Všichni jsme se za život setkali s nějakým nepříjemným dědkem nebo bábou. Je nepříjemný, zamračený, bručoun. Někteří jsou i sprostí, zlý, reágují na vše a všechny podrážděně. Hned si každý myslíme, že mají zlou povahu, že se s tím narodili. A jsou nám nepříjemní, a nakonec na ně začneme reágovat stejně. Respektive, i kdyby jednou přišli za námi v dobrém, s úsměvem, budeme si je držet od sebe, a jednat s nimi také podrážděně. I když se budeme přetvařovat, ale v hloubky duše budeme cítit odpor.
Tak to je, a nikdo, nebo jen málo z nás, se bude zabývat tím, proč to tak je. A už jen málo koho napadne, se zamyslet nad tím, proč je ten "dědek nebo bába", takoví, jaký je. Tedy, pokud si neprojdou tím, co z člověka dělá dobrého nebo zlého. A i potom většina z těch, kteří si vyslechnou příběh těch "zlých" a samozřejmě nemají stejné zkušenosti, si řeknou, že to z nich ty zkušenosti neudělali, protože kdo to nemá v sobě, ten prostě zlý nebude. Ale to je omyl. Ale kdo nezažil, neuvěří.
A něco o mě. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždy to bylo špatně. Prvních asi 30 let života, jsem si říkal, že je chyba ve mě. Dokonce jsem došel do fáze, že jsem sám sebe nenáviděl. Ale jak jsem se rozhlížel a poslouchal kolem sebe, tak jsem čím dál víc zjišťoval, že se zase nechovám tak špatně. Že nedělám a neříkám nic tak zásadně jiného než jiní. A naopak jsem zjišťoval určitou křivdu.
Jak je možné, že to co dělá (nedělá) a říká (neříká) jiný, je vždy dobře, ale u mě je to vždy špatně. Minimálně ve vztahu ke mě.
Jak je možné, že cokoliv dobré, i kdyby to bylo odemne, je buď přihlédnuto, nebo přidáno jinému.
Jak je možné, že cokoliv špatné, ač to není odemne, je vždy přidáno ke mě.
Jak je možné, že cokoliv odemne, je předem odmítnuto, a to stejné od jiného, přijmuto.
Jak to, že když jsem něco chtěl probrat, tak jsem musel čekat, až dotyční dokončí rozhovor s někým jiným, ale když já jsem s někým už něco probíral, tak když přišel někdo jiný, tak automaticky byla debata ukončena, a bavili se spolu.
Jak to, že pokud byl nějaký "konflikt" mezi mnou a někým jiným, automaticky jsem byl viník já, a má verze byla vždy brána jako lživá, nepravdivá, a verze druhých, sebelživá, byla vždy brána jako pravdivá.
Jak to, že ať jsem řekl, co jsem řekl, bylo to bráno jako blbost nebo lež.
Jak to, že ať jsem udělal, co jsem udělal, bylo to bráno jako má hloupost nebo agrese.
V čem to je, že jsem brán jako někdo, kdo jen lže, je agresivní, je div že ne veřejný nepřítel číslo 1? Přitom jsem lhal možná jako dítě. No, kdo ne. Ale jako dospělý jsem neměl nikdy potřebu lhát. Taky vím, že i jiní dělají chyby, hádají se spolu, ale nikdy se to nebere jako nějaká agrese. Taky vím, že jsem nikdy nebyl agresivní ve smyslu, že jsem si začal, že jsem byl sprostý a vulgární, že jsem napadal fyzicky. Naopak, nikdy jsem nezačal jako první. A co se vulgarit, sprostých slov, urážek, fyzického napadání týká, tak jen jako obranu před tím samým u protistrany, pokud mě tak napadli.
Nerozuměl jsem tomu, proč? Proč moje jednání, které se nevymyká jednání druhých, je v mém případě závadné, ale v případě druhých je v pohodě? Proč já nemohu skoro nic, a druzí mohou téměř všechno? Proč já se nemohu ani bránit, ale druzí mě mohou třeba i zabít (příklad v mém nynějším zaměstnání). Kolikrát si říkám, že jesli jsem já člověk, tak ostatní nejsou, nebo, pokud jsou ostatní lidé, tak já nejsem člověk.
Díky tomu, že jsem nepoznával zásadní rozdíl mezi mým chováním a chováním ostatních, jsem dospěl k poznání, že to nebude chováním. Ale tím, jak na lidi působím na první pohled. Tedy vzhledem. To ale nejde ovlivnit. Tak jsem se s tím smířil, ale jistá trpkost, nesnášenlivost k jistým lidem, zamračenost na okolí, odpor, nechuť být společenský,.... ve mě zůstává. Zdánlivě za to mohou lidé, které jsem potkal. Ale i oni v podstatě jednali a jednají pudově, jak zvěř. U zvířat je normální odehnat nebo zabít jedince, co jsou jiní. Je to obrana před před prozrazením, což by v divočině znamenalo smrt.
Moje osobní zkušenost mě tedy naučila být maximálně tolerantní. Nesoudím lidi na první pohled. Vždy dám šanci na to, aby se každý nejdříve předvedl. A i potom, když zjistím jaký to je člověk, stejně jsem tolerantní, trpělivý a chápavý. A když je dotyčný opravdu nesnesitelný, tak si ho prostě nevšímám. Ale jsou výjimky, kdy se ukáže že je to pořádná svině, a potom si ho sice nevšímám, ale bytostně ho nesnáším. A takovému člověku bych nepomohl ani kdyby mi chcípal před očima. Ale takové výjimky jsem v životě moc nepotkal. Spočítal bych je na prstech jedné ruky.
Pochopme tedy ty "zlé, nepříjemné, zapšklé" lidi. Nevíme proč se tak chovají. Je velice pravděpodobné, že je to jejich obrana. Jako příklad uvedu psa, který byl léta jen bit. Takový pes se potom bude všem vyhýbat, a když se nebude moci vyhnout, nebo si ho někdo bude všímat, tak zaútočí. A nezaútočí proto, že by to měl v sobě, ale ze strachu z rány. Protože nic jiného nezažil. Tak podobně se chová každý živočich, člověka nevyjímaje.
Tak to je, a nikdo, nebo jen málo z nás, se bude zabývat tím, proč to tak je. A už jen málo koho napadne, se zamyslet nad tím, proč je ten "dědek nebo bába", takoví, jaký je. Tedy, pokud si neprojdou tím, co z člověka dělá dobrého nebo zlého. A i potom většina z těch, kteří si vyslechnou příběh těch "zlých" a samozřejmě nemají stejné zkušenosti, si řeknou, že to z nich ty zkušenosti neudělali, protože kdo to nemá v sobě, ten prostě zlý nebude. Ale to je omyl. Ale kdo nezažil, neuvěří.
A něco o mě. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždy to bylo špatně. Prvních asi 30 let života, jsem si říkal, že je chyba ve mě. Dokonce jsem došel do fáze, že jsem sám sebe nenáviděl. Ale jak jsem se rozhlížel a poslouchal kolem sebe, tak jsem čím dál víc zjišťoval, že se zase nechovám tak špatně. Že nedělám a neříkám nic tak zásadně jiného než jiní. A naopak jsem zjišťoval určitou křivdu.
Jak je možné, že to co dělá (nedělá) a říká (neříká) jiný, je vždy dobře, ale u mě je to vždy špatně. Minimálně ve vztahu ke mě.
Jak je možné, že cokoliv dobré, i kdyby to bylo odemne, je buď přihlédnuto, nebo přidáno jinému.
Jak je možné, že cokoliv špatné, ač to není odemne, je vždy přidáno ke mě.
Jak je možné, že cokoliv odemne, je předem odmítnuto, a to stejné od jiného, přijmuto.
Jak to, že když jsem něco chtěl probrat, tak jsem musel čekat, až dotyční dokončí rozhovor s někým jiným, ale když já jsem s někým už něco probíral, tak když přišel někdo jiný, tak automaticky byla debata ukončena, a bavili se spolu.
Jak to, že pokud byl nějaký "konflikt" mezi mnou a někým jiným, automaticky jsem byl viník já, a má verze byla vždy brána jako lživá, nepravdivá, a verze druhých, sebelživá, byla vždy brána jako pravdivá.
Jak to, že ať jsem řekl, co jsem řekl, bylo to bráno jako blbost nebo lež.
Jak to, že ať jsem udělal, co jsem udělal, bylo to bráno jako má hloupost nebo agrese.
V čem to je, že jsem brán jako někdo, kdo jen lže, je agresivní, je div že ne veřejný nepřítel číslo 1? Přitom jsem lhal možná jako dítě. No, kdo ne. Ale jako dospělý jsem neměl nikdy potřebu lhát. Taky vím, že i jiní dělají chyby, hádají se spolu, ale nikdy se to nebere jako nějaká agrese. Taky vím, že jsem nikdy nebyl agresivní ve smyslu, že jsem si začal, že jsem byl sprostý a vulgární, že jsem napadal fyzicky. Naopak, nikdy jsem nezačal jako první. A co se vulgarit, sprostých slov, urážek, fyzického napadání týká, tak jen jako obranu před tím samým u protistrany, pokud mě tak napadli.
Nerozuměl jsem tomu, proč? Proč moje jednání, které se nevymyká jednání druhých, je v mém případě závadné, ale v případě druhých je v pohodě? Proč já nemohu skoro nic, a druzí mohou téměř všechno? Proč já se nemohu ani bránit, ale druzí mě mohou třeba i zabít (příklad v mém nynějším zaměstnání). Kolikrát si říkám, že jesli jsem já člověk, tak ostatní nejsou, nebo, pokud jsou ostatní lidé, tak já nejsem člověk.
Díky tomu, že jsem nepoznával zásadní rozdíl mezi mým chováním a chováním ostatních, jsem dospěl k poznání, že to nebude chováním. Ale tím, jak na lidi působím na první pohled. Tedy vzhledem. To ale nejde ovlivnit. Tak jsem se s tím smířil, ale jistá trpkost, nesnášenlivost k jistým lidem, zamračenost na okolí, odpor, nechuť být společenský,.... ve mě zůstává. Zdánlivě za to mohou lidé, které jsem potkal. Ale i oni v podstatě jednali a jednají pudově, jak zvěř. U zvířat je normální odehnat nebo zabít jedince, co jsou jiní. Je to obrana před před prozrazením, což by v divočině znamenalo smrt.
Moje osobní zkušenost mě tedy naučila být maximálně tolerantní. Nesoudím lidi na první pohled. Vždy dám šanci na to, aby se každý nejdříve předvedl. A i potom, když zjistím jaký to je člověk, stejně jsem tolerantní, trpělivý a chápavý. A když je dotyčný opravdu nesnesitelný, tak si ho prostě nevšímám. Ale jsou výjimky, kdy se ukáže že je to pořádná svině, a potom si ho sice nevšímám, ale bytostně ho nesnáším. A takovému člověku bych nepomohl ani kdyby mi chcípal před očima. Ale takové výjimky jsem v životě moc nepotkal. Spočítal bych je na prstech jedné ruky.
Pochopme tedy ty "zlé, nepříjemné, zapšklé" lidi. Nevíme proč se tak chovají. Je velice pravděpodobné, že je to jejich obrana. Jako příklad uvedu psa, který byl léta jen bit. Takový pes se potom bude všem vyhýbat, a když se nebude moci vyhnout, nebo si ho někdo bude všímat, tak zaútočí. A nezaútočí proto, že by to měl v sobě, ale ze strachu z rány. Protože nic jiného nezažil. Tak podobně se chová každý živočich, člověka nevyjímaje.
Žádné komentáře:
Okomentovat