K Mnichovu 1938
S přečtením a shlédnutím dokumentů a pořadů k událostem, a k mému pohledu na události, jsem si udělal tento závěr.
Cesta k Mnichovu nezačala rok před Mnichovem, ani nástupem Hitlera v Německu. Ale v roce 1918. Vznik Československa, jako "druhého Rakouska" a to doslova. Na základě českého národního hegemonu českého národa. Tedy, jako mnoho národnostní slepenec, který bude podléhat českému vlivu. To byla první chyba. Celých 20 let, jsme potom bojovali nejen s vlastními českými rozmíšky, ale i s rozmíšky mezi národy československými.
Lecos se dalo ale zachránit, když už jsme tomu nepředešli tím, že jsme měli obnovit stát jen v hranicích české koruny. A to, vytvořením unie nebo federace, složené z Čech, Slovenska, Zakarpatské Rusy, Sudet a podunají (můj název pro oblast maďarské menšiny, tak toto pojmenování promiňte) na základě určité samostatnosti, ale se společnými státními znaky. Jako USA nebo Británie, nebo dnešní Německo. To že se tak nestalo, byla druhá chyba.
Třetí chybou bylo absolutní přehlížení jasných, do očí bijících indicií a důkazů o plánech nacistického režimu a Hitlera. Rétorika a první skutky už v roce 1933, jako odchod ze společnosti národů, počátek zbrojení a všeobecná branná moc 1935, zásahy ve Španělsku a Habeši, a nakonec obsazení Porýní 1936. Ani v jednom případě, kdy Německo porušilo co mohlo, se Francie a Anglie, ale ani Rusko (sovětský svaz) nezvedli, a nešli tomu udělat přítrž. A ani když Hitler obsadil Rakousko 1937, nenapadlo hlavní velmoci něco udělat.
Čtvrtou chybou bylo, zanedbání přípravy na válku. Československo mělo více jak pár dní (jak nás to komouši 40 let učili, a jak se to traduje do dnes) na odpověď na tyto jednoznačné indicie, co má přijít. Mělo na to 5 let. Mělo začít rychleji budovat obranné systémy, více zbrojit, více se mezinárodně snažit o zabezpečení své obrany. A hlavně se měli připravit na to, že jim nikdo nepomůže. A to, že se to tak opravdu stalo, nemělo být překvapením, ale potvrzením toho, že budeme na obranu sami. Stavba obranného systému (bunkrů) rapidniho zbrojení a všeobecnou branou povinnost, mělo Československo mít jako prioritu číslo jedna, nejdéle od roku 1936 (ne-li od uchopení moci Hitlerem)
Pátou chybou bylo, spoléhat se na spojence a ne na sebe. Všechny indicie vedli k válce. Nebo si snad někdo myslí, že Němci neměli do září 38 žádnou armádu, a najednou, jako kouzlem, jí měli? A opravdu byli Beneš a vláda tak blbí (s prominutím), že spoléhali na spojence, když je nenapadlo bránit ani vlastní zem (Porýní)?? A když už jsme u spojenců. Tak našimi spojenci nebyla Anglie, ale Francie, Jugoslávie, Rumunsko a SSSR. Co tedy dělali tyto spojenci?
A opírat se o Angličany, kteří ani nebyli spojenci, přes jejich zahraniční politiku, kdy pro ně existovala jen Francie, Německo, Španělsko, USA, Itálie, a potom evropská království. A jejich kolonie, především Indie, jim byla bližší, než nějaké Československo, které pro ně bylo asi to, co je pro nás Somálsko v Africe, byla hodně velká blbost. A vzhledem k politice ústupků velmocí, kteří nechtěli válku, a tak si mysleli, že když Hitlerovi ustoupí, tak ho tím uklidní, a bude tu mír na věky, nebo do doby, až budou na válku připraveni, byla blbost se spoléhat na Francii.
A když už jsme u těch spojenců, rozbíječů a agresorů, tak agresorem nebylo jen Německo, ale i Polsko a Maďarsko z venčí. A nejen Sudety, ale i Slováci a Maďarská menšina ze vnitř. Šestou chybou bylo, nezměnit svou vnitřní politiku pro další národy československa. Na změnu mělo Československo á 15-17 let (do r 1935) Těsně před Mnichovem, už opravdu bylo pozdě. Ne že by nebyla velká část Sudet pro Hitlera. Nakonec, Hitlerem byli fascinováni i mnozí Češi, Francouzi, Angličané, ale i vedení Ruska (sovětského svazu). Ale nebylo by pro Hitlera 90% Sudet.
Shrnutí
Šest chyb z mezinárodního hlediska. Sedmou chybou bylo, že konečné rozhodnutí nalomilo české vlastenectví, morálku, čest. Konečné zlomení přišlo o 30 let později (1968). Z dostupných informací vyplývá, že celý mezinárodní vývoj vedl k tomu, že velmocím jde o mír za každou cenu, tedy i za cenu zničení jiného státu. Tedy tady nemůže být o překvapení a zradě spojenců, ani řeč. K tomu, že velmoci nepomohou Československu, vedlo 5 let politiky ústupků. Pokud nás někdo zradil, tak to bylo vedle Francie, Jugoslávie, Rumunska a SSSR, i samo Československo.
Československo vedlo k zániku 7 fatálních chyb. Vedla k tomu i vnitřní rozdrobenost nejen státu, ale i českého národa. Dvacet let hádek, českého nacionalismu, slepoty a hluchoty k menšinám ale i k mezinárodnímu vývoji. Neopodstatněného pocitu naší výjimečnosti, kvůli které se zvedne celý svět a půjde do války za nás, proti Hitlerovi. Nevím jestli to byla naivita nebo blbost.
Ale stát si stále na tom, že za vše může svět, a hlavně naši spojenci, Francie a Anglie (už jen tohle je lež, protože naši spojenci nebyli Angličané, ale byli to Francie, Rumunsko, Jugoslávie a SSSR), a co my chudáci jsme měli dělat, je známkou naší nedospělosti, zakomplexovanosti, a podle mě i černého svědomí.
Neměli jsme kapitulovat, ale bojovat. Jistě, nezemřelo by 360 000 lidí, ale možná 3 600 000 lidí. Ale i kdyby jsme prohráli, což je asi jisté, tak by nás rozhodně svět neodsoudil, jak se Beneš bál, a hlavně, zůstala by nám rovná páteř, hrdost, čest, morálka, vlastenectví, a i ten svět by se na nás jinak díval. Takhle jsme získali hanbu, zlomenou páteř, zničenou morálku, opovržení, pohrdání nejen světa, ale i sami nad sebou, a ještě hlubší zakomplexovanost.
Za Mnichov si můžeme sami.
S přečtením a shlédnutím dokumentů a pořadů k událostem, a k mému pohledu na události, jsem si udělal tento závěr.
Cesta k Mnichovu nezačala rok před Mnichovem, ani nástupem Hitlera v Německu. Ale v roce 1918. Vznik Československa, jako "druhého Rakouska" a to doslova. Na základě českého národního hegemonu českého národa. Tedy, jako mnoho národnostní slepenec, který bude podléhat českému vlivu. To byla první chyba. Celých 20 let, jsme potom bojovali nejen s vlastními českými rozmíšky, ale i s rozmíšky mezi národy československými.
Lecos se dalo ale zachránit, když už jsme tomu nepředešli tím, že jsme měli obnovit stát jen v hranicích české koruny. A to, vytvořením unie nebo federace, složené z Čech, Slovenska, Zakarpatské Rusy, Sudet a podunají (můj název pro oblast maďarské menšiny, tak toto pojmenování promiňte) na základě určité samostatnosti, ale se společnými státními znaky. Jako USA nebo Británie, nebo dnešní Německo. To že se tak nestalo, byla druhá chyba.
Třetí chybou bylo absolutní přehlížení jasných, do očí bijících indicií a důkazů o plánech nacistického režimu a Hitlera. Rétorika a první skutky už v roce 1933, jako odchod ze společnosti národů, počátek zbrojení a všeobecná branná moc 1935, zásahy ve Španělsku a Habeši, a nakonec obsazení Porýní 1936. Ani v jednom případě, kdy Německo porušilo co mohlo, se Francie a Anglie, ale ani Rusko (sovětský svaz) nezvedli, a nešli tomu udělat přítrž. A ani když Hitler obsadil Rakousko 1937, nenapadlo hlavní velmoci něco udělat.
Čtvrtou chybou bylo, zanedbání přípravy na válku. Československo mělo více jak pár dní (jak nás to komouši 40 let učili, a jak se to traduje do dnes) na odpověď na tyto jednoznačné indicie, co má přijít. Mělo na to 5 let. Mělo začít rychleji budovat obranné systémy, více zbrojit, více se mezinárodně snažit o zabezpečení své obrany. A hlavně se měli připravit na to, že jim nikdo nepomůže. A to, že se to tak opravdu stalo, nemělo být překvapením, ale potvrzením toho, že budeme na obranu sami. Stavba obranného systému (bunkrů) rapidniho zbrojení a všeobecnou branou povinnost, mělo Československo mít jako prioritu číslo jedna, nejdéle od roku 1936 (ne-li od uchopení moci Hitlerem)
Pátou chybou bylo, spoléhat se na spojence a ne na sebe. Všechny indicie vedli k válce. Nebo si snad někdo myslí, že Němci neměli do září 38 žádnou armádu, a najednou, jako kouzlem, jí měli? A opravdu byli Beneš a vláda tak blbí (s prominutím), že spoléhali na spojence, když je nenapadlo bránit ani vlastní zem (Porýní)?? A když už jsme u spojenců. Tak našimi spojenci nebyla Anglie, ale Francie, Jugoslávie, Rumunsko a SSSR. Co tedy dělali tyto spojenci?
A opírat se o Angličany, kteří ani nebyli spojenci, přes jejich zahraniční politiku, kdy pro ně existovala jen Francie, Německo, Španělsko, USA, Itálie, a potom evropská království. A jejich kolonie, především Indie, jim byla bližší, než nějaké Československo, které pro ně bylo asi to, co je pro nás Somálsko v Africe, byla hodně velká blbost. A vzhledem k politice ústupků velmocí, kteří nechtěli válku, a tak si mysleli, že když Hitlerovi ustoupí, tak ho tím uklidní, a bude tu mír na věky, nebo do doby, až budou na válku připraveni, byla blbost se spoléhat na Francii.
A když už jsme u těch spojenců, rozbíječů a agresorů, tak agresorem nebylo jen Německo, ale i Polsko a Maďarsko z venčí. A nejen Sudety, ale i Slováci a Maďarská menšina ze vnitř. Šestou chybou bylo, nezměnit svou vnitřní politiku pro další národy československa. Na změnu mělo Československo á 15-17 let (do r 1935) Těsně před Mnichovem, už opravdu bylo pozdě. Ne že by nebyla velká část Sudet pro Hitlera. Nakonec, Hitlerem byli fascinováni i mnozí Češi, Francouzi, Angličané, ale i vedení Ruska (sovětského svazu). Ale nebylo by pro Hitlera 90% Sudet.
Shrnutí
Šest chyb z mezinárodního hlediska. Sedmou chybou bylo, že konečné rozhodnutí nalomilo české vlastenectví, morálku, čest. Konečné zlomení přišlo o 30 let později (1968). Z dostupných informací vyplývá, že celý mezinárodní vývoj vedl k tomu, že velmocím jde o mír za každou cenu, tedy i za cenu zničení jiného státu. Tedy tady nemůže být o překvapení a zradě spojenců, ani řeč. K tomu, že velmoci nepomohou Československu, vedlo 5 let politiky ústupků. Pokud nás někdo zradil, tak to bylo vedle Francie, Jugoslávie, Rumunska a SSSR, i samo Československo.
Československo vedlo k zániku 7 fatálních chyb. Vedla k tomu i vnitřní rozdrobenost nejen státu, ale i českého národa. Dvacet let hádek, českého nacionalismu, slepoty a hluchoty k menšinám ale i k mezinárodnímu vývoji. Neopodstatněného pocitu naší výjimečnosti, kvůli které se zvedne celý svět a půjde do války za nás, proti Hitlerovi. Nevím jestli to byla naivita nebo blbost.
Ale stát si stále na tom, že za vše může svět, a hlavně naši spojenci, Francie a Anglie (už jen tohle je lež, protože naši spojenci nebyli Angličané, ale byli to Francie, Rumunsko, Jugoslávie a SSSR), a co my chudáci jsme měli dělat, je známkou naší nedospělosti, zakomplexovanosti, a podle mě i černého svědomí.
Neměli jsme kapitulovat, ale bojovat. Jistě, nezemřelo by 360 000 lidí, ale možná 3 600 000 lidí. Ale i kdyby jsme prohráli, což je asi jisté, tak by nás rozhodně svět neodsoudil, jak se Beneš bál, a hlavně, zůstala by nám rovná páteř, hrdost, čest, morálka, vlastenectví, a i ten svět by se na nás jinak díval. Takhle jsme získali hanbu, zlomenou páteř, zničenou morálku, opovržení, pohrdání nejen světa, ale i sami nad sebou, a ještě hlubší zakomplexovanost.
Za Mnichov si můžeme sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat