Další srovnání socialismu a kapitalismu, pro ty, co zapomínají.

Další připomínka a srovnání, jak bylo tenkrát a jak je dnes. Pod článkem jsou odkazy na originální text.

Na zprávu se srovnáním nákladů na živobytí v roce 1985 a v roce 2012 jsem dostal, mimo jiné, připomínku, že také knihy jsou drahé. To jistě jsou. Co také dnes není drahé. :-) A protože knihy jsou mi obzvlášť drahé, přesvědčil jsem se, jak se to s knihami má ve skutečnosti. Vypsal jsem si ceny převážně beletristických publikací tak, aby pokrývaly období od roku 1948 až do roku 1989 a srovnal je se stejnými nebo alespoň podobnými tituly, které vyšly od roku 2006 až do roku 2012. Výsledek vyplývá z následující tabulky. Alespoň pro krásnou literaturu tedy platí, že ji v současnosti pořídíme též o něco levněji (i když ty rozdíly nákladů obvykle nejsou nijak dramatické). Přesněji řečeno, bylo obtížné najít alespoň nějaký příklad s vyššími současnými náklady oproti nákladům dřívějším. Když navíc uvážíme, že zhruba od poloviny šedesátých let se začala rapidně zhoršovat kvalita tisku a zejména použitého papíru pro výrobu a před tím běžné obrázky z knih takřka vymizely (s výjimkou dětských), pak je rozdíl mezi hodnotou současných vydání oproti "předraženým" normalizačním podstatně vyšší. Příjemný zbytek března, měsíce knihy, přeje Roman

Ceny

V souvislosti se zvýšením nižší sazby daně z přidané hodnoty od ledna 2012 se u nás začínají zase množit nářky, jak je vše strašně drahé a jak už si nebudeme moci dovolit ani jíst. Jsem příznivcem minimálního zdanění (čehokoliv). Není těžké dokázat, že ve státech se spíše nízkým zdaněním se obvykle všem společenským vrstvám žije znatelně lépe než ve státech se spíše vysokým zdaněním. Minimalistická státní správa bývá také efektivnější, přesnější, obratnější a méně náchylná ke korupčním praktikám než velké administrativní molochy. Existují i výjimky pravidlo potvrzující (např. Dánsko). Jedinou úzce menšinovou entitou, které vyhovuje vysoké zdanění a složité daňové systémy se spoustou zvláštností, privilegií, výminek, úlev, zvýhodnění, jsou politici. Když totiž politici dostanou k přerozdělování menší objem peněz (vybraný na daních), získají mnohem menší prostor k uplácení zájmových skupin nebo voličů "rozdáváním dárečků" před volbami a také je daleko lépe vidět, co politici se státními financemi provádí, zda hospodaří moudře s rozvahou či nekoncepčně, zkratkovitě, bohémsky, zda hospodaří spíše poctivě či spíše hledí ulít si něco pro sebe a své kamarádíčky. Zkrátka mají menší moc a zároveň jsou lépe kontrolovatelní. Proto politici nemají rádi nízké daně, ale zbožňují co možná nejsložitější a nejméně průhledné přerozdělování (které schovávají za líbivá hesla o sociální spravedlnosti).

Přestože tedy volám spíše po snižování (všech) daní, považuji bědování spoluobčanů, jak hluboko mají do kapsy, za směšné a hloupé. Obyvatel české kotliny dosud neměl v nám známé historii tak nízké náklady na živobytí, jaké jsou počátkem jedenadvacátého století. A ani vyšší sazba DPH to nezměnila. Jestli tomu nechcete věřit, nahlédněte do níže uvedené tabulky. Je dostatečně výmluvná. Než si přehled prostudujete, přečtěte si ještě dvě poznámky, které považuji za důležité.

a) Data k roku 1985 čerpám z publikace Statistická ročenka ČSSR 1986. Jedná se tedy o stará dobrá nefalšovaná socialistická data, žádné kapitalistické žonglování s čísly. :-) Ale bez ironie, podobné odborné práce vycházely i v normalizačním Československu pečlivě a poctivě provedené. Statistická ročenka je důvěryhodným zdrojem informací. Svědčí o tom mimo jiné také to, že fakta, která si pamatuji ze svého dětství, s ročenkou bezvýhradně souhlasí, v delších časových řadách je zohledněna a výslovně jmenována měnová reforma z roku 1953 a v mezinárodním srovnávání se nepokrytě se zveřejňují i takové přehledy, které neukazují ČSSR (a další socialistické státy) ani trochu v dobrém světle.

b) V tabulce pracuji s průměrnou mzdou. Než se začnete obligátně rozčilovat, že nepobíráte mzdu ani průměrnou, vysvětlím, že tento případný argument je zcela bezpředmětný. Průměrná mzda je makroekonomický statistický ukazatel. Aritmetický průměr sám o sobě nám samozřejmě neříká nic o tom, co si za tu částku můžeme koupit, jak široké rozpětí oběma směry od průměru je mezi nejvyšší a nejnižší započítanou mzdou, kolik kterých hodnot průměr obsahuje atp. Lidově řečeno, z hodnoty průměrné hrubé mzdy samotné nepoznáme, jestli se máme dobře nebo špatně. Údaj se však výborně hodí pro celkové porovnání různých států, oblastí, regionů mezi sebou nebo pro celkové porovnání různých období jednoho státu, oblasti, regionu (což je náš případ). Jako v současnosti třeba nedosahujete na průměrnou hrubou mzdu, pak přibližně ve stejném poměru byste na ni nedosáhli ani v roce 1985. Proto následující tabulka odhaluje poměrně přesně, o kolik byly pro každého jednotlivého z nás životní náklady v osmdesátých letech dvacátého století v socialistickém Československu vyšší nebo nižší než v současnosti; a to nezávisle na tom, jak moc se mohou konkrétní příjmy každého z nás vzdalovat od aritmetického průměru.

Mzdy

V nominálním vyjádření nestouply platy ani 15x, jak se domnívají někteří, ani nestagnují, jak tvrdí oponenti těch prvních. Pravda je někde uprostřed. Nominálně se platy zvedly v průměru zhruba 8x. (Samozřejmě některé obory zažily nárůst o něco vyšší a jiné zase nižší, než je průměr.)

Potraviny

Náklady na pořízení základních potravin byly v osmdesátých letech 1,2 až 2,2x vyšší, než jsou dnes. Vepřové maso stálo dokonce 3,6x víc než v současnosti. Některé potraviny byly za socialismu dotované ze státního rozpočtu. Koncový zákazník v maloobchodě je pořizoval za nižší ceny, než činily výrobní náklady. Takto potrefený byl především chléb a mléko, což je dobře vidět na cenách v tabulce. Zajímavé je, že dotace už se nevztahovaly na mouku nebo rohlíky (obojí je dnes výrazně levnější) a patrně ani na mléčné produkty. Jako jedinou v současnosti dražší potravinu jsem našel rýži. To nesouvisí s hospodařením Československa nebo Česka nýbrž s tím, že cena rýže na světových trzích se v posledním čtvrtstoletí znásobila hned několikrát. V tabulce jsem navíc zvolil jednu z nejkvalitnějších odrůd, jíž by ty socialistické sáčky štěrkopísků z Ulánbátaru obohacené o několik rýžových zrnek nemohly konkurovat. Tady soudruhům nemístně fandím, není totiž rýže jako rýže. Avšak pozor, v některých obchodních domech - nejmenuji, abych jim nedělal reklamu - seženete v současnosti 500 gramů rýže i pod 20 Kč. Takže taková pak vychází jen zhruba na 50% nákupní ceny rýže za socialismu. Ale tohle zboží, prosím pěkně, není skutečná rýže. A můžete si být jisti, že v Thajsku, ve Vietnamu nebo v Pákistánu by to nejedli ani bezdomovci. Rovněž u uzenin nadržuji socialismu, když srovnávám turistu s podstatně luxusnějšími salámy, které přesto vítězí i v pořizovacích nákladech. Třeba Pelant prodává 1 kg turisty za 125 Kč, oproti tomu byl socialistický turista 3,7x(!) dražší. Povšimněte si též, že i stravování v restauracích vychází dnes levněji než dříve. Pochopitelně jde o jídla hotová (jiná kdysi ani v nabídce nebyla). Ještě bych zdůraznil, že cena jak lahvového tak točeného piva je nižší, než bývala. Řeči typu Vláda, která zdraží pivo, dlouho nevydrží, jsou nesmyslné hned dvakrát. Jednak ceny neurčuje vláda, druhak ceny piva klesly.

Obuv a oděv

Náklady na pořízení obutí a ošacení byly v osmdesátých letech 1,5 až 3,0x vyšší, než jsou dnes. Příkladně kvalitní značkové bavlněné džíny koupíte běžně za 1 000 až 1 500 Kč. Když si počkáte na výprodej sezónní nebo starších modelů, dostanete je klidně za polovinu. Něco takového před pětadvaceti lety prakticky nehrozilo. Dokonce v současnosti ještě stále můžete - což nedoporučuji - narazit na tržnice s jeans za čistačice velikosti yťytěl, které usmlouváte na ťopadesá a máte bavlněné džíny třeba 15x, 20x levněji než normalizační tesilky. Pokud vám tedy svědomí dovolí kupovat zboží, o kterém víte (nebo byste mohli vědět, kdybyste chtěli), že je vyrábějí dětští otroci v Bangladéši nebo Číně v šestnáctihodinových směnách jen za stravu a nocleh a že pašující překupníci okradli náš stát (nebo i státy jiné) na clu a že trhovec neplatí našemu státu daně.

Drogerie, stavební materiál, nábytek.

To všechno je v současnosti levnější. O rozmanitosti nabídky a její každodenní dostupnosti oproti umakartové a ještě nedostatkové uniformitě se jistě nemusím zmiňovat.

Spotřební elektronika

V této kategorii jsou rozdíly ve prospěch dnešku obrovské. Většina přístrojů ani nesnese srovnání. Moderní typy jsou mnohem větší nebo menší (podle požadavků), energeticky úspornější, tišší, výkonnější, funkčnější a přesto několikanásobně levnější. Ne vždy je za tak velký cenový rozdíl zodpovědné plánované hospodářství ČSSR. Někdy spotřebiče zlevnil progresivní vývoj nových technologií. I tak působí některá čísla až neuvěřitelně. V roce 1985 bylo zapotřebí k nákupu barevného televizoru pět (5) průměrných hrubých platů, zatímco dnes stačí čtvrtina (0,25) průměrného hrubého platu. Náklady na pořízení nového televizoru činí dnes jen 5% nákladů na pořízení nového televizoru v roce 1985.

Automobily

Náklady na pořízení osobního automobilu byly v osmdesátých letech více než 2x(!) vyšší, než jsou dnes pro vůz přibližně stejné třídy - Škoda 130 L proti Škoda Fabia. Pokud zohledníme, že vozy z osmdesátých let měly nižší výkon, vyšší spotřebu, jedovatější emise a že o současných samozřejmostech, jako jsou přímý střik paliva, ABS, airbag, klimatizace, výškově stavitelný volant, elektrické ovládání zpětných zrcátek nebo otevírání oken či palubní počítač, jste mohli dříve jen snít, pak jsou ceny starších vozů proti dnešním podobně astronomické jako u elektrických spotřebičů. Na Škodu 130 L jste potřebovali 23 průměrných hrubých platů, dnes slušně vybavenou Škodu Fabii s dospělým motorem pořídíte za 11 průměrných hrubých platů. Spokojíte-li se s jakýmkoli novým vozem, stačí vám 190 000 Kč, tedy 8 průměrných hrubých platů. A zdá se vám drahý benzín? Pak vězte, že přes vysoké ceny surové ropy na světových trzích a přes speciální spotřební daň stojí v únoru 2012 benzín méně něž polovinu(!) toho, co byste za něj museli zaplatit v roce 1985 (pokud byste si tehdy vůbec mohli dovolit automobil).

Plyn, uhlí, voda

A teď k tomu, co dnes stojí jednoznačně a výrazně více. Zemní plyn kupujeme zhruba 2,6x dráž než v osmdesátých letech. Uhlí nás stojí též více: 2,6x černé a 1,7x hnědé. Ceny vodného a stočného z osmdesátých let jsem bohužel nenašel, nevím tedy o kolik je dražší, ale určitě sem patří.

Kultura

Kino je dnes dražší 1,2x až 5,7x. S divadlem je to obdobné. Rozpětí vstupného je značné. Liší se okres od okresu, město od města, i v jednotlivých kulturních zařízeních nebo podle typu představení a cílové skupiny návštěvníků.

Autobus, metro, tramvaj, trolejbus, vlak

Ve veřejné dopravě je to srovnání obzvlášť zajímavé. Vlak na větší vzdálenosti zlevnil, naopak zdražil na kratších trasách. Meziměstská autobusová doprava je v současnosti (pro mne překvapivě) levnější, než bývala za normalizace. Je vhodné zmínit, že dnes jezdí méně spojů (naproti tomu bývají pohodlnější a čistší). Zásadně však zdražila MHD. V Praze 3,1x

nepřestupní jízdenka a 4,1x přestupní jízdenka oproti jednorázové jízdence za 1 Kčs. Tady ovšem zase člověk získává více služeb. Síť pražské MHD se velmi rozrostla a spojů na páteřních linkách významně přibylo, v dopravní špičce už se více souprav metra na tratě ani nevejde.

Elektřina

Tohle je pro mne největší překvapení celé analýzy. Nejprve jsem si myslel, že mám v tabulce chybu. Pro jistotu jsem položku ručně přepočítal. Také jsem se nechal alespoň v něčem ovlivnit věčnými stesky "zoufale chudých" Čechů a předem očekával drahou elektřinu. :-) Ať počítám, jak počítám, v posledním ročním vyúčtování (od května 2010 do května 2011) za naši domácnost činí náklady na 1 kWh 5 Kč, což je zhruba 61% toho, co bychom platili v osmdesátých letech. Takže i elektřina je dnes levnější, než bývala.

V analýze mi chybí dvě důležité položky. Nájemní bydlení a pořízení bytu nebo domu. Nemám dostatek podkladů k serióznímu srovnání, pokud to vůbec srovnat lze. Domnívám se, že nájmy jsou i

přes extrémní výstřelky k centrech krajských měst celkově nižší, ale nevím, nezkoumal jsem. U nemovitostí netuším. I když základní stavební materiál, jak ukazuje tabulka, stojí méně než kdysi.

Shrnutí.

Dražší je dnes voda, plyn, uhlí, kino, divadlo, poštovné, kadeřnictví, vlak na kratší vzdálenosti, MHD a rýže.

Poštovným, kadeřnictvím, vodným a stočným, stejně jako rýží bych se netrápil. Nejedná se o částky, které by významně zasahovaly do rozpočtů jednotlivých domácností. Divadlo a kino navštěvuje jen hrstka fanoušků. Většina sleduje jen laciné (doslova i obrazně) televizní soutěže a seriály, filmy pak krade a přepaluje na levná DVD. Takže náklady na kulturní vyžití opět do rodinných rozpočtů nijak zásadně nevstupují. Veřejná doprava už je podstatnější žrout peněz pro toho, kdo je na ní závislý. Pro děti, žáky, studenty a seniory nabízejí dopravní podniky citelné slevy na jízdném. Dospělí pracující by si na cestu do práce vydělat měli. Pokud to nedokážou, musejí změnit bydliště nebo práci, případně chodit pěšky. Zbývají nám náklady na vytápění. Kdo nechce v zimě zmrznout, musí platit. Výhodné jsou investice do zateplení domů, vrátí se poměrně brzy. Také je dobré opustit představu, že je nutné vyhřívat byt na trenýrkovou teplotu. 19 až 20°C stačí. Je to zdravější a levnější.

Životní náklady každého z nás tedy ovlivňují jedna nebo dvě rozpočtové položky, které jsou (či mohou individuálně být) dnes prokazatelně a podstatně dražší. Vytápění (uhlím či plynem) a cesta do školy nebo zaměstnání (vlakem na kratší vzdálenosti či MHD). Všechny ostatní životní potřeby lze uspokojit levněji, většinou výrazně levněji, než tomu bylo před čtvrtstoletím. Ještě si stále myslíte, že je u nás draho?

----------------------------------------------------

http://www.stjoseph.cz/ruzne/ceny_studie.pdf

http://www.zakomunistu.cz/

http://www.malepenize.cz/2012/06/04/pripad-byla-vyssi-mzda-za-komunistu-nebo-je-dnes.html

Srovnání socialismus vs. kapitalismus

MF DNES zmapovala nejčastější povzdechy, které lítost nad ztrátou socialistického způsobu života provázejí.

1. Vše bylo levnější

Máslo za deset korun, litr benzinu za osm a pivo za 2,50 Kčs. Mnozí na tyto ceny rádi dodnes vzpomínají.

Ze svých vzpomínek však vytěsnili jednu podstatnou věc, a to plat či důchod, z nějž si uvedené zboží pořizovali. V přepočtu na dnešní příjmy či důchody totiž nakoupili u většiny zboží mnohem méně. Třeba z čisté mzdy 2 400 Kčs jste v roce 1989 natankovali 300 litrů benzinu. Z nyní podprůměrného příjmu 14 tisíc natankujete litrů 500.

Některé druhy zboží navíc nezdražily ani nominálně, zejména elektronika či "luxusní" potraviny pak dokonce zlevňovaly. Naopak nejvíce nahoru šly ceny energií a služeb - třeba vodné a stočné zdražilo zhruba padesátinásobně. Ve výsledku však průměrná mzda vzrostla více než sedminásobně, zatímco ceny ani ne pětinásobně.

Pravda není ani to, že se za minulého režimu nezdražovalo. Ceny rostly v průměru o procento až tři ročně, zdražovalo se však skokově. Třeba v roce 1982 zdražilo kilo vepřové pečeně z 30 na 46 Kčs. "Růst cen byl běžně sledovanou veličinou," potvrzuje Jana Bondyová, která pracuje na Českém statistickém úřadu od roku 1966.

2. Všichni měli stejně

Nikdo nikomu nic nezáviděl, všichni jsme brali ve fabrice tři tisíce hrubého. Anebo ne?

I za minulého režimu existovaly rozdíly ve mzdách, byť je pravda, že skutečně panovalo větší rovnostářství než nyní. Pro srovnání - v roce 1970, kdy byla průměrná mzda necelé 2 000 Kčs, měl každý padesátý zaměstnanec více než dvojnásobek průměru. V roce 2008 už měl více než dvojnásobek každý desátý.

Tato čísla však nepostihují sféru šedé ekonomiky. Kdo měl možnost kšeftovat s masem, zeleninou či stavebním materiálem, vydělal si bokem výrazně více. Namísto trhu navíc fungovala síť známostí a nepeněžní směna. Kdo neměl potřebné kontakty, měl smůlu a některé druhy zboží pro něj byly prakticky nedostupné.

Týkalo se to zejména elektroniky, fronty však ti méně šťastní stáli prakticky na vše. Rozdíly existovaly i v zásobování jednotlivých regionů - lépe na tom byly oblasti, kde byl rozvinutý těžký průmysl, například Ostravsko.

3. Stejně necestuji

Sice jsme nemohli za hranice, ale teď stejně necestuji, protože na to nemám peníze, stěžují si někteří lidé s nižšími příjmy.

Odpověď na častou námitku stačí hledat v kupní síle. Z ní vyplývá, že cestování je dnes podstatně levnější, i když na ně zrovna nepřispívají odborové organizace.

Zatímco na konci osmdesátých let stála například týdenní dovolená v Bulharsku zhruba tři tisíce korun, což odpovídalo jedné měsíční hrubé mzdě, dnes se dá podstatně luxusnější týdenní dovolená v Bulharsku pořídit za zhruba deset tisíc. Za průměrnou mzdu jdou takové dovolené ovšem pořídit dvě.

Pokud se někdo spokojí s málem a je ochoten nakupovat dlouho dopředu, lze takovou dovolenou získat téměř za stejnou cenu jako před dvaceti lety, ovšem v dnešních penězích.

A ještě něco - tehdejší cestování prodražovaly "více náklady" spojené s možností vůbec vycestovat. Ať už šlo o získání takzvané výjezdní doložky, nebo dokonce devizového příslibu, který byl potřeba k cestám na Západ či do Jugoslávie.

Stát tehdy takovému cestovateli musel dát možnost nakoupit si nedostatkové zahraniční měny. Na každý den šlo oficiálně získat jen malé množství peněz, zbytek se musel sehnat podstatně dráž od veksláků. Rozdíly v kurzu šly až na desetinásobek a takto koupené peníze se do zahraničí musely pašovat. Pokud je celníci objevili, mohli je zabavit a cestovatel si koledoval o zájem Veřejné bezpečnosti.

I to je důvod, proč starším ročníkům i dnes před přechodem zcela otevřených a nehlídaných hranic roste tlak. Navíc bez známých či úplatků byl devizový příslib těžko dosažitelný.

4. Každý měl práci

Měl jsem jistotu, že nepřijdu o zaměstnání.

Je fakt, že každý musel mít zaměstnání, jinak by se stal takzvaným příživníkem a mohl skončit až ve vězení. Povinnost být zaměstnán však nevypovídá o tom, zda každý skutečně pracoval nebo měl dobrý plat.

Zákonem o povinné práci vznikala umělá přezaměstnanost, která deklasovala produktivitu práce na minimum. Tím docházelo ke ztrátě její konkurenceschopnosti, která na konci osmdesátých let reálně přiblížila její zhroucení. "Je možné, že nebýt Listopadu, režim by do dvou let stejně padl kvůli problémům ekonomiky," říká historik Miroslav Vaněk.

"V hotelu Pyramida bylo 227 zaměstnanců, reálně jich bylo potřeba tak osmdesát," vzpomíná tehdejší šéf pražského odborářského hotelu Pyramida Viliam Sivek.

Mezi mýty také patří, že každý, kdo měl práci (tedy všichni), hmotně netrpěl. Podle statistik, za socialismu neprezentovaných, žilo v roce 1988 pod sociálním minimem (příjmy nedosahovaly 56 procent celostátního průměru) osm procent obyvatelstva. Z toho se o trochu lépe žilo v Česku, kde takových lidí bylo jen šest až sedm procent, zatímco na Slovensku to byla desetina obyvatel.

5. Jídlo bylo poctivé

Zemědělci, obchodníci a restauratéři jdou po zisku a šidí kvalitu.

Jednotná zemědělská družstva plnila plán díky enormním dávkám hnojiv, která znehodnocovala půdu - v roce 1987 spolkl jeden hektar československého pole téměř 230 kilogramů hnojiv, v roce 2008 toto číslo v Česku kleslo na 110 kilogramů. Zemědělství je i díky tomu ekologičtější.

V porovnání s předrevoluční dobou mají spotřebitelé více informací o tom, z čeho se potraviny skládají - je to na každém obalu, dříve se mohli jenom dohadovat.

Zajít na oběd do restaurace znamenalo ruletu - vybrat tu, kde se z nahrazování potravinářských surovin nestal sport, dalo práci. Nebylo totiž neobvyklé, že se ředilo vše od hořčice až ke značkovému alkoholu. Odlišit dobrou a špatnou hospodu by dnes mělo být jednodušší. Stejnou ruletu si zahráli i zákazníci-pivaři. Lahev bylo nutné proti světlu sledovat, zda není pivo zakalené, do technologie v pivovarech se téměř neinvestovalo.

6. Cesty byly bezpečné

Vyrazit dnes autem na silnici? Vždyť je to šílenost. Každý den jsou přece ve zprávách obrázky nějaké nehody.

Byť mohou statistiky nehod vypadat hrozivě, ve skutečnosti tato čísla vůbec nejsou tak strašná. Loni zahynulo při dopravních nehodách v Česku 1 076 osob, což je téměř stejně jako v roce 1979. Je tu však jeden podstatný rozdíl - před třiceti lety jezdila po silnicích třetina aut.

Jinými slovy, pravděpodobnost, že se nyní ze své cesty již nevrátíte, výrazně klesla. Na začátku 70. let připadalo 23 mrtvých na 10 tisíc automobilů, loni byla tato hodnota 2,4. Moderní automobily jsou mnohem bezpečnější než vozy, které jezdily za minulého režimu. Navíc v Československu neexistovala až do roku 1989 povinnost být za jízdy připoután bezpečnostními pásy.

7. Neplýtvalo se

Třídil se sběr, sbíraly se slupky z pomerančů, reklamní letáky nezaplavovaly schránky. Prostě jsme se chovali lépe k přírodě a tolik neplýtvali.

Přes proklamovaná hesla minulý režim příliš nešetřil a už vůbec nebyl ekologický. Je nesmysl, že by se tržní ekonomika chovala k přírodě hůře než reálný socialismus.

Vzduch v severních Čechách a na severní Moravě je díky novějším technologiím (na něž dříve nebyly valuty) nesrovnatelně lepší, vyčistily se řeky a díky soukromému vlastnictví i většina příkopů.

Je však fakt, že konzumní společnost více surovin spotřebovává. Například spotřeba papíru vzrostla přibližně trojnásobně na 150 kilogramů na osobu a rok. Nejde to na úkor českých lesů, jejichž rozloha naopak stále roste, spíše na úkor dovozu papíru ze zahraničí. Také se podstatně více třídí, protože údernická hesla nahradily rozšířené zeleno-žluté kontejnery. Češi dokonce třídí jako jedni z nejpilnějších v Evropě, za čímž ještě může být pozitivní vliv socialistických "základek", jež k třídění vedly, na lidi starší třiceti let.

Naopak třeba vodou se dnes plýtvá podstatně méně než dříve. V roce 1989 byla její spotřeba na osobu a den odhadována na 170 litrů, loni byla o sedmdesát litrů nižší. Za poklesem stojí omezení těžkého průmyslu a zlepšení jeho technologií, opravy vodovodních řadů a pochopitelně také trh, který po zvýšení ceny vody donutil lidi k menšímu plýtvání.

A mimochodem - víte, která "surovina" prošla za dvacet let nejrychlejším zhodnocovacím vývojem od ryze plýtvací až k ceně zlata? Čas.

8. Nebyly pohromy

Noviny jsou dnes plné katastrof, ty se dříve vůbec nestávaly.

Ale stávaly. Jen o nich komunistická média neinformovala, protože se jim to nehodilo do krámu. Třeba o výbuchu černobylského reaktoru se první krátká zmínka v novinách objevila až po třech dnech. Navíc u ní nechyběla poznámka, že v jiných zemích se podobné incidenty stávají běžně.

Utajování však bylo běžnou praxí i u domácích tragédií. Když se v roce 1984 zřítila jedna z budov uherskohradišťského podniku Mesit a pod troskami zahynulo 17 osob, domácí média mlčela. "Nikdo nevěděl, co se přesně stalo. O neštěstí jsme se dozvídali pouze ze zpráv rakouské televize, jejíž signál jsme přijímali," vzpomíná jedna z pamětnic události. Zaměstnanci přitom na špatný stav budovy upozorňovali, ale nikdo se jím nezabýval. Režim však držel v tajnosti i řadu dalších věcí. "Třeba statistiky, u kterých byly i údaje o státním plánu, byly tajné," říká statistička Jana Bondyová.

9. Důchodci měli víc

Penzisté celý život pracovali a dneska dostávají almužnu.

Co říkáte raději? Výborně, sklenice je ještě z poloviny plná, nebo škoda, už je z poloviny vypitá? Stejně se lze dívat na životní úroveň důchodce po roce 1989. Důchodci se mají nyní výrazně lépe -měřeno příjmem (důchodem), a tím, co si za něj mohou pořídit. Za dvacet let (1988 až 2008) stoupl průměrný důchod 6,3násobně, ceny jen 4,9krát. Rozdíl je nárůst "materiální" životní úrovně, významně rostla i kvalita života - například ve formě kvalitnější zdravotní péče.

Že to tak část penzistů nevnímá, je způsobeno několika důvody. Prvních deset let žili v minusu - ceny rostly rychleji (ty regulované ještě výrazněji), navyšování důchodů na ně nestačilo. Vyšší inflace jim znehodnotila část úspor, které už neměli šanci doplnit.

Naopak důchodce nového tisíciletí je v daleko lepší situaci (mohl šetřit, chytil vyšší růst platů v 90. letech a vyšší valorizace). V polovině 90. let také klesl poměr mezi průměrným důchodem a průměrnou čistou mzdou ze zhruba šedesáti na padesát procent. Tento průměr však mate - člověk s nízkou mzdou propadne v důchodu minimálně, člověk s nadprůměrným příjmem spadne v důchodu i na méně než pětinu. Dvě věci se za dvacet let nezměnily: penze jsou absurdně rovnostářské a dnešní třicátníci dostanou jen zlomek současných důchodů.

10. Byl jsem mladý

A vše bylo proto lepší.

Námitka, která možná nejvíce generuje všechny ostatní radostné vzpomínky na ČSSR. Proti ní neexistuje argument. Ano, je dobré být mladý a zdravý, i za socialismu.

Zdroj:http://ekonomika.idnes.cz/deset-mytu-a-polopravd-o-zivote-v-socialistickem-ceskoslovensku-pyd-/ekonomika.aspx?c=A091108_205138_ekonomika_mmb

Odmítám mediální pohled na naší zem.

Odmítám mediální pohled na naší zem

30. října 2013 v 10:00 | Václav |  Společnost

Není tak špatně, jak se nám to snaží vnutit média! Není tak zle, že musí padnout režim a přijít jiný, jak se nám to snaží vnutit levice. Jak nám bude, jak se budeme cítit, záleží jen na nás! Nikdo za nás žít nebude! Svůj život si musíme odžít sami! V tom nám nepomůže nikdo, ani ti "spasitelé", který se nám to snaží vnutit. Jsou to šejdíři, kterým vždy šlo o lidi až na posledním místě. A až na prvním jim šlo především o moc!

Neposlouchám a nečtu média, a je mi dobře. Žiji život, který chci já, ne který mi vnucují média a rádoby spasitelé. A ten život, není tak zlý. I když, to jak média ovlivňují společnost, je celosvětový fenomén. Proč myslíte, že všechny diktatury, první co udělají, je ovládnutí médií? Pokud jsem sledoval a četl zprávy, tak to byla jedna horší zpráva za druhou. Člověk z venčí by si řekl, jak to že ta zem se ještě nesesypala, nezanikla, lidé z ní neutekli, nebo se nevzbouřili a nepřišla revoluce. Víte, až přestaneme sledovat média, a začneme sledovat jen ten reálný svět kolem vás, tak zjistíte, že není tak zle. Že je naopak dobře. Lépe než za komoušů a socialismu!

A to jsem zadlužený (naštěstí ne předlužený), dělník, žijící od výplaty k výplatě, žijící v dvougarsonce, bez auta, bez konta, nevlastnící žádné majetky a akcie. Nic jsem si nikdy neukradl a nikdo mi nic nedal, na vše jsem si sám vydělal a koupil, aniž bych potřeboval nějaké známosti, které také nemám. To jen předbíhám ty, který si myslí, že tak spokojený se životem, musí být boháč, zloděj, korupčník, lobbista, podnikatel, majitel nebo ředitel nějaké firmy,... a další si doplňte sami.

Za komoušů média musela informovat jen o tom dobrém. Jak tu vše funguje, jak je všeho dostatek, jak se lidi mají rádi, jak je spokojenost, blahobyt, země kvete a všichni jsou spokojeni. Samozřejmě, že realita byla jiná. Stačilo vyjít na ulici, rozhlédnout se, a člověk okamžitě poznal, že nám opět lhali. Krámy prázdné, nic nebylo, služby nefungovaly, jak měly, když jste něco chtěli, museli jste podplácet, slibovat protislužby apod., zanedbané domy, zastaralé podniky, špatné komunikace… A to, jak jsme se všichni měli rádi, poznal nejeden z těch, kdo měl nové auto, jel na drahou dovolenou, postavil si chatu, ale i získal barevnou TV, automatku, něco v Tuzexu… No, nádherně to bylo zfilmované v komedii: Zítra to roztočíme drahoušku a pokračování: Co je doma, to se počítá, pánové. A tak si po revoluci 89, média zřejmě řekli, že objektivní média, musí informovat jen o tom špatném. Jak nic není, nefunguje, všude se musí uplácet, všichni jsou na sebe jako psy. Ale realita je jiná. Stačí se rozhlédnou kolem sebe. Vidíte moderní, nezchátralá města, moderní podniky, fungující služby, všeho dostatek, no a to, že jsou lidi závistivci, tak to byli i tenkrát.

Média si pletou svobodné, objektivní informování s bulvárem. A tak opakuji:

Kdyby bylo tak zle, jak se dozvídáme z médií, tak to už dávno kolem sebe pociťujeme. Nefunkční, v podstatě už neexistující, doprava, zásobování, školství, zdravotnictví, služby, telekomunikace atd… Nefunkční znamená: neexistující, zavřené a prázdné obchody, zdravotní zařízení, školy, pošty, hromadná doprava, úřady, telekomunikace… Nelze se bez tučné obálky přihlásit k pobytu, cestovat, oznámit narození, úmrtí, důchod, přihlásit se na úřad práce. Nelze si nic koupit, sehnat, opravit, postavit, přihlásit, atd.… aniž bychom nedávali tučné obálky mafiánským úředníkům. Tím neexistují použitelné komunikace a domy nám padají na hlavu. Všechny podniky jsou zavřené, a kde nejsou, tam v okovech, pod bičem kapitalisty, dřou do úmoru otroci za hrstku rýže. Na ulicích chodíme jen v neprůstřelných vestách, ozbrojeni a v houfu, abychom se ubránili kriminálním bandám. A všichni zakopáváme na ulicích o mrtvé, hladem a mrazem, zubožené, žebrající a v popelnicích spící a živící se bezdomovce, nezaměstnané, důchodce, mladé rodiny. OPRAVDU JE OBRÁZEK MÉDIÍ REALITOU???

Na závěr možná jedna rada na spokojený život:

NENECHAT SE OVLIVNIT MÉDII A TĚMI, KTEŘÍ SVÁDÍ VAŠÍ SITUACI NA VŠECHNY OSTATNÍ. A SOUHLASÍ, ŽE VY ZA NIC NEMŮŽETE, A ŽE VÁM MUSÍ VŠICHNI POMOCI, ANIŽ BYJSTE SE O TO POSTARALI SAMI.

A TAKÉ: NEZÁVIDĚT JINÝM. ONI TŘEBA ZÁVIDÍ NAOPAK VÁM. MOŽNÁ MÁTE VÍC NEŽ ONI, AKORÁT TO NEJSOU PENÍZE A MAJETKY.

Nesouhlasím s mediálním pohledem na naší zem.

Jediná cesta, jak se zbavit špatné nálady, je nesledovat veškeré zpravodajství (zprávy, publicistiku, politická témata a debaty) ve všech médiích (tisk, TV, rádio). Já to dělám už od září 2012, jako dárek k narozkám, a pozoruji, že to je ten nejlepší dárek, který jsem si mohl přát. Začínám mít opět dobrou náladu. Bez působení všech médií, která jsou vesměs bulvární a levicová, přijímám jen poznatky z reálu, ze života, vidím skutečnost.

Nejsme spálená zem! Nejsme zem chudiny, nezaměstnaných a bezdomovců! Nejsme zem plná kriminálníků a tím nevhodná až nebezpečná, pro život! Nejsme zem, kde nic nefunguje, kde nic není, kde mohou žít jen ti nejbohatší! Nejsme zem plná hloupých a nevzdělaných lidí, kteří nedosáhnou na vzdělání a zem, kde 90% lidí umírá na nedostupné zdravotnictví! Nejsme zem, kde důchodcům, mladým lidem, rodinám s dětmi, nezbude nic jiného, než spáchat hromadnou sebevraždu, protože nemají na jídlo, oblečení, bydlení! Nejsme zem, která je těsně před zánikem! Nejsme zem, kde je jediná záchrana útěk národa nebo smrt!

Nejsme taková zem, protože jsem se nikde nesetkal s nedostatkem, nefunkční infrastrukturou a nefungujícími službami! Na ulicích jsem neviděl armádu nezaměstnaných, bezdomovců, důchodců, mladých a rodin s dětmi, které musí žebrat, vybírat popelnice, nebo si podřezávají žíly, protože umírají zimou a hlady! U nejbližší rodiny, příbuzných, kolegů, známých i sousedů, jsem se nesetkal s nikým, kterého by přepadli, který by byl vykraden, který je bez vzdělání, bez možnosti lékařské péče, dlouhodobě nezaměstnaným, ne vlastní vinou! Který musí žebrat, vybírat popelnice, je v takovém stádiu bídy, že pomýšlí na smrt! Stejně tak jsem se já osobně nesetkal s korupcí. Když jsem chtěl nějakou službu, něco sehnat, koupit, tak jsem nemusel nabídnout nic. Ani finanční, ani naturální protislužbu či odměnu. Kdo z vás se se vším tím setkal osobně, ne prostřednictvím médií?

Ano, jsou chudí, jsou bezdomovci, jsou nezaměstnaní, jsou zločiny, je korupce. Vše je, všude, a nikde, nikdo, nikdy to nevymýtí. Ale rozhodně to není tak strašné. Ale kdo se s tímto odvráceným světem, ve skutečnosti postihující tak max. 10% populace v naší zemi, skutečně setkal? Kdo z vás se setkal s nezaměstnaným, bezdomovcem, chudákem, který nemá na živobytí, na vzdělání, na zdravotní péči? Kdo se zblízka setkal se zločinem, s korupcí, s nedostatkem, bídou, hladem…?

Jasně, někdo napíše s klidem, že JÁ! Ale potom se dozvíme, že jen nemá tak velký byt jako soused, takové auto, jako soused. Že si nemůže dovolit kupovat drahé potraviny a drahé spotřební zboží, jako soused. Že nebere tolik, jako soused. Že nemůže jen na drahou dovolenou, jako soused… Ale jinak: bydlí, má starou škodovku, hlady rozhodně netrpí, základní vybavení bytu také má. A na dovolenou sice může jen k rybníku za humny, ale znamená to, že je to chudák? A to, že dříve mohl cestovat, chodit do divadla, každou neděli do restaurace (a ani za komoušů si to nemohl dovolit každý), ale nyní musí být doma a kulturu má jen v tv, je snad chudoba?

A ti, kteří se někdy osobně potkali s nějakým chudákem, bezdomovcem, dlouhodobě nezaměstnaným, rodinou s dětmi a důchodcem, který je na tom tak špatně, jak nám lžou média a levičáci. Řekněte, proč jsou na tom ti lidé tak, jak jsou? Dělali vše proto, aby v tak mizerné situaci nebyli? Opravdu? Nebo se nakonec dozvíme, že se zadlužili nad své možnosti? Že špatným rozhodnutím o vše přišli? Že svým chováním (alkohol, drogy, gamblerství, sázky, nechuť pracovat, trestná činnost) je tam, kde je? Nebo prostě nemysleli na budoucnost a vsadili na rození dětí a nezajistili se na stáří (úspory)? No, ale potom za to nemůže systém (jakýkoliv), vláda (jakákoliv), ani někdo jiný, ale jen JÁ SÁM.

Kdyby bylo tak zle, jak se dozvídáme z médií, tak to už dávno kolem sebe pociťujeme. Nefunkční, v podstatě už neexistující, doprava, zásobování, školství, zdravotnictví, služby, telekomunikace atd… Nefunkční znamená: neexistující, zavřené a prázdné obchody, zdravotní zařízení, školy, pošty, hromadná doprava, úřady, telekomunikace… Nelze se bez tučné obálky přihlásit k pobytu, cestovat, oznámit narození, úmrtí, důchod, přihlásit se na úřad práce. Nelze si nic koupit, sehnat, opravit, postavit, přihlásit, atd.… aniž bychom nedávali tučné obálky mafiánským úředníkům. Tím neexistují použitelné komunikace a domy nám padají na hlavu. Všechny podniky jsou zavřené, a kde nejsou, tam v okovech, pod bičem kapitalisty, dřou do úmoru otroci za hrstku rýže. Na ulicích chodíme jen v neprůstřelných vestách, ozbrojeni a v houfu, abychom se ubránili kriminálním bandám. A všichni zakopáváme na ulicích o mrtvé, hladem a mrazem, zubožené, žebrající a v popelnicích spící a živící se bezdomovce, nezaměstnané, důchodce, mladé rodiny. OPRAVDU JE OBRÁZEK MÉDIÍ REALITOU???

Na závěr možná jedna rada na spokojený život:

NENECHAT SE OVLIVNIT MÉDII A TĚMI, KTEŘÍ SVÁDÍ VAŠÍ SITUACI NA VŠECHNY OSTATNÍ. A SOUHLASÍ, ŽE VY ZA NIC NEMŮŽETE, A ŽE VÁM MUSÍ VŠICHNI POMOCI, ANIŽ BYJSTE SE O TO POSTARALI SAMI.

A TAKÉ: NEZÁVIDĚT JINÝM. ONI TŘEBA ZÁVIDÍ NAOPAK VÁM. MOŽNÁ MÁTE VÍC NEŽ ONI, AKORÁT TO NEJSOU PENÍZE A MAJETKY.

Po té naší aféře.

Po roce.

Problémy se zákazem alkoholu, snad ani nejsou problémy, kdyby to lidi chápali. A tak, když máte potřebu pít, tak pijte, ale já bych tedy vydal zákon, že koupí alkoholu, tabáku (a drog), se zříkáte veřejného zdravotnictví, protože už je dávno dokázané, že alkohol a tabák (i drogy) škodí zdraví. A veškeré náklady na pozdější léčení, si plně budete hradit sám (sami). A také se zříkáte jakých koliv nároků na odškodnění z důsledku požití alkoholu a tabáku (i drog). A cokoliv uděláte, pokud budete kupovat a konzumovat alkohol a tabák (a drogy), bude použito jako přitěžující okolnost. A s tímto bych nezakázal nejen alkohol, tabák, ale ani ty drogy. Tak co říkáte, když vám tak strašně vadí zákaz prodeje tvrdého alkoholu. Souhlasili byste s tím? Že vám tedy vláda nebude nic zakazovat, ale tím se zříkáte zdravotní péče (nikoliv placení zdravotního pojištění), tím se zříkáte právní pomoci. Já bych to bral, protože nepiji a nekouřím, ani drogy neberu. Brali byste to vy, když je vám proti srsti ten zákaz prodeje tvrdého alkoholu? To si bude muset každý v hlavě srovnat. A kolik myslíte, že si to lidí v hlavě srovná? Ten zákaz není kvůli těm, kdo to dokáží, ale právě kvůli těm, kdo to nedokáží. A co, souhlasili byste s tím, kdyby ti, co si prostě nedají říci, sami odpovídali za svůj život? Sami si platili léčbu, v důsledku požití, by u soudu neměli právo na obhájce? Souhlasil byste s tím sám, abyste byl vyčleněn ze zdravotní i právní pomoci? Teď jsem zvědav na odpověď. Je jednoduché jen házet blátem, ale udělat proto něco sám, to už je horší, co?

Nedostatek, nedostupnost, neexistence, nefunkčnost, služeb a zboží, zvyšuje riziko černého trhu.

A jak byste chtěl prosím vás bojovat proti černému trhu, proti kriminalitě? Všude na světě je zločin o krok do předu. I za socialismu. A černý trh a šedá ekonomika, právě nejvíce bujela za socialismu. Nic nebylo, služby nefungovali, na řemeslníky (legální) se čekalo i pár měsíců. Tak co zbývalo lidem, než něco podstrčit tam a tam, nebo se postarat o nějakou proti službu, něco sehnat, co potřebuje ten, od kterého něco chcete. A nejzářnější důkaz, jak se komoušům hodil ten černý trh a šedá ekonomika, byli veksláci. Oficiálně pronásledovaní, neoficiálně státem a stranou tolerovaní. Protože díky nim lidi sehnali i něco lepšího, než jim nabídl státní obchod. Nemyslete si, že komouši nevěděli, že tu bují korupce, černý trh, šedá ekonomika. Věděli, vždyť se v tom pohybovali sami. Ale pokud to nebylo moc okaté, tak to tolerovali, protože tím se jim ulehčovala práce. A tak není pravda, že volný trh nefunguje. Naopak, nefunguje ten plánovaný, protože se nakonec stejně musí opírat o ten volný. I když nezákonně. A jak koliv fungující (nastavený) černý (nezákonný) trh je nebezpečný a nekontrolovatelný. Jediné co pomůže tento trh umírnit (zlikvidovat asi ne, protože žádná kriminalita se nedá úplně vymýtit) jsou zákony, a kontroly dodržování těch zákonů. A je pravda, že čím je zboží dostupnější, tím se černý trh zmenšuje. Jako příklad: dnes by si veksláci nevydělali, protože je volná směnitelnost peněz a volná dostupnost cizí měny. To za komoušů nebylo, proto si to lidé sháněli na ulici u veksláků. A tak to fungovalo ve všem. Právě nedostatek a nedostupnost zboží, a nefunkčnost či neexistence služeb, zvyšuje bujení černého trhu. Ale i dostatek, dostupnost, existence a funkčnost, nezaručí zánik černého trhu. Ale to nelze házet na trh či ironicky: to je neviditelná ruka trhu. Černý trh a jakýkoliv zločin, není o trhu, o systému, ale o výchově a morálce lidí.

Článek je o tom, že se někomu nelíbí opatření vlády ohledně zákazu alkoholu, v době, kdy alkohol zabíjí. A těch jsem se v článku ptal, jestli by tedy veškerou odpovědnost vzali na sebe. A to se vším všudy. Tedy, když nejsi rozumný - pij, ale nechtěj, abych ti léčbu hradil ze svých daní. Kolik si myslíte, že by bylo lidí, který si alkohol dnes nekoupí, kdyby bylo v prodeji? Kolik je těch moudrých? A co s těmi nemoudrými? Nechat je být, nebo ať si případnou léčbu plně hradí? Tím hrazením jsem myslel to vyloučení z veřejného zdravotnictví, ne že by se nechali umřít. A co vy, neříkali byste po roce, že kdyby se po dobu vyšetřování, alkohol neprodával, že mohlo být mrtvých méně? Nebo byste, velmi správně, označili ty mrtvé za blbce. A bude mě zajímat, kolik lidí bude nadávat státu a kolik nadávat těm zločincům (případně kolik těm, kdo po objevení té kauzy dále vesele pili, než jim to stát zakázal) za případné soudní vymáhání ztrát výrobců, distributorů a prodejců alkoholu na státu? Já osobně se budu zastávat státu, protože ten nemá nikde na světě, v žádném režimu, takové páky, aby předešel zločinu. Pro mě je jednoznačný viník ten, kdo vyráběl, distribuoval a prodával otrávený alkohol. Na nich by se měli vymáhat veškeré náklady a škody, včetně odškodnění za úmrtí, léčení, zdravotní problémy spotřebitelů.

KDYŽ NĚCO ZABÍJÍ, TAK SE TOMU VYHNU. A VZHLEDEM K NEZODPOVĚDNOSTI MNOHA LIDÍ, SE POSTARÁM O TO, ABY SE TOMU VYHNULI VŠICHNI, SÁM. A KDO SI PŘESTO NAJDE CESTU K TOMU CO ZABÍJÍ, TAK AŤ SI NÁSLEDKY PŘIČTE SÁM. A ten dodatek u tabáku a drog, to byl jen vzkaz těm, kdo i přesto, že tím zákazem se snad zabrání dalším úmrtí, jsou strašně proti. Že přeci lidi jsou moudrý a sami vědí co pijí. Tak jsem to prostě rozvedl i na drogy. Co povolit veřejný prodej drog. Přeci lidi jsou moudrý a sami vědí, co škodí a tak si je nekoupí, ne? A jinak, stále přeháníte. Závadné potraviny, které zabíjí, se také okamžitě stahují a už se neprodávají. Proč tedy ty, co tu ječí, jak je ta "prohibice" špatná, tak proč stejně tak neječí, aby se prodávalo maso s nemocí: šílených krav, červenkou, slintavkou, ptačí křipkou? Jen by se to maso označilo a lidi jsou přeci chytří, vědí co si koupit a co ne, no ne? A proč se nekřičelo, když se stahovala závadná vajíčka? A proč se stahovali potraviny s technickou solí? Stačilo to jen označit, lidi jsou přeci moudří, vědí co si koupit a co ne. Tak proč ti, kterým tak strašně vadí zákaz alkoholu, nevadil zákaz závadných potravin? Tak že, celý můj článek je o tom, že by snad bylo lepší, nic nezakazovat? Ale v tom případě, bych vydal vyhlášku, že si to kupují na vlastní nebezpečí, se všemi důsledky, co to může přivodit. A nakonec, on celý článek je jednou otázkou: převzali byste zodpovědnost na svá bedra?