V roce 1938 na půdě Společnosti národů předložil zástupce ČSR k projednání problém vzrůstajících ozbrojených konfliktů mezi československými občany německé národnosti a československým státem. Bylo dohodnuto, že se situace bude řešit dle mezinárodní dohody uzavřené v Locarnu v roce 1925. V Locarnské dohodě se ČSR zavázala tyto situace řešit arbitráží, v takovém případě účastníci sporu nemohou být arbitry. Zde stáli proti sobě občané ČSR německé národnosti a vláda ČSR. Nelze proto v žádném případě akceptovat lež rozšířenou Benešem: O nás bez nás. Jako arbitry si česká strana vybrala Francii (země, se kterou jsme měli nejužší mezinárodní vztahy) a Itálii (země kde se ujal vlády Benito Mussolini, nositel Řádu bílého lva z roku 1926), dalšími arbitry byli kooptováni Anglie (jako světová velmoc) a Německo (jako sousední stát, který měl nejblíže k německé menšině v ČSR). Důležitou proměnnou byl fakt, že ČSR neměla mezinárodně uznané státní hranice s Německem. Beneš odmítl uzavřít pakt s Německem, proto byla stále otevřená možnost revize Česko-německé státní hranice.
Národnostní konflikt v ČSR se netýkal jen občanů německé národnosti. I přes proklamace druhého Švýcarska, československý stát zcela nezvládl problematiku národnostního soužití a dostal se do sporu prakticky se všemi významnými „menšinami“ (v první řadě s největší „menšinou“ Němci, dále pak Poláky, Maďary a Rusíny, v neposlední řade druhou nejpočetnější „menšinou“ Slováky, kteří později vyhlásili samostatný stát). Pod vedením Beneše se stát rozpadal na několika místech. Situace zneužil Adolf Hitler, který situaci eskaloval. Beneš byl pod obrovským tlakem a rozhodl se situaci řešit v rozporu s ústavou, nabídkou na postoupení „Sudet“ Německu. 15. září 1938 vyslal Beneš ministra Jaromíra Nečase do Francie s nabídkou na postoupení "Sudet", byl to jeho třetí návrh k řešení krize, z celkem sedmi návrhů. Tato nabídka se stala základem Mnichovské dohody uzavřené 30. září 1938. Než došlo k dohodě mezi mocnostmi, bylo Benešem předloženo šest návrhů řešení, text Mnichovské dohody vycházel ze sedmého návrhu předloženého Benešem. Ano, Beneš je autorem předlohy textu Mnichovské dohody, byl to jeho sedmý a poslední návrh k řešení krize. Z hlediska československého ústavního práva představuje postup přijetí Mnichovské dohody a nabídka Beneše na postoupení "Sudet" porušení § 3 odst. 1 a § 64 odst. 1 bodu 1 ústavní listiny ČSR, podle kterých bylo možné měnit státní území republiky pouze se souhlasem Národního shromáždění a to ústavním zákonem. Prezident a vláda tedy nedisponovali pravomocemi k přijetí Mnichovské dohody. Prezident a vláda Mnichovskou dohodu nepředložili Národnímu shromáždění ze strachu, že nebude schválena a abdikoval 5. října 1938.
Nelze proto v žádném případě akceptovat druhou lež rozšířenou Benešem: O zradě Západu. Již z uvedeného je jasné, že o žádnou zradu jít nemohlo. Mnichovská dohoda byla uzavřena na základě návrhu československé vlády, který předložil prezident ČSR.
Jen pro dokreslení. Jaké měla ČSR uzavřené mezinárodní smlouvu pro případ napadení ze strany Německa? Československo mělo od roku 1924 podepsanou spojeneckou smlouvu s Francií, kde se smluvní strany zavázaly, že v případě ohrožení společných zájmů se shodnou na opatřeních, jež je měla chránit. Text ovšem postrádal ustanovení o vzájemné vojenské pomoci. Signatáři měli v tomto ohledu volnost a suverenitu rozhodování. Tuto neurčitost vnesla do dokumentu československá diplomacie. 16. října 1925 Československo podepsalo Garanční smlouvu. Tento dokument vznikl v rámci Locarnských dohod. Určoval, že Francie a Československo si poskytnou vojenskou pomoc, stanou-li se cílem nevyprovokované agrese, a to i za situace, že se Rada Společnosti národů nevyjádří jednomyslně ve věci označení agresora. Jednomyslnost členy Společnosti národů opravňovala pomáhat vojensky napadené zemi. To ale jen v případě, že s eventuálním francouzským postupem přes Rýn budou souhlasit ostatní signatáři Rýnského bezpečnostního paktu, kterým bylo mimo jiné Německo. Garanční smlouva tedy neumožňovala ochranu před expanzí Německa. Druhou a poslední mezinárodní smlouvu pro případ napadení Německem měla ČSR se SSSR. Československo-sovětská smlouva z roku 1935 byla jedinou mezinárodní smlouvou vymezující vzájemnou vojenskou pomoc v případě útoku Německa. Sovětský svaz byl sice smluvně zavázán bránit Československo, ale jen pokud se do konfliktu zapojí Francie. Sovětský ministr zahraničí Maxim Maximovič Litvinov ovšem v letech 1937 a 1938 opakovaně prohlásil, že Sovětský svaz v případě války i přes podepsanou spojeneckou smlouvu neposkytne Československu pomoc, neboť jeho armáda není na takovou operaci připravena. Sovětští diplomaté naoko prosazovali vytvoření celoevropského systému kolektivní bezpečnosti proti Třetí říši, sovětský vůdce Stalin si ovšem ve skutečnosti přál válku mezi Německem a Západem, při které by se obě strany vojensky vyčerpaly. Poté by Sovětský svaz mohl obsadit celou Evropu. Z uvedeného je zřejmé, že ani z tohoto pohledu nelze v žádném případě akceptovat druhou lež rozšířenou Benešem: O zradě Západu. Jediné smlouvy byly uzavřeny s Francií a SSSR, nelze proto ani mluvit o Západu. O žádnou zradu nešlo, protože mnichovská exekuce nebyla napadením ze strany Německa.
Případný vojenský odpor ze strany ČSR by znamenal porušení mezinárodních dohod a byl by považován za agresi ČSR, vzhledem k mezinárodní situaci bychom byli odpovědní za vyvolání druhé světové války. Říšský ministr propagandy Goebbels si zapsal do svého deníku, v den konání mnichovské konference tato slova: "Kdyby teď Češi nepřijali, naskytla by se nám rozhodně velká příležitost. Avšak tu radost nám Praha zřejmě neudělá." Země, která by se postavila mezinárodním snaze o mírové řešení sporu mezi českými občany německé národnosti a československou vládou, by riskovala ztrátu sympatií světové veřejnosti a vynutila by si odsouzení. Taková válka, s mnoha oběťmi a materiálními škodami, by znamenala větší katastrofu, než přijetí podmínek mnichovské dohody.
#historie #ceskoslovensko
(odkazy na zdroje)
ČELOVSKÝ Bořivoj: Mnichovská dohoda 1938
SEDLÁK, Milan: Němci v Čechách
FILÍPEK Jan: Mnichov 1938
PACNER, Karel: Osudové okamžiky Československa.
CHOLÍNSKÝ, Jan: Mnichovská zrada, nebo pražský krach? Nečasova mise a rozpad Československa v roce 1938
TESAŘ, Jan: Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky
https://www.vhu.cz/spojenecka-smlouva-mezi-ceskoslovenskem-a-francii-z-25-ledna-1924/
https://plus.rozhlas.cz/mnichovska-dohoda-bylo-chybou-neprijmout-ji-7843011
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/nazory-a-komentare/jan-urban-mytus-o-mnichovske-zrade-spojencu-je-lzi/r~9ec51a2425c111e3909e0025900fea04/
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/nazory-a-komentare/75-vyroci-mnichova-dalo-se-rozbiti-csr-zabranit/r~250fd02e21df11e383e4002590604f2e/
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/locarnske-smlouvy-16-10-1925/
https://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/08/Locarnske_dohody_z_16._rijna_1925.pdf
Žádné komentáře:
Okomentovat