Tenhle text napsal Petr Fridrich skvěle; sdílím takto, protože by se nepřesdílel text, ale jen článek o té Graubnerově nehoráznosti.
***
"1. „Zženštilá doba“ = útok na ženskost a na cokoli, co není macho
Když někdo používá „zženštilý“ jako nadávku, říká tím v překladu: „Všechno, co spojujeme se ženstvím – péče, empatie, jemnost, zranitelnost – je špatně.“ To je:
• sexistické vůči ženám (ženské = méněcenné),
• homofobní vůči queer lidem,
• a zároveň to dehonestuje i muže, kteří nejsou „tvrdí, dominantní alfa samci“. Jestli něco fakt Duka nebyl tak alfa samec.
To není evangelium, to je čistá toxická maskulinita v sutaně.
2. Katolický klérus má fakt slabý nárok mluvit o „zmužilosti“
1. Masivní zneužívání a krytí v rámci církve
Celosvětově máme desítky let trvající skandály sexuálního zneužívání dětí a mladistvých duchovními a systematické krytí ze strany hierarchie.
• To není „zženštilost“, to je zbabělost: místo ochrany slabých ochrana pachatelů a reputace instituce.
• Mužnost bez odvahy postavit se vlastnímu zlu není mužnost, ale kostým.
2. Konkrétně Duka: případ dominikánů
V ČR byl řešen případ sexuálního zneužívání mladého muže v řádu dominikánů z 90. let; podle rozhodnutí Ústavního soudu bylo konstatováno, že tehdejší představený řádu Duka o věci věděl a nejednal.
Těžko lze mluvit o „zmužilém bojovníkovi“, když soud konstatuje, že se nepostavil na stranu oběti, ale mlčel.
3. Styl moci, ne služby
Církevní top management (včetně Duky) se rád staví do pózy „bojovníků“, ale prakticky to často znamená:
• ostrá slova proti LGBT lidem, migrantům nebo EU,
• zato velmi jemné zacházení s mocnými politiky a nacionalisty.
Jestli je tohle jejich představa mužnosti – být tvrdý na slabé a měkký na mocné – tak je to karikatura mužnosti, ne ideál. To se může líbit tak maximálně Motoristům.
3. Duka jako „bojovník“ – za co vlastně bojoval?
Nikdo mu nebere odvahu za komunismu, vězení, podzemní církev. Ale:
1. Poslední dekády: vedl kulturní války místo evangelia
• opakované výpady proti LGBT lidem (podpora polského biskupa, který mluvil o „duhovém moru“, odmítání vstřícných výroků papeže vůči homosexuálům atd.)
• symbolické přibližování se krajní pravici a nacionalistické scéně, kritizované i samotnými katolíky, kteří psali papeži a žádali, aby Duku neprodlužoval.
Tj. „bojovník“ ano, ale: spíš generál kulturních válek než svědek evangelia.
2. Záměna odvahy za křik
Graubner chválí, že „často zvedl hlas“.
To je dobrý háček:
Zvyšovat hlas není odvaha. Odvaha je přiznat chybu, naslouchat kritice a postavit se vlastnímu systému, když ubližuje slabým. V tomhle směru zůstali „bojovníci“ podezřele potichu.
4. „Zženštilá doba“ je kód pro to, že už nevládne bílý hetero patriarcha
• Dnešní společnost víc mluví o právech žen, LGBT lidí, obětí zneužívání, o duševním zdraví, o emocích.
• Pro konzervativní hierarchii, která byla zvyklá na autoritativní, čistě mužské vedení, to vypadá jako „zženštilost“ – ve skutečnosti je to demokratizace moci a rozšíření lidské důstojnosti.
„Zženštilá doba“ v jejich slovníku znamená dobu, kdy už nestačí být starší heterosexuální muž v uniformě, aby měl člověk automaticky pravdu. A tak místo poctivé sebereflexe raději nálepkují celý svět jako změkčilý.
5. Klerikální „mužnost“ je hlavně kostým a hierarchie
• Skutečná mužnost se nepozná podle toho, jestli má někdo kalhoty nebo sutanu - „sukni“.
• Pozná se podle odpovědnosti vůči slabým, schopnosti přiznat vlastní vinu a ochoty vzdát se moci, když škodí.
Tohle ale od jejich „zmužilých bojovníků“ slyšíme zatím velmi málo.
6. Společnost není zženštilá – jen už nebere patriarchální násilí jako normu
• Dnešní společnost pořád vypadá dost „tvrdě“: domácí násilí, války, polarizace, ekonomický tlak – nic z toho není měkké.
• To, co se mění, je ochota o zranitelnosti mluvit – a to je spíš známka dospělosti než „zženštilosti“.
Jestli je pro arcibiskupa „zženštilost“ to, že bereme vážně domácí násilí, sexuální zneužívání a práva menšin, pak je problém v jeho měřítku mužnosti, ne ve společnosti.
Věta o „zženštilé společnosti“ a „zmužilém“ Dukovi není poctivá charakteristika dneška, ale obranný reflex klerikální moci, která ztrácí privilegia. Používat ženskost jako nadávku, ignorovat obrovskou krizi důvěry způsobenou zneužíváním a přitom se stylizovat do role hrdinných bojovníků – to je výsměch jak ženám, tak obětem, tak i těm mužům, kteří chápou mužnost jako schopnost nést odpovědnost, ne jako právo ostatní poučovat.”
