Žiji v lese. Mezi stromy a zvířaty. Těm nevadí, jak vypadám, co jsem, a když se k lesu budu chovat hezky, tak les ke mně taky. Nevěřím lidem, jsem zklamán. Lidé vás hned odsoudí, zařadí vás do škatulky a vy se z ní už nedostanete. Krásný = dobrý, skvělý, chytrý, hodný. Ošklivý = špatný, hloupý, neschopný, zlý. No a tak jsem tu. Stromu, kytce, lišce, motýlu… nevadí, jak vypadám. Rozumíme si a já se naučil rozumět řeči lesa. A zdá se mi, že i les rozumí mně. Je to mé království. Jsem šťastný a spokojený. Mám vše. Nevěřili byste, jak málo ve skutečnosti k životu potřebujete.
Střechu nad hlavou, vodu a něco k snědku. A vše mám. Střechou je mi nebe nad hlavou, když je déšť, tak větve stromů, vykotlaný strom, jeskyně, nebo nora v zemi. A když je zima? Tak se zahřeji při ohni, mechem si obložím skrýš, a i kožešinu na zahřátí mi příroda poskytne. Vodu mám z pramene a i dešťovou. No a jídla jak na hostině. Houby, lesní plody, med i maso. A společnost mi dělají zvířata. Je to úžasné divadlo, sledovat hrající si veverky, poslouchat koncert ptačího zpěvu, sledovat svítání a západ slunce, pozorovat hvězdy, měnící se přírodu podle ročního období. Lidi mi ani nechybí. A já jim také ne.
Za nic bych nevyměnil to ranní vstávání přírody. Když slunce vychází, ptačí zpěv se probouzí. Květy se rozevírají. Vše kolem začíná vonět, zpívat, začíná se to hemžit životem. A večer, jak to vše usíná. Jak se les tiší a zklidňuje. A vše zalije západ slunce. Nevím, které roční období je krásnější. Na jaře vše začíná kvést a vonět. Rodí se mláďata. V létě je krásně teplo a i déšť je příjemný. Na podzim se les zbarví do nekonečné palety barev. V zimě se pokryje sněhem a ledové vločky vytvoří krásu ledových obrazců.
Takto jsem tu žil léta. V klidu a míru, souzněním s přírodou. Už jsem věděl, kde hnízdí jaký ptáček, kde má noru liška, jezevec, v jaké jeskyni se mohu v zimě schovat a zahřát. Kde rostou plody lesa, kde je hejno ryb. Kde je voda k pití a kde léčivé bylinky. Kde se pase vysoká a kde ryjí divoká prasata. Znám pěšinky zajíců, i kudy ježci chodí, a kde si hrají veverky a kuny loví. Celý les znám nazpaměť. A znám i skály, z kterých mám nad mým královstvím, nejkrásnější výhled. A z kterých občas rozjímám, pod oblohou plnou hvězd.
Mnohokrát mě letní teplo, noční obloha, vůně lesa a vzdálený zvuk lesa ukolébali a já usnul spánkem spravedlivým a zdál se mi sen. Byl jsem spokojený a nic mně nechybělo. Až jednoho dne, se mnělo vše změnit. Jako by mně někdo nepřál ten klid. Osud mně chtěl tvrdě zkoušet, co vydržím. Já nic nechtěl, jen v klidu žít. Nikomu jsem nic neudělal a nikomu nepřekážel a nejspíš i nechyběl. Přesto přišlo něco, co změnilo můj život.
Jednou jsem se probudil a nějaký neklid v lese byl. Co se to děje? Většinou je to tím, když někdo do lesa přijde. Kouknu a na vyhlídce vidím postavu. Co tam dělá? Takto vysoko. A tak brzy po ránu. Jdu se podívat. Z blízka vidím, že je to žena. Co, žena, víla. Je tak krásná, až se srdce zastaví. Asi čeká na milého. Příroda je k mileneckým schůzkám krásná ráno i večer. Když slunce stává i když jde spát. No nebudu rušit, ať se mě nepoleká a tak jdu pryč. Ať neruším milence v soukromí. Jak sestupuji k mé jeskyni, tak je mi divné, že nikde nikdo. Z vyhlídky je rozhled po kraji. Kdyby se někdo blížil, tak ho uvidím. No co, asi se jí milí zdržel, ale pokud se milují, tak jim to nevadí a po setkání si v objetí odpustí.
Najím se a půjdu něco dělat. Studánka potřebuje pročistit, pěšinka pro zvěř trochu rozšířit. Taky pár lesních plodů musím nasbírat, usušit a uskladnit na zimu. Slunko už je vysoko, jdu si zaplavat do jezírka. A rovnou se kouknu, jestli drží bobří hráz, která přehradila potok a tak vzniklo jezírko. U jezírka se kouknu k vyhlídce, kde jsem spatřil tu vílu. A už tam není. No, dočkala se milence a tak se šli projít. Skoro bych i záviděl, ale ne ve zlém, v dobrém. Všem přeji štěstí a lásku.
Vidím, že hráz stojí, taky jsem jí bobrům pomáhal zpevnit. Voda je tak akorát, lehnu si na záda a splývám. Sleduji nebe a plovoucí oblaka mě uspávají. Ze sna mě probudí něco, co tam být nemá. U břehu něco leží. Ježíš, to je lidská postava. Hej, haló! Nehýbá se. Honem plavu blíž. Vidím ženské tělo, asi chudák spadla do vody. Hned jí vytahuji a chci jí zachránit. Najednou vidím, je to ta kráska z vyhlídky. Nepřemýšlím a rychle konám. Na prvním místě je její záchrana. Povedlo se, dýchá. Zatím spí, ale není v nebezpečí. Odnesu jí rychle do mé chýše a převléknu jí do suchého. Nad ohýnek dám sušit její šaty. Než se vzbudí, uvařím čaj a připravím něco k jídlu. Asi zažila šok, tak snad jí mé pohostinství uklidní a nabere sílu k cestě domů.
Konečně se uklidňuji i já a mohu přemýšlet. Co se stalo? Že by nehoda? Nebo že by se nedočkala milého? Taky si jí konečně z blízka prohlížím. Je vážně krásná. Jen leží, spí, tiše oddychuje. Zjišťuji neklid v mém nitru. Chtěl bych se jí dotknout, pohladit, letmo políbit. Ale nemohu. Nemohu znesvětit takový obrázek, takovou krásu. Raději se budu držet dále od ní, aby až otevře oči, nelekla se a neomdlela. No, a možná jí už hledá ten, na kterého čekala. A co by tomu řekl, kdyby mě u ní viděl. Ještě by se o ní bál a mohl by si myslet, že jí chci ublížit. Raději nebudu dráždit osud. Tak, zatím spí, už je v bezpečí a já se jdu podívat, jestli jí už nehledají.
Kráska se probírá. Její těžko. Sama neví, co víc bolí. Tělo nebo duše? Posadí se, rozhlédne se. Co to je, kde to jsem? Vstane, koukne se z chaloupky. To je krása. Vidí vonící les, v dálce zvířata. Slunko svítí, ptačí zpěv jí vítá. Je jí slabo, vrátí se. Má hlad a žízeň, pustí se do připraveného jídla a pití. Asi jsem v ráji. Tak takto to vypadá po smrti? Už mě nic nebude trápit. Byla jsem oklamaná. Život mi štěstí nepřinesl. Tak snad ráj.
Jak tak chodím, hledám, tak je všude klid, prázdno. Jak to, že nikdo nehledá tu krásku? Už je tu od rána, slunce už je vysoko, tak že je odpoledne. Proč jí nehledá její milí? Musí mít milého, taková kráska, možná i tajného. I já se zakoukal, i já pociťuji, že k ní něco cítím. Už teď je mi jasné, že v mé mysli zůstane. Že až odejde, bude mi smutno. Už nebude tak svítit slunko, už nebude tak vonět les. Už je pozdě, hluboký je les, do nejbližší vesnice je to daleko. Dnes už nechám hledání, něco seženu na večeři a snídani, a zítra ráno se vydám na dlouhou cestu, za lidmi. Možná že jí hledají, ale nevědí kde.
Je tu krásně. Les plný plodů, krásný výhled do krajiny a sluncem a květy provoněný a prozářený vzduch. Opravdový ráj. Bez lidí, bez zloby, bez lží. A už se mi zase chce plakat. Proč jsou lidi takoví? Proč ty, které milujeme, nás klamou, podvádí, lžou. Už je mi zase smutno, už mě zase srdce bolí. Myslela jsem, že až budu v ráji, že všechny bolesti přejdou a bude jen dobře. Buď jsem se mýlila, nebo nejsem v ráji. Možná že jsem teprve na cestě. Ale jak bude v ráji, když jen cesta k němu je tak krásná. Jdu si lehnout, odpočinu si a vyspím se na tu cestu.
Tak jestli pak se už má krásná víla probudila. A jestli jí chutnalo, co jsem jí připravil. Možná že už vstala a čeká na svého zachránce. Bože, ale ona čeká na někoho jiného, než na mě. Určitě nečeká někoho jako já. Teď jsem to teprve pochopil. Jakou jsem udělal hloupost. Já se přeci nemohu vrátit. Nemohu se jí zjevit a být její černou můrou. Co budu dělat. Jak to mám vyřešit. Utéci? Nechat jí samotnou, sice v bezpečí, ale to ona neví. Možná se už probrala a teď je celá vystrašená. Sama v lese, nikde nikdo, možná si zoufá. Ne, nebudu se jí ukazovat, aby se lekla a byla strachy bez sebe. Ale jak zjistím, jak jí je? A co když se jí přitížilo? Musím tam jít a tajně to zjistit.
Budu muset poprosit les, aby mi pomohl. Zavolám veverku uličnici. Ať zaběhne do mé chaloupky a zjistí, jestli kráska ještě spí. Veverky se nebude bát. Veverko, běž se kouknout a zjisti, jestli ta kráska spí. Jestli spí, tak udělej kotrmelec na zápraží. Veverka běžela, do chaloupky skočila a viděla spící krásku. Udělala kotrmelec, to byl signál, že mohu přijít. Jak je krásná, a já stále více nešťastný. Je mi jasné, že tu krásu, nebudu nikdy mít. Nemohu se k ní ani přiblížit. Nezdá se, že by jí něco bylo. Kdyby jí něco bolelo, asi by bolestí neusnula. Zranění nemá, asi spadla doprostřed jezírka, kde je hluboká voda. Horečku taky nemá, nejspíš se jen lekla. Ale vzhůru byla, dokonce se i hýbala, a snědla vše, co tu měla. Bude zdravá.
Spi, krásko, já budu u tebe bdít. Jen budu se dívat, nic víc. Jen nesmím zaspat, když se budeš budit. Musím zmizet dřív, než se probudíš. Ale nemám strach, že zaspím. Už nikdy nebudu spát. Co jsem tě viděl, sebrala si mě srdce, rozum, spánek. Myšlenka na tebe mě zůstala a nic již nemám. Celý klid v duši si mě vzala. Tak to je láska? Tak strašná, zlá, zákeřná? Přijde, zničí vše, štěstí člověka? A zanechá neštěstí, smutek, zničeného člověka? Proč! Co jsem udělal? Komu jsem ublížil? Proč si lásko, přišla, když víš, že na tebe právo nemám? Nikdy nebudu milován, tak proč mám já milovat? Nejsi spravedlivá, jsi zákeřná a zlá. Nech mě být, odejdi. Zmiz z mé mysli. Buď rozumná. Jak já teď mám žít? Chci umřít, je to tvá chyba. Ale dost rozjímání, už svítá, musím se klidit. Snídani jsem připravil, tak běžím, jdu hledat pomoc. Už o ní musí mít strach. Ještě než odejdu, chtěl bych se rozloučit. Pohladit jí vlasy, naposled se pokochat tou krásou. Už se probouzí, rychle, pryč! Na rozloučení není čas
To jsem krásně spala. Slunko už také vstalo. Vůně přírody mě do nového dne vítá. A vidím, že jídlo je opět připraveno. Mám hlad, tak mě přijde v hod. Dobré a kouknu ven, jak asi je. Takto se denně probouzet, je jako sen. No, možná se mi to zdá? Jen mě zajímá, kdo tu bydlí. Jestli člověk, nebo nějaká jiná bytost. Někdo mě sem musel přinést. Nic si nepamatuji. Možná, že jsem opravdu po smrti. Ale byl by ráj tak neskutečně skutečný? Líbí se mi tady. Chtěla bych tu žít. Tady mě svět netrápí, a lidi… Ty mě nechybí. Jsou zrádní, podlí, už je mi opět do breku. Proč jen mě stále trápí vzpomínky. Už nechci vzpomínat, chci zapomenout. Jak jsem mohla být tak hloupá, a zamilovat si zlého člověka? Je krásný den, jdu se projít. A snad cestou potkám toho, kdo mě našel a stará se o mě. Veverko, kdy se tu bereš? Pojď, ať si tě pohladím. Chceš oříšek? Že ty jsi ochočená? Komu patříš? Asi tomu, kdo tu bydlí. Musí to být hodný člověk. Má rád zvířata. A v tomto krásném místě, nemůže být člověk zlý. Pojď, veveruško, jdeme hledat pána, či paní?
Za chvíli vyjdu z lesa a nikde nikdo. To tu krásku nikdo nehledá? Už v dálce vidím první domy, nepůjdu daleko. Jen na kraji vesnice, na první vrátka zaklepu a podám zprávu. Ještě je možné, že jsem v jiné vesnici. No, tak uvidíme. Možná že mě čeká dlouhá cesta na opačný konec lesa. Haló! Je tu někdo? No ahoj pejsku, máš doma pány? Jo už se dveře otvírají. Nehledá někdo dívku ve vaší vsi? Ptám se, ale domácí kroutí hlavou. Kdyby jí někdo hledal, tak mu řekněte, že je v pořádku a bydlí v mé chalupě uprostřed lesa. Jo, tady máte mapu, ať to najdete. Podám mu mapu a odcházím. Jen si všimnu, jak se dívá, na takového ohavu. Nejspíš si myslel, že ho strašidlo navštívilo. Jen aby nedostal strach, že unáším ty dívky já. Směji se nad tou myšlenkou. Ale už je poledne. Co pak asi dělá ta kráska. Snad je spokojená, jídlo má, v chaloupce je útulno, může se koupat a projít se. Doufám, že mí zvířecí přátelé jí pohlídají. Ale musím si pospíšit, něco k jídlu sehnat. Posbírat nějaké plody, ulovit rybu. Něco dobrého jí uvařím. Vím kde co v lese je. Veverko, kde se tu bereš? Nemáš hlídat? Co říkáš, že kráska je v pořádku? Na procházce? Že mě šla hledat? Jejda, tak ona se lesem toulá, to si budu muset dát pozor, aby mě nezahlédla. To pak by se lekla, do lesa utekla a zabloudila. Asi by strachem umřela. Tak veverko, pomoc mi najít vše na večeři, ať naše kráska nehladový. A zavolej srnku, ať donese jídlo do chaloupky.
Už se stmívá, a zase jsem tu sama. No, asi je můj zachránce hodně zaneprázdněn. Nebo…? Ale ne, vím, že toto není ráj, au, no prosím, ani sen. To byl štípanec. Ale je tu krásně, jé veverko, kde ses toulala? A koho vedeš na návštěvu? Srnku. No pojď malá, neboj. Co to neseš? Košík jídla, že ty jsi vyslanec od mého dobrodince? A kde ho máš? Haló, kde jste! Haló! Nikde nikdo, skoro se bojím. Že bych se ocitla v kouzelném lese? Nic mě tu nechybí, jídlo i pití mám, přístřešek, teplo, sucho, krásný výhled na ten krásný svět. Ale samota není dobrá. Jistě, nejsem sama. Zvířata mi dělají společnost. Ale potřebuji si i povídat. Potřebuji lidi. No, slunko jde už spát, jdu taky. Možná až se probudím, bude tu pán domu, možná se od něj dozvím, kde jsem. Jdu spát, snít, těšit se na další den.
Den končí, a já se bojím dalšího. Nežiji, přestal jsem žít ve chvíli, kdy se ta kráska objevila v mém životě. Mé srdce přestalo být, můj dech se zastavil. Už nebaví mě slunce svítání ani západ. Nebaví mě pozorování přírody, už nevoní mě les. Nemohu jíst, spát, snít. Nemohu na nic myslet, jen na ní. Je má jediná myšlenka. První ráno a poslední večer. Jak mám teď žít, když vím, že to nejde bez ní. Bolí mě celá duše, svírá mě úzkost. Co to je, proč? Pozor, už jsem u chaloupky. Jen nahlédnu. Už spí. Jak je krásná. Co se jí asi zdá? Možná o milém, možná že ve snu se s ním setká. Asi se jí musí hodně stýskat. Zítra si musím přivstat, na druhý konec lesa je to dál. Snad tam najdu pomoc lidí, co jí hledají. Všichni musí už mít strach. Já sám bych strachy nespal, hledal bych celé dny. Dokud bych jí nenašel, strach by mě popoháněl. Jak bych si přál, abych byl v jejích snech. Ve snu bych jí objímal, hladil, líbal. Ve snech by mě milovala. To pak bych chtěl spát stále. Jen ve snech bych šťastný byl, mohl bych žít. Ale takto? Můj dotek by jí vyděsil. Vylekala by se, utekla, nebo by omdlela. Odporem by se oklepala. Nikdy se k ní nemohu přiblížit. Na věky to bude moje tajná, nenaplněná láska, a já budu nešťastný. Ale mě bude stačit, když bude šťastná ona, i když v jiné náruči. Ona bude žít, mě zbydou jen sny a vzpomínky. Probděl jsem další noc. Už musím jít, než se probudí. A cesta je dlouhá, tak ať to do večera stihnu. Ještě pověřím zvířátka, celý les, aby se o tu krásku postarali, hlídali, a kdyby něco, pomohli a zavolali pomoc. V jejich péči se o ni nebojím. Je u nich v bezpečí víc, než mezi lidmi. Jdu, jen se pohledem rozloučím.
Zdálo se mi, že tu někdo je. Ale asi to byl sen. Zase tu nikdo není. Ale stará se o mě hezky. Nejraději bych tu zůstala na vždy. Venku je krásně, slunko už je vysoko. Les voní, ptáčci zpívají, a vidím, veverka je tady. Veverko, hlídáš mě? Že ty si tu na stráži. Pán tě pověřil, viď? A kde ho máš? Proč se neukáže? Snad se nebojí? Ale čeho? Snad ne mě? Jdu se projít. Jestli pak mě už hledají? Rodiče, nebo lidi z vesnice? Možná mě brzy najdou. Co já jim vlastně řeknu? Bude se mi chtít s nimi odejít? A jak jim vysvětlím, co tu dělám? Možná už pochopili, že mě zklamal ten, koho jsem měla ráda. Chtěl jen vetřít se do rodiny. Pak když získal vše, tak mě odložil. Nemohla jsem s ním žít. Podváděl, žil nečestně, byl to špatný člověk. Studem jsem se propadala. A když mě naši nutili, s ním dále žít a rychle si ho vzít, tak jsem utekla. Nemůžu si vzít někoho, kdo mě nemiluje. Prozřela jsem pozdě, ale přece. Jen že rodina ho začala mít ráda. Oni nevěděli jaký je. Že mě podvádí, že okrádá i je. A k jiným lidem byl až nelidský. On potřeboval postavení a já byla jen kořist, jen ty záda, po kterých mohl vystoupat. Ne, už nechci vzpomínat. Už nechci myslet na to, co bude. A až mě najdou, a stále budou chtít, abych se k němu vrátila, řeknu NE! A zůstanu tu. Ale snad už prozřeli i oni, a já se budu moci vrátit.
Musím si pospíšit. Cesta je daleká. Už vidím konec lesa a první domky v dáli. Tam snad budou tu krásku hledat. Halo, je tu někdo? Dobrý den, nehledá se tu jedno děvče? Ano? Tak je v pořádku, bydlí u mě, v lese. Tady dám plánek, kde jí najdete. Nebo mám počkat a dovést vás k ní? Dobře, počkám, ale spěchejte, cesta bude dlouhá. Jak se u mě vzala? No, asi uklouzla a spadla do vody. Já jí vytáhl, do chaloupky odnesl, a šel jsem hledat pomoc. Asi máte strach, už je to pár dní. Ale jak říkám, nebojte, nic jí není. Jen se jí musí asi stýskat. Po lidech, rodině. Vydali jsme se na cestu. Bylo vidět, že jí hledali a měli strach. Jen nevěděli, že odešla tak hluboko do lesa. Tak pospěšte, je to daleko. Asi budete muset u mě přespat, ale mám tam místa dost. Vidím, jak je má zpráva uklidnila. Jakou radost jsem jim udělal. Ale zároveň se mi vkrádá myšlenka, že už jí nikdy neuvidím. Odejde a už se nevrátí. Bude šťastná, mezi lidmi. S rodinou, známými, s milým v náručí. Vzpomene si někdy? Začíná mi být smutno. Už jí neuvidím spát, neuvidím stávat. Nebudu se moci těšit domů. Pro co budu žít, když tu nebude? Jsem do ní bláznivě zamilovaný.
Den končí, zase nikde nikdo. No, asi jsem odsouzená k samotě. Co to je? Ten ptačí zpěv, je hlasitější. A zvěř utíká, něco se děje. Co může rušit ten lesní klid? Veverko, kde jsi, nevíš, co se dnes děje? Že by se tak hlásil pán této chaloupky? Ale toho by se nikdo nebál. Nevěřím, že by někoho ohrožoval. Nebo že by lidi? Že by mě našli? Co budu dělat? Poznám teď už toho dobrodince, který se o mě stará? Možná je on přivedl. Ale snad se alespoň přijde rozloučit. Nebo možná ani nebude potřeba loučení. Třeba se rozhodnu tu zůstat. Jak asi vypadá ten, komu to tu patří? Bude to hodný člověk, když ho mají rádi les i zvířata. A nejspíš bude hezká, a možná že se zamiluji a budu chtít zůstat s ním. Co to plácám, třeba se mu nelíbím já, proto se tu neukázal. Nestojí nejspíš o mě, a asi bude rád, až odejdu. Možná že tu celý dny nebyl proto, aby našel lidi a mohl se mi zbavit. Je mi smutno z toho pomyšlení. Ale co, vrátím se s lidmi a zapomenu. Zapomenu? Na ten ráj, klid? Nevím. Už je vidím, jsou to lidi, kteří tu ruší ten klid. A už poznávám svou rodinu, známí, a někdo je vede? Kdo to je? Asi ten, kterého chci už dlouho vidět. Poděkovat a snad ho i požádat, abych tu mohla zůstat. Haló, tady jsem, mávám.
Tam je, koukejte. Je živá a zdravá. Mává na vás. Bože, ona mě uvidí. A nejspíš už bude pospíchat domů. Už aby byla pryč. A bude chtít jít na noc, jen rychle odsud, pryč, pryč, pryč. Nesmím jí vylekat. Chci si naposled užit její spánek. Jak krásná je, když spí a sní, když v klidu oddychuje, když jí vlasy splývají a když sleduji tu krásnou tvář spící. Čím jdeme blíž, tím více mě bolí srdce. Přestává mě být, je my hrozně. Chce se mi umřít, už blíží se můj konec. Můj sen se blíží ke konci, a zítra už nebude. Vlastně dnes. Musím se vyhnout setkání, nesmí jít ještě dnes. V noci je les nebezpečný, neznalý by mohl zabloudit. Musím se na něco vymluvit. Tak, vidíte tu chalupu? Tak půjdete stále rovně, už to není daleko, to sami dojdete. Já si musím ještě něco zařídit. Tak se mějte. Musím honem zmizet. Oni už zabloudit nemohou, tak se není čeho bát. A já je budu z dálky sledovat.
Ahoj lidi, to jsem ráda. A kde máte s průvodce? Viděla jsem ho a zmizel.
Prý si něco musí zařídit. A kde ses tu vzala? Zmizela si, nikomu nic neřekla.
Nechtěla jsem žít ve lži. Ten, kdo se vetřel do rodiny a mé přízně, ten se ukázal jako podvodník. A kde ho máte? Ani se neobtěžoval mě najít?
Po tvém zmizení jsme vše poznali. Ani mu nevadilo, že jsi zmizela. Tak jsme na něj uhodili a vše vyplulo na povrch. Vyhnali jsme ho, nejen z domu, ale i z vesnice. Tak nám odpusť. A jestli si zmizela kvůli němu, tak se můžeš klidně vrátit. Chceš? Stýská se nám po tobě.
Ano, chci. Taky se mi stýskalo. Jen se musím rozloučit. S lesem, zvířecími přáteli a s tím, kdo mě zachránil a pečoval o mě. Nejspíš to byl ten, kdo vás sem přivedl. Snad se konečně ukáže. Ať mu poděkuji za vše.
A jak se ti dařilo. Netrápila ses? Co se vlastně stalo, povídej.
Nechtělo se mi žít. Nikdo mi nerozuměl, nikdo neposlouchal, co říkám. Nikdo mi nevěřil. Všichni jste si mysleli, že si vymýšlím. A tak jsem utekla od lidí, od všeho, nechtěla jsem žít, ale tady jsem poznala, jak je ten svět krásný. A rozhodla jsem se žít a být samostatná. Do ničeho se nenechám nutit. O sobě si budu rozhodovat sama. Tady, v lese, v tichu jsem rozjímala, přemýšlela o životě. A našla svůj smysl života. A kdybyste mě zase chtěli do něčeho nutit, tak už vás neposlechnu. Můj život je můj a nemá do něj nikdo co mluvit.
Neboj, už ti do ničeho mluvit nebudeme. Taky jsme se poučili. Už je večer, asi tu zůstaneme a domů půjdeme až ráno.
Ano, souhlasím. A budu čekat na pana domácího. Už se musí objevit. Tak si zatím nabídněte, je tu jídlo a pití. Možná že je chudé, to víte, jen plody lesa a voda z pramene. Ale ochutnejte a uvidíte, je to dobré. Já jdu vyhlížet toho, kdo se stále skrývá.
Co mám dělat. Je mi těžko, jak mi nikdy nebylo. Zítra skončí pohádka a já opět zůstanu sám. Od zítřka se vše vrátí do starých kolejí. Z mysli mě vzpomínka na tu krásu, co jsem měl tak blízko, jen se dotknout, nikdy nezmizí. Navždy se mi zaryla do paměti. Navždy jí budu mít milovat. Celou duší, všemi smysli. Co budu dělat? Bude mi stačit vzpomínka? Bude mi stačit ke štěstí, k životu, bude? Je mi do pláče. Už teď je mi zoufale. Nic mě nebaví, nic mě nezajímá. Nebude mě bavit svítání i západ slunce. Nebude mě vonět les. Nebudou mě bavit zvířata. Nebudu se radovat z ročních období přírody. Umřu. Umřu steskem, vím to. Než abych žil bez ní, raději nebudu žít vůbec. Naposled se rozloučím s kráskou. Naposled jí chci vidět. Chvíli se kochat její krásou. Pak se s lesem rozloučím a půjdu. Jdu, abych se naposled potěšil sluncem mého srdce, kráskou. Vidím jí před chaloupkou, musím být opatrný, ať mě nezahlédne.
Tak kde jsi. Proč se skrýváš? Já tě chci poznat. Poděkovat za tvou dobrotu. Možná tu i zůstat. S tebou. Přijď, ať se lehčeji mohu rozhodnout, jestli zůstat nebo odejít. Jaký je smysl mého života? Možná že ty. Možná se vše muselo stát, abych našla smysl života.
Smyslem života je zjistit smysl života a naplnit ten smysl života. Co jsem to udělal? Nahlas jsem přemýšlel a jsem prozrazen.
To jsem se lekla. Kdo to je? Ukaž se!
Jsme ten, o kom si tu mluvila, nahlas, proto jsem to slyšel.
Tak se ukaž, proč se neukážeš? Chci ti poděkovat, za vše.
Nemohu, lekla by ses a utekla. A už bych tě nikdy neviděl.
Ale nemůžeš být tak ošklivý. Jsi určitě hodný, jinak bys mě nezachránil a nestaral se tak o mě.
Našla si tu smysl života? Já ano, žiji tu snad celý život. Ale za poslední dny se mi ten smysl nějak vytrácí. Asi jsem hledal špatně.
Myslím, že jsem našla smysl života. Smyslem je žít, jít za svým cílem, nenechat se odradit, když se nám postaví do cesty překážky.
Smyslem života je najít si svou cestu. Jít tou cestou, splnit si sen. A své sny a tužby měnit v realitu a uvést v život. A jaký smysl života jsi našla?
Chci žít v lásce a pravdě. Chci rodinu a dokázat, že tu nejsem zbytečně. Chci udělat něco pro druhé a udělat někoho šťastným.
Já našel smysl života ve smíření se sebou. Dlouho jsem se trápil, než jsem se smířil s tím, jak vypadám, co umím, co mohu mít. Smířil jsem se s tím, že budu žít v souladu s přírodou. A jsem tak šťastný. Netrápím se tím, že nemohu mít lásku. Že nebudu dělat něco pro jiné lidi a někoho udělám šťastným. Ale už musím jít.
Nechoď, prosím, krásně se mi s tebou povídá. Máš krásný hlas, proč mi neukážeš i tvář?
Nechtěj to, prosím. Stydím se a nechtěl bych si zapamatovat jen tvé zděšení a pohrdliví pohled. Nevadí mně, že tě nebudu mít, ale tvůj zděšený pohled, ten by mě strašil, ten by mě dozajista zabil.
A co kdyby si rozhodnutí, jak se zachovám, nechal na mě? Myslím, že to nebude tak zlé. Copak by se tě lidé, co si sem přivedl, nelekli, kdyby si byl tak šeredný?
Ale to je jiné. Oni mě brali jako cizího, někoho, koho už neuvidí. U nich mě jejich pohledy nevadí. Ani jsem si nevšiml, jak se na mě dívají, když jsem s nimi mluvil. Tak ani nevím, jestli se šklebili, smáli, nebo mě brali normálně. Ale u tebe bych to nevydržel. Zamiloval jsem se do tebe a tvůj pohled by mě zničil. Rozumíš?
Není smyslem života láska? Spojení dvou lidí, kteří si rozumí? Myslím, že i proto jsem utekla. Neviděla jsem smysl v tom, že bych žila bez lásky a ve lži. A tady jsem zjistila, že můj život je můj a proto ho chci žít sama, ne aby ho někdo žil za mě.
Ano, každý by měl být zodpovědný za svůj život. Za své štěstí. Každý je zodpovědný jen sám za sebe a měl by být sám k sobě zodpovědný. Vyjímka je, pokud máme dítě. Za něho musíme žít a zodpovídat. Než se postaví na nohy.
A jak říkáš, neměl by ses bát jít za svými sny? Říkáš, že mě miluješ. Tak proč nechceš jít dál? Udělat krok, třeba se ukázat. A nechat mě, jak se zachovám a nerozhodovat za mě. Stále více mě zajímáš.
Myslel jsem si, že jsem silný. Nejsem. Myslel jsem si, že nejsem strašpytel. Jsem. Myslel jsem, že zvládnu vše. Nezvládnu. Sám sebe jsem zklamal. Nemohu se ti ukázat, bojím se. Vedle tebe jsem jako křehké sklo, jako pavučina pavoučí. Bojím se, nevěřím si.
A zdá se ti, že je to spravedlivé? Ty víš, jak vypadám, a já ne. Já si chci taky sebou vzít tvůj vzhled. Dobře, možná že naše srdce nesplynou, že se uvidíme naposled. Ale dovol, abych tě viděla. Víš co? Pokud se bojíš mé reakce, tak zavři oči. Já tě uvidím, a ty ne. Neuvidíš, jak se tvářím. Tak si uchováš můj obraz tak, jak chceš. Souhlasíš?
Dobře, zavřu oči, já tě už viděl, tak nemusím zas. Tvá tvář se mi vryla do paměti, tak tě uvidím i přes zavřené oči. A ty se můžeš podívat.
Zavřel jsem oči a vystoupil ze stínu. Tak teď tě vidí a nejspíš odvrátila oči. Možná že se obrátila a utekla do chalupy. Budu mít oči zavřené už na vždy. Neotevřu je, ještě dlouho ne. Až budu mít jistotu, že tu není. Chci si uchovat v paměti tu šťastnou tvář, veselou, usměvavou, krásnou. Už je pryč? Nic neslyším. Jasně, už je pryč, aby mě nemusela dál trápit. Otevřu oči, obrátím se a utíkám. Utíkám jak šílený, na vyhlídku, kde vše začalo. Není tu pro mě místo. Kdybych se jí líbil, políbila by mě a řekla: otevři oči. Takto v tichosti odešla do chaloupky. Zítra se vrátí domů a zapomene. Ani já se už nebudu trápit. Sbohem lásko, sbohem lese. Už nemohu dál tu tíhu nést. Zavřu oči a skočím.
Pohádka by mohla skončit. Ale pohádky jsou od toho, že vše skončí jinak, než v životě. Tak budeme pokračovat, asi takhle:
Dobíhám na vyhlídku. Ne, nebudu stát u chaloupky. Nezvládl bych loučení. Raději budu z vyhlídky sledovat, jak v dáli lidi i s kráskou mizí. Je krásný teplý večer, nebe plné hvězd. Lehnu si a usínám, jsem ztrápen a unaven.
Vstávej, no tak, vstávej. Kam si mi utekl? Kdyby mi veverka cestu neukázala, tak tě tu nenajdu. Nejsi tak ošklivý, líbíš se mi. Jsi dobrý, máš zlaté srdce. Taky tě miluji. Když jsem tě chtěla obejmout a políbit, ty ses vytrhl, obrátil a utekl. Jak sis mohl myslet, že jsem tak povrchní. Pojď, půjdeme domů, do tvé chaloupky. Čeká tam na nás má rodina. Chci tě představit, jako mého milého.
Je to sen? Ano, nejspíš ano. Jsi tu? Jsi skutečná? Lásko, ani jsem nedoufal. Chci tě obejmout a líbat.
A co ti lásko, brání? Nevidíš, že tě taky chci?
Oba se vznášíme na křídlech lásky. Jak je ten svět nádherný. Lásko, počkej, pojď, musíme domů. Už nás čekají. V objetí jdeme k domovu. Na cestu nám měsíc a hvězdy svítí. Je ten svět nádherný.
Lepší konec, vážení? Tak přeji všem, aby je láska celým životem provázela.