O lásce trvalé

O lásce každý mluví a dáváme jí tolik jmen. Ale láska je podle mě jen jedna. Ale taky si myslíme, že láska je sex. Ale to by musely být děvky zamilované permanentně. Co je to tedy láska. Pro každého to bude něco jiného. Ale bude to láska? Jak si představuji lásku já:

Když milujeme, je svět veselejší a šťastnější, romantičtější a optimističtější, hezčí. Najednou slunce víc svítí i hřeje, měsíc má hezčí úplněk, je více hvězd na nočním nebi, zima není tak mrazivá a léto tak parné. Najednou ptáci přestávají řvát, ale zpívají, příroda nesmrdí, ale voní, práce jde lépe od ruky. Jsme vstřícnější a tolerantnější k druhým, protože jsme šťastní. Jsme zasněnější a dojímá nás svítání i západ slunce, úplněk, pohled do údolí, krásná hudba a romantický film…

První i poslední myšlenka je na milovaného člověka. A při té myšlence se nám udělá zvláštní klid, radost, pocit štěstí. Proto se zamilovaný člověk často usmívá a tváří se zasněně. Touží po objetí, pohlazení, polibcích, slovech, úsměvu, pohledu toho druhého. Když nejsme spolu, stýská se nám a čas se táhne. Spolu jim čas uteče a přítomnost druhého, nám zvedá náladu. Oba spolu můžou mlčet, a přesto se nenudí. Najednou se potíže nezdají tak těžké a neřešitelné. V jeho blízkosti se cítíme silní a v bezpečí. Milovaný člověk nás dokáže rozplakat i rozesmát.

Když někoho milujeme, tak se nám zdá, že je nejkrásnější na světě. Je krásný po probuzení, ještě neupravený. Je krásný, i když je špinavý a zpocený. Tolerujeme jeho chyby, jeho nepořádnost jeho nadýmání a chrápání. Nevadí nám na něm nic, protože si vážíme jeho jiných a důležitějších vlastností: spolehlivost, pracovitost, poctivost, věrnost, zodpovědnost, tolerance. Že se o něj můžeme opřít, že mu můžeme důvěřovat. No řekněte co je proti tomu to, že v noci chrápe nebo si prdne, nebo že neumí jíst příborem? Prostě když milujeme, tak nám z druhého nemůže být zle, ani když po něm musíme spláchnout záchod, anebo za ní vyhodit vložku do koše. Prostě vše, co se týká naší lásky, tak je krásný a voňaví. Ale neznamená to, že druhému budeme vše tolerovat, tím jsem jen chtěl říci, že kvůli tomu ho nepřestaneme milovat, nebo se ho dokonce štítit.

Řekněte, co je na těchto myšlenkách špatného. Jsou sice šité pro zamilované jen krátce, tak rok. Potom se lecco změní, ale jen málo. Řekněte, copak to samé jste ve fázi zamilovanosti necítili k partnerovi/partnerce? Já vím, dlouhodobí vztah a letité manželství to trochu obrousí, ale pokud se ty dva milují, tak zas ne tolik. No řekněte, kolik toho platí či neplatí po letech vašeho vztahu či manželství? Ptám se na vaše city, ne na city vašich protějšků, na to musí odpovědět oni.

O lásce slepé

Už slyším, že někdo říká, láska je o jiskře, o zamilovanosti. Ale ano! Jasně, když někoho potkáme a přeskočí jiskra, tak člověk nevidí, neslyší. Ale co až zamilovanost skončí? Pokud jsme okouzleni zamilovaností tak nevidíme chyby, jako nespolehlivost, krutost, sobeckost, lenost, zbabělost… Nevidíme zlo toho druhého, protože prostě: co pak bychom milovali někoho takového? My přeci můžeme milovat jen hodného, spolehlivého, pracovitého hrdinu, který si se vším ví rady. No není to pravda?

Po odeznění té zamilovanosti přijde procitnutí. Najednou vidíme, že není zas tak spolehlivý, hodný, pracovitý a hrdina z románu už vůbec ne. Najednou zjistíme, že když nás ten druhý neustále prozváněl mobilem, denně čekal před školou nebo prácí, nepouštěl do společnosti, že to nebylo z přemíry lásky, ALE OBYČEJNÁ ŽÁRLIVOST.

A že to, že si vždy prosadil to, co on chtěl, že nás občas okřikl nebo do nás silněji strčil a stále opravoval a napomínal, nebylo proto, že je silná osobnost a je chytřejší, ale že je to NAMYŠLENÝ EGOISTA, nebo hůř, NÁSILNÍK a chce nás ovládat.

Že najednou vidíme, že alkohol mu neslouží jen proto, že chce být zábavnější, ale alkohol potřebuje k životu, tak že je to vlastně ALKOHOLIK.

No a jeho nadávání a výmluvy na jiné a na objektivní potíže a zdravotní problémy, a řeči o jeho vzdělání a příležitosti, která teprve přijde a proto se nebude zahazovat jen tak někde a jen tak něčím, to jsou důvody, proč nemůže pracovat, není proto, že by se svět proti němu spiknul, ale jeho OBYČEJNÁ LENOST.

Že než aby něco zařídil, raději řekne: to nepotřebujeme, není to důležité. Nebo když si má něco prosadit, o něco bojovat, tak raději ustoupí, není jeho filozofií, ale ZBABĚLOSTÍ a NESCHOPNOSTÍ. A tak bych mohl pokračovat.

Pak zjistíme, že ať mluvíme nebo mlčíme, není to ono. Je to divné ale zjišťujeme, že jsme s tím druhým pro to, že nás bavili jeho vtipy, jeho bohémský přístup k životu. Ale že pro život potřebujeme více. Potřebujeme tu jistotu, důvěru, spolehlivost, toleranci… Že ten druhý je sice skvělý, ale jako kamarád/ka, ale že jinak byste se báli mu něco svěřit, nechat ho něco udělat, spolehnout se na něj. Že byste se báli přímo jeho. A tady buď vztah skončí anebo bude pokračovat.

Je člověk už bez citu?

Proč je společnost hrubší a hrubší. Proč je vidět, jak lidé ztrácí cit, jak jim kamení srdce, jak myslí jen na sebe. Proč se už nenosí láska, tolerance, soucit. Jsme už opravdu jen bezcitný tvorové, honící se za kariérou, penězi, mocí. Zajímá nás ještě někdo jiný, než jen naše ego? To už opravdu nedokážeme myslet na nic, než jen na sebe? Nebo je to jen tím, že jsme zapomněli na skutečně důležité hodnoty?

Možná je to asi v tom, že se za lásku k druhým stydíme. Že toleranci, trpělivost, slušnost, považujeme za slabost. Že morálku, poctivost, pomoc, obětavost, považujeme za hloupost. Prostě cit a soucit s druhými považujeme za něco, co se nehodí, nenosí. Myslíme si, že je to něco nenormálního. A až zjistíme, že je to naopak normální a správné, tak se snad zamyslíme, a budeme se k sobě chovat jinak. A pak nebudeme rozlišovat: naše - vaše, cizí - vlastní, moje - tvoje. A nebudeme se chvat podle vzorce: dám až dáš ty, něco za něco, tomu ano tomu ne....

Možná stačí jen chtít a jít vlastní cestou, neřídit se tím, co se nosí a co ne. Stanovit si své priority, své hodnoty. Jenom chtít a nebát se.

Svět vidíme vlastní myslí

Každý se stýká s těmi lidmi, kteří vyhovují jeho povaze, jeho pohledu na svět. A každý se obklopí lidmi stejného myšlení. A každý od sebe odežene lidi, kteří mají jiný pohled na svět, jiné chápání světa, odlišnou povahu.

Tím se stane to, že optimista je obklopen optimismem, pesimista pesimismem. Tím se stane, že kdo není spokojen s režimem, má kolem sebe lidi, kteří ho utvrzují, že režim je špatný. Kdo je spokojen s režimem, má kolem sebe lidi, kteří ho utvrzují, že je režim dobrý.

Proto, kdo miluje, obklopí se milujícími lidmi, kdo závidí, obklopí se závistivci, kdo je pracovitý, obklopí se pracovitými lidmi, kdo je líný, obklopí se línými lidmi, kdo je chytrý obklopí se chytrými lidmi, kdo je hloupí, obklopí se hloupými lidmi.

Samostatný, vyrovnaný, silný, kdo nepotřebuje k prosazení se berličku ostatních, nepotřebuje nikoho a tak se obklopí individualitami, osobnostmi, které se dokáží prosadit sami.

Ale nevyrovnaný, slabí, nesamostatný, kdo se neumí sám prosadit, potřebuje kolem sebe tým (partu, gang), tak ten se obklopí těmi stejně tak slabými, nevyrovnanými, nesamostatnými, bez osobnosti.

Kdo je vyrovnaná, samostatná osobnost, ten nepotřebuje kolem sebe lidi, aby mu foukali a hladili jeho ublíženou dušičku, jeho poraněné EGO, proto se obklopí lidmi i kritickými k jeho pohledu a myšlení, protože pro něj to bude přínos a ponaučení. Kdo není osobností, ten se obklopí lidmi ublíženými, kteří nebudou k němu kritičtí, protože bude chtít, aby mu foukali a hladili ublíženou dušičku, poraněné EGO.

Stejně tak, jako zamilovaný vidí na louce kytky kvést, zhrzený vidí jen plevel a seno, zamilovaný vidí laně se pást, zhrzený vidí lovnou zvěř. Ty dva si nikdy nebudou rozumět v pohledu na svět, stejně tak, jako pesimista s optimistou, odpůrce se zastáncem.

Jen na nás záleží, jakou skupinou lidí se obklopíme. Vždy to bude skupina lidí, našim myšlenkám nejbližší. Podle toho bude vypadat i pohled na lidi, systémy, věci kolem nás, svět.

Asertivita (z internetu)

Na internetu jsem našel tento článek. dobrý pro všechny zakřiknuté, zakomplexované, neprůbojné...

Prvním asertivním právem je:
1. Právo sám posuzovat svoje vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně sám zodpovědný.
Nikdo Vám nemůže vnutit, co je špatně a co je dobře. Za důsledky svých činů si nesete zodpovědnost jen Vy sám/a. Nikdo nemůže manipulovat Vašimi emocemi a chováním. Říkat potom: "Já jsem ale dělal jen to, co mi řekli..." a když Vám někdo řekne skoč z pátého patra, tak skočíte?

Všechna ostatní asertivní práva se odvozují od tohoto základního asertivního práva.

2. Právo neposkytovat žádné výmluvy, ani omluvy vysvětlující Vaše chování.
Když druhým lidem dáte možnost, aby od Vás chtěli zdůvodňovat Vaše chování, dáváte jim možnost vysvětlit jim, jak se chovat máte, nebo jste se měli chovat, co se Vám má líbit nebo nelíbit. Proto na jakékoliv otázky typu: "Jak to, že se ti tohle nelíbí? Jak se ti tohle může nelíbit? Jak to, žes udělal tohle a neudělal/a jsi tohle?" Odpovězte "Prostě se mi to nelíbí, prostě jsem to udělal/a", bez dalšího vysvětlování. Každé další vysvětlování vede k tomu, aby manipulativní partner měl možnost dál s Vámi manipulovat.

3. Právo sám posoudit, nakolik jsem zodpovědný za řešení problémů ostatních lidí.
Například: Jdu vyřídit reklamaci vadného výrobku a prodavač ve mě NEOPRÁVNĚNĚ vzbuzuje pocit viny argumentem, že zdržuji frontu čekajících. Asertivně reagujte: "To je pravda, skutečně zdržuji frontu. Navrhuji urychleně vybavit reklamaci." nebo: "Nezajímají mě problémy, za které já nezodpovídám. Zajímá mě vyřešení reklamace."

4. Právo změnit názor.
Není pravda, že jednou vyřčený názor nesmíte nikdy změnit. Znamená to však také být zodpovědný za změnu svého názoru nebo chování.

5. Právo dělat chyby.
Nemělo by nikdy dojít k tomu, že pokud uděláte chybu, budete mít pocit viny. Povinností však je chybu přiznat.
Asertivní chování však nabízí udělat chybu bez omlouvání, bez ospravedlňování se a bez pocitů viny. Já tedy jednoznačně z tímto právem souhlasím, s dalším chováním však nikoliv. Jsme lidé a proto jsme omylní, ale abych se za chyby neomlouvala, neospravedlňovala nebo neměla pocit viny, to raději nebudu asertivní:-).

6. Právo říct já nevím.
Na manipulativní otázky typu: "Co myslíš, co by se stalo, kdyby...?" Na podobné otázky není třeba znát ani hledat odpověď. Stačí odpovědět: "nevím".

7. Právo být nezávislý na dobré vůli a mínění jiných.
Vůbec není pravdou, že se všemi lidmi, se kterými přicházíme do styku, bychom měli mít dobrý vztah. Není nezbytné, aby nás měli všichni rádi a také to ani není možné. Musíme se naučit žít s pocitem, že se prostě někdy někoho dotkneme, že nás ne všichni budou mít rádi, že ne všichni lidé budou s naším názorem souhlasit.

8. Právo dělat nelogická rozhodnutí.
Být logickým, znamená dělat jen věci, kterým naprosto rozumíme. Rozumí každý úplně všemu?

9. Právo říct já ti nerozumím.
Nikdo nemusí a také neumí být tak citlivý a předvídavý, aby chápal i nevyřčené potřeby svých blízkých. Neznamená to, že jsme ignoranty, nebo nejsme schopni žít s partnerem v souladu.

10. Právo říct je mi to jedno.
Člověk má asertivní právo nesnažit se být dokonalý podle definice někoho jiného; vždyť co je dokonalé pro jednoho, může být nedokonalé pro druhého. Řiďme se však sami podle toho, co my sami - chceme, - musíme, - nebo bychom měli. Ale pokud si to myslíme my sami a ne naše okolí.

Téměř totožné znění, jaké je v mém blogu a jaké jsem si přinesla z kurzu, je i na webu a dočetla jsem se jej i v několika časopisech (to mě právě přivedlo k tomu zjistit o asertivitě více). Nejsou to tedy mé názory! i když s několika body souhlasím.

Tak se nyní vůbec nesnažím s Vámi manipulovat, ale ptám se Vás: Co Vy a asertivita?:-))

Nekazíme si sami děti

Pár příkladů ze života: Na pískovišti si hrají děti. Jeden druhému dá facku, nebo vezme lopatičku, nebo rozšlape bábovičku. Kolik rodičů tomu provinilci vynadá, vysvětlí, dá přes ručičku nebo přes zadek? Kolik rodičů donutí dítě, aby se omluvilo? Málo! Ještě se baví, smějí, dělají si vtipy. Neuvědomují si, že pro viníky je to signál, že se vlastně nic nestalo, že to je normální, že se to může, a když to zopakuje, tak se mu nic nestane. Pro postiženého je to signál, stejný a tak si řekne, že se bude taky tak chovat. Nebo to bude brát jako křivdu a bude se mstít.

A další příklad: malé dítě je sprosté na cizí lidi (někdy bohužel i na vlastní, rodinné příslušníky), je na ně i hrubé. Hraje si na bytí, týrání, přepadávání, zabíjení, vydírání. A to jak na svých hračkách, ale i na dětech a dospělých. Kolik rodičů dítěti vysvětlí, že se to nesmí, že to bolí (i když ne), že je to neslušné. MÁLO!

Jeden příklad: u známé jsem viděl, jak si s vnukem hraje. On jí střílel, zapichoval, štípal, řezal… prostě jí zabíjel všemi možnými věcmi. Pravda, používal dětské pistolky a dětské nářadíčko a autíčka z umělé hmoty. Ona dělala mrtvou a oba se u toho strašně bavili. Já se jí ale zeptal: a nebojíš se, že jednou vezme skutečnou pilu, kladívko, nůž… na to mi řekla: no doufám, že ne.

Tak já taky doufám milá přítelkyně, že ne. Že se ti nikdy nic nestane a to platí pro celou tvou rodinu. Že včas dokážete to roztomilé dítě usměrnit a vysvětlit mu, co se smí a co ne. Já sám jsem nečekal, až mé děti vyrostou a už od malinka jsem jim vysvětloval, že film je jen film, že si mají vážit starších. Vážit si lidí, zvířat, přírody, věcí. Nesmí krást, vraždit, ničit, ubližovat. Já nečekal, až jak to dopadne. Prostě jsem taky neříkal - kraď, ale k tomu jsem říkal - nekraď. V tom to je, ne jen neučit děti aby byly zlé, ale učit je nebýt zlý. Přeji všem hodně úspěchů, trpělivosti a dostatek lásky při výchově naší budoucnosti, našich dětí.

Moje dítě je tvoje dítě

Někdy problém je, když je jeden rodič vlastní a druhý nevlastní. Pokud i ten vlastní přijme to, že ten nevlastní má stejná práva jako on, tak to bude fungovat. Pokud si ale ten vlastní bude chtít nechat pózu vlastního a jediného kdo má na dítě právo, tak to fungovat nebude. Nejen že se budou oba mezi sebou hádat a možná je to i rozdělí, ale i to dítě si nebude jisto, kde má domov a koho má poslouchat. No a samozřejmě si vybere ten názor, který vyhovuje jemu. (proto se kolikrát stalo, že dítě nakonec zůstalo s nevlastním rodičem) Tak se z něho stane nezvladatelné stvoření.

Musíme tedy přijmout to, že naše dítě je i dítětem toho druhého, i když nevlastního rodiče. Pokud ve výchově budu trvat na tom, že já jsem ten hlavní nebo přímo jediný vychovatel a rodič, který má jediné právo poučovat, trestat, chválit dítě, tak to je taky špatné. A když budeme trvat na tom, že jediný rodič je ten biologický, tak z toho dítě bude mít maglajz a zase si vybere jen to, co se hodí jemu. To pak bude pozdě říkat: ty jsi celý táta, ty jsi celá máma.

Příklad: můj bratr žil se ženou a její dcerou. Bral to, jako že by mu měla být vděčná za to, že je živí obě. A počítal, že ta dcera se k němu bude chovat s úctou a vděkem. Ale jinak se k ní jako táta nechoval. Prostě jí vedle sebe strpěl a myslel si, že to stačí. Na místo toho, ho začala nenávidět. Když se pak rozešel s tou ženou, její dcera šla s ní a on zůstal sám. Prostě si neuvědomil, že nezáleží na vlastní-nevlastní, ale na tom, kde děti cítí lásku, domov, zázemí. Ps: mé děti bratr taky nebere jako neteře.

Další příklad: jedna známá měla nespokojené manželství. Našla si milence a byla z toho nejmladší dcera. To se s ní manžel rozvedl. Milenec zdrhnul a místo toho, aby zapomněla, tak i když hledala stále nového tatínka, tak holku od narození vedla k tomu, že její táta je "zbabělý" milenec, i když o ní nejeví žádný zájem. Tak holce vzala otce. A její další partneři nikdy nezapadli do rodiny a vždy to byli strejdové, kteří nemají žádný vliv na výchovu. Už jsem jí dlouho neviděl, ale byl bych zvědavý, jak se to dítě bude chovat ke "strejdovi" v jeho stáří.

A jeden příklad na konec. Můj: tady taky byla dvojí výchova. Naštěstí žena a máma dcer mě nezakazovala zasahovat do výchovy, ale když šlo o střed toho, co chtěla žena a co já, tak si u holek prosadila to své. Sice mě holky berou jako tátu, ale jsou tu známky toho, že mé slovo není zase tak zásadní. No jsem taky zvědavý, čeho se na stáří dočkám. A když si holky udělají to, co chtějí, tak slyším ženu taky: jsi celá táta, teta (sestra jejich biologického otce). No kdybychom je vychovávali po stejné linii, tak to mohlo být jinak. Bohužel, u mladší dcery se tato dvojí výchova už projevila. Ale doufám, že jí život naučí, a nakonec najde cestu k normálnímu životu a tím i k nám.

Pěstujme si sebevědomí

Pěstujme si své sebevědomí. To můžeme jen my, sami, s tím nám nikdo nepomůže. Začněme s tím, že budeme vědět že: každý má právo na chyby a omyly a každý má právo na nápravu. Jeden anglický politik řekl: nejbližší pomocnou ruku hledejme na konci našeho ramene. Sebevědomí se ale nedědí.

Pokud se budeme snažit být neviditelní, neslyšitelný, tak nás nikdo neuslyší a neuvidí. Pokud se budeme bojácně krčit v koutku, plazit se kolem zdi, tak se nedivme, že si na nás každý troufne. Svým postojem říkáme: dělej si se mnou co chceš, nechám si to líbit. Ale když naopak vběhneme doprostřed dvorku jako lvy, zařveme a každému ukážeme: nechci se prát, ale zkus si něco a uvidíš, tak i siláci nebudou riskovat vítězství nad vámi, za cenu boulí.

Já sám jsem byl tak nízko se svým sebevědomím, že jsem neměl rád ani sebe. Že jsem se nenáviděl za to, že tu překážím někomu jinému. Příklad: třeba jsem stál na chodníku (seděl v tramvaji, kině, plaval v bazénu…) a nadával jsem si, a když se nikdo nedíval, i fackoval se za to, že tu teď na mém místě mohl někdo jiný být. Někdo užitečnější. A jen kvůli mně tu není. Mé sebevědomí bylo na nule. No spíše pod nulou. Ale teprve životní zkušenosti, hlavně dvě, mě z toho dostaly a teď jsem tím lvem.

První byla sebevražda v mém útlém mládí, na škole. No a druhá v pětatřiceti. To jsem měl smůlu na zaměstnání. Měl jsem rodinu a nevěděl jak dál. Šel jsem na kurz od úřadu práce. Byl to kurz na manažery podniku. No manažeři je snad silný slovo, mělo to sloužit k tomu, že si založíte svou živnost a budete podnikat. Už od začátku mě bylo jasné, že na podnikání nemám buňky. Nic méně kurz jsem úspěšně dodělal, živnostňák dostal, ale leží mi v šuplíku.

Ale co jsem se tam skutečně naučil a co mi pomohlo sehnat a udržet si dobrou práci, kurz psychologie a asertivity. Ten byl v rámci toho manažerského kurzu. Tam jsem se naučil, že každý člověk je osobnost. Obráceně: každá osobnost je jen člověk. A každý máme právo na život, na názor, na omyl a nápravu. Než začneme lamentovat nad osudem, začněme chyby hledat u sebe, přiznat si je a snažit se je napravit a svůj osud změnit. Vše je jen v našich rukou.

Na co budeme vzpomínat

Snad není člověka, který by nechtěl děti. Každý do rodiny jdeme různě. Někdo po hlavě, jiný po uvážení a další plánovaně. Věřím, že většina lidí rodinu chce. Proto lidé zakládají páry (manželé, druh-družka). Ale tady skutečná vůle po dětech mnohdy končí. Někdo by řekl že: není kde bydlet, nejsou peníze, není zázemí a čas…. Ale je to skutečně tak? Není to tak, že ve skutečnosti po dítěti zas tak netoužíme? Pokud můžeme mít vlastní děti, pokud máme kde bydlet, pokud máme příjem, tak proč děti nemít? U neplodných je umělé oplodnění a adopce.

Neřeknu, když žijeme v podnájmu, u rodičů V GARZONCE, nebo pod mostem. Když jsme bez zaměstnání, bez jakýchkoliv prostředků. Nebo nám to nemoc nedovolí, nebo jiné překážky. Ale jinak proč? Asi mě teď někdo ukřičí: přeci dítě nepřivedu na svět bez pořádného zázemí a zajištění! A teď se ptám: co je to zázemí? Co je to zajištění? Co myslíte, že dítě považuje za zázemí, za zajištění?

Proč děti už od narození učit, že zázemí je dostatek peněz? Dostatek věcí v bytě? Co myslíte, že dítě v dospělosti ocení? Na co bude vzpomínat? Dítě nakonec ocení to, jak se k němu chováme. Jestli má dostatek lásky, porozumění, zastání, pomoci. Jestli ví, že kdykoliv může přijít domů a vždy tam najde vřelou náruč, pomocnou ruku a radu. Ne vila, auto, BTV i na záchodě a tučné konto, ale ta náruč dítěti dá domov.

Asi to dítě v dětském věku a pubertě neocení, ale až dospěje, bude se domů vracet. Bude vzpomínat na to pohlazení, na společné chvíle. Když dítě zahrneme láskou, tak jí pak ono bude vracet nám ale dávat ho i svým dětem. Dáme-li dítěti pocit bezpečí, bude si to pamatovat celý život. Já razím heslo: mazlit, mazlit, mazlit. Mazlení ale není v žádném případě rozmazlování. To razila právě máma. Myslela si, že kdyby se pomazlila, že bychom byli rozmazlení. Ale rozmazlovat znamená: dítě něco chce, tak to dostane. Nebo: dítěti něco nejde, tak to uděláme za něj.

Tedy, musíme občas sáhnout i k hubování a pohlavku, ale dostatečně chválit a hladit. Na to, jak jsme zvládli výchovu, kolik dostalo lásky, na to bude dítě celý život vzpomínat. Ne na to, že už od plínek měli elektronické hračky a do školy chodilo každý rok s novým mobilem a doma měli na každé stěně plazmovou obrazovku. Vzpomíná se vždy na to, co není pomíjivé a co máme hluboko v duši, v paměti a na srdce naplněná láskou a vřelou náruč, hladící a nikdy odhánějící.

Politici jsou sprostí a arogantní. Jen oni?

Často slyším a čtu, jak si lidi stěžují na politiky. Na jejich aroganci, chování a mluvení. Ale pak se chvíli zaposlouchám nebo si přečtu některé reakce na články (nejen moje, ale i jiných autorů) a ejhle. Buď to jsou reakce politiků, nebo že by obyčejných lidí?

Najednou zjišťuji, že nadávání, urážení, ponižování druhých, zvláště pokud nesouhlasíme s jejich názory a oni s našima, je úplně normální.

Najednou je dotyčný blbec, kretén, nevzdělanec, nedouk, neználek, někdo kdo ničemu nerozumí…. Pokud mluví o jiné rase a národnosti, je rasista. Pokud někdo zastává jeden politický názor, tak ten kdo zastává jiný, ho považuje za placeného propagandistu. Radikální levičáci ho dokonce považují za fašistu a nacistu, pravičáci za kovaného komunistu. A v mém případě je to navíc špatná gramatika. A to mohu stokrát reklamovat mou dysgramatiku.

Ono se najednou zjistí, že nejen politici, ale i obyčejní lidi jsou arogantní, sprostí, mající patent na moudrost, neschopní přijmout jiný názor….

Říká se: jaký národ, taková vláda. Oni taky dříve ti politici byli obyčejní doktoři, učitelé, dělníci, řemeslníci, umělci…. A když "obyčejní" byli před politickou dráhou sprostí, tak sprostí zůstanou.

Tak že, až si zase jednou budeme stěžovat na aroganci, sprostotu, netolerantnost… našich politiků, zamysleme se, jestli nejsme taky takoví.