Pěstujme si sebevědomí

Pěstujme si své sebevědomí. To můžeme jen my, sami, s tím nám nikdo nepomůže. Začněme s tím, že budeme vědět že: každý má právo na chyby a omyly a každý má právo na nápravu. Jeden anglický politik řekl: nejbližší pomocnou ruku hledejme na konci našeho ramene. Sebevědomí se ale nedědí.

Pokud se budeme snažit být neviditelní, neslyšitelný, tak nás nikdo neuslyší a neuvidí. Pokud se budeme bojácně krčit v koutku, plazit se kolem zdi, tak se nedivme, že si na nás každý troufne. Svým postojem říkáme: dělej si se mnou co chceš, nechám si to líbit. Ale když naopak vběhneme doprostřed dvorku jako lvy, zařveme a každému ukážeme: nechci se prát, ale zkus si něco a uvidíš, tak i siláci nebudou riskovat vítězství nad vámi, za cenu boulí.

Já sám jsem byl tak nízko se svým sebevědomím, že jsem neměl rád ani sebe. Že jsem se nenáviděl za to, že tu překážím někomu jinému. Příklad: třeba jsem stál na chodníku (seděl v tramvaji, kině, plaval v bazénu…) a nadával jsem si, a když se nikdo nedíval, i fackoval se za to, že tu teď na mém místě mohl někdo jiný být. Někdo užitečnější. A jen kvůli mně tu není. Mé sebevědomí bylo na nule. No spíše pod nulou. Ale teprve životní zkušenosti, hlavně dvě, mě z toho dostaly a teď jsem tím lvem.

První byla sebevražda v mém útlém mládí, na škole. No a druhá v pětatřiceti. To jsem měl smůlu na zaměstnání. Měl jsem rodinu a nevěděl jak dál. Šel jsem na kurz od úřadu práce. Byl to kurz na manažery podniku. No manažeři je snad silný slovo, mělo to sloužit k tomu, že si založíte svou živnost a budete podnikat. Už od začátku mě bylo jasné, že na podnikání nemám buňky. Nic méně kurz jsem úspěšně dodělal, živnostňák dostal, ale leží mi v šuplíku.

Ale co jsem se tam skutečně naučil a co mi pomohlo sehnat a udržet si dobrou práci, kurz psychologie a asertivity. Ten byl v rámci toho manažerského kurzu. Tam jsem se naučil, že každý člověk je osobnost. Obráceně: každá osobnost je jen člověk. A každý máme právo na život, na názor, na omyl a nápravu. Než začneme lamentovat nad osudem, začněme chyby hledat u sebe, přiznat si je a snažit se je napravit a svůj osud změnit. Vše je jen v našich rukou.

Na co budeme vzpomínat

Snad není člověka, který by nechtěl děti. Každý do rodiny jdeme různě. Někdo po hlavě, jiný po uvážení a další plánovaně. Věřím, že většina lidí rodinu chce. Proto lidé zakládají páry (manželé, druh-družka). Ale tady skutečná vůle po dětech mnohdy končí. Někdo by řekl že: není kde bydlet, nejsou peníze, není zázemí a čas…. Ale je to skutečně tak? Není to tak, že ve skutečnosti po dítěti zas tak netoužíme? Pokud můžeme mít vlastní děti, pokud máme kde bydlet, pokud máme příjem, tak proč děti nemít? U neplodných je umělé oplodnění a adopce.

Neřeknu, když žijeme v podnájmu, u rodičů V GARZONCE, nebo pod mostem. Když jsme bez zaměstnání, bez jakýchkoliv prostředků. Nebo nám to nemoc nedovolí, nebo jiné překážky. Ale jinak proč? Asi mě teď někdo ukřičí: přeci dítě nepřivedu na svět bez pořádného zázemí a zajištění! A teď se ptám: co je to zázemí? Co je to zajištění? Co myslíte, že dítě považuje za zázemí, za zajištění?

Proč děti už od narození učit, že zázemí je dostatek peněz? Dostatek věcí v bytě? Co myslíte, že dítě v dospělosti ocení? Na co bude vzpomínat? Dítě nakonec ocení to, jak se k němu chováme. Jestli má dostatek lásky, porozumění, zastání, pomoci. Jestli ví, že kdykoliv může přijít domů a vždy tam najde vřelou náruč, pomocnou ruku a radu. Ne vila, auto, BTV i na záchodě a tučné konto, ale ta náruč dítěti dá domov.

Asi to dítě v dětském věku a pubertě neocení, ale až dospěje, bude se domů vracet. Bude vzpomínat na to pohlazení, na společné chvíle. Když dítě zahrneme láskou, tak jí pak ono bude vracet nám ale dávat ho i svým dětem. Dáme-li dítěti pocit bezpečí, bude si to pamatovat celý život. Já razím heslo: mazlit, mazlit, mazlit. Mazlení ale není v žádném případě rozmazlování. To razila právě máma. Myslela si, že kdyby se pomazlila, že bychom byli rozmazlení. Ale rozmazlovat znamená: dítě něco chce, tak to dostane. Nebo: dítěti něco nejde, tak to uděláme za něj.

Tedy, musíme občas sáhnout i k hubování a pohlavku, ale dostatečně chválit a hladit. Na to, jak jsme zvládli výchovu, kolik dostalo lásky, na to bude dítě celý život vzpomínat. Ne na to, že už od plínek měli elektronické hračky a do školy chodilo každý rok s novým mobilem a doma měli na každé stěně plazmovou obrazovku. Vzpomíná se vždy na to, co není pomíjivé a co máme hluboko v duši, v paměti a na srdce naplněná láskou a vřelou náruč, hladící a nikdy odhánějící.

Politici jsou sprostí a arogantní. Jen oni?

Často slyším a čtu, jak si lidi stěžují na politiky. Na jejich aroganci, chování a mluvení. Ale pak se chvíli zaposlouchám nebo si přečtu některé reakce na články (nejen moje, ale i jiných autorů) a ejhle. Buď to jsou reakce politiků, nebo že by obyčejných lidí?

Najednou zjišťuji, že nadávání, urážení, ponižování druhých, zvláště pokud nesouhlasíme s jejich názory a oni s našima, je úplně normální.

Najednou je dotyčný blbec, kretén, nevzdělanec, nedouk, neználek, někdo kdo ničemu nerozumí…. Pokud mluví o jiné rase a národnosti, je rasista. Pokud někdo zastává jeden politický názor, tak ten kdo zastává jiný, ho považuje za placeného propagandistu. Radikální levičáci ho dokonce považují za fašistu a nacistu, pravičáci za kovaného komunistu. A v mém případě je to navíc špatná gramatika. A to mohu stokrát reklamovat mou dysgramatiku.

Ono se najednou zjistí, že nejen politici, ale i obyčejní lidi jsou arogantní, sprostí, mající patent na moudrost, neschopní přijmout jiný názor….

Říká se: jaký národ, taková vláda. Oni taky dříve ti politici byli obyčejní doktoři, učitelé, dělníci, řemeslníci, umělci…. A když "obyčejní" byli před politickou dráhou sprostí, tak sprostí zůstanou.

Tak že, až si zase jednou budeme stěžovat na aroganci, sprostotu, netolerantnost… našich politiků, zamysleme se, jestli nejsme taky takoví.

Jak skutečně bojovat s terorismem

Občas slyším, že terorismus je vymyšlený, aby mocnosti a hlavně kapitál, mohl ovládat svět. Ale terorismus není vymyšlený, ten je. A teroristi jsou fanatici náboženští i političtí. Druhá stránka je boj proti nim. A ten nikdy nebude úspěšný, pokud si všichni, celý svět, neřekne dost! Pokud jedni budou podporovat, schvalovat a souhlasit s terorismem proti druhým, tak pak těžko budou bojovat proti terorismu, který se obrátil proti nim. Jak vysvětlit, že je to špatné, když jednou je to dobré (když se to hodí) a podruhé je to špatné (když se to nehodí)? Až to bude špatné pro všechny, tak terorismus bude poražen.

Až si všichni vůdci států a národů, všichni politici, osobnosti, autority, ale i obyčejní lidé, řeknou a stvrdí podpisem a budou to prosazovat a řídit se tím, a přijmou to jako společenský zákon, že:

1) ŽÁDNÁ FORMA TERORISMU SE NESMÍ TOLEROVAT, SCHVALOVAT, PODPOROVAT.
2) ŽÁDNÝ TERORISMUS NENÍ DOBRÝ A SPRAVEDLIVÍ.
3) KAŽDÝ TERORISMUS JE ŠPATNÝ A NESPRAVEDLIVÍ.
4) ŽÁDNÝ TERORISMUS NESMÍ BÝT BRÁN JAKO ODBOJ, NEBO SPRAVEDLIVÍ BOJ ZA SVOBODU.
5) KAŽDÝ TERORISMUS MUSÍ BÝT BRÁN JEN JAKO ZLOČIN.
6) TERORISMUS NENÍ TO, KDYŽ ODPŮRCI BOJUJÍ JEN A PŘÍMO V BOJI, S OZBROJENÝMI SLOŽKAMI A PŘEDSTAVITELI STÁTU.
7) TERORISMUS JE VŠE OSTATNÍ, CO SE NETÝKÁ BODU 6
8) PRÁVO NA OZBROJENÝ ODPOR JE OSPRAVEDLNITELNÝ, JEN POKUD SELŽOU DEMOKRATICKÉ FORMY ZMĚNY. (volby a referenda)

(Ozbrojené složky jsou jen vojáci a policie, a boj znamená, že to musí být v ozbrojeném střetu.
Představitelé státu se myslí vláda (ministři a předseda vlády) a hlava státu (president, panovník). Nezahrnuje to už parlament a další zastupitelské orgány až po obecný úřady. Dále všechny zaměstnance v těchto institucích. Dále rodiny: vojáků, policistů, hlav a vlád státu, a dalších institucí a jejich zaměstnanců.)

Tak až potom, co tohle přijmou všichni, tak bude boj s terorismem možný. Protože teroristi zůstanou bez podpory, finanční i morální.

Dobou nebo lidmi

Často slyším, že chování lidí a celé společnosti, je dnešní dobou. Ale jak to může být dnešní dobou, když z 10 mil obyvatel je 2mil dětí, 2,5mil důchodců, a z 5,5mil ostatních, je 4,5mil starších 30 let. Co z toho vyplývá? Že 2,5 mil prožilo celý život v socialismu. Další 4,5 mil byli vychování těmi důchodci a byli vychování socialismem. A zbylí 3mil se narodili už po pádu socialismu, ale jsou vychováváni lidmi, kteří byly vychovány za socialismu. Vlastně, dvě třetiny lidí jsou vychováni socialismem a jen jedna třetina a to těch nejmladších, je vychovávaná v demokratické době. Tak jestli je někdo zkažený, tak hlavně díky socialismu, protože, i dnešní děti a mladí mohou být zkažení jen díky nám, kteří jsme prožili život v socialismu. Tak že je to buď lidmi, nebo dobou, ale tím pádem hlavně dobou socialismu. Tak by si měli sáhnout do svědomí hlavně starší lidé, né mladší. Mezi starší se počítám i já, protože mě je skoro padesát a tím jsem také zodpovědný za to, jak jsem vychoval své děti.

Trest smrti, ano-ne

Má se znovu zavést trest smrti, nebo ne? Pokud bude demokracie, nemusíme se bát zneužití, jako za totalit hnědých i rudých. Ale je demokracie zárukou, že bude potrestán viník a nikdy nebude potrestán nevinný? Před rozluštěním DNA nás ale ani demokracie neubránila přehmatů.

Dnes jsou desítky případů, kdy se dodatečně zjistilo, že byli popraveni a zavřeni nevinní lidé. U zavřených je náprava možná, propustí se. Ale co u popravených? Každopádně si trauma z toho nesou všichni, neprávem obviněný, jejich rodiny a pozůstalí po popravených.

Co s tím? Mít takoví trest, nebo nemít. Jak vysvětlit nebezpečí přehmatů pozůstalým po obětech? Vraha taky nezajímalo, co na to oběť a pozůstalí. Dal někdo oběti šanci a na výběr? Ale co když bude potrestán nevinný? Chtěli by oběti, pozůstalí, společnost ještě takovou spravedlnost?

Já osobně bych byl hodně opatrný. Trest smrti bych sice znovu obnovil. Ale s používáním bych hodně dlouho váhal. Trest bych použil jen tehdy, kdyby byl vrah chycen za ruku. Být viděn na místě činu, s vražednou zbraní v ruce, od krve, je to důkaz? Co když to byla sebevražda nebo vraždil někdo jiný a dotyčný jen byl na místě činu a chtěl zasáhnout a pomoci?

Jen chycen při činu, jinak bych dal maximálně doživotí. Je lepší člověka omilostnit, i když mu to asi stejně zničilo život, než vědět, že jsme ho zavraždili.

Proč nesázím

Tento rok můžeme s trochou nadsázky považovat za začátek nové hokejové a fotbalové doby. Jak ukázali výsledky obou sportů, tak dnes není vyloženě slabých a silných. Pamatuji doby, kdy bylo v hokeji tak 5 mužstev a ve fotbale tak 10, kteří si mohli dělat nárok na medaile. Ostatní tam byli do počtu.

Dnes už je to jiné. Síly v podstatě vyrovnány, záleží jen na štěstí. No řekněte, kdo by si troufl vsadit v hokeji na to, že USA ani nepostoupí ze skupiny a ještě je vyřadí Němci a Dánové? Další překvapení málem bylo, že Norové mohli vyřadit hokejového giganta Kanadu, a postup Dánů do čtvrtfinále? A kdo by sázel, že Němci budou hrát o medaile, zvláště když tam vůbec neměli hrát, protože loni vypadli z mistrovství a zachránilo je jen to, že byli pořadatelé letošního ročníku? A sázel by, zvláště po tom začátku, naše hokejisty na mistry světa?

No a typoval by si někdo, že na MS ve fotbale, nepostoupí ze skupiny oba finalisti z předchozího ročníku, Francie a Itálie? A Anglie taky postoupila jen tak tak. A pak přišlo čtvrtfinále a tam končí fotbaloví giganti, Brazílie a Argentina, kdo by na to sázel? No a málem postoupil do čtvrtfinále i první africký tým, Ghana. To by bylo poprvé v historii fotbalu.

Prostě se nám kvalita týmů vyrovnává. Už si nebude favorit (bude-li nějaký) být ničím jistý. A to je dobře. Každý zápas bude napínaví, důležitý, bude se hrát od začátku do konce. No a já jsem si nikdy na nic nesázel a asi nezačnu. Proto že nejsem chobotnice Paul a na rozdíl od ní (něj), já bych prosázel kalhoty.

Kdo píše statistiky

Kolikrát se divím, kde se ty čísla berou. Když se pak zamýšlím a počítám, tak mě to udivuje ještě více.

1) Týrání a zneužívání.
Prý je každé třetí děvče a sedmý kluk a každá třetí žena týráni a zneužíváni. Tak jsem to spočítal a když vezmete nejužší rodinu: táta, máma, dítě, tak prakticky v každé třetí rodině je týraná nebo zneužívaná žena a v každé třetí až šesté rodině je týrané nebo zneužívané dítě, a u průměrné rodiny je dokonce v každé druhé až čtvrté jedno týrané dítě.

A když vezmu celé příbuzenstvo: dědy a babičky, tety a strejdy, rodiče, sourozence, bratrance a sestřenice, švagry a švagrové, synovce a neteře, vlastní děti, tak i při nejmenším příbuzenstvu (kde si jedináčci vzali jedináčky a mají jedináčky) je v každé takto ohraničené rodině někdo týraný nebo zneužívaný. A v průměrné takové rodině (při dvou až třech dětech) by v každé takto ohraničené rodině byly minimálně tři (i víc) týrané a zneužívané ženy, a v každé minimálně jedno (i víc) týrané a zneužívané dítě.

A tady je další statistika 2) homosexualita.
Prý je to 4%. To je každý 25 člověk. To by znamenalo, že u nejmenších rodin (3 členné) v každé 8 rodině je homosexuál, u průměrné rodiny (4 členné) by to bylo v každé 6 rodině. A v rámci širší rodiny (příbuzní) by jsme každý v příbuzenstvu měli minimálně jednoho homosexuála.

To jsou taková čísla, že by to vlastně musela společnost vědět, tolerovat a skoro podporovat. Tak proč se kolem toho dělá tolik rozruchu. V podstatě je to společenský trend a samozřejmost. Skoro bych řekl, že kdo netýrá a nezneužívá, a kdo nemá v rodině homosexuála, není IN!

PROBOHA, KDO TY STATISTIKY DĚLÁ?!
Naše nejužší příbuzenstvo čítá okolo 60 lidí (podle toho klíče popsaného výše to znamená že: Rozložení je skoro půl na půl z toho asi 20 dětí, dospělých 40. Tak že, v naší
rodině (příbuzenstvu) je 6 týraných a zneužívaných žen, a 4-6 týraných a zneužívaných dětí a 2 homosexuálové. No a teď mi poraďte: mám věřit statistikám nebo ne???

Život máme ve svých rukou

Na tom, jak se má náš stát, nezáleží na rase naší i jiný. Jiná rasa, jiný národ, jiný stát nemůže za naše problémy. Stejně jako my nemůžeme za problémy jiných ras, národů a států. Za své problémy si můžeme samy. Proto je musíme vyřešit mezi sebou a ne prostřednictvím jiných. A pokud to nejde, bude to nejspíše našim špatným rozhodnutím.

Na tom, jak se máme, nezáleží na tom, jestli jsme bohatí nebo chudí. Jestli jsme zaměstnavateli nebo zaměstnanci. Jestli o něčem můžeme nebo nemůžeme rozhodovat. Záleží na tom, jak si život samy zařídíme. Záleží na tom, jak sami cítíme, jak nám je. Záleží na našich schopnostech, našem odhodlání pro to něco udělat. Záleží na tom, jak moc chceme být úspěšní a jak moc se budeme snažit toho dosáhnout.

Záleží na tom, jak moc politici přestanou myslet jen na svou ideologii a začnou myslet na lidi. Jak moc budou podnikatelé a manažeři podniků počítat a plánovat, aby jejich podnik nekrachoval. Jak moc budou obyčejní lidé rozumní a chápaví a více se zamýšlet nad svými rozhodnutími. Měli bychom hledat jinou cestu ke štěstí, než je konzumní život. Měli bychom myslet na budoucnost a společně si pomoci, jinak život nezvládneme. Pak přijdou našeptávači na zaručené řešení. Že soudruzi a soukmenovci?

Kdo za to mohl

Prožívali jsme asi největší krizí v novodobých dějinách Česka. A druhou nejhorší za posledních 100 let. Kdo za ní mohl? Dalo se jí předejít? Bude se opakovat? Jestli se tomu dalo předejít? Asi dalo, kdyby všichni použili rozum. A jestli se bude opakovat? Asi každý doufá, že ne, ale to se uvidí. A kdo za to mohl? Rozepíši.

Komunisté a nižší a střední třídy tvrdí, že krizi zavinili bohatí a bankéři. Komunisté jdou dál: kapitalisté, bankéři a bohatí tu krizi vyvolali uměle a schválně. K nim se přidávali další levo-pravo extrémistické názory. A novináři a všechna média jim dávají za pravdu. I politici se navzájem obviňují. Ale ve skutečnosti je pravda jinde, jako obvykle, není divu, že roste extremismus, který si viníka najde hned.

Pravda je taková, že v době blahobytu nedávali banky pozor a půjčovali a půjčovali. Už si mnuli ruce nad zisky z úroků. A v bláhové mysli, že to auto pojede stálé, si nevšimli, že tento stroj náhle začíná skřípat. Není dostatek oleje v motoru a ten se začíná zadírat. Už se kolečka tak netočí, protože jsou zadřená.

Vysvětlím: prostě půjčovali i těm, kteří na splácení nemají, neměli, přecenili své možnosti a co hůř, byli i takový, kteří ani neměli v plánu něco splácet. Drtivá většina těchto lidí pochází právě z řad chudých a střední třídy. A když se bankám nevraceli peníze (olej), tak se stroj zadřel.

Další problém, začínali kupovat i dluhy. Dluhy státu, jiných bank, dluhů podniků a jednotlivých lidí. Někde přišli na to, že se jim stroj zadírá a tak si k nesmyslným nákupům cenných (bezcenných) papírů, nesmyslných půjček, půjčovali sami od jiných bank. Dolívali prostě olej, jak se dalo. Ale to už byl stroj tak poškozen, že jednou stranou olej nalili, druhou jim vytekl. Stroj se stále více ničí až dojde k úplnému zastavení.

Banky se sami tak zadlužili, že nemohli už ani půjčovat ani vracet. Vše krachlo na druhotnou platební neschopnost. Oni vlastně ty peníze měli, ale u zákazníků a ty byli nedostupné. Kdyby každý poctivě vrátil, co si půjčil, tak i banky vrátí, co si půjčila (jestli by si vůbec museli půjčovat?) a bylo by vše v pořádku.

Krizi tedy zavinili všichni. Chudí a střední třída, i bohatí. Špatně pracující banky, spořitelny, pojišťovny, které měly rozumě nakládat s penězi. Špatná kontrola bank a špatně nastavené podmínky půjček. A v poslední řadě, špatné řešení situace. No a kontrola a nastavení podmínek a řešení, je chybou vedení.

Měli vyhodit, ty co nastavili podmínky, ty co neudělali kontrolu, ty co si dostatečně neprověřili platební možnosti zákazníků, ty co vymysleli následné špatné řešení. Od vedení až po posledního úředníka.

Takže, za krizi nemůže jen jedna vrstva lidí, ale my všichni. Bohatí, chudí, střední střída, neuváženým chováním. Proto nesme následky krize všichni. Nevěřme komunistům a dalším extrémistům, že za vše mohli jen a jen bohatí a proč máme za to platit všichni. Vždyť krize začala tím, že i chudí dosáhli na hypotéky na dům, pak neměli na platby, dům jim zabrali, ale mezitím ztratil hodnotu a tak návratnost peněz mizivá.

Snad nás všechny krize poučila. Peněžní ústavy budou lépe rozhodovat, a lidé budou také opatrnější. V prvním případě doufám, že určitě, v druhém si nejsem jist.