neděle 2. srpna 2015

Čím to, že si nerozumíme?

Taky se vám někdy stalo, že můžete mluvit horem dolem a nikdo to neslyší. Že se můžete umluvit, ale jako byste mluvili marťansky nebo tak nějak. A že nemluvíte česky a asi vůbec nemluvíte existující pozemskou řečí. Vlastně zjistíte, že asi dokonce nemluvíte vůbec, i když se slyšíte.

Jak vysvětlit, že když se s někým bavíte, tak neodpovídá, nebo když přijde jiný, tak se s ním spoluřečník začne okamžitě bavit, jako byste s ním před tím nemluvil. A když se chcete vmísit do hovoru, tak jako by neslyšeli. Já to řeším tak, že když k tomu dojde, skončím a jdu pryč.

Taky jsem zjistil, že si asi budu muset pořídit česko-český slovník, protože mně kolikrát někdo nerozumí. Něco říkám, dělám, navrhuji, dělám si srandu, a nic. Ale přijde někdo jiný, říká a dělá to stejné, a odezva je hned.

Taky jsem zjistil, že když mě někdo něco řekne, udělá, tak to je dobré, když mu vrátím stejnou mincí, tak jako bych spáchal zločin. Taky máte někdy pocit, že buď jste člověk vy anebo druzí.

Jestli nejste člověk, tak co? Mimozemšťan? Čím to je?

O trávení volna

Když se mě někdo zeptá, jak trávím svůj čas, tak odpovím, (krom běžných domácích prací) že u TV, PC, nic neděláním, procházkou. Ležím, než se sám probudím. Jejda, to slíznu něco o nudě, flákání, promarněným dni…

Ale když se zeptám já, tak se dozvídám, že oni si čtou, poslouchají hudbu, jdou do společnosti, zvelebují domácnost a taky ta TV a PC. Tady jim odpovím, že dělají to stejné co já. Proč tedy já se nudím a flákám a oni ne?

Někdo mi odpoví: ale já si čtu a ty se díváš na TV. A já se ptám, co dá více člověku? Číst si o jiných zemích, kulturách, o přírodě, o vědě… anebo to sledovat v TV?

Nebo, jeden známí nepochopí, jak můžu celé dny (volné chvíle) trávit u TV a PC. Ale že on celé dny poslouchá hudbu a nebo DVD tak to už je normální? A kde se víc dozvím, v TV a na PC, nebo poslechem hudby a sledování filmů?

Prostě a jasně nechme každého, jak si tráví volný čas. Každý máme jiný styl zábavy. Jeden se baví u TV, jiný u PC, další plením záhonů, jiný ve společnosti a další sportem, cestováním… , ale žádný se nenudíme, je to náš styl zábavy.

O blbích otázkách

Některé chování lidí mě udivuje, až ser… Zvláště když jejich zájem o druhé jde až k výsměchu a urážkám. Každý jsme nějaký. Jeden má rád to, jiný ono.

Třeba já jsem zanevřel na deštníky. V silném lijáku a větru jsou zbytečné. Tak jsem přešel na pláštěnky. Dnes se dají sehnat pro dospělé i moderní. A náhle vidím a slyším posměch. A proč se nesmějí těm, co mají deštníky, pláště do deště, bundy s kapucí?

Nebo si koupím větší svačinu. Jéje, to je srandy. Pominu-li, že to mám i domů, nebo na druhý den, tak co je sakra komu do toho, kolik si toho koupím, za své poctivě vydělané peníze? Proč se ptají: to celé sníš? Ne, asi to celé vyhodím!?!

Nebo, jsem otužilí (tedy ne tak, abych si dal silvestrovskou plavbu na Vltavě), prostě chodím na lehko ještě v době, kdy jiní už nosí svetry a bundy. V práci (v hale) chodím celoročně v kraťasech. Proč se stále někdo diví a ptá se mi, jestli mi není zima. Proboha, kdyby mi byla, tak se obléknu, ne?

Ale asi top mezi "blbými" otázkami je, jak to můžeš: nosit, jíst, chodit někam, chodit s ní/ním? Nebo když se pravák diví levákovi: jak může (něco, cokoliv) dělat levou?

Lidi, prosím vás, každý přeci žije podle sebe. Kdyby mu to nevyhovovalo, tak to asi dělat nebude. Proč se divíme druhým, že nedělají to co my. Nechme každého dělat to, co mu vyhovuje. Tedy jsou výjimky, ale ty jsou popsané v zákonech a vyhláškách.

Až bude písemně nařízeno, že do deště se nesmí nosit pláštěnka, nebo že od tolika a tolika stupňů se musí nosit dlouhé kalhoty, nebo, že si každý musí koupit jen tolik jídla, kolik sní do (třeba) 15 minut, atd., tak prosím, ukažme si na takového člověka. Doté doby neblbněme a buďme tolerantní k těm, co jsou jiní.

O vztazích mezi lidských

Na vztahu je důležité se umět a chtít poznávat. Chtít porozumět druhému. Proč takto jedná? Proč to dělá? A pokud to nebude o fyzickém a psychickém napadání, to bych vztah ukončil, tak se snažit pochopit a zařídit se tak, aby nedocházelo ke střetům. Vztah by měl být o komunikaci. Každý máme své plány a tužby. Své představy o vztahu. Ale aby to fungovalo, musíme slevit nebo své představy trochu upravit.

Oni vlastně veškeré mezilidské vztahy jsou o komunikaci. Kde komunikace vázne, tam vázne i porozumění. Chápejme tedy jeden druhého. Tolerujme jeho zájmy, touhy, chyby… Snažme se vytvořit ze vztahu a domova přístav. Domov (ne dům nebo byt) by měl být maják, který nám ukáže cestu domů, ať jsme třeba na druhém konci světa. Domov utváří lidi, které máme rádi. Jen tak dokážeme zvládnout všechna úskalí života.

Tak mě napadá, nehodí se to ke všem mezilidským vztahům? Pokud se budeme k sobě chovat hezky, slušně, nebudeme na sebe zlí, tak se můžou dorozumět mezi sebou různí lidé, národy, státy, politici…

Jak by měl vypadat vztah

Do vztahu patří láska, tolerance, spolehlivost, pracovitost. Pro vztah je potřeba, abychom oba byly zapojeny do starostí o rodinu a domácnost. Oba se musíme na toho druhého spolehnout, že když nebudeme moci, tak ten druhý to za nás zařídí, udělá, obstará. Oba se musíme snažit vytvořit domov, ve kterém se budeme cítit v bezpečí. Měli bychom vědět, že se o druhého můžeme opřít. Že když budeme dlouhodobě pryč, že rodina a domácnost bude fungovat dále tak jako do teď.

Měli bychom vědět, že když budeme mít problém, tak náš protějšek nám pomůže, poradí, podpoří. Promluví si s námi, že se můžeme u něj vypovídat a i vyplakat. Aniž bychom se báli, že se před ním ponížíme. Samozřejmě to platí i pro nás. O všech důležitých věcech bychom měli rozhodovat společně. O všech věcech bychom se měli spolu bavit, a to i když nás zas tak moc nezajímají, ale pro náš protějšek jsou důležité. Pokud se s námi někdo chce o něčem bavit, asi to považuje za tolik důležité, že nám to musí říci. A počítá, že ho vyslechneme. Nebo si chce jen tak povídat a tím nám dokazuje, že je s námi rád, že ho zajímá, co říkáme, na co myslíme, o čem sníme.

Je takoví vztah už jen romantika? Že už to tak není, že léty vše zevšední? Že to v dnešní době ani nejde, že se to nenosí? Ale proč? Pokud si to každý řekne, tak ano, pak takové vztahy nebudou. Ale proč se jim bránit? Není náš pohled na dnešní vztahy, jen obrana před takovými vztahy? Není to o tom, že všichni toužíme mít takoví vztah, ale bojíme se zklamání, tak ho v sobě udusíme? Každý ať si odpoví sám.

O vztahu

Manželství, vztah, láska, je velmi křehká váza a záleží, jak jí držíme. Pokud jí chytíme nešikovně, nebo s ní budeme zacházet neopatrně, může nám upadnout a rozbít se. A rozbitá váza se dá už těžko slepit. A i když se to podaří, tak bude vidět, kde byla rozbitá. A zvláště, když vázu neupustíme, ale rovnou s ní třískneme o zem a střepy ještě rozdupáme na prach, to se už těžko něco slepuje.

Až bouřky a silné větry, nám prověří, zda je vztah pevný, ne když je sluníčko a bezvětří. Proto si dávejme pozor na to, jak se k době chováme. Když se hádáme, tak můžeme křičet, můžeme vyčítat. Ale v žádném případě, NIKDY!, nesmíme být na sebe zlí. Nesmíme si nadávat, ponižovat se, urážet se, ubližovat si. To bude mít na naší lásku a náš vztah stejný účinek, jako na dům tornádo. Buď bude silně poškozen, nebo zbourán. To se pak špatně hledá cesta zpět, i když se pak k sobě chováme hezky.

O lásce přes věk

Když si vezme mladá holka starého a mladý kluk starou, jsou z toho hned drby. Prostě to jinak být nemůže, že si mladý/á, namluvil/a boháče a uštval/a ho, aby shrábl/a bohatství. Cítíte tu závist? Cítíte to myšlení pod vlivem závisti a materialismu? V podstatě už nedokážeme myslet jinak, než přes naši peněženku. Kam se poděla láska, přátelství, romantika… peníze je sežraly! Ale jedno je mi na těchto manželství divné. Neříkám, že taková láska nemůže existovat. Ale!

Ale pokud si mladá holka nevezme staršího, bezdomovce, nezaměstnaného, nebo důchodce, žijícího pod mostem, v podnájmu, na ubytovně nebo v domově důchodců, žijícího od výplaty k výplatě, či od důchodu k důchodu, invalidního důchodce bez prostředků, žijícího v nějakém sociálním ústavu. Tak pokud se to nestane, tak neuvěřím, že tyto sňatky jsou z lásky. (u mladých kluků to samé)

Jednou jsem v trní (bývalý pořad na Primě) viděl příběh mladé holky, která si vzala už důchodce. Už jsem si říkal: že by? Až do chvíle, než jsem slyšel, že měl domek a pracovala pro něj (renovovala starožitný nábytek) takže asi nebyl chuďas. A hlavně, dívčina byla z dětského domova, tak že citově strádala a tyto děti jsou šťastné za každý projevený cit. Takže jsem si smutně povzdech a jen se mi to potvrdilo: že tyto sňatky nejsou z lásky ale z rozumu.

Ano, někdo se rozčílí: a co chemie, charisma, sympatie, úcta. Zaujmutí slušným vychováním a vystupováním, čistotou a oblečením... A je to vše o lásce? Není! A znamená to, že to stejné nemůže mít i chudý? Může! Na závěr ale dodávám: nevěřím, ale neříkám, že to není možné. Je to možné, ale až se stane, že si mladá (mladý) vezme starého (starou) chudého (chudou), bez majetku (movitého, nemovitého, bez peněz), bez moci, neznámého (bez společenského postavení, jako jsou V.I.P. osobnosti), tak uvěřím, že to jsou manželství z lásky.

Život je vadí - nevadí, ano - ne

Někdy to nevyjde, jak si představujeme. A teď si teprve položíme otázku: vadí - nevadí? Když nevadí, tak jedem dál. Když vadí, položme si další otázku: chceme to změnit - nechceme to změnit? Když nechceme, tak bychom to měli ukončit. Když chceme, tak to změňme. A když se změna podaří, jedeme dál. A když ne, tak opět otázka: vadí - nevadí. Když vadí, ukončeme to. Když nevadí, jedeme dál. Ale tady si pak uvědomme, že každý strůjcem svého štěstí.

O vztahu:
vztah je o dvou lidech, ne o jednom. Proto láska a vztah může fungovat, jen když se na něm podílí oba. Jen když jsou v něm oba aktivní, když jsou si rovni. Bez dominance jednoho a podřízenosti druhého. Láska je o tom, že ani jeden po tom druhém nechce podřízenost. Že se ani jeden nesnaží o dominanci.

O životě:

všichni máme svůj život, svoje štěstí, ve svých rukou. Záleží na nás, jestli se chytneme své šance, a jak s ní naložíme. Vše máme ve svých rukou a nikdo nám nepomůže tak, jako my sami sobě. Přeji hodně štěstí v lásce všem.

Je víc druhů lásek?

Možná je láska dětská, pubertální, nezralá, zralá. Láska mateřská, otcovská, dětí k rodičům, manželská, milenecká… Možná je to ale jen jedna láska. Láska k druhému člověku. Myslím si, že láska je jen jedna. Pokud je láska to, že na někoho myslíme, že tolerujeme jeho vady, chování, zájmy, potřeby. Pokud je láska to, že se nám po někom stýská a je nám s ním hezky. Pokud je láska to, že mu pomůžeme kdykoliv, kdy to bude potřebovat, aniž bychom něco od něj vyžadovali. Budeme mu důvěřovat, věřit že on nám také pomůže. Tak jestli toto je láska, tak jsem to stejné prožíval v dětství, v dospívání, i jako dospělý. Za svobodna i v manželství.

Tak si myslím, že láska je jen jedna. Ale i tak u dětí jejich dětské lásky bereme s humorem (jsou platonické a nikomu z nás nevydrželi) a lásky v dospívání s nadhledem (většinou nevydrželi a nebyli poslední). Prostě máme své zkušenosti. Myslíme, že lásky rozdělujeme tak jak je rozdělujeme (na dětské, pubertální a dospělé) právě pro tyto důvody, pro naší zkušenost s těmito láskami. A potom ono je to dané biologickým vývojem než citem. V přírodě prostě mláďata nesexují. Zlatá příroda! Ale ono je to i tím, že skutečnou lásku bereme, až když je v tom sex. Tedy pohlavní styk.

Ale co si já osobně pamatuji z dětství, tak když jsme byli malí, tak jsem s bráchou a sestřenicí na chalupě u babičky prožívali "školu" lásky. Sestřenka nás učila, jak se líbá, objímá, hladí. Všichni jsme byli malý děcka, kolem deseti let. No a v ozdravovně jsem se ve třinácti v keříku vášnivě líbal s holkou ještě mladší, než jsem byl. A vždy jsem cítil to samé: lásku, stýskání, štěstí, důvěru, … ať jako dítě, huberťák, v dospělosti. No tak mi nikdo neříkejte, že je více druhů lásek. Je to jen dobou a zkušenostmi? Asi jo, ale ta paměť tak neslouží, nebo nechce?

O lásce milenecké

Tolerantnost, úcta, důvěra, pochopení. Láska je o spolehlivosti a vůli pro druhého něco udělat, něco obětovat. O chápání toho druhého. O tom, že chceme poznat toho druhého. Jeho tužby, co má rád, co ho zajímá. Budeme mu důvěřovat, cítit se s ním v bezpečí, cítit že s ním vše zvládneme. Že jen s ním to chceme zvládnout. Krásné chvíle chceme trávit po jeho boku. Chceme s ním zestárnout. Vychovat děti. Trávit dovolenou a všechny volné chvíle. Snažíme se ho udělat šťastným.

Pokud milujeme, nenudíme se s ním, ani když mlčíme. I mlčení s milovaným člověkem je krásnější, než dlouhé hodiny mluvení s někým, koho nemilujeme. Věříme, že je dobrý, poctivý, spolehliví, pracovitý… prostě báječný člověk, tak mu dáváme volnost a dostatek prostoru pro jeho zájmy, aniž bychom byli podezíraví a žárliví. Jen myšlenka na něj nám bude pomáhat, když nám bude dobře i špatně. Vždyť láska je o důvěře a úctě. Respektive, můžeme milovat jen toho, koho si vážíme. A můžeme si někoho vážit, jen když mu věříme a víme, že je spolehlivý. No a tehdy můžeme milovat.