná, odpočatá a čistá. A ty? Ploužíš se pěšky. Potíš se pod tíhou argumentů a nemůžeš o sebe tolik pečovat. A hlavně já jsem u lidí vždycky dříve než ty. A než ty přijdeš, tak už je ve lži tolik lidí namočeno, že i kdybys je přesvědčila, tak se vždycky někdo objeví, kdo bude pochybovat o pravdě. Podle hesla: není šprotu, aby na něm nebylo pravdy trochu. A co mám tedy dělat, ptá se Pravda. Mám to celé vzdát? Mám odejít pryč? Poraď. Ne, odpoví lež. Ty musíš tady být. Budeš to mít těžké, ale nesmíš vzdávat boj. Lidé jednou procitnou. Dobře, budu se dál snažit. Možná tě jednou dostihnu a pak… Kde jsi, sestřičko? Ale po Lži jako by se zaprášilo. Tak si leť, možná, že tě dostihnu a pak uvidíš, říká Pravda. Už jsem odpočatá a tak půjdu. A tak pravda a lež dál putují světem. Od města k městu, od vesnice k vesnici. A dál lež zaseje semínka lží, pochybností, závisti a pravda musí použít stohy argumentů, aby to vyvrátila. A někdy úplně zbytečně. Lidé, pomůžeme Pravdě nebo Lži?

Pohádka o naději

Na kraji propasti sedí člověk. Je vidět, že má chmurné myšlenky. Je se vším smířený a chystá se skočit. Už nabral odvahu a udělal poslední krok. Náhle ho kdosi chytí za ruku: Co blázníš, člověče, cos to udělat chtěl? Člověk, muž, se otočí a vidí postavu, snad ženu, zahalenou v šátku, a říká: Ale, už mne nebaví svět. Vše jsem ztratil, zkazil a o vše přišel. Prohrál jsem svůj život, ženo. Ale jdi ty, člověče. Víš co? Pojď se projít a povyprávíš mi, svůj osud. Tak se sebrali a šli. Dobře, jestli chceš tak mne vyslechni, říká muž: Už od dětství jsem to neměl lehké. Naši se rozvedli. Byl jsem slabý, brýlatý a často nemocný a děti se mi smály. Tak jsem si řekl, až vyrostu, že všem ukážu. Učil jsem se a měl spousty nápadů a plánů. Po škole jsem začal podnikat. Měl jsem spoustu času a tak jsem ho celý věnoval podnikání. Začátky byly těžké. Začalo se mi dařit a to mi přineslo nejen peníze ale i přátele. A taky i první lásky. Nejsem krasavec a tak jsem věděl, že je přitahuje majetek a ne já. Ale i tak jsem si užíval. Utrácel jsem za kamarády a holky. Začal se mi život líbit. Má mysl se otupila a já přestal vnímat realitu. Myslel jsem si, že to štěstí nikdy neskončí. Ale pak mi nevyšel jeden obchod, pak další. Také jsem začal hrát hazard. Nic se mi nedařilo. Čím víc jsem se snažil, tím větší jsem měl ztráty. Čím více mi mizely peníze, tím mne mizelo víc přátel. Ubývalo i lásek. Neposlouchal jsem, co mi říkají příbuzní a někteří moji známí. Čím víc mne domlouvali, tím víc mne to štvalo a začal jsem je odhánět od sebe. Postupně jsem ztratil podnik, limuzínu, vilu a na účtu jsem měl jen dluhy. Tak jsem si řekl, no co, dříve jsem hostil já a utrácel za druhé, tak si půjdu k nim pro pomoc. Ale ať jsem chodil, kde jsem chodil, všude mne odháněli jako chudou holotu. Moji přátele mne neznali. Prosil jsem, sliboval, brečel, křičel a vyčítal, ale jako by byli slepí a hluší. Utekl jsem na venkov. Tam jsem poznal jednoho ševce. Měl dceru a žili sami. Žebral jsem u nich o chleba, ale nabídli mi práci a až pak mi dali najíst a nechali přespat. Udělal jsem, co mi řekli. Byl jsem na dně. A proto, že jsem šikovný, tak si mne nechali a začal jsem jim pomáhat v dílně. Časem jsem se zamiloval do jeho dcery a proto, že jsem se ukázal v dobrém světle, otec svolil ke svatbě. Začalo se nám dařit a zas jsme byli na vrcholu. Přátelé se vraceli a bohužel i zájem žen. Já si přestal vážit toho, co mám a začal jsem blbnout. Zas mne peníze dostaly. Cítil jsem se jako král. Odešel jsem od ženy, nejdříve tchánův podnik zadlužil. Jeho konto vybral a zmizel. Zachoval jsem se jako mizera. Později jsem se dozvěděl, že tchán s toho zalehl a už se nevzpamatoval. Pochovali ho ještě ten rok. Mezi tím žena potratila naše dítě, to bylo hodně i na moje rodiče. Já jsem se k nim nehlásil a tak i oni zapudili mne. Po pohřbu tchána, dali jsme se ženou zase dohromady a já nasliboval, že se polepším. Ale šlo mi vlastně jen o dědictví, byl jsem fakt zkažený. Potom jsem zase shrábl polovic a odešel, už navždy. Pokud jsem měl peněz dosti, měl jsem přátel a milenek plný dům. Zase jako slepý blázen, jsem nepoučen vše za jejich přízeň utratil. Historie se opakovala. Jen jsem neměl co jim dát, rozprchli se a nechtěli mne už nikdy znát. Naštvala mne ta nespravedlnost a násilím jsem si to chtěl vymoci. Ale jen vězení mne čekalo a nic víc. Když mne pak propustili, domů jsem šel. Ale pak jsem si uvědomil, že žádný domov už nemám. Že vše jsem ztratil. Svou hloupostí, namyšleností. A jak tak jsem šel, k té rokli jsem došel. A najednou vidím prázdnotu. A tak jsem se vším skončit chtěl. To je celý příběh můj. Vidíte paní, bavíte se s krysou. S lidskou špínou. Nejsem hoden života. Nechte mne už jít a s bohem. Už chtěl odejít, ale žena ho chytila: Člověče, ale vždy máš naději na jiný život. Máš naději vše změnit, nic není ztraceno. Ale já nemám právo na naději, říká muž. Každý má právo na naději. Naděje nikdy neumírá. Věř mi, já to vím. Já jsem NADĚJE. Muž se podívá a něco chce říci, ale Naděje ho přeruší: Pokud slunko svítí, pokud ráno otevřeš oči a uvidíš ptáky létat, květiny kvést, uslyšíš svůj dech, tak je vždy naděje. Pamatuj, není důležité, co děláš a pro kolik lidi jsi důležitý, ale na tom, až skončí tvé dny a ty se ohlédneš, aby to byl krásný pohled, i kdybys něco znamenal jen pro jednoho jediného člověka, měl jsi krásný život. A teď jdi, někdo na tebe určitě čeká. Koukej, došli jsme do vesnice, odkud jsi odešel a něco si tu zapomněl. Muž se otočil a spatřil vesnici a svůj dům. Ale sem se nemohu vrátit, říká a otočí se k ženě. Ale ta tu už není. Jen z dáli zní její hlas: Jdi, člověče, jdi a snaž se. Naděje nikdy neumírá. Muž vykročil k domovu. Na zápraží se zastaví a vidí svou ženu. Jde k ní a padá ji k nohám. Ženo moje, jsem špatný muž, nejhorší člověk, odpustíš mi? Žena hledí a mlčí. Po chvíli řekne: Zatím nevím, záleží na někom, koho si tu zanechal při poslední návštěvě. Je to tvůj syn. Můj syn? Mám syna? Tu synek vyjde ven. Kouká a říká: Mami, to je tatínek? Ano synku. A chceš ho tu mít? Synek váhá a pak řekne: Mami, dáme mu naději. Muž obejme syna, ženu a rozpláče se. Z dálky slyší ozvěnu: naději, naději...

Fejeton: omluvte se Češi, že jste zkazili cikány

S hrůzou, otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima, jsem se od kandidátky na presidentku (díky bohu, že nezískala potřebný počet podpisů) Samkové dozvěděl, že cikáni dali naší společnosti to, že nám nastavili zrcadlo.

Zřejmě nechápu pojem: nastavit zrcadlo. Ale myslel jsem si, že to znamená to, že nám někdo ukáže, jak se chováme my.

A také tvrdí, že za to, jak se oni chovají, za to můžeme my. Tak to jsem opravdu netušil, zanedbáme vzdělání našich dětí, zanedbáváme a demolujeme své obydlí a okolí, raději než práci, to raději naděláme spousty dětí, a živí nás stát, učíme své děti neslušnosti, nerespektování autorit, a mnozí z nás je učí i krást...

Tak to jsem netušil, že my, majorita, můžeme za to, že cikáni nedbají na vzdělání, nedbají na vzdělání svých dětí, zanedbávají a demolují své obydlí a okolí, než aby si našli práci, raději si udělají děti, a nechají se živit státem, učí své děti neslušnosti a nerespektování autorit a mnozí z nich je učí i krást...

Opravdu jsem toto vše netušil, a stydím se za to (ironicky), že jsme tak nezvratně zkazili ten báječný, vzdělaný, pracovitý, poctivý, slušný národ, který, nebýt nás, mohl dnes být nejvyspělejším a nejvzdělanějším národem, ke kterému by celý svět vhlížel s obdivem.

A pro paní Samkovou? Doufám, že vy se presidentkou nikdy nestanete. Nechtěl bych žít v zemi, kde budou vládnout cikáni, ne zrovna doslovně, ale prostřednictvím zákonů a milostí presidentky Samkové, tak že ať udělají, co udělají, bude se brát jako naše vina. A kdo by se chtěl ozvat, půjde sedět na tvrdo, za rasismus.

SAMKOVÁ (a podobní) NIKDY!!!

fejeton: MOMO a NENEN

Dodnes, a zřejmě se na tom nic nezmění i v daleké budoucnosti, protože se to osvědčilo, se řídí příroda sílou a vzhledem. Síla a vzhled každému říkají: já jsem jedinec, co je geneticky naprosto zdráv, a je nejvhodnější k obraně, množení a shánění potravy. Svým způsobem toto platí stále i u lidí. Alespoň poslední výzkumy tomu nasvědčují. Akorát, lidé vyměnili (doplnili) vzhled a sílu za/o: obliba (vzhled a sympatie), moc (společenské postavení), majetek (bohatství). A u lidí to funguje tak, že oblíbený, mocný a bohatý, je na tom lépe, než neoblíbený, nemajetný a (společenská) nula. Dále jen MOMO: Majetný-Oblíbený-MOcný. A NENEN: NEoblíbený-NEmajetný-Nula.

A tyto kategorie se dělí na
MOMO 1) milovaný, ctěný, vážený, 2) sympatický, oblíbený, 3) prostě MOMO.
NENEN: 1) prostě NENEN, 2) nesympatický, neoblíbený, 3) nenáviděný!
Pro zjednodušení a zkrácení textu, pro příště: 1, 2, 3, 4, 5, 6.

Ať udělá MOMO cokoliv. Hrdinského, zbabělého, dobrého, špatného, vždy je to dobře. A když to špatné a zbabělé je už přespříliš, tak se to u MOMA vždy nějak omluví, vysvětlí, zbagatelizuje. A když to není ještě tak hrozné, tak se nad tím jen mávne rukou. U dobrého a hrdinského, i když to nestojí za zmínku, tak u MOMA se s toho udělá něco famózního, velikého, významného. A co teprve, když je to opravdu velká událost či věc, no to pak je skoro celospolečenský svátek.

Ať udělá NENEN cokoliv. Hrdinského, zbabělého, dobrého, špatného, vždy to nestojí za řeč, nebo je to špatné. A když to špatné, zbabělé, skoro nestojí za řeč, tak u NENENA je to pomalu zločin, natož kdyby to bylo něco opravdu zavrženíhodné. To už by ho nejraději lynčovali. Ale když udělá NENEN něco dobrého, hrdinského, co nestojí za řeč, tak se nad tím jen mávne rukou. A když už to je opravdu velká událost či věc, tak malá zmínka, a možná i malé uznání. A to není vše.

Pokud jsou v konfliktu MOMO s NENEN, tak má v každém případě zastání, pomoc, pravdu a právo na své straně - MOMO. MOMO může NENENA okrást, zbít, urážet, šikanovat, udat ho úřadům, donášet na něj nadřízeným, pomlouvat ho, zesměšňovat, a vždy to společnost a kolektiv přijímá. Vždy se fandí MOMOVI a ještě to NENENOVI přeje. Baví se na úkor NENENA, protože v jejich očích, si za to může sám. Zato, kdyby NENEN udělal MOMOVI jen desetinu toho, tak je to zavrženíhodná zrůda, sv.ně, hajzl… každý by ho odsoudil.

A to není vše. Ještě tu máme podskupiny.
MOMO 1, si může vše dovolit k MOMOVI 2 a 3, a samozřejmě k NENENOVI 1 až 3. (dále M a N).
M2 si to nesmí dovolit k M1, ale už k M3 a samozřejmě k N 1 až 3.
M3 si to nesmí dovolit k M1 a 2, ale může si to dovolit k N1 až 3.
N1 si to nemůže dovolit k M1 až 3, ale může si to dovolit k N2 a 3.
N2 si to nemůže dovolit k M1 až 3 a k N1, ale může si to dovolit k N3.
No a N3 si to nemůže dovolit k nikomu.
MOMO1 je beztrestný, nikdy netrpí, zato NENEN3 je trestán za vše a trpí.

A dále. Na pracovišti: U MOMA1 je možné zaučovat celý život, případně mu kolektiv rád pomáhá. Čím je MOMO níže, nebo čím je NENEN níže, tím se zaučovací doba zkracuje. A NENEN3 se ani nezaučuje, protože už od pohledu to přeci nemůže zvládnout.

Ve vztahu: Za fungování a udržování vztahu, se zásluha vždy dává MOMOVI. Za nefungování a rozpad vztahu, vždy může NENEN (i zde platí vyšší číslo. M1 se zasloužil o fungování vztahu, M3 může za rozpad. N1 se zasloužil o fungování vztahu, N3 může za rozpad).

Při lumpárnách a trestných činech: Pokud je pár i větší kolektiv, tak MOMOVÉ jsou braní jako neviňátka, která byli strhnutí zkaženými, zločinnými NENENAMI. (i zde platí číslování). Bohužel, i kriminalisté a soudci to tak berou, tak kolikrát MOMOVÉ dostanou mírnější trest a NENENOVÉ přísnější, i kdyby vina byla opačná.

Prostě, stále se chováme jako součást přírody. I když se pyšníme rozumem a city, které prý máme jen my, ostatní živočichové ne, tak to tak nevypadá. Lidi dokáží s člověkem zamést, jen proto, že je jim nesympatický. Pokud člověk patří do kategorie NENEN3, je prakticky odsouzen k trvalému společenskému zapuzení a izolaci. Moje bábi, ať je jí nebe lehké, říkala: člověci se k sobě chovají, jako vlci. Bábi, myslím, že dnes už se ví, že ani vlci se tak k sobě nechovají. No, nakonec, stačí sledovat psy, nemusíme jít za vlky. Ale v tvé době nebyli takové poznatky ze zvířecí říše. Tak tedy, říkám zase já: Člověci, chovejte se k sobě jako psy i vlci, když už se k sobě nechováte, jako lidi.