pátek 19. ledna 2024

Evropa Ukrajinu potřebuje i z bezpečnostního hlediska

🇺🇦 Pro ty, kteří se ptají: "Proč na Ukrajině záleží? "
🇺🇦 Proto na Ukrajině záleží: je druhou největší evropskou zemí podle rozlohy a má více než 40 milionů obyvatel.
🇺🇦 Ukrajina vlastní:
🌐 1. místo v Evropě pro osvědčené obnovitelné zásoby uranové rudy;
🌐 2. místo v Evropě a 10. místo na světě za zásoby titanové rudy;
🌐 2. místo na světě zkoumanými zásobami mangancevih rudy (2,3 miliardy tun, neboli 12 % světových zásob);
🌐 2. místo ve světě zásob železné rudy (30 miliard tun);
🌐 2. místo v Evropě pro zásoby rtuťové rudy;
🌐3. místo v Evropě (13. místo na světě) v zásobách břidlicového plynu (22 bilionů krychlových metrů)
🌐 4. místo na světě podle celkových nákladů na přírodní zdroje;
🌐 7. místo na světě v uhelných rezervách (33,9 miliardy tun)
🇺🇦 Ukrajina je důležitou zemědělskou zemí:
🌐 1. v Evropě podle počtu rozlohy orníňského pozemku;
🌐 3. místo na světě podle plochy černé půdy (25 % světového objemu);
🌐 1. místo na světě za export slunečnicového oleje;
🌐 2. místo na světě v produkci ječmene a 4. místo v exportu ječmene;
🌐3. největší výrobce a 4. největší exportér kukuřice na světě;
🌐 4. největší producent brambor na světě;
🌐 5. největší výrobce žita na světě;
🌐 5. místo na světě ve výrobě včel (75.000 tun);
🌐 8. místo na světě v exportu pšenice;
🌐 9. místo na světě ve výrobě slepičích vajec;
🌐 16. místo na světě v exportu sýrů.
🇺🇦 Ukrajina dokáže uspokojit potravinové potřeby 600 milionů lidí.
🇺🇦 Ukrajina je důležitou průmyslovou zemí:
🌐 1. v Evropě ve výrobě amoniaku;
🌐 2. a 4. největší plynovod Evropy;
🌐 3. největší v Evropě a 8. největší na světě z hlediska zavedené kapacity jaderných elektráren;
🌐 3. místo v Evropě a 11. místo na světě za délku železniční sítě (21 700 km);
🌐 3. místo na světě (po USA a Francii) ve výrobě lokátorů a lokačních zařízení;
🌐 3. největší vývozce železa na světě;
🌐 4. největší exportér turbíny pro jaderné elektrárny na světě;
🌐 4. největší světový výrobce raketových zařízení;
🌐 4. místo na světě v exportu hlíny;
🌐 4. místo na světě v exportu titanu;
🌐 8. místo na světě v exportu rud a koncentrátů;
🌐 9. místo na světě ve exportu výrobků obranného průmyslu;
🌐 10. největší výrobce oceli na světě (32,4 milionu tun).
🇺🇦 na Ukrajině záleží! Proto je její nezávislost důležitá pro zbytek světa!
🇺🇦 Modlím se za obyvatele Ukrajiny a její zemi.

Ze zdrojů internetu.

A ještě bych dodal jednu zásadní a skoro nejdůležitější věc. Ukrajina je obranný nárazník (škoda že ne i s Běloruskem, který se ještě neosvobodilo od russáckého kolonialismu) Evropy před výpady, expanzí, kolonialismem a terorismem russácka. Jak se připojí i Bělorusko, bude russácko vytlačeno z evropského prostoru. Hranice russácka budou i hranicemi Evropy.

úterý 9. ledna 2024

Arabové a Židé

Židovský bojkot‼️
Najvyšší vodca Iránu Veľký ajatolláh Ali Chamenei vyzval moslimský svet, aby bojkotoval čokoľvek a všetko, čo pochádza od židovského ľudu.

Ako odpoveď, Meyer M. Lekárnik Treinkman im z láskavosti srdca ponúkol pomoc pri bojkote nasledovne:
"Každý moslim, ktorý má syfilis, nesmie byť vyliečený Salvarsanom, ktorý objavil Žid Dr. Ehrlich. Nemal by sa ani snažiť zistiť, či má syfilis, pretože Wassermanův test je objav Žida. Ak moslim má podozrenie, že má kapavku, nesmie hľadať diagnózu, pretože bude používať metódu Žida menom Neissner.
„Moslim, ktorý má srdcové ochorenie, nesmie používať Digitalis, objav Žida Ludwiga Traubeho.
Ak ho bolí zub, nesmie používať novokaín, objav Židov, Widala a Weila.
Ak má moslim cukrovku, nesmie používať inzulín, výsledok výskumu Žida Minkowského. Ak niekoho bolí hlava, musí sa vyhnúť Pyramídonu a Antypyrínu, kvôli Židom, Spirovi a Ellegemu.
Moslimovia s kŕčmi musia znášať, pretože to bol Žid Oscar Leibreich, kto navrhol použitie chloralhydrátu.
Arabi musia robiť podobne so svojimi psychickými chorobami, pretože Freud, otec psychoanalýzy, bol Žid.
Ak by moslimské dieťa dostalo Diftériu, musí sa zdržať reakcie „Schick“, ktorú vymyslela židovka Bella Schick.
"Moslimovia by mali byť pripravení zomrieť vo veľkom počte a nesmú dovoliť liečbu poškodenia ucha a mozgu, práca židovského nositeľa Nobelovej ceny Roberta Barama.
Mali by naďalej umierať alebo zostať ochromení dojčenskou paralýzou, pretože objaviteľom vakcíny proti polio je Žid Jonas Salk.
"Moslimovia musia odmietnuť užívať Streptomycín a naďalej zomierať na tuberkulózu, pretože Žid Zalman Waxman, vynašiel zázračný liek proti tejto zabíjacej chorobe.
Moslimskí lekári musia zahodiť všetky objavy a zlepšenia dermatológa Judáša Sehna Benedicta alebo pľúcneho špecialistu Frawnkela a mnohých ďalších svetovo uznávaných židovských
„V skratke, dobrí a lojálni moslimovia správne a vhodne by mali zostať postihnutí syfilisom, kvapavkou, srdcovými chorobami, bolesťami hlavy, tyfom, cukrovkou, duševnými poruchami, kŕčmi detskej obrny a tuberkulózou a byť hrdí na to, že môžu "
Aha, a mimochodom, nevolajte lekára na mobil, lebo mobil vymyslel v Izraeli židovský inžinier.
Medzitým sa pýtam, aké lekárske príspevky svetu prispeli moslimovia? "
Globálna islamská populácia je približne 1 500 000 000. 
Získali Nobelovu cenu:
Literatúra 
1988 - Najib Mahfooz
Mier 
1978 - Mohamed Anwar El-Sadat
1990 - Elias James Corey
1994 - Yaser Arafat
1999 - Ahmed Zewai
Ekonómia: (nula)
Fyzika: (nula)
Medicína
1960 - Peter Brian Medawar
1998 - Ferid Mourad
CELKOM: 7 SEDEM
Celosvetová židovská populácia je približne 14 000 000. 
Získali Nobelovu cenu:
Literatúra 
1910 - Paul Heyse
1927 - Henri Bergson
1958 - Boris Pasternak
1966 - Šmuel Yosef Agnon
1966 - Nelly Sachs
1976 - Saul Bellow
1978 - Isaac Bashevis spevák
1981 - Elias Canetti
1987 - Jozef Brodský
1991 - Nadine Gordimer World
Mier 
1911 - Alfred Fried
1911 - Tobias Michael Carel Asser
1968 - Rene Cassin
1973 - Henry Kissinger
1978 - Menachem Begin
1986 - Elie Wiesel
1994 - Šimon Peres
1994 - Jicchak Rabin
Fyzika 
1905 - Adolph Von Baeyer
1906 - Henri Moissan
1907 - Albert Abraham Michelson
1908 - Gabriel Lippmann
1910 - Otto Wallach
1915 - Richard Willstaetter
1918 - Fritz Haber
1921 - Albert Einstein
1922 - Niels Bohr
1925 - James Franck
1925 - Gustáv Hertz
1943 - Gustáv Štern
1943 - George Charles de Hevesy
1944 - Isidor Issac Rabi
1952 - Felix Bloch
1954 - Max Born
1958 - Igor Tamm
1959 - Emilio Segre
1960 - Donald A. Glaser
1961 - Robert Hofstadter
1961 - Melvin Calvin
1962 - Lev Davidovič Landau
1962 - Max Ferdinand Perutz
1965 - Richard Phillips Feynman
1965 - Julian Schwinger
1969 - Murray Gell-Mann
1971 - Dennis Gabor
1972 - William Howard Stein
1973 - Brian David Josephson
1975 - Benjamin Mottleson
1976 - Burton Richter
1977 - Ilya Prigogine
1978 - Arno Allan Penzias
1978 - Peter L Kapitza
1979 - Stephen Weinberg
1979 - Sheldon Glashow
1979 - Herbert Charles Brown
1980 - Pavol Berg
1980 - Walter Gilbert
1981 - Roald Hoffmann
1982 - Aaron Klug
1985 - Albert A. Hauptman
1985 - Jerome Karle
1986 - Dudley R. Herschbach
1988 - Robert Huber
1988 - Leon Lederman
1988 - Melvin Schwartz
1988 - Jack Steinberger
1989 - Sidney Altman
1990 - Jerome Friedman
1992 - Rudolph Marcus
1995 - Martin Perl
2000 - Alan J. Hrdlo
Ekonomika 
1970 - Paul Anthony Samuelson
1971 - Šimon Kuznets
1972 - Kenneth Joseph Arrow
1975 - Leonid Kantorovič
1976 - Milton Friedman
1978 - Herbert A. Šimon
1980 - Lawrence Robert Klein
1985 - Franco Modigliani
1987 - Robert M. Šolov
1990 - Harry Markowitz
1990 - Merton Miller
1992 - Gary Becker
1993 - Robert Fogel
Medicína 
1908 - Elie Metchnikoff
1908 - Pavol Erlich
1914 - Robert Barany
1922 - Otto Meyerhof
1930 - Karl Landsteiner
1931 - Otto Warburg
1936 - Otto Loewi
1944 - Jozef Erlanger
1944 - Herbert Spencer Gasser
1945 - Ernst Boris Chain
1946 - Hermann Joseph Muller
1950 - Tadeus Reichstein
1952 - Selman Abraham Waksman
1953 - Hans Krebs
1953 - Fritz Albert Lipmann
1958 - Joshua Lederberg
1959 - Arthur Kornberg
1964 - Konrad Bloch
1965 - Francois Jakub
1965 - Andre Lwoff
1967 - George Wald
1968 - Marshall W. Nirenbersko
1969 - Salvador Luria
1970 - Július Axelrod
1970 - Sir Bernard Katz
1972 - Gerald Maurice Edelman
1975 - Howard Martin Temin
1976 - Baruch S. Blumberg
1977 - Roselyn Sussman Yalow
1978 - Daniel Nathans
1980 - Baruj Benacerraf
1984 - Cesar Milstein
1985 - Michael Stuart Brown
1985 - Jozef L. Goldstein
1986 - Stanley Cohen [& Rita Levi-Montalcini]
1988 - Gertrude Elion
1989 - Harold Varmus
1991 - Erwin Neher
1991 - Bert Sakmann
1993 - Richard J. 
1993 - Phillip Sharp
1994 - Alfred Gilman
1995 - Edward B. 
1997 - Claude Cohen-Tannoudji
CELKOM: 129!
Židia NEpropagujú vymývanie mozgov deťom vo vojenských výcvikových táboroch, neučia ich, ako sa vyhodiť do vzduchu a spôsobiť maximálnu smrť...Židia neunášajú lietadlá, nezabíjajú športovcov na olympiáde, ani sa nevyhadzujú do vzduchu.
Neexistuje jediný Žid, ktorý zničil cirkev. NIE JE jediný Žid, ktorý protestuje zabíjaním ľudí. Židia nevolajú po džiháde a smrti pre všetkých neveriacich.
Možno by svetoví moslimovia mali zvážiť viac investovať do štandardného vzdelávania a menej obviňovať Židov zo všetkých ich problémov.
Moslimovia sa musia opýtať „čo môžu urobiť pre ľudstvo“, skôr než budú požadovať, aby ich ľudstvo rešpektovalo
Bez ohľadu na vaše pocity z krízy medzi Izraelom a Palestínčanmi a arabskými susedmi, aj keď veríte, že Izrael je viac vinný, nasledujúce dve vety hovoria naozaj za všetko:
'Ak by dnes Arabovia zložili zbrane, nebolo by viac násilia. Keby Židia dnes zložili zbrane, Izrael by už nebol. "
Generál Eisenhower nás varoval. Je historickou záležitosťou, že keď najvyšší veliteľ spojeneckých síl generál Dwight Eisenhower videl obete táborov smrti, prikázal urobiť všetky možné fotografie, a nemecký ľud z okolitých dedín previedol cez tábory a dokonca aj museli pochovávať mŕtvych. Urobil to preto, lebo povedal slovami v tomto zmysle: 'Nahrajte to všetko teraz - získajte filmy - zožeňte svedkov - pretože niekde na ceste histórie nejaký hajzel vstane a povie, že toto sa nikdy nestalo'
Nedávno Spojené kráľovstvo diskutovalo o tom, či odstrániť holokaust zo školských osnov, pretože „uráža“ moslimské obyvateľstvo...Zatiaľ to nie je odstránené . Toto je však desivé, predzvesť strachu, ktorý ovládne svet a ako ľahko sa mu každá krajina poddáva.
Teraz je to 78 rokov po skončení druhej svetovej vojny v Európe.
Teraz, viac než kedykoľvek predtým, keď Irán okrem iného tvrdí, že holokaust je „ mýtus“, je nevyhnutné zabezpečiť, aby svet nikdy nezabudol!

pátek 5. ledna 2024

Život za komunismu byl fakt lepší?

https://medium.seznam.cz/clanek/pavla-cechova-jak-se-sidilo-za-socialismu-kvalitni-a-levne-potraviny-jsou-iluzi-26943?_zn=aWQlM0QxODM3OTc5Mzg2OTg3ODAyNTc3JTdDdCUzRDE3MDQ0NDE2NjkuNjM1JTdDdGUlM0QxNzA0NDQxNjY5LjYzNSU3Q2MlM0QwMjg4MEFCNEUwRjA5MjYzNDlGNDQ5QjlCN0YzQzE5Qw%3D%3D&fbclid=IwAR1izhBibhUOAcgI3tfBESvjEcO7XJdpLGyuQkXpL9diPCDdyoeey1B67yA

https://www.lidovky.cz/byznys/potraviny-jsou-dnes-mnohem-bezpecnejsi-nez-za-komunismu-rika-chemicka-jana-hajslova.A181107_150032_firmy-trhy_pkk?

neděle 31. prosince 2023

Pravda od Miroslava Koláčnýho

Ahoj Vánoce
Tak Vánoce jsou za námi! Před Vánoci nastal všeobecný shon. Obchody plné, pokladny obchodníků se naplnily. Na internetu záplava nabídek na vánoční dárky. Je to jako každý rok a je to samozřejmě pěkné, když obdarujeme členy své rodiny nebo přátele. Ale kde je ta krize? Ta krize, o které se už dlouho mluví a píše? Stále jsme přesvědčováni, jak je to špatné, jak se musíme uskrovnit, jak musíme šetřit a že to bude ještě horší. To bychom tedy měli střádat korunky do pokladničky, na horší časy, a ne je utrácet v obchodech. Krize nekrize o Vánocích tečou peníze proudem. Vždyť je to jednou za rok. Mysleme o vánocích také na chudáky naše zákonodárce! Vzpomeňte si na ně prosím občané! Hlavně na ty, jako je ANO a SPD. Ti přece „bojují“ za práva občanů, proti asociální vládě, která žene Česko do chudoby a nenávidí důchodce! A ti věřící by se měli za ně pomodlit. Vždyť si také odtrhují o úst. Chtějí všem přidat. Že by astronomicky zadlužili už tak zadluženou zemi, je přece jedno. Hlavně úspěch u svých obdivovatelů, aby jim dali hlas. To je tím, že jsou Vánoce. Jednou za rok se přece mají mít všichni rádi, pomáhat si, odpouštět si OBĚTOVAT SE pro blaho občanů! Soudruh předseda ANO několikrát „upřímně“ hřímal v poslanecké sněmovně ve snaze „pomoci“ občanům. Nebo sobě? Musíme tu jeho snahu ocenit. A co naši lékaři? Ti jsou také chudáci. V potu tváře léta studovali, strávili bezesné noci nad knihami (možná i v hospůdkách, vždyť v každém městě, kde je vysoká škola je večer docela problém najít místo v restauraci plné studentů, kteří se tam „potí“ nad knihou.) a teď mají tak nízké platy! Co to je 30 nebo 40 000kč? Anebo to je více? Možná že 50 000kč. To je takřka na umření! Vždyť jejich kolegové na západě mají třeba také 3x tolik. Vždyť ti naši lékaři studovali hlavně proto, aby měli titul, a peníze. Co léčení lidí? Proto přece většina z nich nestudovala (bohudíky se najde i hodně takových, kteří své povolání berou také trochu jako poslání!) A Hypokritova přísaha? „Způsob svého životy zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných (slyšte lidé PROSPĚCH NEMOCNÝCH!!!) a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím“! Nezbláznili jsme se! Prospěchu nemocných??? Řekl bych, že prospěch je myšlen v tomto případě pro někoho zcela jiného. Vždyť v zahraničí má lékař přes 100 000kč měsíčně. My to chceme také. My chceme drahá auta, my chceme krásné domy, přepychové dovolené u moře, výlety do Alpských luxusních horských středisek!!! Prospěch nemocných? Lidé NEBLÁZĚTE! Že současná vláda díky masivnímu zadlužení země vládou ANO neví, co dřív? To je nám jedno! My chceme a když to nedostaneme, budeme stávkovat. Ať se pacienti léčí třeba bylinkami.
Ve zprávách v televizi jsme v koncem roku slyšeli, jak podávají naši lékaři hromadné výpovědi a jsou rozhodnuti odejít do „země zaslíbené“ Tak na ně o Vánocích také mysleme a popřejme jim šťastnou cestu. A co mi ostatní co tady zůstaneme? Máme přece krizi, tak bychom se podle toho měli chovat! Žádné plné vozíky v supermarketu, žádné stoly přetékající jídlem, žádné balíčky a krabice pod vánočním stromem. Pěkně skromně národe! Vždyť je krize! Alespoň politici opozice nám to stále vtloukají do hlavy.
No já si myslím, že pokud by bylo mezi námi, a to nejen u nás, ale i v „širém světě“ trochu, ale jen trochu skromnosti, nemusela by být žádná krize, nemuseli bychom stále čekat, že se zdraží energie, nájem, jídlo a přemýšlet kde na to vezmeme ze svých platů. Myslím z těch normálních platů. Protože většina z nás má takové „normální“ platy, včetně některých státních zaměstnanců. Ale právě ti, kteří mají ty desetitisíce (a to jsem ale hodně skromný že! Ono to jsou často statisíce, krize nekrize) by se měli nad tím zamyslet, zda by nemohli trochu slevit ze svých nároků ve prospěch všech. Aby se naplnilo to pravé poslání Vánoc, láska, ochota pomáhat a nemyslet jen na sebe, a aby nám to vydrželo i během roku, a nejen o Vánocích.
Přejí nám všem i těm, kteří masivně podléhají desinformacím, i těm kteří přejí vše zlé těžce zkoušenému národu Ukrajiny i těm na blízkém východě, aby to bylo r. 2024 lepší a aby lidé pochopili, že pokud budou na sebe vlídní, nebudou si závidět a škodit a nebudou volit do čela státu bezohledné oligarchy miliardáře, kterým na zemi a lidem v ní vůbec nezáleží, bude vše lepší.
Přeji pokoj lidem dobré vůle.
Miroslav Koláčný

sobota 30. prosince 2023

Rád bych zde sdílel (symbolicky) text Václava Havla o evropském úkolu: https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/novinky/1248/evropa-jako-ukol

Rád bych zde sdílel (symbolicky) text Václava Havla o evropském úkolu: https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/novinky/1248/evropa-jako-ukol

Evropa jako úkol
Dámy a pánové,
vážení přítomní,
pátral jsem nedávno po tom, jak vlastně Evropa získala své jméno. A trochu překvapen jsem zjistil, že podle mnohých má její označení svůj prapůvod v akkadském slově „erbu“, znamenajícím soumrak či západ slunce. Od akkadského slova „asu“, znamenajícího rozbřesk, získala prý své jméno naopak Asie.
Na první pohled se zdá, že toto zjištění není příliš povzbudivé: vždyť slovo soumrak si tradičně spojujeme s představou konce, zániku, prohry, zkázy či blížící se smrti. V jistém ohledu je toto konvenční spojení oprávněné; soumrakem skutečně cosi končí, přinejmenším končí jeden den a hektický ruch, kterým byl naplněn. To ale neznamená prohru či zkázu nebo konec času. Naopak: je to jen interpunkční znaménko ve věčném koloběhu přírody a života, kdy něco končí jen proto, aby začínalo něco jiného. Pro člověka to například znamená, že končí čas práce vnější, spíš fyzické, do okolního světa zaměřené, a začíná čas klidu, usebrání, reflexe, hodnocení, introspekce, prostě práce orientované spíš dovnitř. Odnepaměti to býval přece večer, kdy se člověk zamýšlel nad tím, co během dne vykonal, nad smyslem, jaký to mělo či nemělo, pozastavil se, aby získal nadhled, nabral síly a učinil svá předsevzetí do dalšího dne. Snad by se dalo poněkud zjednodušeně říct, že je-li svítání a plný denní jas časem rukou, pak soumrak je časem ducha.
Dosti smutný význam, který naše povědomí přisuzuje slovu soumrak, souvisí zřejmě s jakýmsi typicky moderním kultem začátků, startů, pokroků, objevů, růstů, rozvojů a rozmachů, s určitým kultem činorodosti, vnějškové aktivity, expanze, elánu, tedy s onou typicky moderní slepou důvěrou v kvantitativní ukazatele. Svítání, rozbřesk, východ slunce, „ráno národů“ a podobná slova, metafory či slovní spojení mají dnes velmi dobrý zvuk, zatímco smrákání, zklidnění, zastavení, zešeření se nám neprávem spojují jen s fenoménem stagnace, úpadku, rozkladu či nicoty.
Jsme nespravedliví k soumraku. Jsme nespravedliví k jevu, který dal našemu kontinentu údajně jméno.
Ano, jakási etapa v dějinách Evropy skutečně jako by končila.
Neobyčejně šťastné spojení ducha antiky, židovské religiozity, křesťanství a čerstvé energie někdejších takzvaně barbarských kmenů vedlo posléze k onomu historicky bezprecedentnímu evropskému rozmachu, který dal postupně lidstvu bezpočet hodnot a který ovlivnil podobu celé soudobé planetární civilizace. Evropa jako by vnesla do života lidstva kategorii času, dějinnosti, objevila vývoj a posléze i to, čemu se říká pokrok. Možná že s odstupem staletí se budou celé dosavadní známé dějiny Evropy jevit jako jeden jediný den plný činorodého ruchu, velkých lidských vzepětí, velkých objevů ducha, velkého elánu a s nimi spojeným étosem expanze. Od tajemství bytí a spásy až po tajemství hmoty, od pokladů, které skrývaly vzdálené kontinenty, až po soubory politických hodnot, jako je důstojnost a svoboda člověka, vláda práva a rovnost občanů před zákonem – to všechno jsou oblasti, v nichž Evropa vykonala své obdivuhodné objevitelské dílo. Toto své dílo šířila dál, začasté k prospěchu celého světa, začasté ovšem i k jeho neprospěchu. Vždyť dějiny Evropy nejsou jen dějinami šíření ideje spásy, svobody, pokroku a humanity, ale jsou i dějinami tvrdého potlačování jiných kultur, dějinami dobývání, drancování, kolonizace a vývozu velmi sporných artiklů, z nichž bych jen namátkově jmenoval jeden velmi nebezpečný, jehož důsledky mi bylo dáno poznat na vlastní kůži, totiž komunistickou ideologii. A vděčí-li svět evropskému duchu pokroku, vzmachu a trvalého hledání za tak dobré či užitečné věci, jako je demokracie, idea lidských práv nebo třeba televize či počítač, pak mu do značné míry vděčí i za své gigantické sociální rozpory, pyšně antropocentrické zacházení s planetou, kult konzumu i za to, že je přeplněn neuvěřitelně ničivými zbraněmi, které jsou začasté v rukách velmi podezřelých režimů. Smutným vyvrcholením této dvojsmyslné evropské expanze byly v tomto století dvě světové války, do nichž právě náš kontinent uvrhl svět.
Mnozí si ovšem nejrůznější dary, jejichž prapůvod je v evropské ideji pokroku, už dávno tak dobře osvojili, že dnes Evropu předstihují – a to přesně na té půdě, kde si ona nárokovala kdysi svou trvalou dominanci. Evropa už dávno není centrem několika ohromných koloniálních velmocí, už dávno není velínem světa, už dávno nerozhoduje o tom, co se se světem stane.
Zdá se mi, že nastává čas, kdy je třeba se pozastavit a zamyslet nad sebou samými. Zdá se mi, že nastává čas velké historické výzvy. Výzvy k tomu, abychom konečně pochopili a začali naplňovat ten nejlepší význam, jaký lze dát slovu soumrak. Totiž abychom dnešní stav Evropy přestali chápat jako stav soumraku její energie, ale naopak jako stav usebrání a sebereflexe. Jako stav, kdy ustává na chvíli fyzický shon a se zapadajícím sluncem se šíří vláda ducha. Neznamená to odcizit se sobě samým a světu, v němž žijeme. Znamená to pouze klidným zrakem se porozhlédnout po vykonaném díle, zvážit jeho smysl a jeho důsledky a zformulovat si několik dobrých předsevzetí pro den nadcházející.
Domnívám se, že nikdy ve své novodobé historii neměla Evropa lepší příležitost k takovému činu a že by bylo trestuhodnou chybou, kdyby jí nevyužila.
Dovolíte-li, pokusím se naznačit několik témat, o nichž bychom měli se vší vážností přemýšlet, abychom čas večerního rozjímání naplnili vskutku smysluplně. Tedy tak, aby to nebyl čas pouhého unaveného dřímání po práci, ani čas nostalgických vzpomínek na dávné doby vlastního fyzického vzepětí, ale čas artikulace Evropy jako úkolu pro jednadvacáté století.
Pojem Evropa má dnes v podstatě trojí význam.
První je čistě geografický a je dán liniemi na mapě, která visí v každé základní škole či se ocitá v každém zeměpisném atlasu.
Druhý význam toho slova znamená v podstatě soubor zemí, které neprošly komunismem a z nichž většina je dnes členy Evropské unie. Míní se tím tedy ta část Evropy, která je relativně politicky stabilní, protože měla možnost po desetiletí pěstovat demokratický politický systém a občanskou společnost, která hospodářsky prosperuje a která se po desetiletí krůček po krůčku integruje v jeden velký politický a ekonomický svazek. Je to Evropa zajisté přitažlivá a žádoucí pro všechny ostatní a nikoli náhodou mnoha zeměmi, které do ní nepatří, do omrzení zní slogan o „návratu do Evropy“, čímž se v podstatě míní přijetí do onoho klubu zemí historicky šťastnějších o to, že byly na druhé straně železné opony. Evropa v tomto smyslu slova je však – proč si to nepřiznat – i entitou, která se poměrně málo trápí onou výzvou, o níž jsem právě mluvil, totiž výzvou k nadhledu, odstupu od každodenního pachtění, výzvou k zásadní civilizační sebereflexi. S trochou nadsázky by se dalo říct, že víc než něco takového ji zajímá způsob rozdělování bruselských dotací či vývoz masa krav podezřelých z šílenství. Je to Evropa poměrně dost soběstředná, navzdory hezkým slovům, která z ní občas zaznívají, Evropa, pro kterou je košile okamžitých hospodářských zájmů přece jen bližší než kabát jakéhosi globálního filozofování.
Ale existuje i Evropa v třetím významu toho slova. Touto Evropou je společně sdílený osud, společná komplikovaná historie, společně sdílené hodnoty, společná kultura života. Ale nejen to: je to do určité míry i prostor určité vůle, určitého chování a určité odpovědnosti, dík čemuž mohou být hranice této Evropy občas i dost rozostřené či proměnlivé: k jejímu ohraničení nestačí ani pouhý pohled do školního atlasu, ani pouhý pohled na seznam členských zemí Evropské unie, respektive zemí, které by se jimi mohly – kdyby chtěly – kdykoli stát, jako je třeba Norsko, Švýcarsko či Island. Už proto se o Evropě v tomto smyslu mluví hůře, a tudíž i méně. A přitom právě rozpravou o ní by měly všechny debaty o Evropě a její budoucnosti začínat.
Jinými slovy: zdá se mi, že ne-li nejdůležitějším, pak určitě výchozím bodem všeho našeho rozjímání při večerním soumraku by měla být rozprava o Evropě jako hodnotovém světu, o evropské duchovní identitě či – chcete-li – o evropské duši. Čím Evropa byla, v co věřila, čím je, v co věří a čím by měla či mohla být, respektive jakou roli by v budoucnu mohla hrát.
Nebojte se, nepokusím se o mnohahodinovou odpověď na tyto otázky. Na to existují povolanější a ti o tom ostatně napsali už bezpočet knih. Zmíním se pouze o některých znacích Evropy, které podle mého názoru zasluhují v tomto okamžiku zvýšenou pozornost.
Prvním z nich je, že Evropa v tomto třetím smyslu slova vždycky byla a dodnes je v podstatě jedinou a nedělitelnou politickou entitou, byť nesmírně rozmanitou, různotvárnou a složitě strukturovanou. Nevyplývá to pouze z její geografické podoby, totiž že na relativně nevelkém poloostrově a v jeho bezprostředním okolí je koncentrováno mnoho sobě víceméně příbuzných národů, ale především z toho, že dík tisíciletím společné historie jejích obyvatel, kteří mnohokrát žili v rozmanitě utvářených mnohonárodních říších, se postupně stala v podstatě jediným duchovním prostorem či civilizačním okruhem, protkaným tolika politickými vazbami, že přetržení kterékoli z nich může ve svých důsledcích vést k jeho celkovému rozpadu.
Tento zdánlivě banální a vnějškový fakt má ovšem své důležité politické důsledky. Neznamená totiž nic jiného a nic víc, než že nebude-li budoucí evropské uspořádání založeno na plném vědomí této propojenosti a svázanosti, nemůže nakonec přinést úspěch nikomu. Nelze si prostě natrvalo představit Evropu, která sice není rozdělena železnou oponou, ale je rozdělena na Evropu stabilní, prosperující a sjednocující se a na Evropu méně stabilní, méně prosperující a nesjednocující se. Jako nemůže být natrvalo v jedné polovině pokoje teplo a v druhé zima, nemohou vedle sebe natrvalo existovat dvě různé Evropy, aniž by na to doplatily obě, a to dokonce víc ta stabilnější a lépe prosperující. Není tomu tedy tak, že sjednocující se část Evropy utrpí svým rozšířením, ale právě naopak: dlouhodobě utrpí jedině svým nerozšířením. Vždyť dnes má Evropa jako civilizační fenomén šanci, kterou v celé své dosavadní historii neměla: uspořádat sebe samu na principu dohovoru všech se všemi, na principu rovnoprávnosti, na principu mírové a demokratické spolupráce. Promarní-li tuto šanci ve jménu krátkodobých, veskrze partikulárních, a dokonce převážně jen hospodářských zájmů, doplatí na to jako celek: otevře tím totiž dveře v obou svých polovinách všem, kteří mají raději konfrontaci než dialog a kteří se raději vymezují proti jiným než vedle nich. Nemá smysl si namlouvat, že lidé tohoto typu už dnes neexistují. Čili: nevybudují-li zavčas vnitřní strukturu Evropy jako jediné politické entity demokraté, začnou ji budovat jiní a demokratům pak zbydou jen oči pro pláč. Démoni, kteří tak neblaze poznamenali dosavadní evropské dějiny – a nejhůř ve dvacátém století! – čekají na svou chvíli. Zapomenout na ně kvůli nějakým fondům, kvótám a tarifům by byla tragická chyba.
Evropská unie je bezprecedentním pokusem vytvořit z Evropy jediný demokratický a solidární prostor. Vím, že ani ona, ale ani Severoatlantická aliance se nemohou ze dne na den otevřít všem, kteří usilují o členství v nich. Co však udělat nepochybně mohou a co by měly udělat dřív, než bude pozdě, je dát celé Evropě jako hodnotovému tělesu jednoznačnou jistotu, že nejsou uzavřenými kluby, a zformulovat jasnou a konkrétní koncepci svého postupného rozšiřování, která by obsahovala nejen určitý časový harmonogram, ale která by vysvětlila i jeho logiku. Od pádu železné opony uplynulo dlouhých šest let a nemá smysl si skrývat, že se v tomto směru – přes některé slibné dílčí kroky – stalo zatím poměrně málo.
Přejděme však od věcí spíš vnějších k věcem zásadním.
Jednou z velkých evropských tradic – tradic, na které jako by Evropa v první půli dvacátého století stále hlouběji zapomínala – je idea svobodného občana jako zdroje veškeré moci. Poučena hrůzami, k nimž vedl fanatický nacionalismus, rozpomenula se po druhé světové válce svobodná část Evropy na tuto evropskou tradici a založila na ní své usmíření a svou spolupráci. A i když evropská integrace začínala především jako integrace hospodářská, bylo zřejmé, z jakých politických východisek roste a k jakým politickým cílům směřuje: šlo tu přece o velkou renesanci občanského principu jako jediného možného základu vskutku mírové spolupráce národů. Neběželo tu tedy o to potlačit národní svébytnost či národní cítění, které je ostatně jedním z přirozených rozměrů každé lidské identity, ale o to vymanit člověka ze zajetí nacionálního kolektivismu, tohoto zdroje všech nesvárů a zotročitele lidské individuality. Možná to zní paradoxně, ale evropské sjednocování nebylo a není omezováním svobody ve smyslu vyvlastňování určitých práv občana stále mu vzdálenější mocí, ale právě naopak: je to proces prohlubování této svobody a to nejenom v tom smyslu, že je člověk osvobozován od strachu z jiných, ale i v tom smyslu, že se jeho občanské seberealizaci otevírá stále větší prostor. Zdá se mi, že teprve dnes, kdy nastává nové kolo jednání Evropské unie o její budoucnosti a kdy se mimo jiné jedná o její společné zahraniční a bezpečnostní politice, si Evropané a evropští politici začínají v celém rozsahu uvědomovat tento hluboce politický rozměr evropského sjednocovacího procesu. A nejsem si zcela jist, zda se někteří z nich trochu nelekají velikosti díla, které bylo započato a jehož hlubinný smysl se právě teď začíná tak názorně vyjevovat. Tento úlek, existuje-li, je o to nebezpečnější, že se objevuje přesně ve chvíli, kdy má Evropa šanci, o níž jsem mluvil před chvílí, totiž uspořádat na demokratických zásadách poprvé ve svých dějinách sebe samu jako celek.
Jak tomuto úleku čelit? Kde vzít odvahu ke vskutku velkorysým řešením? Jak překonat své okamžité a veskrze partikulární zájmy ve jménu lepší budoucnosti celého kontinentu?
Podle mého názoru stačí poměrně málo. Totiž rozpomenout se na hymnu Evropské unie. Anebo nenabízí snad odpověď na tuto otázku Schillerova Óda na radost, v níž se jasně praví, že život v posvátném kruhu svobody vyžaduje přísahu a závazek samotnému „soudci nad hvězdami“? Co jiného to znamená, než že svoboda a odpovědnost jsou jen dvěma stranami téže mince a že svoboda je myslitelná jen tehdy, je-li založena na odpovědnosti k autoritě, která nás přesahuje!
Idea metafyzicky zakotvené odpovědnosti je jednou z hodnotových os evropské tradice. A zdá se mi, že ona chvíle soumraku jako příležitosti k sebereflexi nás dnes přímo vybízí k tomu, abychom se rozpomněli právě na tuto evropskou tradici a abychom si jasně přiznali, že jsou hodnoty, které přesahují náš okamžitý zájem, a že nejsme odpovědni jen své straně, svým voličům, svým lobby či svému státu, ale vlastně celému lidskému rodu, včetně těch, kteří přijdou po nás, a že v poslední instanci bude o hodnotě našich činů rozhodnuto jinde než v okruhu smrtelníků, kteří nás obklopují. V řeči dnešního světa to neznamená nic jiného a nic víc, než přiklonit se v různých dilematech k hlasu, který k nám doléhá z hlubin našeho svědomí.
Poněkud nadneseně by se dalo říct, že úkolem Evropy je dnes znovu nalézt své svědomí a svou odpovědnost. A to v tom nejhlubším slova smyslu. To znamená nejen odpovědnost za svou vlastní politickou architekturu, ale i svou odpovědnost za svět jako celek.
Všichni přece víme, jaké civilizační hrozby se nad dnešním světem vznášejí. Všichni víme, že zdroje naší planety jsou omezené a že idea nepřetržitého hospodářského růstu musí dříve či později na tyto meze narazit. Všichni víme o prohlubující se propasti mezi závratně rostoucí populací chudých a stagnující populací stále bohatších. Všichni víme, jak ničíme přírodu, vzduch i vody. Všichni víme, kolik potenciálních konfliktů dříme uvnitř dnešního lidstva, kdy jediná globální civilizace tlačí stále těsněji k sobě lidi různých kulturních okruhů a nutně tím probouzí jejich vůli hájit svou svébytnost proti jejímu zestejňujícímu tlaku.
Ale co děláme pro to, abychom tyto hrozby odvrátili nebo jim čelili? Obávám se, že velmi málo. Zavíráme se do svých ulit a uklidňujeme se myšlenkou, že nás se to všechno netýká. Jako bychom zcela zapomínali na onoho „soudce nad hvězdami", kterého připomíná evropská hymna. Jako bychom – neustále mluvíce o Evropě – zcela zapomínali na jeden z pilířů evropské duchovní tradice, kterým je univerzalismus, totiž příkaz myslet na všechny, počínat si tak, jak by si měli počínat všichni, a hledat řešení pro všechny přijatelná.
Lidstvo vstupuje do éry multipolární a multikulturní civilizace. Evropa už dávno není dirigentem celosvětového orchestru. Ale to neznamená, že svou roli dohrála a už nemá co říct světu. Nabízí se jí nový úkol, a tím i nový obsah vlastní existence.
Tímto úkolem není už šířit – ať už nenásilně nebo násilím – vlastní náboženství nebo vlastní civilizaci nebo vlastní vynálezy nebo vlastní moc. Ba není jím dokonce ani poučovat svět o tom, co je to právní stát, demokracie, lidská práva, spravedlnost.
Bude-li Evropa chtít, může udělat něco skromnějšího, ale užitečnějšího: způsobem svého vlastního bytí posloužit jako příklad toho, že mnoho rozmanitých národů může v míru spolupracovat, aniž by tím ztrácely cokoliv ze své svébytnosti. Ukázat vlastním počínáním, že lze šetrně zacházet s planetou, na níž je nám dáno žít, a že lze myslet i na generace, které přijdou po nás. Předvést, že lze pokojně soužít s jinými kulturními světy, aniž by se člověk či stát kvůli tomu musel zříkat sebe sama a své pravdy. Ale nejen to. Bude-li Evropa chtít, má ještě jednu možnost: rozpomenout se na své nejlepší duchovní tradice a na kořeny těchto tradic, hledat, co mají společného s kořeny jiných kultur a civilizačních okruhů a spolu s jinými hledat ono společné spirituální a mravní minimum, kterým by se měli všichni řídit, aby mohli žít vedle sebe na jedné zemi a společně čelit všemu, co jejich společný život na této zemi ohrožuje.
Úkolem Evropy už není a nikdy nebude ani vládnout světu, ani v něm násilím šířit svou představu blahobytu a dobra, ani mu vnucovat svou kulturu, ba ani ho poučovat. Jediné, co může být jejím smysluplným úkolem v budoucím století, je být co nejlépe sama sebou, to znamená vzkřísit a promítat do svého života své vlastní nejlepší duchovní tradice a tím se tvořivě spolupodílet na tvorbě nového způsobu světového soužití. Nejvíc pro svět uděláme, budeme-li si prostě počínat tak, jak nám naše svědomí káže, to jest tak, jak si myslíme, že by si měli počínat všichni. Možná tím budeme někoho inspirovat, možná nikoliv. Ale to je přesně to, s čím prostě nesmíme kalkulovat. Myšlenky, že nemá smysl chovat se v souladu s imperativem přicházejícím shůry, když se tak jiní beztak nechovají či chovat nebudou, je sice těžké se vzdát, ale je to možné. A není vyloučeno, že je to vůbec to nejlepší, co může Evropa udělat i pro sebe samu, pro obnovu své identity, pro svůj vlastní nový rozbřesk.
Vzít pokorně a neokázale na svá bedra kříž tohoto světa a následovat tak příklad toho, v něhož po dvě tisíciletí věří a jehož jménem napáchala i tolik špatného, může však Evropa asi jen tehdy, když se nejprve na chvíli zastaví a zamyslí se sama nad sebou. Tedy když naplní tím nejlepším možným obsahem pojem soumraku, kterému prý vděčí za své jméno.
Děkuji vám za pozornost.

pátek 29. prosince 2023

Co by mohl Bureš říci ale nikdy neřekne?

Pane expremiére, řekněte nám nějakou veselou historku z podnikání. "No já nevím… " Ale no tak, snad jste nějakou zažil.
"Tak teda chcete nějakou slyšet? Třeba to, jak si na mě vzpomněli spolužáci ze Švýcarska, se kterými jsem chodil do školy skoro celý měsíc, a poslali mně peníze, abych mohl vytunelovat Pertimex?
Nebo tu, jak proti mně chtěl vypovídat můj bývalý šéf, před výpovědí se chtěl vykoupat a uklouzl ve vaně a bylo po něm?
Nebo tu jak mě chtěl dostat do tepláků slovenský ministr a měl smůlu. Než to stihl, zastřelili ho před vlastní poštovní schránkou?
Či tu, jak nějaký mafián chtěl mít nějaké dokumenty proti mně a než je dostal, tak ho taky zastřelili?
Nebo tu, jak jsem směnil bezcenné akcie své jedné vytunelované firmy za akcie jiné prosperující firmy, protože jsem byl v obou jednatelem?
Nebo dokonce tu, jak čirou náhodou, aniž bych se jim nějak vtíral, poslanci schválili takové množství příměsí biosložky do nafty, že to moje firmy ani nestíhaly?
Vy se nesmějete? No já musím běžet, mám kampaň v Horní a už tam na mě čeká kompars se kterým se mám fotit. Tak lidi čau".

pondělí 25. prosince 2023

vydržte naši hrdinové. a děkujeme.

Vydržte a nezlobte se na nás (představitele západu) že vám nedáváme větší podporu, a některé to dokonce chtějí úplně zarazit. Jsou to hlupáci a nic nechápou. Vydržte váš statečný boj i za nás. Ti co mají rády demokracii, svobodu, pravdu, čest, právo, ti jsou s vámi stále. A dělají co je v jejich silách, aby váš a náš společný boj se zlem, skončil našim vítězstvím nad zlem z russácka. Přeji šťastné svátky vánoční. Sláva Ukrajině ✌️🇺🇦✌️ sláva hrdinům ✌️🇺🇦✌️.
Trymaytesya i ne zlitʹsya na nas (zakhidnykh) za te, shcho my ne nadayemo vam bilʹshe pidtrymky, a deyaki navitʹ khochutʹ povnistyu yoho zakryty. Vony durni i nichoho ne rozumiyutʹ. Vytrymay sviy vidvazhnyy biy i za nas. Khto lyubytʹ demokratiyu, svobodu, pravdu, chestʹ, zakon, vony shche z vamy. I vony roblyatʹ vse vid nykh zalezhne, shchob vasha i nasha spilʹna borotʹba zi zlom zavershylasya nashoyu peremohoyu nad zlom iz Rosiyi. YA bazhayu vam shchaslyvoho Rizdva. Slava Ukrayini ✌️🇺🇦✌️ Heroyam slava ✌️🇺🇦✌️.
Тримайтеся і не зліться на нас (західних) за те, що ми не надаємо вам більше підтримки, а деякі навіть хочуть повністю його закрити. Вони дурні і нічого не розуміють. Витримай свій відважний бій і за нас. Хто любить демократію, свободу, правду, честь, закон, вони ще з вами. І вони роблять все від них залежне, щоб ваша і наша спільна боротьба зі злом завершилася нашою перемогою над злом із Росії. Я бажаю вам щасливого Різдва. Слава Україні ✌️🇺🇦✌️ Героям слава ✌️🇺🇦✌️. 

neděle 24. prosince 2023

Růže pro vraha? Kurva co to je???

Jsem nevěřící a slova Graubnera mě přesvědčili že dělám dobře. Za podmínek kdy bych měl odpustit a modlit se v jedné větě za oběť i vraha, je pro mě nepřijatelné. A absolutně skandální mi to přijde v případě nevinných obětí. 
Pokud by se dva vrahové pozabíjeli, dobře, byli by na stejné úrovni. Ale dát na úroveň nevinné oběti s jejich vrahem je pro oběti urážka a podupání jejich úcty a vzpomínky na ně. 
Zlo se nedá porazit tím, že ho budeme omlouvat, odpouštět mu a hledět na něj stejným způsobem jako na oběti. Tím naopak zlo budeme povzbuzovat k dalšímu zlu. 
Ta 18tá růže za toho vraha je vzkaz dalším podobným zmrdům, že jsou na stejné úrovni jako jejich oběti. Že i on je oběť stejně tak, jako jeho oběti jsou vinicí jeho smrti. A v tomto případě tomu tak ten zmrd chtěl. A díky církvi se mu to povedlo. 
Církev nechápe že proti zlu se nedá bojovat omlouvání zla a hledání příčin jeho konání, aby se našla omluva k tomu zlu. Ale odsouzením zla a zapomněním zla. 
Za zlo se nemá konat mše, na zlo se nesmí vzpomínat, zlo musí být zapomenuto a odsouzeno. A především, zlo se nesmí srovnávat s oběťmi a dělat jim společnou vzpomínku. 
Jo jistě. I světský zákon dělí zlo na několik stupňů a podle toho potom zlo trestá. Od "nehoda", přes další pohnutky jako "neúmysl a úmysl", a dále na "způsob" a tak dál. 
V případech největšího zla od nehody přes sebeobranu, a od afektu až po zákeřné brutální a připravované zlo. A podle toho nakonec spravedlivě "nadělí" zlu co si zaslouží. 
Od osvobození (odpuštění a pochopení), přes podmínku nebo mírný trest (vzpomínku a modlitbu), až po tvrdý trest (odsouzení a zapomnění), až ten nejtvrdší trest (vymazání, odpor, zatracení, odmítnutí existence). 
V případě toho zmrda z Pražské Karlovy univerzity, platí to poslední. Podobnému zlu se nesmí dát ani za zrnko máku, že je roven dobru. Tedy že chápeme a odpouštíme. Pokud to tak cirkev vidí, je na stejné úrovni zla ne dobra. 
Odpustit můžeme náhodnému nechtěnému zlu. Ale né úmyslnému, připravovanému, chtěnému zlu. Církev a ti co chápou a podporují slova Graubnera, se tou růží i slovem pro vraha, postavili na stranu čirého zla. Ti kdo odmítají tu růži i slova, se postavili na stranu dobra. 

sobota 23. prosince 2023

K 21 prosinci 2023 v Praze.

Kde kdo hledá vysvětlení k činům vrahů a dalších zmrdů. Prý Společnost nebo špatný vliv okolí. Né, je to mnohem jednodušší. Společnost nemůže za mozkové zkraty jedinců. Neobviňujme celou společnost, protože já rozhodně nemůžu za činy nějakého zmrda. Jestli je někdo odpovědný, krom samotného viníka, tak jeho rodina ne společnost. Ani jeho známý, kterými se obklopil, nemohou za jeho činy. Kdyby dostal patřičnou výchovu, neobklopil by se takovou skupinou dalších zmrdů. Né, za podobné zmrdy nemůže společnost, ani jeho okolí, z části snad jeho výchova v rodině, ale z hlavně a především, za své činy může zmrd sám. Jiná odpověď není. Hledání jiných odpovědí je ve skutečnosti ještě větší tříštění společnosti, šíření strachu, špatné nálady a povzbuzení dalších zmrdů k podobným činům. Omlouvání jejich činů, protože oni přece za nic nemohou, to společnost, to oni jsou oběti... Né nejsou a nikdy nebudou. Pochopte lidi, že zmrd je zmrd a nic jiného, a jeho čin se nikdy nesmí čímkoliv omlouvat. Viníkem je vždycky ten zmrd co to udělá, né společnost a jeho okolí, které si také sám vybral. Zmrd si zaslouží jen opovržení a zapomnění. Jeho oběti si zaslouží věčnou vzpomínku a slávu.

pátek 22. prosince 2023

K masakru na Karlově univerzitě v Praze. 21. prosinec 2023

Tak prý za vše může policie a stát. Tak ještě jednou, lidi neblbněte a zůstaňte normální. 
Za prvé, nikdo nevěděl že do Prahy míří po zuby ozbrojený dement. 
Za druhé, se vědělo že do Prahy míří podezřelý (podezřelý né obviněný, tedy nikdo ho ještě za vraha neoznačil) z vraždy otce a že chce spáchat sebevraždu. 
Za třetí, nikdo neměl žádné zprávy že sebou veze zbrojní arzenál. 
Za čtvrté, tam kam měl namířeno okamžitě přišla policie, která ho začala hledat a začala vyklízet budovu. 
Za páté, to že tam nejel a jel jinam, to nemohl vědět nikdo. 
Za šesté, hned jak se policie dozvěděla o střelbě, (dříve se o tom dozvědět nemohla) už za pár minut byli na místě a začali obsazovat a evakuovat budovu. 
Za sedmé, dementa postupně vytlačili na střechu a odřízli ho tak od jeho arzenálu, čímž zabránili větší katastrofě. 
Za osmé, postupně jak přicházeli informace, tak dement nebyl závadová osoba až do prosince 2023. 
Za deváté, proto i kdyby se vědělo že vlastní arzenál zbraní a že s ním někam jede, těžko by ho někdo zastavil. 
Za desáté, výjimkou by bylo, kdyby veřejně přiznal že jde vraždit, to by potom policie byla aktivována hned a šla by po něm okamžitě. A možná by ani nestačil vyjít ze dveří domu kde bydlel. 
Za jedenácté, shrnutí: za A) nikdo nikdy nikde nezastaví bezzávadovou osobu či skupinu, pokud ta osoba či skupina předem neoznámí co chce udělat. Za B) i když je osoba či skupina z něčeho podezřelá, tak se nejdříve musí najít než se může zasáhnout. Za C) jak mile se dozví kde hledaná osoba či skupina je, což v tomto případě bylo až po zahájení střelby, teprve potom má policie možnost zasáhnout. Policie není skupina jasnovidců a vědem, aby uměla předvídat. Za D) policie toho dementa do 20 minut zlikvidovala (či donutila ho zlikvidovat se). 
Tak že za dvanácté, přestaňte vy všichni generálové po bitvě šířit pitomosti. Kdo potřebuje šíření strachu a rozeštvávání společnosti, hlavně nenávisti ke státu a jeho systému, jsou dezoláti a nepřátelé českého státu a demokracie. 
A jediná možnost jak obvinit policii je, za A) pokud by dement předem dal vědět kdy, kde, jak a co chce udělat. Za B) kdyby kolem policejních složek ten dement prošel s pistolí v ruce a oni ho nechali jít. Za C) A potom nereagovali na střelbu. Ani jedna z možností se nestala. Tak hlupáci přestaňte šířit dezinformace, které neslouží ničemu jinému, než většímu roztříštění společnosti, což slouží hlavně nepřátelům demokracie a státního systému. Rozhodně né obětem, pozůstalým, práci policie, hledání pravdy a řešení.