Další připomínka a srovnání, jak bylo tenkrát a jak je dnes. Pod článkem jsou odkazy na originální text.
Na zprávu se srovnáním nákladů na živobytí v roce 1985 a v roce 2012 jsem dostal, mimo jiné, připomínku, že také knihy jsou drahé. To jistě jsou. Co také dnes není drahé. :-) A protože knihy jsou mi obzvlášť drahé, přesvědčil jsem se, jak se to s knihami má ve skutečnosti. Vypsal jsem si ceny převážně beletristických publikací tak, aby pokrývaly období od roku 1948 až do roku 1989 a srovnal je se stejnými nebo alespoň podobnými tituly, které vyšly od roku 2006 až do roku 2012. Výsledek vyplývá z následující tabulky. Alespoň pro krásnou literaturu tedy platí, že ji v současnosti pořídíme též o něco levněji (i když ty rozdíly nákladů obvykle nejsou nijak dramatické). Přesněji řečeno, bylo obtížné najít alespoň nějaký příklad s vyššími současnými náklady oproti nákladům dřívějším. Když navíc uvážíme, že zhruba od poloviny šedesátých let se začala rapidně zhoršovat kvalita tisku a zejména použitého papíru pro výrobu a před tím běžné obrázky z knih takřka vymizely (s výjimkou dětských), pak je rozdíl mezi hodnotou současných vydání oproti "předraženým" normalizačním podstatně vyšší. Příjemný zbytek března, měsíce knihy, přeje Roman
Ceny
V souvislosti se zvýšením nižší sazby daně z přidané hodnoty od ledna 2012 se u nás začínají zase množit nářky, jak je vše strašně drahé a jak už si nebudeme moci dovolit ani jíst. Jsem příznivcem minimálního zdanění (čehokoliv). Není těžké dokázat, že ve státech se spíše nízkým zdaněním se obvykle všem společenským vrstvám žije znatelně lépe než ve státech se spíše vysokým zdaněním. Minimalistická státní správa bývá také efektivnější, přesnější, obratnější a méně náchylná ke korupčním praktikám než velké administrativní molochy. Existují i výjimky pravidlo potvrzující (např. Dánsko). Jedinou úzce menšinovou entitou, které vyhovuje vysoké zdanění a složité daňové systémy se spoustou zvláštností, privilegií, výminek, úlev, zvýhodnění, jsou politici. Když totiž politici dostanou k přerozdělování menší objem peněz (vybraný na daních), získají mnohem menší prostor k uplácení zájmových skupin nebo voličů "rozdáváním dárečků" před volbami a také je daleko lépe vidět, co politici se státními financemi provádí, zda hospodaří moudře s rozvahou či nekoncepčně, zkratkovitě, bohémsky, zda hospodaří spíše poctivě či spíše hledí ulít si něco pro sebe a své kamarádíčky. Zkrátka mají menší moc a zároveň jsou lépe kontrolovatelní. Proto politici nemají rádi nízké daně, ale zbožňují co možná nejsložitější a nejméně průhledné přerozdělování (které schovávají za líbivá hesla o sociální spravedlnosti).
Přestože tedy volám spíše po snižování (všech) daní, považuji bědování spoluobčanů, jak hluboko mají do kapsy, za směšné a hloupé. Obyvatel české kotliny dosud neměl v nám známé historii tak nízké náklady na živobytí, jaké jsou počátkem jedenadvacátého století. A ani vyšší sazba DPH to nezměnila. Jestli tomu nechcete věřit, nahlédněte do níže uvedené tabulky. Je dostatečně výmluvná. Než si přehled prostudujete, přečtěte si ještě dvě poznámky, které považuji za důležité.
a) Data k roku 1985 čerpám z publikace Statistická ročenka ČSSR 1986. Jedná se tedy o stará dobrá nefalšovaná socialistická data, žádné kapitalistické žonglování s čísly. :-) Ale bez ironie, podobné odborné práce vycházely i v normalizačním Československu pečlivě a poctivě provedené. Statistická ročenka je důvěryhodným zdrojem informací. Svědčí o tom mimo jiné také to, že fakta, která si pamatuji ze svého dětství, s ročenkou bezvýhradně souhlasí, v delších časových řadách je zohledněna a výslovně jmenována měnová reforma z roku 1953 a v mezinárodním srovnávání se nepokrytě se zveřejňují i takové přehledy, které neukazují ČSSR (a další socialistické státy) ani trochu v dobrém světle.
b) V tabulce pracuji s průměrnou mzdou. Než se začnete obligátně rozčilovat, že nepobíráte mzdu ani průměrnou, vysvětlím, že tento případný argument je zcela bezpředmětný. Průměrná mzda je makroekonomický statistický ukazatel. Aritmetický průměr sám o sobě nám samozřejmě neříká nic o tom, co si za tu částku můžeme koupit, jak široké rozpětí oběma směry od průměru je mezi nejvyšší a nejnižší započítanou mzdou, kolik kterých hodnot průměr obsahuje atp. Lidově řečeno, z hodnoty průměrné hrubé mzdy samotné nepoznáme, jestli se máme dobře nebo špatně. Údaj se však výborně hodí pro celkové porovnání různých států, oblastí, regionů mezi sebou nebo pro celkové porovnání různých období jednoho státu, oblasti, regionu (což je náš případ). Jako v současnosti třeba nedosahujete na průměrnou hrubou mzdu, pak přibližně ve stejném poměru byste na ni nedosáhli ani v roce 1985. Proto následující tabulka odhaluje poměrně přesně, o kolik byly pro každého jednotlivého z nás životní náklady v osmdesátých letech dvacátého století v socialistickém Československu vyšší nebo nižší než v současnosti; a to nezávisle na tom, jak moc se mohou konkrétní příjmy každého z nás vzdalovat od aritmetického průměru.
Mzdy
V nominálním vyjádření nestouply platy ani 15x, jak se domnívají někteří, ani nestagnují, jak tvrdí oponenti těch prvních. Pravda je někde uprostřed. Nominálně se platy zvedly v průměru zhruba 8x. (Samozřejmě některé obory zažily nárůst o něco vyšší a jiné zase nižší, než je průměr.)
Potraviny
Náklady na pořízení základních potravin byly v osmdesátých letech 1,2 až 2,2x vyšší, než jsou dnes. Vepřové maso stálo dokonce 3,6x víc než v současnosti. Některé potraviny byly za socialismu dotované ze státního rozpočtu. Koncový zákazník v maloobchodě je pořizoval za nižší ceny, než činily výrobní náklady. Takto potrefený byl především chléb a mléko, což je dobře vidět na cenách v tabulce. Zajímavé je, že dotace už se nevztahovaly na mouku nebo rohlíky (obojí je dnes výrazně levnější) a patrně ani na mléčné produkty. Jako jedinou v současnosti dražší potravinu jsem našel rýži. To nesouvisí s hospodařením Československa nebo Česka nýbrž s tím, že cena rýže na světových trzích se v posledním čtvrtstoletí znásobila hned několikrát. V tabulce jsem navíc zvolil jednu z nejkvalitnějších odrůd, jíž by ty socialistické sáčky štěrkopísků z Ulánbátaru obohacené o několik rýžových zrnek nemohly konkurovat. Tady soudruhům nemístně fandím, není totiž rýže jako rýže. Avšak pozor, v některých obchodních domech - nejmenuji, abych jim nedělal reklamu - seženete v současnosti 500 gramů rýže i pod 20 Kč. Takže taková pak vychází jen zhruba na 50% nákupní ceny rýže za socialismu. Ale tohle zboží, prosím pěkně, není skutečná rýže. A můžete si být jisti, že v Thajsku, ve Vietnamu nebo v Pákistánu by to nejedli ani bezdomovci. Rovněž u uzenin nadržuji socialismu, když srovnávám turistu s podstatně luxusnějšími salámy, které přesto vítězí i v pořizovacích nákladech. Třeba Pelant prodává 1 kg turisty za 125 Kč, oproti tomu byl socialistický turista 3,7x(!) dražší. Povšimněte si též, že i stravování v restauracích vychází dnes levněji než dříve. Pochopitelně jde o jídla hotová (jiná kdysi ani v nabídce nebyla). Ještě bych zdůraznil, že cena jak lahvového tak točeného piva je nižší, než bývala. Řeči typu Vláda, která zdraží pivo, dlouho nevydrží, jsou nesmyslné hned dvakrát. Jednak ceny neurčuje vláda, druhak ceny piva klesly.
Obuv a oděv
Náklady na pořízení obutí a ošacení byly v osmdesátých letech 1,5 až 3,0x vyšší, než jsou dnes. Příkladně kvalitní značkové bavlněné džíny koupíte běžně za 1 000 až 1 500 Kč. Když si počkáte na výprodej sezónní nebo starších modelů, dostanete je klidně za polovinu. Něco takového před pětadvaceti lety prakticky nehrozilo. Dokonce v současnosti ještě stále můžete - což nedoporučuji - narazit na tržnice s jeans za čistačice velikosti yťytěl, které usmlouváte na ťopadesá a máte bavlněné džíny třeba 15x, 20x levněji než normalizační tesilky. Pokud vám tedy svědomí dovolí kupovat zboží, o kterém víte (nebo byste mohli vědět, kdybyste chtěli), že je vyrábějí dětští otroci v Bangladéši nebo Číně v šestnáctihodinových směnách jen za stravu a nocleh a že pašující překupníci okradli náš stát (nebo i státy jiné) na clu a že trhovec neplatí našemu státu daně.
Drogerie, stavební materiál, nábytek.
To všechno je v současnosti levnější. O rozmanitosti nabídky a její každodenní dostupnosti oproti umakartové a ještě nedostatkové uniformitě se jistě nemusím zmiňovat.
Spotřební elektronika
V této kategorii jsou rozdíly ve prospěch dnešku obrovské. Většina přístrojů ani nesnese srovnání. Moderní typy jsou mnohem větší nebo menší (podle požadavků), energeticky úspornější, tišší, výkonnější, funkčnější a přesto několikanásobně levnější. Ne vždy je za tak velký cenový rozdíl zodpovědné plánované hospodářství ČSSR. Někdy spotřebiče zlevnil progresivní vývoj nových technologií. I tak působí některá čísla až neuvěřitelně. V roce 1985 bylo zapotřebí k nákupu barevného televizoru pět (5) průměrných hrubých platů, zatímco dnes stačí čtvrtina (0,25) průměrného hrubého platu. Náklady na pořízení nového televizoru činí dnes jen 5% nákladů na pořízení nového televizoru v roce 1985.
Automobily
Náklady na pořízení osobního automobilu byly v osmdesátých letech více než 2x(!) vyšší, než jsou dnes pro vůz přibližně stejné třídy - Škoda 130 L proti Škoda Fabia. Pokud zohledníme, že vozy z osmdesátých let měly nižší výkon, vyšší spotřebu, jedovatější emise a že o současných samozřejmostech, jako jsou přímý střik paliva, ABS, airbag, klimatizace, výškově stavitelný volant, elektrické ovládání zpětných zrcátek nebo otevírání oken či palubní počítač, jste mohli dříve jen snít, pak jsou ceny starších vozů proti dnešním podobně astronomické jako u elektrických spotřebičů. Na Škodu 130 L jste potřebovali 23 průměrných hrubých platů, dnes slušně vybavenou Škodu Fabii s dospělým motorem pořídíte za 11 průměrných hrubých platů. Spokojíte-li se s jakýmkoli novým vozem, stačí vám 190 000 Kč, tedy 8 průměrných hrubých platů. A zdá se vám drahý benzín? Pak vězte, že přes vysoké ceny surové ropy na světových trzích a přes speciální spotřební daň stojí v únoru 2012 benzín méně něž polovinu(!) toho, co byste za něj museli zaplatit v roce 1985 (pokud byste si tehdy vůbec mohli dovolit automobil).
Plyn, uhlí, voda
A teď k tomu, co dnes stojí jednoznačně a výrazně více. Zemní plyn kupujeme zhruba 2,6x dráž než v osmdesátých letech. Uhlí nás stojí též více: 2,6x černé a 1,7x hnědé. Ceny vodného a stočného z osmdesátých let jsem bohužel nenašel, nevím tedy o kolik je dražší, ale určitě sem patří.
Kultura
Kino je dnes dražší 1,2x až 5,7x. S divadlem je to obdobné. Rozpětí vstupného je značné. Liší se okres od okresu, město od města, i v jednotlivých kulturních zařízeních nebo podle typu představení a cílové skupiny návštěvníků.
Autobus, metro, tramvaj, trolejbus, vlak
Ve veřejné dopravě je to srovnání obzvlášť zajímavé. Vlak na větší vzdálenosti zlevnil, naopak zdražil na kratších trasách. Meziměstská autobusová doprava je v současnosti (pro mne překvapivě) levnější, než bývala za normalizace. Je vhodné zmínit, že dnes jezdí méně spojů (naproti tomu bývají pohodlnější a čistší). Zásadně však zdražila MHD. V Praze 3,1x
nepřestupní jízdenka a 4,1x přestupní jízdenka oproti jednorázové jízdence za 1 Kčs. Tady ovšem zase člověk získává více služeb. Síť pražské MHD se velmi rozrostla a spojů na páteřních linkách významně přibylo, v dopravní špičce už se více souprav metra na tratě ani nevejde.
Elektřina
Tohle je pro mne největší překvapení celé analýzy. Nejprve jsem si myslel, že mám v tabulce chybu. Pro jistotu jsem položku ručně přepočítal. Také jsem se nechal alespoň v něčem ovlivnit věčnými stesky "zoufale chudých" Čechů a předem očekával drahou elektřinu. :-) Ať počítám, jak počítám, v posledním ročním vyúčtování (od května 2010 do května 2011) za naši domácnost činí náklady na 1 kWh 5 Kč, což je zhruba 61% toho, co bychom platili v osmdesátých letech. Takže i elektřina je dnes levnější, než bývala.
V analýze mi chybí dvě důležité položky. Nájemní bydlení a pořízení bytu nebo domu. Nemám dostatek podkladů k serióznímu srovnání, pokud to vůbec srovnat lze. Domnívám se, že nájmy jsou i
přes extrémní výstřelky k centrech krajských měst celkově nižší, ale nevím, nezkoumal jsem. U nemovitostí netuším. I když základní stavební materiál, jak ukazuje tabulka, stojí méně než kdysi.
Shrnutí.
Dražší je dnes voda, plyn, uhlí, kino, divadlo, poštovné, kadeřnictví, vlak na kratší vzdálenosti, MHD a rýže.
Poštovným, kadeřnictvím, vodným a stočným, stejně jako rýží bych se netrápil. Nejedná se o částky, které by významně zasahovaly do rozpočtů jednotlivých domácností. Divadlo a kino navštěvuje jen hrstka fanoušků. Většina sleduje jen laciné (doslova i obrazně) televizní soutěže a seriály, filmy pak krade a přepaluje na levná DVD. Takže náklady na kulturní vyžití opět do rodinných rozpočtů nijak zásadně nevstupují. Veřejná doprava už je podstatnější žrout peněz pro toho, kdo je na ní závislý. Pro děti, žáky, studenty a seniory nabízejí dopravní podniky citelné slevy na jízdném. Dospělí pracující by si na cestu do práce vydělat měli. Pokud to nedokážou, musejí změnit bydliště nebo práci, případně chodit pěšky. Zbývají nám náklady na vytápění. Kdo nechce v zimě zmrznout, musí platit. Výhodné jsou investice do zateplení domů, vrátí se poměrně brzy. Také je dobré opustit představu, že je nutné vyhřívat byt na trenýrkovou teplotu. 19 až 20°C stačí. Je to zdravější a levnější.
Životní náklady každého z nás tedy ovlivňují jedna nebo dvě rozpočtové položky, které jsou (či mohou individuálně být) dnes prokazatelně a podstatně dražší. Vytápění (uhlím či plynem) a cesta do školy nebo zaměstnání (vlakem na kratší vzdálenosti či MHD). Všechny ostatní životní potřeby lze uspokojit levněji, většinou výrazně levněji, než tomu bylo před čtvrtstoletím. Ještě si stále myslíte, že je u nás draho?
----------------------------------------------------
http://www.malepenize.cz/2012/06/04/pripad-byla-vyssi-mzda-za-komunistu-nebo-je-dnes.html
