„Evropa je hřbitov, ale nejdrahocennější hřbitov,“ čteme v Dostojevského románu Bratři Karamazovi z roku 1880. Rusko neleží v Evropě, jak tvrdil už Puškin, jenže odedávna a po generace touží po Evropě a přijímá evropské mimikry. Jde o kombinaci zvrhlé lásky a nenávisti. Rusové pohrdají Evropou a vymýšlejí si pohádky o své zvláštní historické misi. Zároveň Evropě závidějí, trpí vůči ní komplexem méněcennosti, poněvadž kvality západní civilizace jsou nepřehlédnutelné. Evropu vnímají jako kořist, které se hodlají zmocnit, třeba i barbarským způsobem. To ostatně ukazují i nyní během brutální války proti Ukrajině, kde srovnali se zemí celá města. Také z Ukrajiny chtějí udělat „hřbitov“, protože je jim přece „drahocenná“.
Ruská namyšlenost čili imperialismus
Problém, s nímž bývá Evropa opakovaně konfrontována, má své jméno. Jde o ruský imperialismus. Jeho tradice se rozvíjí stovky let, vědomě od roku 1721, kdy ruský car Petr I., později zvaný Veliký, přijal titul imperátora a svou državu namyšleně pojmenoval jako Ruské impérium. Rusové, ať už se jejich stát jmenoval Ruské impérium, Sovětský svaz, nebo nyní Ruská federace, jsou soustavně utvrzováni v tom, že jsou největší, výjimečná a neporazitelná země. Jenže rozpadem sovětsko-ruského impéria v roce 1991, k němuž samozřejmě Rusové počítali i evropské gubernie včetně Československa, se prý Rusům stala velká křivda.
Podle Putina byl Sovětský svaz prostě „historické Rusko“, jinak řečeno, cokoliv kdysi nějak patřilo pod Moskvu, respektive Sankt-Petěrburg, je třeba vrátit do ruské imperiální náruče. Je to zvrhlý ruský sen a souběžně i krutá realita. Ruské děti se učí o tom, jak ruská vojska imperátora Alexandra I. porazila Napoleona a vtáhla roku 1814 do Paříže, anebo jak Stalinova Rudá armáda dobyla roku 1945 Berlín, přičemž Putin se rád chvástá a vyhrožuje: Můžeme to zopakovat! Mezi první kroky, které Putin učinil po svém nástupu k moci, bylo zavedení jednotné učebnice dějepisu pro základní a střední školy. To už je čtvrt století a nyní takto vyškolení Rusové poslušně bojují proti Ukrajině a sadisticky vraždí Ukrajince.
Nenávist jako geopolitická konstanta
Ruský imperialismus, ona trapná ruská namyšlenost, často jen navoněná bída, je toliko špatně skrývaná závist a nenávist vůči Evropě. Řada z nás to poznala, když v Česku či jinde v Evropě narazila na ruské turisty. Bohužel se ruská namyšlenost a víra v ruskou výjimečnost objevují i u ruských emigrantů, kteří by nás rádi přesvědčili o tom, že jediný problém jsou Putin a putinismus, zatímco velký ruský národ je jen jejich obětí. Tento typ kolektivní neviny představuje kýč, který je stejně nebezpečný jako putinismus. Vlastně jde pouze o jinou variantu ruského imperialismu. Pokud jako Evropané tento ruský kulturně-politický kýč neakceptujeme, jsme prý rusofobové.
V souvislosti s Putinem se často hovoří o vlivu ruského nacionalisty a imperialisty Alexandra Dugina, který se ve svých spisech a projevech doslova zalyká nenávistí k Západu, zejména k Evropě. Ovšem Putin je především „žákem“ ruského filosofa Ivana Iljina († 1954), jehož ostatky nechal roku 2005 převézt ze Švýcarska do Ruska. Iljin byl ideologem ruského fašismu, inspiroval jej italský fašismus, ale také německý nacionální socialismus s jeho antisemitismem. Evropskou tradicí a kulturou pohrdal, Evropu považoval za bezbožnou (na rozdíl od údajně „křesťanského Ruska“). Takže si to shrňme. Základní konstantou Putinovy zahraniční politiky (a obecně geopolitiky a civilizačního postoje), kterou sdílí většina ruské politické a intelektuální elity, je nenávist k Evropě.
~ Petr Hlaváček, redaktor Forum24
Žádné komentáře:
Okomentovat