neděle 2. srpna 2015

O šťastném socialismu

Mýty o šťastném a mírovém socialismu!
Ale vždyť všechno nebylo tak špatný. Byla práce, byli byty. Bylo sice pár "chyb", ale bylo více toho dobrého. Lidi se nemuseli bát o budoucnost… Tak hezky popořádku.

Tak práce nebyla! Pokud vezmu, že slovo práce znamená dělat. Tak práce nebyla, ale bylo zaměstnání. A věřím, že ti, přebyteční by kopírovali průměrnou nezaměstnanost. A potom, práce (zaměstnání) bylo jen pro ty, kteří drželi hubu a krok. Neremcali, ničeho si nevšímali a účastnili se veřejných akcí. Jen pro ty, co se uzavřeli do sebe a žili jen zaměstnáním, rodinou a svými (státem a stranou povolenými) zájmy. Ti ostatní práci (zaměstnání) nesehnali nebo jen tam, kde je nikdo neviděl, kam nikdo nechtěl a hlavně: kde je ponížili, dostali na kolena a měli pod dohledem.

Byty nebyli! Tisíce lidí čekalo na byty státní (dnes obecní) i celý život. Šanci měli ti, co si ušetřili nebo půjčili peníze na vklad do družstva a ještě museli na stavbě pracovat. Vlastně tu komunisti měli tisíce otroků pracující zadarmo. No a pak byly podnikové byty, ale když někdo nevěděl, že je podnik nabízí a že žádost o byt musí dát do pracovní smlouvy, tak se mu pak akorát vysmáli (můj případ). Dále ti, co měli štěstí a dědili. No a nakonec ti, co měli rudou knížku, moc a peníze na úplatky.

Pár chyb? 240 popravených, 4000 zavražděných, 250 000 zavřených, kolem milionu vystěhovaných, zbavených práce, rodiny, domova, aby měli národ na kolenou. Tak toto nazývají pár chybami? A nazývali by to stejně, kdyby to samé se dělo dnes?

Ty ostatní byli zastrašeni a proto, že slyšeli jen jeden názor, jednu pravdu, tu oficiální, tak měli pokroucené myšlení (vymyté mozky). A teď si představte, že by se národ neohnul. Že by se nevzdal a hrdě se postavil bezpráví. Kolik by jich muselo zahynout a přijít o domov, rodinu, práci?

Pol Pot a jeho Rudí Khmerové - Kambodžští komunisté, zlikvidovali skoro třetinu národa. Kolik by ještě museli zlikvidovat lidí českoslovenští komunisté, kdyby rychle nezlomili hrdost národa? Milion, dva, tři…? Ale asi to mají Češi v genech, nechat se raději zotročit, než vykrvácet.

Nemuseli se bát o budoucnost. BLBOST! Tak proč ti, co se jen náznakem opřeli o stranu, vládu, socialismus, spřátelené státy (socialistické) a hlavně (to byl možná ten největší zločin) sovětský svaz, skončili ve vězení, bez práce, bez vzdělání, bez domova, bez kariérního postupu. Muselo se na ně zapomenout (spisovatelé, herci, zpěváci…), Byli doživotně sledováni STB, a jejich prohřešek přešel na jejich potomky. Tak ano, nemuseli jsme se bát o budoucnost, ale za cenu ohnuté páteře, držení huby, pokrouceného svědomí. Tak za tuto cenu se fakt dalo žít. Ale byl to život? Tak snad jsem popřel i poslední ze 4 hlavních mýtů a omluv komunistického režimu.

Nesrovnávejte nás...

Taky slyším komunisty: nás nesrovnávejte a fašisty a nacisty. Tak jim připomenu pár společných bodů.


Obě - ismické ideologie měla v plánu likvidaci určité části národa: komunisti-bohaté, vlastníky, opozici, = nacisti a fašisti-cizince, opozici).


Obě ideologie chtěly mít neomezenou moc ve státě. Obě ideologie likvidovali, zavírali, konfiskovali, zaváděli cenzuru.

Komunistá i nacistická strana měli svou vlastní armádu: komunisté lidové milice, nacisté SA. A obě strany je používali proti lidem. Nacisté více méně permanentně, komunisté při stávkách a demonstrací v r. 1953, 1969, 1988-89.


Obě rozšiřovali území a vliv: Hitler Evropa, Mussolini Afrika, Stalin Baltské státy, Polsko, Finsko za války. Východní Evropa po válce. A než se soudruh bratr Hitler odhodlal napadnout bratra soudruha Stalina, tak ho Stalin zásoboval obilím.


A další důkaz soudružnosti jejich ideologie, je, že vstupovali navzájem do svých stran a policejních a tajných služeb.


No a obě ideologie budovali socialismus. Komunisté - směřování ke komunismu. Nacisti - národní. Tak co, není té podoby ažaž? Nakonec, nacismus je v překladu: národní socialismus.


No a nemluvě o týrání, způsobů výslechů, způsobů likvidace nepohodlných…… Tak že, dávejme si pozor na to, co nám ideologové všech - ismů říkají. A přemýšlejme, jak se dá ten svět zlepšit, co pro to můžeme udělat my sami, všichni lidé. A hlavně, kdo nám podává na složité otázky jednoduché odpovědi, VŽDY je podezřelý a značí to jen o tom, že skutečné řešení neznají.

Komunisté věděli, koho odstranit

Komunisté moc dobře vědí, kdo skutečně provádí společenské změny. Proto se snažili všech bývalých vládců vzdělanců, vyšších a středních tříd, zbavit a úplně je zničit. Komunisti moc dobře vědí, odkud jim hrozí nebezpečí. Moc dobře vědí, že panující třídy, vyšší a střední třídy a vzdělanci se nenechají ovládat a vždy budou chtít svá práva a svobody. Vědí, že oni dokážou zburcovat lidi a vést je. Proto se jich báli. Proto je museli zlikvidovat společensky (pomluvami, kriminalizováním, odebráním všech práv…), finančně, profesně a mnohdy i fyzicky.

Proto těmto skupinám zakázali přístup ke vzdělání a k práci, s kterou by mohli třeba i jen minimálně působit na lidi. Proto měli být všichni nepohodlní zapomenuti. Ale přitom sami věděli, že bez vzdělanců by daleko nedošli a tak potřebovali třídu vzdělancůrychle nahradit, aby měli kvalitní vedení. Přitom si dávají dobrý pozor při výběru těch, kteří mají být "vzdělaní", a těch kteří nemají. A tím zároveň zaručili vedoucí posty vybraným (to znamená spolehlivým) lidem, u kterých počítali s jejich loajalitou ke straně.

Vlastně si tím tvořili novou třídu, protože jen tito lidé mohli v budoucnu zastávat vedoucí post. Ve státě tak tím založili opětný feudalismus. Tentokrát komunistický. Jak jinak chápat to, že nejvyšší funkci (v podniku, obci, kraji, ve státě) mohou mít jen členové strany (dříve členové šlechty). Jak jinak chápat, změnu hlavy státu v KLDR (z otce na syna) a na Kubě (z bráchy na bráchu).

Proletariát je moudrý, pokud chce socialismus

A protože sami komunisti tvrdí, že lid (proletariát) je moudrý a vyspělý a vždy dělá jen správné a pro všechny spravedlivé rozhodnutí a to vždy k vyspělejší společnosti, tak proč, když byli v Evropě u moci a lidem se to nelíbilo a bouřili se, proč je neposlechli, a neodešli, ale poslali na ně vojsko a zavedli perzekuce proti těm, co se bouřili nejvíce? A to, že to bylo jen pár reakčníků, taky neobstojí. Na to by snad stačila policie, tak proč tanky. A vůbec, kdo by reakci poslouchal, když je socialistický člověk spokojený a má se dobře.

Že by najednou lid (proletariát) nebyl moudrý a vyspělý? Že by najednou nevěděl, co chce a co potřebuje? Znamená to snad, že lid je vyspělí a moudrý, a ví co je dobré jen tehdy, pokud chce komunisty a komunismus? Znamená to snad, že jen komunisté jsou vyspělí a moudří a jen oni vědí co je dobré a co špatné? Tak že to už nejsme jen u novodobého feudalismu, ale rovnou ve starověku, kde rozhodoval král pomocí vojska a papež rukou inkvizice co je správné a co ne.

Pokud by lid chtěl komunismus, tak proč všude přišli k moci po válce (Evropa, Asie a Kuba). Převratem (Rusko). Volebními lživými sliby (všude). Ve všech případech to ale nebylo v režii lidu ale strany. Po uchopení moci zavedli cenzuru, zrušili vyšší a střední třídy, zrušili volný trh. Zrušili lidská práva. A když se to lidu nelíbilo, nastalo vraždění, zatýkání, doživotní perzekuce celé rodiny, přenášená i na další generace. Pro komunisty je prostě jen jedna pravda a to ta jejich. A kdo to nechápe je hlupák a nepřítel lidu.

Už jenom to, že komunisté si o sobě myslí, že jen oni mohou lidem zařídit ráj na zemi, svědčí o jejich hlouposti, namyšlenosti, promyšleném podvodu. Samotným komunistům musí být jasné, že to co chtějí, se nedá v nejbližších století (minimálně v tomto) uskutečnit. Proč? Protože prostě ráj nemůže být bez "svatých". Protože jen svatý, asketik, může myslet na druhé a ne na sebe. Kolik by se našlo matek Terez mezi námi? V dnešní době, dobrovolně nikdo, kdo je zdraví, má práci, má kde bydlet a co jíst, komunismus nechce. To by komunisti vyhrávali každé volby.

O výchově

Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. A ještě se hodí i toto: Proutek se má ohýbat, pokud je mladý. A pravda, někdy jsou ještě sami rodiče dětmi, a to nemluvím jen o věku. Někdy by bylo potřeba, aby se každý člověk, který se chystá založit rodinu, podrobil stejným testům, jako se musí podrobit pěstouni a adoptivní rodiče. Myslím, že by spousty rodičů, rodiči nebyli (nesměli být)

Všichni by neměli projít nějakým kurzem, kdo chtějí založit rodinu, nebo, který si to neuhlídali a přišli do toho, podrobit také testům, jako pěstouni a adoptivní rodiče? Ale jinak, není to přece jen stále o výchově? Já jsem vyrůstal v době, kdy se starší sourozenci normálně starali o mladší. A to nemluvím o generaci našich rodičů, kde to byla skoro povinnost. To bylo zcela normální, že starší děti, zastoupili rodiče, když bylo třeba. Tedy, pravda, ty děti měli k těm starším sourozencům úctu. A nemuseli to být sourozenci starší o moc. My poslouchali bratra o pět let staršího.

Doba je jiná, ale není to jen tím, že se otevřeli hranice. Možnost, že se nám otevřel svět, nebo že svět přišel k nám, za to nemůže. Jeden umělec (už si nevzpomenu na jméno) jedno uřekl: Dětem můžeme vtloukat do hlavy, že se nelže, nekrade, apod. ale, když u nás uvidí, že se tak nechováme, tak je vše zbytečné. Osobní příklad je důležitější, než tisíce slov. Pravda pravd, že? Jak můžeme po dětech chtít, aby byli čestní, poctiví, skromní, pracovití,… když takoví nejsme sami. Vychovává se osobním příkladem, ne slovy.

Na to lidé - rodiče, nemyslí, a počítají s automatickou láskou a úctou dětí. Láska a úcta se nedají vynutit od nikoho, ani od dítěte (od dospělého se dá koupit, bohužel). Prostě, osobní příklad vede samo dítě k úctě a lásce. Jak chcete dítěti vnutit lásku, když kolem sebe šíříte nenávist. Jak chcete dítěti vnutit úctu, když nemáte úctu k nikomu. Oni si totiž někteří lidé myslí, že když dítě "vychovávají" (spíše bych řekl: odchovávají čili: dají mu jídlo, vlastní pokoj, oblečení a někdy vše, na co si vzpomenou, tak to je výchova) tak je bude automaticky milovat, vážit si jich, mít je v úctě.

A přitom oni budou nenávidět své sousedy, kolegy v práci, učitele svých dětí, budou je pomlouvat, vysmívat se jim, a spolu s dětmi, jim nadávat, mluvit o nich neuctivě. A potom se strašně diví, když se k nim děti chovají v dospělosti stejně. Proč by se nechovali, když od malička mohli na dospělé nadávat a znevažovat je? A s láskou je to to stejné. Proč by měli milovat rodiče, když viděli celé dětství, že oni nemilovali své rodiče i prarodiče? (jejich dědu a babičku, pradědu a prababičku…) Je to prosté: Osobní příklad je jediný možný výchovný prostředek.

O inzerátech

Já se vždy seznamoval přes inzerát. A vždy jsem byl spokojen. Je to stejné, jako v reálu. Rozdíl je jen v tom, že v reálu druhého vidíte hned, na inzerát až po setkání. Ale jestli vám nejde o vzhled, tak musíte být spokojení vždy. Protože, povaha se stejně pozná mnohem později. Ať se seznámíte v reálu nebo inzerátem. Za povahu nemůže způsob seznámení. Nespokojený s inzeráty může být jen ten, komu jde především o vzhled, a tak po setkání lituje penz a času, který věnoval na inzerát a druhému. A proto by se po inzerátu měli seznamovat jen ti, kdo počítají se vším, a kdo počítají tedy i s tou marností, neúspěchem. A ti, kteří to berou vážně a spokojí se alespoň s přátelstvím či nadějí. Ostatní, ať se na to vykašlou. Protože ti právě tuto cestu seznámení, znevažují a kazí tak dobrou a někdy i nutnou, myšlenku.



Jistě, nikdo nikdy neví, komu odpovídá na inzerát a kdo odpoví na jeho inzerát. Ale víte někdo, s kým se seznamujete na ulici, na zábavě, v práci, v domě…? Také ne. Je pravda, že za inzeráty i odpověďmi se může skrýt i velmi nečestné až zákeřné povahy. Inzerát jim nedá tolik práce, jako kdyby se seznamovali osobně. Na osobní setkání se musí takový lidi umět dobře oblékat, starat se o celkový vzhled, musí se naučit dobrého chování, něco musí znát, aby nebyl za hlupáka. Sice to vše slouží jen na udělání dojmu, ale dá to práci, čas, peníze. Zato cestou inzerátu a odpovědí, to vše nemusí dělat. Stačí jen volit dobrou odpověď. Tu už můžou mít někde předepsanou, tak že, žádná námaha, čas, útrata za udělání dojmu. Ale dopad na oběti takového člověka, je stejný.



No a pak jsou případy, kdy nic jiného nezbývá, než se takto seznámit. Ať vzhledově, z nedostatku času, z nedostatku možností. Plně chápu lidi, kteří bydlí na vesnici, kde žije pár desítek lidí přiměřeného věku, ale navzájem se znají od narození, a tak jsou to spíše jen kamarádi. A pokud jedinec není zrovna žádaný (majetek, významná osobnost, nejlépe celorepubliková), výjimečný krasavec/krasavice, tak si opravdu není schopen nikoho najít osobně. No, a když to ještě k tomu, není nějaký, alespoň průměrně hezký člověk, tak už vůbec ne. A někdy je to i povahou. Zvláště na vesnici na tom hodně záleží. Kdo se vymyká běžnému chování, tak ho ze svého středu vyloučí. A takto vyloučený jedinec, i kdyby byl krásný, i kdyby byl i známý a bohatý, nemá možnost se seznámit. (tedy pokud ho někdo nebude chtít oškubat o majetek anebo profitovat na jeho významnosti).



Já sám bych se na vesnici nejspíš neseznámil nikdy. Nejen že nejsem krasavec, ale i mé chování, podle určitých poznatků z mého dosavadního života, je nejspíš atypické. Kolikrát si říkám, že buď jsem člověk a druzí jsou mimozemšťané, nebo já jsem mimozemšťan a druzí jsou lidmi. Tak že, já jsem rád za ten vynález inzerátu. Vlastně, skoro se divím, že to nepatří mezi významné "vynálezy" světa už dávno. Taky jsem měl občas zkušenosti, které by druhého odradili. Třeba mi odepsal homosexuál, nebo jsem jel na setkání, dotyčná tam byla, ale když z dálky viděla, kdo tam čeká, odešla. Aniž by alespoň ze slušnosti přišla a čekala se mnou na další spoj domů, což bylo 100 km. Nebo ještě legračnější situace:



Měl jsem se setkat. Už byla tma, bylo to na náměstí, v té době už liduprázdném. Jak tak čekám, tak přemýšlím. Co když na mě vyjukne nějaká banda, nebo co když z ženy, s kterou si píšu, vyjukne chlap s jinou orientací? No však víte, co se říká, i vtipy na to jsou. Jak si píší dva a nevědí, že si nepíši s lepou blondýnou, či svalnatým blondýnem, ale s nějakou špinavou megerou či tlustým ochmelkou… Jak tak přemýšlím, tak koukám, z druhé strany náměstí se blíží postava - chlap. No, krve by se ve mě nedořezal. Ale šel kolem a šel dál a tak jsem si oddychl. A najednou mi to připadalo tak legrační, že zrovna když jsem myslel, kdo přijde, tak že by se tak stalo, že jsem se začal smát. A smál jsem se, i když přišla ta, která přijít měla. Ale zase mi to pomohlo. Já jsem byl vždy nejdříve mlčenlivý, ale toto mě tak uvolnilo, že jsem začal normální konverzaci.



Tak že, já jsem pro inzeráty, nedám na ně dopustit, a kdyby byla Nobelova cena za mezilidské vztahy a sbližování lidí, tak ode mě by jí inzeráty dostaly.

Provokace, černý humor, nemorálnost?

Na facebooku se objevila neskutečná stránka: Nesnáším svoje dítě https://www.facebook.com/pages/Nesn%C3%A1%C5%A1%C3%ADm-svoje-d%C3%ADt%C4%9B/445242508839583

Tato stránka je tak neuvěřitelně odpuzující, že mě to připadá jako záměr. Někdo, ať žena nebo muž, chce spíše záměrně provokovat, než že by to myslel vážně. Ve skutečnosti by takový člověk neměl rád žádné děti, tak ani ne děti sourozenců (jak píše v jednom příspěvku). Mě z toho plynou tyto závěry:

1) Jde o bezdětného/bezdětnou, která/který se jen takto zvrhle baví.

2) Je to nějaký test či psychologická práce, možná i laterální práce na nějakou učebnici či knihu k nějakému tématu: o vztazích, výchově, myšlení, reakcí lidí…

3) Jde o někoho s dítětem, který se jen takto zvrhle baví. Možná že jen píše, co si říká v duchu a co by nejraději tomu "spratkovi" udělal/a, ale ve skutečnosti se chová jinak a své dítě miluje.

4) Může jít o ženu znásilněnou, která na těhotenství přišla pozdě, už to nemohla dát pryč, ale ani to nechce dát do děcáku. Potom je přirozené, že k němu nic necítí, protože to dítě jí stále připomíná, co se stalo.

5) Jde o nešťastnou, možná týranou, ženu, která žije s mužem, kterého nenávidí a tak nenávidí i dítě, protože je jeho, ne že by neměla ráda děti (jak dokazuje komentář o dětech sestry)

6) Možná že neplatí ani jeden bod. V tom případě jde o nenormální, nemocnou osobu, bez špetky citu, která opravdu své dítě týrá. Ví to, že je to špatné, ale bojí se, a tak se s toho chce alespoň takto vykecat. Jsou případy, kdy si zločinec takto dopisuje s policií, svým kurátorem, nebo psychiatrem, u kterého se léčí a i s jinou osobou. A tak tato osoba, si zvolila facebook. Nejspíš by se to mělo nahlásit na policii (než na blokaci té stránky), než tato osoba ztratí poslední zábrany a své dítě zabije.

……………………………………………………………………..

Rád bych se dozvěděl, který z bodů je správný a jak to celé dopadne či dopadlo.

Metoda výchovy? Ne! Týrání dětí!

Nikdy bych si na nikom nevynucoval lásku a respekt. To by snad mělo být trestné? Láska a respekt buď je, nebo není. A láska a respekt je jen tehdy, pokud tu lásku druhému dáváme od začátku, a bude si nás vážit a respektovat jen tehdy, pokud mu budeme příkladem. Ale pokud budeme kázat vodu a pít víno, nebo bych použil svůj citát: Slova se musí shodovat s činy a naopak, tak to nebude fungovat a vše je jen velká lež. A zvláště, pokud nejdeme sami příkladem. A další citáty: Lásku musíme dávat hned, abychom jí dostali zpět. Pozdější vynucování lásky je nesmyslem. A Úctu, respekt, poslušnost, slušnost druhého k nám i jiným, musíme také učit hned. Pozdější vynucování respektu, úcty, poslušnosti a slušnosti, je také nesmyslem. Souhlasil bych jen s jednou myšlenkou: lidi by se neměli bát objetí a stydět se za něj, neměli by se ohlížet na vhodnost či nevhodnost místa a času objetí, neměli by se vyhýbat každé možnosti se obejmout. A rozhodně by měli udělat ten první krok k objetí, ve chvíli, kdy zjistí, že hádky a nervozita gradují.

ALE DOBROVOLNĚ PROBOHA! NE TAK, ŽE NĚKOHO PROTI JEHO VŮLI ZALEHNU A BUDU HO DRŽET HODINY A HODINY, NEŽ UZNÁM JÁ (JEN JÁ), ŽE JE ČAS HO PUSTIT!!!

To je podle mě násilí, nic jiného. Něco jsem si o Jiřině Prekopové zjistil. A stačilo mě zjištění, že nemá vlastní děti (ani adoptované). Tím se jí neposmívám (já je nemohu mít také a mám adoptované), ale je mi jasné, že své poznatky má jen z literatury a doslechu. Tedy, jen z teorie, a ta je bez praxe - zbytečná. Tak že, nedivím se, že neví, o čem mluví. No, nakonec, ona ani ta terapie: pevné objetí, není její výmysl, tak že: nevyniká ani v teorii. Tak že, shrnuto a podtrženo: ta paní ani neví, o čem mluví, píše a co propaguje. Taková by se neměla o výchovu, hlavně o vymýšlení a zavádění nějakých metod, zajímat. Tady rozhodně co se týká učení, vymýšlení nových metod, zavádění těch metod do praxe a psaní o výchově. Takový lidé by měli pracovat s tím, co napsali, vymysleli a zavedli ti, kdo sami vychovávali. V případě paní Prekopové to platí určitě.

Po zhlédnutí dokumentu o této "terapii" jsem jen žasnul. Divím se, že autory a propagátory tohoto násilí na dětech, nezavřeli (v USA, odkud ta metoda pochází, je to zákonem zakázaná). V dokumentu byli sice ukázky toho, jak se tam lidi objímají. Dospělí lidé, dobrovolně, a pochvalovali si, jak je to krásný, takto si předávat lásku. Ano, pokud to chtějí oba, nebo i více lidí, prosím. Ale z čeho šla hrůza, že to bylo praktikováno i na dětech. Kdyby to ty děti chtěly, proč ne. Ale ony to nechtěly. Prosily, křičely, praly se a plakaly. Když bylo slyšet, jak to dítě brečí a křičí: mami néééééé, pusť mě! Néééé, nech mě, nechci… a matku to neobměkčilo, dál na něm ležela a Prekopová jí ještě pomáhala to dítě více znehybnět. Kdyby to někdo dělal mým dětem, tak ho "přizabiji"

A co si říkalo taky o pár facek, bylo, když se dítě unavené, vyčerpané, odevzdané osudu, konečně utišilo, přestalo se hýbat, a bylo jako bez dechu. A ta p..a Prekopová to okomentovala takto: vidíte, nejdříve se vztekalo, křičelo, pralo, a postupem času se začínalo uklidňovat, až se úplně zklidnilo a utichlo. To je důkaz, že to funguje. PROBOHA! Bodejť by to dítě neutichlo, když se úplně vyčerpalo, poznalo bezvýchodnou situaci, vzdalo se a čekalo na svůj osud. Copak to je za p..u matku, když ani ona nepoznala, že to dítě jen obyčejně vyčerpala, a ono se tak unavilo, že se mu chce spát. A vrcholem bylo po tom mučení, že ještě vyžadovala po něm pusu. Jen k ní dal tvář, nezúčastněně, jako by tam nebyl. Víc než pusa to bylo spíše, že si otřeli tváře o sebe. A ty obě p.. i, si pochvalovali, že jim ten umučený drobek ještě děkuje a ukazuje mámě, jak jí má rádo.

Tak si říkám, co kdyby je (postupně, zvlášť) zalehl nějaký 300 kilový/á (když odhadem přepočítám váhu matky a 4 letého dítěte, a přepočítám to na váhu matky k někomu, kdo by jí také zalehl, aby to byl stejný poměr) chlap/ženská a tak dlouho by ležel/a na nich, až by mu/jí musely vyznat lásku a úctu. Přešla by je ta drastická metoda nebo ne?

Mysleme pozitivně

Myslím, že pravý smysl života, skutečné potřeby a hodnoty života, ti dnešní lidé zapomněli, nebo je už nechtějí. A proto nikdy nepochopí, že člověk by měl být optimista, mít kladné myšlení, být spokojen s tím, co má, nekoukat se závistivě po tom, co nemá. A i tím možná lidi dráždím (rozčiluji). Svým optimismem, kladným postojem k životu. A tak u mě nehledejte závist, zášť, nenávist, pesimismus.

Jistě, ti co mají jiné myšlení, ti mě napadnou, že když nesouhlasím s některými skupinami a názory, a přímo vystupuji proti nim, tak to je vlastně ta: zášť a nenávist. Ale takto může uvažovat jen ten, kdo nezná význam: demokracie. Jistě, ignorování někoho, kdo se chová ke mně nepřípustným způsobem, to ano. Ale nevšímavost, přehlížení, ignorování takového člověka, to není: zášť a nenávist, to je přirozená odpověď na jeho postoj ke mně. Každá jiná odpověď na jeho postoj vůči mně, by byla negativní. Ať z mého či jeho pohledu. A tak mě špatné chování jiných lidí nemůže ublížit.

Jistě, občas mě nenávist přepadne. Ale je nenávist to, když vám někdo tak ublíží, že vám na to zůstanou nepříjemné vzpomínky, nebo dokonce nezhojitelné jizvy? (a to nemluvím jen o jizvách na těle, ale i na duši) Jestli ano, tak touto nenávistí trpí každý. Jenže, je to nenávist odpustitelná a pochopitelná. Nebo snad můžete mít rádi člověka, který vám úmyslně zabil někoho blízkého? Nebo můžete mít rádi člověka, který vás týral, znásilnil, úmyslně zmrzačil. A to vás nebo vaše blízké?

Na téma nenávisti, jsem už napsal článek. Tam jsem popsal můj příběh. Mí názoroví oponenti mě to, co mi ta lidská zrůda dělala, přáli. A ještě mi nadávali, jak toho "báječného" člověka mohu tak nenávidět. A přáli mě, aby se to, co jsem o něm psal, dozvěděl a přizabil mě za to, co jsem si to dovolil. Jejich komentáře, to byl příklad té špatné, nepochopitelné ale odpustitelné (i to je demokracie) nenávisti.

Žádné násilí není k smíchu

Četl jsem příběh muže, který prošel domácím násilím. To co se strhlo pod článkem, to mě udivilo. Zajímavá debata. Kdyby to bylo o týrané ženě, tak se tu 90% komentářů zastává ženy a odsuzuje muž. Ale v tomto případě se tomu muži 90% debatujících směje. A pomalu je tu žena tyranka brána jako někdo normální, div ne hrdinka. Lidi, pokud budeme stále vidět rozdíl v násilí a násilí, zlu a zlu, dobru a dobru, přítel a přítel, nepřítel a nepřítel… tak civilizace jednou zanikne. Lidi, přeci: násilí, zlo, nepřítel… vždy musí být: násilím, zlem, nepřítelem… A měli bychom k tomu tak přistupovat. Nikdy se nesmí hranice mezi zlem a dobrem stírat. Já osobně tu ženu tyranku jednoznačně odsuzuji a toho muže oběť lituji.

Lidi, kdy se poučíme? Kdy konečně řekneme, že zlo, násilí, je zlem a násilím. Ať ho dělá, kdo chce a ať ho dělá komukoliv. Jistě, představa týraného chlapa ženskou, je trochu k smíchu. Ale proč není k smíchu týraná žena chlapem? Nejspíš je to zažitou představou, že se dávají dohromady vždy chlapáci dřevorubci, vzpěrači, zápasníci těžké váhy s ženami chudinkami, baletkami, které jsou tak křehké, že by je silnější vánek odnesl. Pak ano, bylo by to nenormální, aby chlapa - skálu, mohla týrat žena - pírko. Ale to tak není.

Jen málokdy potkáte tak absolutně geneticky odlišný pár. Většinou to jsou páry, kde jsou si, více méně, síly rovné. Ale i kdyby, co na tom záleží? Vždyť domácí násilí nemusí být o fyzickém násilí. Prostě, proč se v jednom případě smát a v druhém litovat. Násilí je násilí, a jen hlupák se tomu směje.