Cítit lásku.

Má lásko, chtěl bych s tebou být,

jen tak stát u okna, v objetí.

A sledovat hvězdy,

a úplněk měsíční.

Cítit vzájemně svá těla,

a cítit, že jsme tu pro sebe.

Že já jsem tvůj a ty si má,

že láskou spojeni jsme.

Cítit lásku beze slov,

cítit blízkost bez doteků.

To je ten sen má lásko,

Sen o lásce nás dvou.

Tišící slovíčka.

Snad budou má slovíčka,

lékem na bolavé srdce.

Snad budou mé myšlenky,

sušící slzy tvé.

Já vím, bolest ze zklamání

je nejhorší bolestí.

Ale věř, že jen čas ví,

kdy všechno přebolí.

Štěstí nepoznáme bez neštěstí.

Jak mohli bychom šťastní být,

kdybychom nevěděli,

co je to nešťastný být.

Jak mohli bychom veselí být,

kdybychom nevěděli,

co je to smutný být.

Proto ke štěstí musíme znát neštěstí.

Proto k lásce musíme znát nenávist.

Proto k bídě musíme znát bohatství.

Proto k veselí musíme znát smutek.

Proto k radosti musíme žal znát.

Proto k rovné cestě musí být překážky.

Chápeš, že život je o tom,

Abychom prožili oboje?

A kdo neprožije vše,

jako by život neznal.

Nemohl by to znát,

protože by nepoznal,

že byl šťastný, veselí,

šel cestou krásnou.

Jak by poznal radost, lásku,

kdyby neznal smutek, žal.

Jako by ani nežil

kdo obě strany nepoznal

Život tak utíká.

Život tak zběsile utíká,

tak proč ho nechat jak

vodu, mezi prsty, protékat.

Miláčku, šel bych hned,

ruku v ruce se procházet,

našim městem.

Ať každý vidí to štěstí,

v zamilovaných očích,

a velkou lásku vidí.

Láska se nenosí.

Lásko, nemohu si dovolit

víc lásky než jiní.

A tak si to vynahrazuji

jinak a to o to víc.

Miláčku, vášeň a láska, se nenosí,

Hned bys jí měla plné zuby.

Za měkotu bych ti byl.

ženy chtějí drsňáky.

Slova a vyznání lásky

můj vzhled pokazil.

A k smíchu bych ti byl

Nechtěla bys slyšet nic.

A každý krasavec a drsňák

který šel by kolem nás.

Více by tě zaujal, a má

slova by se rozplynula.

Tak zbylo mě jen snění.

Ten ostrov v lidském moři.

Snad se na něm nebudeš nikdy

jako Robinson, sama cítit.

S kým být.

Má lásko, už jsem si vybral,

s tebou chci jít dál.

S tebou spojit svůj čas,

s tebou svůj život prožívat.

S kým se chci bavit i nudit,

s kým se chci smát i smutnit.

S kým být sám i ve společnosti,

s kým mlčet a s kým mluvit.

S kým usínat i s kým se budit,

s kým poznávat světa krásy.

S kým život dál prožívat,

tebe jsem si vybral má milá.

Už jsem to nečekal.

Má lásko. Myslel jsem si, že už jen dožiji.

Myslel jsem si, že už život pro mě není.

Myslel jsem si, že už se nikdy neusměji.

Pak jsem potkal tebe a vše změnila jsi.

Náhle se směji, a nevím proč.

Náhle se raduji, i když nemám důvod.

Srdce se mi opět rozbušilo.

Svět je tak nádherný, má lásko.

Umět zpívat, své básně bych zazpíval.

Kdybych uměl krásně zpívat,

tak bych ti pod okny pěl.

Ale s tím, jak já zpívám,

bys mě hnala s výsměchem.

Závidím těm, kdo umí zpívat

a hrát na hudební nástroj.

Ti mohou svou lásku vyznávat

zazpívat a zahrát má lásko.

Já vládnu jen písmem a fantazií,

a sám nevím, jestli dobře.

Snad bylo by to krásnější.

Kdybych své básně zapět uměl.

Čas utíká.

Čas utíká jako kůň splašený,

můžeš ho za uzdu držet,

ale nedá se tím brzdit,

je neovladatelný.

Ale je to zvláštní má milá,

když byli jsme dětmi, mladí,

bodali jsme toho koně,

ostruhy do slabin.

Bičíkem ho pobízeli:

rychleji rychleji rychleji.

A když jsme ve věku zralém,

tak ho chceme brzdit.

Prosíme, přemlouváme, slibujeme,

nedá si ten hřebec nic říci.

Jako by se nám chtěl pomstít za to,

jak jsme ho dříve pobízeli.

Vyznání.

Má lásko, jediná, svůdná,

vášnivá, jedinečná.

Jak bych se mohl na tebe zlobit.

Má lásko, má touho, můj sne,

mé všechno, můj živote.

Jak bych se mohl na tebe zlobit.

Jak bych pak mohl snít,

kdybych tě ztratil.

Jak bych mohl být, kdybys nebyla.

Na co bych se těšil,

kdybych každý den věděl,

že tu nebude zpráva od tebe